🎶
Natáhla jsem si labužnicky nohy a přimhouřila oči proti sluníčku. Existuje na světě něco lepšího než léto? Jo, šest týdnů volna v létě. Idiotsky jsem se usmívala, Martin si mě prohlížel jako Monu Lisu ve Versailles, usrkával mojito křiklavě zeleným brčkem a jakoby mimoděk mi přejížděl dlaní po stehnu. Konečně jsem začínala mít pocit, že si všechen zmatek v mém životě sedá, kostičky rozsypané skládačky zapadají na své místo, dušičku zaobírá nadýchaný růžovoučký zamilovaný klid. Tetelila jsem se blahem.

,,Baf!" na ramenou mi přistály obrovské tlapy.

Zaječela jsem a škubla s sebou tak, že jsem si půlku drinku vylila na tílko.

,,Mě z tebe jebne, do prdele, Honzo!"

,,Ty máš teda slovník," ohradil se a líbnul mě na tvář.

,,Jdi do..." vymanila jsem se z jeho pazour a hodila vyčítavý pohled na Martina. Ten se usmíval jako přiopilý jeliman a jen kývl Kladivounovi skleničkou na pozdrav.

Stoupla jsem si a otočila se, abych na něj pořádně viděla. ,,Přijel jsi sám?"

Culil se a oči mu klouzaly podezřele jižně po mém hrudníku, než spěšně střelily k mému obličeji.
Podle tlumeného chichotání ozývající se zpoza jeho zad mi došlo, že někoho opravdu s sebou přivezl.
,,Sice prý rozhodně nemá čas, v žádném případě nemůže a tak, ale po půl hodinovém mučení se zcela dobrovolně rozhodla, že pojede taky."

Zašklebila jsem se nad jeho zbytečným monologem a nakročila, že ho obejdu.

,,Vyměním ji za pivo," stál proti mě rozkročený jako hráč amerického fotbalu.

,,Se obsluž, stejně víš líp než já, kde ho hledat," vyplázla jsem na něj jazyk.

,,Havry, bože, co sis to domů nasadil za harpyji? Slyšel jsi ji? Nechce mi poskytnout ani základní službu ubohému pocestnému."

,,Vole. Co by ti taky měla poskytovat?" zeptal se Martin s pobaveným úsměvem.
,,Májo, dáš si něco? Jestli tě teda tenhle neandrtálec pustí aspoň si sednout," houkl jakoby byla schovaná za plotem a ne za Honzou.

,,Jooo," vykoukla Honzovi pod paží, ale dál se nedostala. Smála se jako pošuk, Honza ji za sebou udržel jako nic.

,,Nabídka platí. Mája za pivo."

,,Odpověď je pořád stejná, kuchyň je tam," máchla jsem rukou k otevřenému francouzskému oknu na terase.

,,Kam to koukáš?" zamračila jsem se na něj, když znovu sjel pohledem na moje prsa.

Najednou jsem cítila Martina, jak se ke mně zezadu přitiskl. Jeho vousy mě polechtaly na krku, než zašeptal sotva slyšitelně: ,,to tílko je po upgradu mojitem mnohem víc sexy."

,,A ty tam nečum," řekl Honzovi.

Rychle jsem se podívala. Ale ne. Bílé tílko bez podprsenky? Mokré bílé tílko bez podprsenky? Zrudla jsem snad i na zadku a ani trochu se nebránila, když mě Martin otočil čelem k sobě, vzal kolem ramen a lehce tlačil zpět do domu.

,,Pití doneseme, jsme tu hned."

Culil se, jako kdyby dostal mapičku k bájnému pokladu a v očích mu jiskřilo. Zase ho napadla nějaká kulišárna. Vzal mě za boky a posadil na jídelní stůl. ,,Ani se nehni."

,,Haf, haf," odpověděla jsem automaticky, ale v břiše se mi rozlévalo horko. Moje zrádné tělo tušilo. Pozorovala jsem, jak úspornými a velmi rychlými pohyby otvírá pivo a připravuje mojito. Mrkl na mě a skoro v běhu odnesl pití ven. Když se vracel, zavřel za sebou francouzské okno vedoucí na terasu. ,,Zůstanou na grilování. Vydrž ještě vteřinku," oddusal chodbou nejspíš do pracovny a během okamžiku byl zpátky a v ruce třímal foťák. Zrcadlovku s celkem mohutným tělem, ne telefon. Už ji s sebou vláčel na několik našich výletů a fotografie z ní byly famózní.

,,Lehni si, prosím," broukl.

