"Ahoj princezno," osloví mě tak, jak mi vždy říkal  a sundá si kapuci, nesměle se usměje. Já stále nemůžu uvěřit vlastním očím, nevím, co udělat dřív, jestli se rozbrečet nebo utéct. Něco mě ale stále drží na místě, přestože mám pocit, že mi někdo otevřel staré rány a nasypal do nich sůl. Daniel udělá pár kroků ke mně, chvíli vypadá, jakoby přemýšlel, jak začít.
"Proč?" zkroušeně hlesnu, protože nemám chuť čekat než něco poví on.
"Sky jakmile jsem tě spatřil, uvědomil jsem si, jak zatraceně moc mi chybíš a jak zatraceně hrozně jsem se k tobě choval."
"Tohle sis uvědomoval rok? Danieli, za celou tu dobu, co jsem se odstěhovala, si ani jednou nenapsal," trpce se zasměju a udělám pár krůčků dál, jelikož se zdá, že se až moc přibližuje.
"Já...já bych chtěl na všechno zapomenout, přál bych si druhou šanci. Můžeme být zase ten nejhezčí pár na škole," pokusí se o vtip.
"Cože? Tak o to ti jde? Danieli, udělal jsi něco, co mě málem zničilo a nejde to vzít zpět."
Oči už se mi začínají plnit slzami, veškerá nenávist vůči němu se začne mísit ještě s něčím podobnému vzrušení. Můj Dan tu stojí a na vše chce zapomenout.
Už to není tvůj kluk! Napomenu se v duchu rychle a rozhodnu se rozhovor s ním ukončit, ještě než to bude horší.
"Už na mě prosím nikdy nemluv, rozumíš?" Chci se kolem něj rychle protáhnout, ale jeho silná paže se ovine kolem mých boků a přivine si mě na hruď přesně tak, jak to dřív dělával. Než stihnu udělat cokoliv dalšího, podívá se mi hladově do očí.
"Vím, že mě pořád ještě miluješ!"
V ten moment spojí naše rty do jediného polibku, okamžitě se odtáhnu, přestože to způsobilo uvnitř mne obrovský výbuch.
"Ne!"  křiknu.
Objetí se však rázem změní v past, jeho ruce jsou najednou všude, snažím se je ze sebe sundat, ale jsou jako lepkavá chapadla chobotnice.
"Nech mě být!"
Najednou jsem volná, Daniel leží na zemi a mlátí kolem sebe pěstmi. Jay ho přitiskne na zem, oba dva funí jako dva býci, ale je jasné, kdo tento zápas vyhrál.
"Mám ti snad vyšetřit uši? Říkala ať ji necháš na pokoji!"
Nikdy bych neřekla, že budu ráda právě za Jayovu přítomnost. Když Daniela pošle do patřičných mezí a ten odkulhá pryč, obrátí se ke mně s ustaraným pohledem.
"Jsi v pořádku?"
Stále v šoku přikývnu a posadím se na velký kámen u břehu, za nedlouho mi na ramena padá jemná látka a já ucítím pánský parfém, s vděčností mikinu přijmu.
"Děkuju," vymáčknu ze sebe po chvíli, kdy se mé srdce konečně uklidní.
"Rád jsem nápomocen," zasalutuje jako správný voják, ustaraný pohled mu ale stále zůstává na jeho pohledné tváři jako mrak. Potom se pomalu posadí vedle mě, sedíme tam a zíráme na tiše zpívající říčku, dokud ticho nepřeruší Jay.
"Ty a on?"
Jeho hlas je naplněn údivem, vytáhne z kapsy cigaretu a zapálí si, nabídne mi, ale s díky odmítnu.
"Musíme to řešit?" vyhrknu, musím se uklidnit, on pokrčí rameny.
"No někdy je fajn se vypovídat,"  zkonstatuje a opět ucítím jeho pohled na své tváři.
"Proč bych se měla svěřovat právě tobě?" poznamenám kousavě.
"Je vědecky dokázaný, že kluk umí naslouchat líp než holka," odpoví mi.
"Jo? A kdo dělal ten výzkum, ty?"
Uslyším, jak se tiše zasměje. Tichým hrdelním smíchem bezstarostného kluka.
"Tak povíš mi, co se stalo? Mám na to přece právo! Zachránil jsem tě před ním!" smlouvá jako malé zvědavé dítě. I já se musím usmát do tmy.
"Dělej to častěji," ozve se.
"Co?"
"Usmívej se. Úsměv ti sluší," řekne prostě, vstane a poplácá mě po zádech, potom uslyším jeho kroky mířící zpět do tábora.  Ještě chvíli obdivuji měsíc, pak napodobím Jayova příkladu.                  
///
Spala jsem neklidně. Noční můry o Danielovi, měnícího se v obří masožravou rostlinu pohlcující mě do svých útrob, totiž nepatří k mým sladkých snům.  Posadím se a když  si tělo zvykne, položím nohy na studenou podlahu, v noční košili s Mickey Mousem  se vydám protáhnout před chatku. Dveře však kupodivu nejdou otevřít a tak použiji trochu síly, uslyším zvuk trhajícího se provázku a dveře se rozletí dokořán, klopýtavě vypadnu ven, kde mi na hlavu přistane kbelík s nějakým slizem.
Počkat. To není sliz, ale med. Než stihnu udělat cokoliv dalšího, z nejbližšího keře vyskočí Ash s dalším kbelíkem. Plného peří. Vypísknu, musím vytáhnout ty bílá peříčka co nejrychleji z pusy, nebo se udusím.
"Úsměv princezno!" ozve se přede mnou. Vzhlédnu. Jay zrovna mačká spoušť starého polaroidu. S vítězným pohled zvedne právě vyvolanou fotku jako trofej a několikrát s ní zatřepe. Konečně se mi dostane slov.
"Neříkej mi princezno!" zakřičím tak, že to možná vzbudí všechny v okolí jednoho kilometru, možná i víc. Naštěstí je to jediné, co stihnu říct, protože pak už jen sleduji, jak se klukům práší za podrážkami. Za mnou se vypotácí rozcuchaná Kim, jakmile mě uvidí, vyprskne smíchy, natáhne ukazovák a přejede mi jím po tváři, pak ho mlsně olízne.
"Mňam!" zahihňá se.
"Dobré ráno!" vykřiknu a věnuji ji jedno pořádné kamarádské objetí.

Ahooj! Takže tu máme další kapitolku! Jak se vám líbila? Jaká je vaše nejoblíbenější postava? ;-)
Vote&comments - moc si jich vážím!
Takže užívejte prázdniny, be save a see ya u další kapči!