♾
Zastavil jsem na posledním volném místu vyhrazeném pro návštěvníky lékárny a vyrazil k urgentnímu příjmu. Kladivoun mi poslal velmi stručnou smsku: Eli v nemocnici se zlomenou rukou, máme problém.

Eliška ani Kladivoun telefon nebrali. Nedávalo to smysl. Co se stalo? Měla nehodu? Zakopla o kufr při balení? Oběhl jsem frontu lidí čekající u recepce a pokračoval dál chodbou k ortopedické ambulanci, pamatoval jsem si, kde se nachází, před necelým rokem jsem tam táhl Honzu, když si podvrtnul kotník. Rozhlédl jsem se po lidech s útrpnými výrazy čekajícími na židlích. Nebyli tady, ohlédl jsem se přes chodbu do čekárny rentgenu. Kladivoun stál u dveří jedné z vyšetřoven a nervózně si hrál s telefonem. Proč ho tedy doprčic nebral?

Došel jsem k němu přesně v okamžiku, kdy se otevřely dveře a vyplivly ven bílozelenou Elišku. Vlasy měla rozcuchané s lístky a větvičkami jak divoženka, tváře opuchlé od pláče a špinavé. Od hlíny? Mračila se, rty pevně semknuté do úzké linky. Držela si levačku a vypadala, že co chvíli sebou sekne.

,,Eli?" vzal jsem jí kolem ramen. Vzhlédla a očima jí prosvištěla vražda. Snažila se setřást ze sebe mou dlaň.
,,Nesahej na mě," procedila mezi zuby.

,,Co se ti stalo?" zeptal jsem se.

,,Ty ses mi stal," zavrčela.

Tohle nebylo dobré. Tady to smrdělo průserem. Když jsem po obědě odjížděl z domu, rozhodně neměla zlámanou pacičku a nevypadala, jak když se s ní popral lesní hejkal.
,,Eliško, jsi v pořádku?" řekl jsem důrazněji.

,,Ne. Mám zlomenou ruku, jestli sis nevšiml."

Nejsem blbej a ty moc dobře víš, na co se ptám.

,,Slečno Doležalová?" ozvalo se za našimi zády.

,,Už jdu," vykoukla Eliška zpoza mojí paže směrem k ortopedii.

,,Mám ti vyřídit, že máte nechat PBpress s Kladivounem na pokoji. Jinak to příště bude moje čelist."

,,Cože?" Kurva!

Otřásla se. Sotva se držela na nohou.
,,A teď mě, pánové, omluvte," vykročila k otevřeným dveřím do ambulance.

,,Jdu s tebou."

,,No to tedy nejdeš," sykla bolestí když si neopatrně pohnula zlomeným předloktím.

Objal jsem Elišku kolem pasu, neměla už sílu se bránit, jinak než zlostným pohledem. Dovedl jsem ji do ambulance a zvedl na lehátko, na které mi ukázala sestra.

,,Přítel?" zeptal se vousatý doktor, odhadem padesátník s pupíkem nonšalantně opřeným o hranu stolu.
,,Tak si tamhle sedněte," ukázal na židli hned u dveří.

Sestra se na mě nevěřícně podívala. ,,A ten druhý byl co?"

,,Kamarád."

,,Kamarád taky rád..." zabručel si pod knírem doktor a bodře se na mě usmál. ,,Dělám si švandu, dneska je to tu divoký. Jako každý den."

Moc vtipné, taťuldo.
Nedobrovolně jsem si dřepnul a poskládal si nohy, abych co nejméně překážel. Eliška mě propichovala nenávistným pohledem a asi se mě snažila donutit k sublimaci.

,,Co se vám stalo, slečno?" otočil se na Elišku, ruce založené přes hrudník.

,,Praštili mě bejzbolkou," odpověděla potichu.

Do hajzlu! Kousl jsem se do rtu, nadzvedl se na židli, jen abych na ni ztěžka dosedl zpátky. Teď nemůžu udělat nic, musím nechat doktora předvést svá kouzla a pak svoji vílu odvézt domů. Koupit jí kilo čokolády, tři sta třicet tři růží, a pak ji na kolenou prosit, aby mi někdy odpustila.

,,V lese?" podivil se překvapivě všímavý lékař.

,,Ano."

,,Napadení?"

,,Ne," odpověděla a po tváři jí sklouzla slza.

,,Přece vám někdo nezlomil ruku náhodou. Dívejte, můžeme společně zavolat policii," prohrábl si prsty šedivé vlasy.

,,To nebude potřeba," potáhla nosem a zavřela oči.

,,Sexuální..." nestihl ani dokončit svou otázku.

,,Ne, pane doktore. Zlomili mi ruku. Tečka. Bolí to jako svině."

Vydechl jsem tak prudce, že se na mě sestra ohlédla. Soucitně se usmála. Ulevilo se asi i jí.

Doktor vyšetřil Elišce ruku, napsal zprávu do počítače a vysvětlil jí postup, jak jí operativně porovnají obě kosti tam, kam patří, jakousi miniinvazivní technikou provedou osteosyntézu, takže bude mít sice vevnitř ruku jako Robocop, ale sádru jen na týden a pak ortézu. Zahrnul ji spoustou latinských slov a následně to vysvětlil v jedné větě česky. Sestřička Elišce napíchla žílu a konečně dala kapat infuzi s analgetikem. Soudě podle strhaných rysů a zavřených očí jí byl celý svět ukradený, jen když ji zbavili bolesti.
,,Slečno Doležalová, musím se naposledy zeptat..." lékař se podrbal na bradě a přeskočil pohledem na mě.
,,Máme povinnost to hlásit, pokud máme podezření ze spáchání trestného činu."