Zavrtěla jsem hlavou. Došel až těsně ke mně. Sálalo z něj horko a dobrá nálada. Políbil mě na rty a prsty zajel do vlasů na zátylku. Nahmatal gumičku a jedním plavným pohybem ji stáhl. ,,Jukni na to světlo, je to geniální."

Ohlédla jsem se. Prosklením se do obýváku dralo měkké letní světlo, dopadalo až na stůl, na kterém jsem seděla. Podpíraje mě dlaní, opatrně mě položil. Nebránila jsem se, připadala jsem si, jako by mě položil na oltář zdobený zlatem. Zvedl mi na stůl i nohy. Našteloval si mě, jak potřeboval a začal fotit. Pozorovala jsem ho zpod řas, jeho zapálení a soustředění, úsměv a potěšení.
Rozprostřela jsem vlasy kolem sebe jako svatozář a pokrčená kolena přehodila na jednu stranu. Přejela jsem si jazykem spodní ret, než jsem se do něj zlehka zakousla.
V odpověď přišlo jemné zavrčení a rychlejší cvakání pohybujícího se zrcadla ve foťáku.
Přepadla mě chuť Martina pozlobit, spáchat trošku bezmyšlenkovité poťouchlosti. Hladila jsem se po vlastním krku, zaklonila drobet hlavu a prsty pokračovala přes klíční kost k levému prsu. Dotýkala jsem se sama sebe přes mokrou látku a tipovala si, jak dlouho mu vydrží sebeovládání, než dobrovolně zahodí svou milovanou zrcadlovku a vrhne se na mě, jako by mu za zády dupali jezdci Apokalypsy.

,,Eliško," zahučel temně.

Usmála jsem se a tajně doufajíc, že nerozpoutám vichřici s krupobitím, jsem nepatrně rozevřela stehna. Pohladila jsem místo, kam by Martin, soudě podle rychlého namáhavého dechu, nejraději zaplul.

,,Ty malá potvůrko," řekl potichu, ale fotil dál.

Nu dobrá, zvedla jsem ruku k vlastním ústům, bříškem prstů jsem se lehounce dotýkala spodního rtu. Netušila jsem, pro koho jsem nakonec vytvářela horší peklo, zahodila jsem fakt, že mě fotí a nechala se unášet sváděním, i když jsem do výšin dostávala hlavně sama sebe.

,,Jsi neuvěřitelně krásná," broukl.

A vzrušená.

Zavřela jsem oči a nechala bloudit ruce po svém těle. Bylo mi horko, jako by se mi v břiše rodil vulkán. Hlásil se ke svým právům, dral se na povrch a naznačoval, že existuje jediná věc, která ho uhasí dřív, než mě úplně zahubí.

,,Martine," zašeptala jsem.

Položil si ruku přes mou, opíraje ji o podbřišek. A nepřestával mačkat spoušť. Přitlačil přes moje prsty.

Hmmm, ale málo. Rychle jsem se posadila, až jsem málem vrazila hlavou Martinovi do brady.

,,Sedni si na židli," zavelela jsem.

,,Hou hou,"

,,Ne žádný Den prasečí hlídky ještě nenastal," zarazila jsem ho.
Zlomek vteřiny na mě zíral, než se hrdelně zasmál narážce na Pratchetta.

,,Rozkaz, Lorde Vetinari,"zasalutoval a poslušně si sedl.

Zrcadlovku položil, až když zjistil, že se jednou rukou nemůže dostatečně rychle zbavit oblečení svého, ani mého. Vyhoupla jsem se mu do klína a vyrazila na zbrklou krasojízdu plnou mlaskavých polibků, tahání za vlasů a drobného kousání.

,,Jste si to stihli ještě rozdat, ne?" kývnul na nás Honza prázdnou sklenicí od piva.

Moje vlasové kořínky se právě změnily na malé ředkvičky a obličej asi na červenou řepu. Kladivoun se pobaveně podíval z Martina na mě, než se začal řehtat.

,,Májo, měli jsme se vsadit, opět. Dívej na Eli, je rudá jako rak."

Mája na mě jen mrkla a usmála se. ,,No a? Jsou tu doma."

,,Musela jsem se osprchovat po tvém povedeném vtípku," bránila jsem se připitoměle. Mája měla pravdu, jsme tady doma, tak co bychom se ostýchali.

Martin roztápěl gril, s Májou jsme zašly pro naložené maso, chléb a zeleninu. Léto je opravdu nejlepší část roku. Posadila jsem se a začala krájet okurku.

,,Kdy jedete?" zeptala se Mája.

