Užijte si poslední kapitolu tohoto příběhu :-)

„Myslíš, že věčné zatracení mnou a tebou stačí?" vyhrkne pochybovačně Dory sedící na mé posteli s brčkem od dětského džusu v puse, když ji řeknu, že Jaye nechci ani zavraždit nebo nějak jinak veřejně zostudit.
„Já tě nechápu, vždycky si za sebe tak bojovala!"pokračuje má nejlepší kamarádka zatímco drbe Blue na chlupatém krku.
„Už jsem asi vyrostla," pokrčím rameny.
„Nebo se zamilovala?" řekne vševědoucně a ukáže na mě káravě prstem.
„Skyler Lors přiznej si to!"  zaječí tak náhle až málem sletím ze židle.
„Vždyť už je to stejně jedno," odpovím ji a zapnu televizi na znamení, že už se o tom nehodlám bavit. Raději své myšlenky upnu na pořad o vaření.
##########
Takhle své myšlenky upínám už tři dny, v pokoji se zataženými závěsy, krabicemi od pizzy všude kolem a nohou v sádře položenou na hromadě špinavého prádla.
„Takhle už to dál nejde."  Před obrazovkou stojí Kim, která se mezitím vrátila z tábora kupodivu v dobré náladě, ruce má vbok a nehodlá uhnout. O kousek dál stojí Dory, souhlasně kýve hlavou a já najednou lituji, že ty dvě si začaly rozumět.
„Hele, chci vidět, jak se dělá fazolová polívka uhni!" mávám rukou nevrle.
„Jdeme ven!" rozhodnou mé léčitelky za mě a televizi jedním zmáčknutím tlačítka vypnou. Při pohledu na Kim se sama sebe ptám čím to je, že se z toho dostala tak rychle.
Miluješ ho. Zašeptá hlásek v mojí hlavě, který nebyl přes recept na špagety ještě včera slyšet.
„Dobře, můžu se alespoň převléct?" rezignuji a sáhnu po teplácích.
„Ne, ty si vezmeš tohle," namítne Kim a podá mi svetrové šaty zvýrazňující snad úplně všechno.
„Ale no tak!" zavolám za nimi, když vycházejí z pokoje, ale ony dvě už ví, že vyhrály, protože jsou v přesile.
##########
Konečně vyjdu z domu, dokonce i s lehkým make-upem na tváři. Nadechnu se čerstvého vzduchu a po třech dnech zapnu telefon. To byla podmínka, aby mě rodiče pustili ven. Ani při překvapení z toho, že se vyrážím bavit, nezapomněli na povinnost kontrolovat každý můj krok a já nic nenamítám. Nejenže bezeslov pochopili, že mě ze školy neomlouvají kvůli bolestem hlavy, které jsem se jim snažila s mrknutím oka namluvit, také mi dávali čas na zotavení nejen tělesné ale i psychické. Když vidím jejich usměvavé tváře a Dory s Kim postávájicí u branky mám pocit, že toho druhého zotavení dosáhnu snad i rychleji než minule.
Máte 29 zmeškaných hovorů rozvítí se obrazovka a mobil šíleně oznamuje jednu příchozí zprávu za druhou. Všechny bez přečtení smažu, je mi jasné od koho jsou a nechci se rozrušovat.
„V pondělí jdeš do školy!" houkne na mě mamka ještě ode dveří a pošle mi vzdušný polibek. Přijmu krutou realitu a pevně uchopím obě berle.
##########
S holkama se usadíme do našeho nejoblíbenějšího podniku, vlastně je to podnik, ve kterém celá ta válka začala. Vtipné je, že vlastně ani nevím, kdo vyhrál.
Známé obličeje studentů naší školy s údivem zjišťují, že ještě žiju a dokonce mě zdraví.
Poplácání po zádech mi věnuje i Oliver, neboli Slizoun, který mi na přivítání objedná banánové latté a sám mi ho ochotně donese. Asi se už poučil, že je lepší si mě jako kamarádku nerozházet. Nakonec se kolem našeho stolu sejde menší skupinka lidí, kteří prahnou po vyprávění o táboře, jenž je nechvalně známý svým lehce vyšinutým vedoucím a matematickými testy.
Mrknu na zápěstí, pohled na hodinky mě ujistí, že nic se nemá přehánět a tak se rozhodnu jít domů. Vezmu si svou kabelku, zvednu své věrné společnice berle.
„Hej Skyler zůstaň ještě!" naléhají na mě holky, ale zavrtím hlavou, přemluvím je, aby ještě zůstali a s vyhlídkou na procházku večerním městem vyjdu do pomalu šednoucího dne.
O minutu později proklínám svou paličatost, zjistím totiž, že náhlá samota mi vadí. Sednu si na lavičku menšího parčíku a sleduji děti užívající si poslední paprsky slunce. Najednou mi pípne smska, zastrčím si vlasy za uši, abych mobil v té nekonečné hlubině mé kabelky našla.
Můžu si přisednout?
Trošku udiveně hledím na ty tři slova v Jayově zprávě, kterou až podivně rychle a bez váhání otevřu. Otočím se kolem sebe, ale nikde ho nevidím, ačkoli mé srdce při té představě vynechá asi tři údery. Hodím telefon zpátky s myšlenkou, že je to omyl a zprávu chtěl poslat nějaké jiné dívce, která sedí o kousek dál někde v baru.
„Neodpovíš mi?" ozve se za mými zády smutně. Naskočí mi husí kůže, když po týdnu slyším ten hlas, který mi na skále u jezera šeptal o hvězdách.
Jay si přede mě stoupne a po chvíli váhání si přisedne. V duchu nadávám na toho, kdo sepsal tak pitomý scénář téhle situace.
„Jak se daří noze?" zeptá se a pokusí se o mírný úsměv.
„Bylo jí i líp, stejně jako mně," opáčím tiše a pomalu se začnu zvedat k odchodu.
„Skyler prosím, počkej chvíli. Dej mi minutu, vysvětlím ti to, co ti chci vysvětlit už strašně dlouho," vyhrkne rychle.
„Nemám čas, promiň," zamumlám a snažím se uhnout jeho očím, které mám tak ráda.
„Jednu minutu. Za to, že jsem za tebe vyplnil jeden test." Chytá se stébla jako tonoucí. Neodolám a ztěžka dosednu zpátky na dřevo lavičky.

