„Vy se znáte?" vypískne nadšeně máma a pozve hosty dál do domu. Nenápadně zvednu oči v sloup.
„Chodíme spolu do školy."  Jay ani já se netváříme nadšeně, dospělí ale tento fakt úspěšně ignorují a švitoří dál o tom, jak je to skvělé.
„Večeře bude za chvíli, Sky ukaž tady Jayovi naši zahradu!" Táta na mě povzbudivě mrkne zatímco Dutahlavce přátelsky plácám po rameni. Právě udělal to, co jsem nechtěla. Pocit nechuti mám snad ještě větší, než když se řekne brokolice. Co bych ale pro tátu neudělala, mávnu na vetřelce a pokračuji do zadní části domu, směrem ke dveřím na zahradu, kterou se naše rodina tak ráda chlubí.
„To jsi ty na nočníku!"  Zastavil se u stěny s rodinnými fotografiemi.
„Hej! Pojď, posadím tě na lavičku, možná najdu i lopatičku a půjdu si po svých."
Následné uchechtnutí mě ještě více popíchne. Udělám pár kroků zpět a upřu zrak tam, kam on, tedy na fotografii, kde se nadšeně zubím na dětské toaletě. Musím se trochu začervenat.
„Neříkej, že si v pěti letech vypadal líp a teď už pojď!"
„Určitě vypadal!" odpoví sebevědomě, prohrábne si vlasy, které má u čela trochu delší a tak se mu roztomile kroutí.
Moje hranice mezi vybuchnutím se rychle tenčí, radši ho naštvaně zatahám za rukáv, abychom pokračovali dále. Když projdedeme celým domem až na zahradu, musím se chvíli zastavit a pokochat výhledem na pečlivě upravovaný trávník, záhony plných včel, nebo také na naši košatou jabloň.
„Tady můžeš počkat, dokud nebude večeře." Ukážu na bíle natřenou lavičku. Jay se na ní hned vyvalí a vytáhne telefon, já si jen odfkrknu a rozejdu se zpět do svého pokoje.
„Počkat, počkat Princezno! Ty mi nebudeš dělat společnost?" Zase ta jiskra v očích a úsměv hollywoodské hvězdy typu "jsem neodolatelný a vím to", nejedna z holek by teď šla do kolen. Bum! Někde v mysli onen pomyslný kalich trpělivosti přeteče.
„Tak za prvé, nejsem žádná tvoje princezna, za druhé mám mnohem důležitější věci na práci než se na tebe dívat a za třetí tohle je můj dům a moje pravidla!" Hned je mi trochu lépe, ale jeho pobavená grimasa mu z tváře nezmizí ani po mém vzteklém proslovu.
„Jsi tak rozkošná když se zlobíš!" Na to zasvítí světlo blesku a já jen koukám, jak mobil s mou fotkou strká rychle do kapsy. Pro něj škoda slov, ukážu na něj prostředníčka jako správná holka a s hrdě vztyčenou hlavou odejdu. Však už jsem to vymyslela Jayi.

//Jay Fletcher//
Tak rád ji provokuji! Nebyla to lež, když jsem řekl, že je rozkošná. Ukázala na mě prostřední prst své pravé ruky a bezeslova odešla, což je opravdu divné. Rychle mrknu na obrázek, který jsem bez dovolení vyfotil. Dlouhé nohy v těsných džínách, hnědé vlasy kousek pod bradu a bojovná jiskra v očích, se kterou si není radno zahrávat. Taková holka se vidí málokdy, nejsem na to zvyklý a o to víc mi přijde nesnesitelná. Při myšlence na dva týdny společně s ní, musím nakrabatit čelo.
Vůně linoucí se z domu mi ale příjemně polechtá nos a jelikož pochybuji, že mě dámička zavolá k večeři, vstanu a vydám se zpět. Už jen pár kroků dovnitř, abych byl v bezpečí, je mi totiž jasné, že to princezna nenechá jen tak. A mám pravdu. Syčení, které se ozve, je totiž jako předehra pohromě, jenž nastane hned poté. Kropící systém Lorsových, což je snad ten největší, co jsem kdy viděl, se spustí v momentě, jakmile kolem něj procházím. Během několika vteřin mám na sobě úplně mokré oblečení a ještě stihnu zahlédnout, jak se za záclonkou v druhém patře někdo usmívá. Pan Lors vyběhne ven a rychle se vše snaží vypnout, bohužel se mu to nepodaří a také zmokne. Nebylo by to normalní, kdyby se nepřidal můj otec, který tomu vůbec nerozumí. Společně kroutí páčkou přívodu vody, avšak bez výsledku.  Nakonec vše vyřeší paní Lorsová, ani nevíme jak, a s úsměvem kouká na nás tři, stojící uprostřed trávníku plného bláta, můj táta ještě se splihlou kravatou. Sky vykoukne za paní Lors.
„Co se stalo? Byla nějaké přeháňka?"