Byl mrtvý.

Byla to vlastně i pravda, že stejně nebylo moc pro co žít.

 Jako klon, otrok mu nikdy nebyl dopřán život jako měl běžný občan.

Někteří debatovali, jestli vůbec měli život.

Co vůbec tvořil život?

Mnozí z jeho bratrů si kladli stejnou otázku, ale nikdy se nedočkali odpovědi.

Pravděpodobně právě teď bojovali, pomyslel si. Venku ve Vnějším okraji, být hrdiny, které Coruscant uvidí, ale oni sami většinou nepřežijí.

Představoval si život v první linii – každý den by se mu přes rameno rýsovala hrozba smrti.

 Ale cítil by se tak živý. 

Ano, byl to život s neustálou smrtí. 

Ale předpokládal, že to je to, o čem každý klon snil: bojovat s vědomím, že to může být jeho poslední den.

To byl jediný způsob, jak mohl jakýkoli klon z Kamino dosáhnout nezávislosti.

Bojovat: to byl jediný způsob, jak žít podle svých vlastních podmínek.

Fox si představoval bitvu. Držel zbraň, kterou měl pevně u boku. Ach, jak snil o tom, že to použije proti senátorovi, proti druhé živé bytosti, která odmítla uznat svou vlastní lidskost.

Otevřel oči a byl zpátky u umírání. 

Umírající proti plameni, který zahalil budovu Senátu. Opíral se o kovové dveře, bezvládný a téměř bez života.

Otevřel oči zpět do přítomnosti.

 A smál by se, kdyby neměl plíce plné kouře.
Protože nakonec nemohl žít, ale přesto čelil smrti.

Spalující bolest z plamenů byla jako další vrstva kůže. 

Dusivý vzduch ho nutila ke kašli, jeden bolestivý výdech následoval zas zoufalý pokus o nádech.

Přinejmenším, když je v posmrtném životě jakéhokoli boha nebo bytosti, může říct, že to bylo proti teroristovi. 

Zemřel při ochraně těch, kteří nechtěli nic jiného než jeho smrt. 

Doufal, že je v tom nějaká noblesa nebo čest. 

Pochyboval o tom.

Fox viděl, jak se z plamenů vynořil stín, a představil si, že konečně přichází vytoužená smrt.

,,Ach, děkuji." Řekla postava zlomeným hlasem. I přes to hekání a suchý kašel to byl hlas, který mu byl velmi povědomí. 
,,Zůstaňte v klidu, veliteli. Mám tě."

,,Senátorko?" zaskřehotal.

Postava se objevila, pevnější, skutečnější. 
Ale právě ve chvíli, kdy byl nucen čelit své smrti, si Fox nikdy nepředstavoval nikoho krásnějšího kdo by ho doprovodil na druhou stranu.

,,Psst," řekla postava. ,,Šetřete svou energii." Jeho zachránkyně se obrátila ke komlinku a odpověděla: „Našla jsem ho. Našla jsem velitele! Je napůl v bezvědomí, ale stále v pořádku... ne, nejsem si jistá zda má vážná zranění... Ano! Přijeďte prosím s lékařem co nejdříve. Jsme,“ otočila se zběsile a hledala odpověď.

Fox to věděl. A představa, že by jí pomohl, mu dodávala dávku dychtivé energie. 
,,Patro A67, sektor 15." Začal opět zase kašlat.

,,Přestaň mluvit," jemně ho pokárala.
,,Patro A67, sektor 15. Prosím, pospěšte si."

Obrátil svou pozornost zpět k ní. Viděl trochu jasněji. Její modrou kůži zdobili zlaté znaky, měla krásné řasy které lemovali velké oči, ve kterých se odráželi plamen, který je obklopovali.

,,Proč..." chtěl se zeptat znovu ale plíce se opět naplnili kouřem, začal opět kašlat.

,,Prosím, šetřete si energii. Potřebuji tě naživu."

Jeho další otázka byla proč.

 Proč tu byla?

 Nesplnili strážci senátu – jakkoli jsou k ničemu – svou povinnost evakuovat všechny senátory?

Zatím ležel vedle svého zachránkyně, zraněný a živý. V zámotku praskajícího ohně našel nějaký smysl být v klidu. 

Cítil, jak se mu točí hlava a převalila se přes něj vlna. 

Představoval si, že se vznáší.

,,Zůstaňte se mnou, veliteli."

Zamrkal.

Proč?

V tom, co udělal, nebyla žádná čest.

Žádná sláva to nebyla. Jen seděl v kancelářské židli s papíry, které nic neznamenaly…

Nebyla žádná svoboda.

Byl to jen otrok…

Tak proč zůstávat?

,,Zůstaňte se mnou, veliteli."

Znovu zamrkal. Tentokrát viděl už lépe.

Viděl zlaté oči kontrastujicí s pozadím žáru a planoucího chaosu.

Byla tam rodina.

Měl své bratry…

Byla tam víra.

Věřil ve spravedlnost, kterou republika slíbila.

Byla tu naděje.

Uprostřed zmatku, v nejklíčovějším okamžiku historie republiky, měl naději, že spravedliví zvítězí.

Přežijí až do konce.

Zamrkal.

A ona přikývla.

Byl ochoten to pro ni udělat.

Ať už byla kdokoli.

I když byl připraven na nejhorší, měl poslání; udržet ji naživu.

,,Kdyby nebylo tebe, bylo by to mnohem horší," řekla tiše. Měl hlavu položenou na jejím klíně, zíral nahoru a našel své zlaté značky, jasné jako hvězdy.
,,Zachránil jsi nespočet životů - zachránil jsi můj."

Byla...děkovala mu?

Kdo byl tento člověk, aby se pro něj vrátila, aby ocenila jeho lidskost?

Možná to byla minuta nebo další hodina.

Ale stěny se zřítily a on viděl, jak se dovnitř rojili další plameny.

Byl by se zasmál: i v ohni byli vycvičeni, aby s ním zacházeli jako s bojem.

Poslední věc, kterou viděl, byla ruka vojáka na jeho zachránci. A poslední věc, kterou cítil, byla teplá ruka na jeho rukavici, roztavená na jeho kůži.

Oči měla plné obavami.

Doufal, že je v pořádku. Chtěl ji uklidnit, ale nevěděl, jak na to.

Proč vypadala tak posvátně?

Teď byla v bezpečí.

Svou povinnost splnil.

A to bylo nakonec vše, na čem záleželo.

Konec.

Dělám si srandu 😂
Já nejsem zrovna člověk který dokáže napsat knížku s málo kapitolami, nevím proč ale neumím to 😅

Takže brzy opět u další kapči 😉