,,Zítra, až se naše princeznička vyspí do růžova," odpověděl Martin a mávnutím dvojbodcem ukázal na mě.

,,Co to?" nechápavě se na mě otočila Mája okusujíc kápii.

,,Ale, pan král jednou musel stávat dřív než já a měl z toho ujímání, že jsem v devět nechtěla vstávat s ním," vyplázla jsem na Martina jazyk. Usmíval se jako zamilovaný plyšový medvídek z pouti.

,,Tak moc ho to naštvalo, že mi udělal snídani do postele, aby mě donutil vstát."

Bylo to zlaté a já si to náramně užila. Stejně bych už znovu neusla, o to se Martinovy ruce šmátralky postaraly dostatečně. Ale ten podnos s míchanými vajíčky, tousty, pomerančovým džusem následovaný kávou, to bylo bezvadné zahájení dovolené.
Martin měl naplánovanou poslední schůzku a pak už nám nic nebránilo vyrazit. Domluvili jsme se na úterý dopoledne, kdy bude menší provoz, než během víkendu.

,,A plán?"

,,Nic se nezměnilo. Týden Slovinsko, týden Chorvatsko."

Strávila jsem několik odpolední se strýčkem googlem, bookingem a mapou, než jsem navrhla trasu Martinovi. S chutí mi plánování přenechal a sám hledal odpovědi na otázky, které vypadaly, že zůstanou na věky pohřbené kdesi na hranicích Arménie a Náhorního Karabachu. Dohledat údajně mrtvé, nebo možná mrtvé lidi z doby před třiceti lety byla docela detektivní činnost. Žralo ho to, i když počítal s možností, že nikdy nezjistí víc, než jen, že všichni jeho předci jsou mrtví, jak tvrdila jeho matka. A zatím nekápl na nic.

,,Tiše závidím," podotkla Mája smutně.

,,Tak pojedem s nimi," navrhl Honza, jako by se nechumelilo.

Mája se na něj otočila a vyvalila oči.

,,Zavři papulku, vletí ti tam moucha," pohladil ji po tváři.

Typický kamarád s výhodami. Co mi uniklo? A Máje?

Zavrtěla hlavou, jako by zaháněla vlezlé myšlenky. ,,Nemůžu," zašklebila se kysele.

,,Majulinko, nenabízel jsem ti sňatek, ale dovču u moře."

,,Tebe bych si nevzala ani za zlaté prase," hodila po něm ukousnutý kousek papriky.

Uchechtnul se, drapnul Máju za zápěstí, jedním prudkým pohybem ji zvednul z křesílka a druhou rukou plesknul po zadku. Mája se smála a do toho ječela a snažila se Honzovi vykroutit.
Pustil jí, až když ji vášnivě políbil.

,,Musel bych tě nejdřív naučit, jak se chovat," poznamenal spokojený sám se sebou.

,,Začni u sebe, frajere," nenechala se Mája a vyplázla na něj jazyk. V očích jí pobaveně jiskřilo. Možná nakonec Honza se svým přístupem k životu, bylo přesně to, co potřebovala. Od jejich seznámení před měsícem jsem už neslyšela o Tomášovi, proklatém Májiném bývalém příteli. Byla veselá a spokojená.

,,Nezakecávej to, pojedem s nima?" mrkl na Máju.

,,Nemůžu zítra odjet, nemůžu odjet vůbec."

,,Kvůli tátovi?" zeptal se podezřele taktně.

Přikývla.

Znovu se po Máje natáhl a tentokrát si ji posadil na klín. Zastrčil jí pramínek vlasů za ucho.
,,Taky nemůžu hned zmizet a Slovinsko mě nijak neláká, ale pár dní u moře, to bych si nechal líbit. Navíc někdo na tyhle dva musí dát pozor," šeptal nahlas a spiklenecky mrkal.

,,Chceš říct, že potřebuješ tyhle dva prudit i na dovolené?" optala jsem se, i když by to zaručeně byla hodně veselá a ještě víc opilá dovolená.

Honza mě v klidu ignoroval a pokračoval v křižácké výpravě za Májiným souhlasem.
,,Dojdem za ním spolu. S lahví... co pije? Whiskey?"

,,Ty chceš překecávat mýho tátu, aby mě nechal jet s tebou na dovolenou?"

,,No takhle podané, to zní směšně, uznávám. Když nebude ochotný k vyjednávání, zastrašování většinou funguje docela dobře," zazubil se.

Pleskla ho se smíchem do ramene. ,,Jsi blbej."

,,To si vyprošuju," zamračil se na ní.

,,Tak dost vy dva, jdeme jíst," zabručel Martin.