Odplížím se zpět snažíc se zadržet vzlyky, které se mi derou z hrudi. Mám pocit, jakoby mi někdo znovu rozdrásal srdce na malé kousky po tom, co jsem jej tak pracně slepovala. Rozrazím dveře a zabořím obličej do polštáře, konečně nechám slzy volně vytékat z očí.
„Sky, co se děje?
Ucítím na rameni Kiminu teplou dlaň, její tón hlasu už není veselý jako před malou chvílí. Jak jí to jen mohu říct? Připadá mi tak křehká.
Po několika minutách najdu odvahu se posadit a vše své kamarádce vyložit.
Se strnulým výrazem se usadí vedle mě a nic neříká, vypadá, že to chvíli zpracovává.
„Ti šmejdi, utrhnu jim to v kalhotách!" zaječí z ničeho nic do ticha chatky.
Potom se i ona rozpláče. Pohled na hodiny nám nic neulehčuje, ručička se nemilosrdně blíží na dvanáctku, což znamená, že za několik minut nás budou ti zrádci čekat na loučce kousek za táborem.
Kim odmítne kamkoli chodit, převleče se zpět do pyžama, s oříškovou čokoládou a sluchátky v uších si zaleze do postele. Jenže já to jen tak nevzdám, chci, aby věděli, jak moc nám ublížili, protože zahrávání s city druhého člověká není jen obyčejný vtípek se svědícím práškem.
Znovu tedy vyjdu do chladné noci, ruce zastrčím do kapes a v duchu opět obnovím svůj slib držet si kluky hodně daleko od těla.
Vyjdu do mírného kopce, v měsíčním světle hned spatřím dvě siluety, jedna svírá mezi rty cigaretu, nervózně se rozhlíží.
„Tady jsi!" zvolá radostně Jay a chystá se mě přitáhnout do svého náručí. Nedám mu však šanci, odstrčím ho a jedním pohybem ruky věnuji jeho tváři ukázkovou facku.
Všichni tam stojíme, dívájí se na mě jako na blázna.
„Co to bylo!"
Přejede si rukou po červeném líci a netrpělivě čeká na vysvělení.
„Já nejsem žádná pitomá sázka a ani Kim ne! Nemůžu uvěřit, že jediné, co tě zajímalo, bylo jak mě dostat do postele. Jsi stejnej jako všichni ostatní," vydechnu.
Šokovaně otvírá pusu na prázdno, čekám, že alespoň něco řekne.
Jenže čekám marně, naposledy se tedy podívám na Ashtona. Jeho pohled je sklopený k zemi, nohou rýpe do prachu.
Otočím se k odchodu.
„Princezno!" zavolá a jde za mnou.
„Už mi tak nikdy neříkej! Nikdy. Rozumíš?" vyštěknu na něj a jdu dál.
„Vysvětlím ti to, stůj prosím Skyler," naléhá.
„Ty si nezasloužíš nic," odpovím mu a rozběhnu se do lesa, kde přes silné větve stromů neproniká žádné světlo, abych se ztratila ve tmě.
Běžím, pravidelně oddechuji, ale to i on. Pořád je mi v patách a tak zabočím do části lesa, kterou ještě neznám. Udělám chybu. Nevšimu si obrovského kořene vyrustájícího ven ze země a zakopnu od něj, doletím až o pěkný kousek dál, hlavou se praštím do kamene. Celým mým tělem projde vlna bolesti, všude odezní až na jedno místo.
Má noha je nepřirozeně zkroucená, vyděšeně na ni hledím, bláhově se jí pokusím pohnout, syknu a padnu zpět na bok. Sáhnu si na čelo, zdá se mi nějaké horké. Podívám se na prsty, jsou obarvené krví a já zpanikařím úplně.
„Skyler!" volá Jay o několik metrů dál, prodírá se houštím, diví se, kam jsem zmizela.
Chci na něj zavolat, aby věděl, že jsem tady, ale najednou ztratím to nejcenější, co v tuto chvíli mám - vědomí.

///

„Vypadá to děsivě," ozve se silný hlas nad mojí hlavou.
Že by Bůh? Opravdu, je to muž v zářícím bílém rouchu a šedivým vousem. Na hrudi má ale cedulku s nápisem James Rent, lékář. Zklamaně zavřu víčka, jsou jako z betonu.
„Slyšíte mě slečno?"ozve se znovu doktor. Otevřu oči a lehce přikývnu.
„Jste v nemocnici, máte zlomenou nohu a menší otřes mozku, budete v pořádku," mluví pomalu. Potom uslyším tiché kroky, otevření dveří, někdo na mě opět promluví:
„Lorsová, nevím, co jste tam prováděla, ale kdyby vás Fletcher nenašel a nedonesl do tábora nevím, jak by to dopadlo," zabručí Gutti. Při jeho jméně sebou lehce škubnu.
„Jsem moc rád, že se vám nic vážnějšího nestalo," řekne už náš vedoucí konejšivěji, podrbe se v rozcuchaných vlasech a vstane. Teď si všimnu, že má na sobě pyžamo.

///

Znuděně přepínám kanály na malé televizi, krátím si dlouhou chvíli než přijedou rodiče. Strávila jsem tu tři dny, konečně můžu jet domů. Nemusím se se sádrou na noze vrátit do tábora, přestože zbývají jen poslední čtyři dny.
„Ahoj holčičko," zvolá máma nadšeně a líbne mě na čelo, její parfém mi lehce pošimrá nos.
„Dole stojí nějaký mladík, chce tě strašně vidět, ale sestřičky ho sem nechtějí pustit," popíše mi táta situaci, která se tu opakuje skoro každý den. Naštěstí si Jaye nepamatuje, kdyby ano, už dávno by mu prozradil číslo pokoje.
„To je v pořádku, nechci ho vidět," odpovím rozhodně a opřu se o berle.
„Chceš si promluvit?" zeptá se máma s ustaraným pohledem zatímco balí moje věci do sportovní tašky.
„Možná časem," chabě se usměju, jsem šťastná, že je po dvou týdnech vidím.
„Tohle ti posílá Dory," vzpomene si táta a sáhne do své zadní kapsy, vytáhne malou samolepku jednorožce a nalepí mi ji na sádru hned vedle palce.
To mě rozesměje, jako malé jsme totiž nálepky sbíraly, tuhle mi nikdy nechtěla vyměnit, vždycky říkala, že je velmi vzácná. Hned se na svou nejlepší kamarádku těším o mnohem více, určitě už nakoupila hromadu zmrzliny.
Vyjdeme zadním vchodem nemocnice, s oddechnutím se usadím do našeho malého autíčka. Když míjíme benzínku, na které jsme s Kim uvízly, spadne mi kámen ze srdce. Opřu svou hlavu o chladné sklo okna a nechám se unášet hudbou linoucí se z rádia, po chvíli usnu.

„Nazdar!" vypískne Dory stojící před naším domem. Její ocelový stisk v objetí si snad poprvé v životě užívám. Tak moc mi chyběla!
Podívá se mi do očí a zarazí se, bezpochyby si všimla závoje smutku a zklámání.
„Co se stalo královně všech žertíků?"
Dá ruce vbok a přehodí své dlouhé vlasy na druhou stranu.
„Spadla jí korunka," pokrčím rameny.