„Ash je pitomec a já ještě větší Sky, jelikož jsem na tu hloupou sázku kývl v domění, že je nemožný, abych se zamiloval. Jenže pocit, že jsem ublížil jediné holce, do které jsem se opravdu ukázkově zabouchl je šílenej a já zjistil jednu zásadní věc. Bez tebe si to už prostě nedokážu představit, bez tebe si připadám prázdně stejně jako jsem byl ještě před tím než jsem si uvědomil, jak moc tě potřebuji. Prosím dej mi jednu šanci a já ti klidně na kolenou slíbím, že už ti nikdy neublížím," prudce vydechne, protože tohle všechno právě řekl na jeden nádech. Při pohledu na jeho ztrápený obličej a prosebný výraz se uvnitř celá chvěju, nemůžu uvěřit, že právě přiznal své city ke mně.
Ale propast mezi námi už je asi příliš velká.
„Tvá minuta uběhla, " vysoukám ze sebe, nechám ho tam samotného s hlavou v dlaních.
##########
Zabouchnu za sebou dveře a opřu se o ně, můj zrychlený dech a občasné vzlyknutí přiláká pozornost mamky, která si soudě podle brýlí četla v obývacím pokoji.
„Ale ale zlatíčko, pojď za mnou," zavrtí nad mou maličkostí hlavou a sevře mě v pevném objetí, ve kterém taji jako máslo.
Skončíme v kuchyni. Dlaněmi objímám pomalu chládnoucí hrnek kakaa se šlehačkou, který je podle mamky lék uplně na  všechno. No možná má pravdu, protože ze mě dostane vše, co se v poslední době událo. Od našeho prvního setkání u Billa, zavázaných tkaničkách, svědícím prášku až po hloupou sázku, která všechno zkazila.
"Holčičko, kvůli Danielovi jsi si kolem vybudovala zeď zklamání. Ale Jayovi se alepoň na chvíli povedla přelézt. I on je jen člověk a z toho, co říkáš chápu, že sázku přestal brát vážně. Strach z tvojí ztráty byl větší než nutnost říct ti pravdu," řekne máma vševědoucně přesně jako mámy ve filmech a stiskne mou ruku.
Šramocení klíče v zámku nás upozorní na tátův příchod domů. S kamarády si byl zahrát karty.
"Copak tu děláte," zeptá se, když strčí hlavu do kuchyně a vidí nás sedět u jednoho stolu.
"Vy chlapi jste zvědavější víc než jsem si myslela," udivím se nahlas, on mi na oplátku sebere hrnek, máma ho hned plácne přes ruku.
"Jdu na kutě," houknu na ně přes jejich manželské zamilované šišlání, tátovi sestřu zbytek šlehačky z tváře a zamířím do svého pokoje.

V noci sebou na posteli hážu jako ryba na suchu. Srdce a rozum mezi sebou válčí a já nevím, koho poslechnout. Možná i to je důvod proč se ráno probudíte s horečkou.
"No vidím, že do školy dnes asi nepůjdeš," řekne znepokojeně máma a sundá svou dlaň z mého rozpáleného čela. Hned zavolá do školy a než odejde do práce, na stůl mi položí hromádku bankovek, abych si objednala něco k jídlu.
Dopoledne se cítím o něco lépe, z mých útrob se ozve řev hladu. Už se chci vrhnout na krásný trojúhelníček šunkové pizzy, když zazvoní zvonek. Zavrčím jako vzteklé zvíře, dohopkám dolů a kouknu se kukátkem na narušitele klidu.
Okamžitě lituji svých vytahaných tepláků a trička s medvídkem. Jay totiž nervózně podupuje na naši předložce s růží v ruce.
Nasadím masku, pomalu a dramaticky otevřu dveře.
"Ahoj," opřu se a  podívám se přímo do těch podmanivě modrých očí.
"Ahoj, už si se rozhodla?" zeptá se rychle. Připomíná mi podomního prodavače vysavačů.
"Už jste se rozhodla zakoupit náš nejnovější model?"  Představím si v mysli Jaye, jak tohle říká s kravatou v nepadnoucím obleku. Nemůžu se nesmát a tak raději zabouchnu dveře bez jediného slova. Znovu ho pozoruji kukátkem, jeho výraz obličeje napovídá, že vůbec netuší, co se právě stalo. Svěsí ramena a nakopne kamínek na chodníku a dá se na odchod.
Už mi mizí z dohledu, když opět otevřu dveře. Ten zvuk přiláká jeho pozornost, vrátí se o pár kroků zpět, podívá se na mě.
"Jo, rozhodla," řeknu s úsměvem na tváři.
Jayovi očividně spadne kámen ze srdce.

A mně konečně taky.