Poposedl jsem a čekal, co z Eli vypadne. Jestli do toho zatáhne policajty, bude ještě veselo. Ale smát se nebudeme.

Podívala se na mě. Nedělej to, měl jsem chuť na ni zakřičet. Nepatrně jsem zavrtěl hlavou.
Na takový průser jsme malí páni. Soudě podle metod si dovedu představit, komu jsme šlápli na palec s PBpressem. A takovým je celá policie pro smích, mají známosti vsude.

Přimhouřila oči. Její krásný obličej zkřivil hněv, divoký a živočišný, smíchaný se slábnoucí bolestí. Otočila se ke mně bokem. ,,Vlastně, pane doktore, máte pravdu. Podám trestní oznámení," řekla rozhodně.

Zatnul jsem ruce v pěsti, v tváři mi začínalo trnout. Právě se rozhodla rozpoutat peklo a my budeme stát uprostřed něj s holýma rukama. Nemohl jsem nic dělat ani říct, aniž bych vzbudil nechtěnou pozornost.

,,Dobrá. Vyplním všechny papíry, a zavolám na místní služebnu," pokývl hlavou lékař. ,,Vás zatím šoupneme na oddělení a až budete mít po operaci, staví se za vámi policisté," mírně se na Elišku usmál se smutným pohledem, který toho viděl již přespříliš.

Eliška se držela z posledních sil. Pomohl jsem jí podle sestřiných instrukcí do vozíku, nevěnovala mi jediný pohled. Byl jsem míň, než vzduch. Dobře jsem rozuměl jejímu vzteku, ale tuhle křížovou výpravu budu muset zastavit dřív, než dojdeme úhony. Vytlačil jsem její vozík zpátky do čekárny, přidřepl si k Elišce, ale zírala z okna vedoucího na malé prostranství s lavičkami mezi nemocničními bloky. Po špinavých tvářích se jí koulely obrovské slzy. Naklonil jsem se k ní blíž a setřel je palcem, ucukla, jako by jsem jí popálil.

,,Miláčku," zašeptal jsem ignoruje ostatní pacienty v čekárně, Honzu postávajícího kousek od nás, i čilý ruch na chodbě spojující další čekárny v nové nemocniční budově.

,,Nech mě být," zavrčela.

,,Eliško, poslouchej mě prosím chvilinku," snažil jsem se napasovat veškerou naléhavost do několika slov. Na jejím rozhodnutí teď záleželo zatraceně hodně.
,,Netušíš, proti komu stojíš. Vysmějou se policajtům do ksichtu."

,,Super, že ty to víš," prudce trhla hlavou, sykla bolestí, která ji musela projet celou paží. Lehce se naklonila a probola mě nevraživým pohledem. ,,Není důvod, proč tutlat napadení. Celý průser začíná a končí u tebe. Kdybych nebyla s tebou, nic takového by se mi nestalo." Brada se jí třásla.

,,Eliško." Hrudník se mi palčivě sevřel. Sžírala mě děsivá jistota, že má pravdu a ještě krutější podezření, že by se podle toho mohla zachovat. Na to nemám. Nepustím ji. Nikdy. Postarám se o ni, i kdyby to měla být poslední věc na světě, kterou udělám. A nedovolím jí, aby sebe ohrozila. Víc, než se to zatím povedlo mně.
Chytil jsem Elišku za zdravou ruku a přetočil ji odřenou a opatlanou dlaní vzhůru. Vtiskl jsem polibek na jemnou kůži na zápěstí.

🎶
Klečel přede mnou na zemi a beze slov mě přemlouval, tušila jsem moc dobře, co jeho polibek znamenal, co mi chtěl říct. Ale byla jsem neuvěřitelně naštvaná, na dva pitomce, kteří se mi rozhodli zpřelámat ruku, podvědomě a zcela iracionálně na Martina, že mě neochránil. Že nepřímo způsobil, co se mi přihodilo a pak měl ještě tu drzost naznačovat, že bych měla útok nechat plavat. I když jsem se tak intuitivně rozhodla také, vnímala jsem nebezpečí vyzařující z mužů, kteří mě napadli, Martinova snaha zasahovat zapůsobila jako kopnutí do vosího hnízda. Neměl nejmenší právo. Snad jen se kát a sypat si hlavu popelem. V bolestí obklopené mysli jsem si pohrávala s myšlenkou utnout vše, poslat ho do háje, rozejít se melodramaticky v nemocniční čekárně. Než jsem stihla vyslovit nahlas ultimátní řešení, přišel sanitář a za Martinova doprovodu mě odvezl na oddělení. Zpola obluzená jsem vnímala, jak mi Martin pomáhá ze špinavého trika pomocí nůžek a do jakéhosi jednorázového oblečení. Vysoká hubená sestřička mu cosi polohlasem vysvětlovala, ale já už neměla sílu vnímat.

V rostoucí temnotě jsem zaslechla, jak mi Martin šeptá, že na mě počká, ucítila jsem jeho rty na čele a pak už se mnou sanitář drkotal na operační sál, kde mě objala milosrdná tma.