♾
Prohlížel jsem si každou křivku jejího dokonalého těla, odpolední paprsky ji líně hladily dlouhými prsty a já se kochal. Je neuvěřitelně krásná, nádherná. Až na tu pitomou sádru. Ta ji hyzdí jako Tančící dům Prahu. Z vody ve vaně stoupala omamná vůně levandule, před kterou bych dříve utekl na hony daleko, ale teď se pojila s Eliškou. Patřily k sobě. Opatrně jsem jí rozčesával prameny vlasů, nechával si je klouzat mezi prsty a dopadat na její nahá záda. Eliška stála tichá jako pěna proti zrcadlu a prohlížela si mě v jeho odrazu. Cítil jsem její pohled. Nad něčím dumala, mírně při tom stahovala obočí k sobě.

,,Hotovo," položil jsem kartáč vedle umyvadla a zabořil nos do jejích vlasů.

,,Děkuju. Tohle bych zvládla," lehce se usmála.

,,Já vím. Ale baví mě to," přiznal jsem.

Sjel jsem jí dlaněmi na boky, lehce ji sevřel. ,,Stydne nám voda."

,,Martine," ohlédla se na mě přes rameno, ,,jak dlouho jsi spal?" Starosti jí nakreslily vrásky, které jí neslušely. Neměla by se trápit, strachovat. Jenže to by nesměla být se mnou.
Přejel jsem bříškem palce po každé čáře, jež se jí objevila na čele, jako bych je mohl vyhladit. Smazat, co se stalo. Vyhnat každou nedobrotu, co si dovolila objevit se v Eliščiném životě.

,,Nevím," zabručel jsem.
Vím to přesně. čtyři hodiny, dvacet jedna minut. Ani o vteřinu navíc.

Vlezl jsem do vany a nabídl Elišce ruku, aby bezpečně překročila vysoký okraj a nenamočila si sádru. Uvelebila se mezi mými stehny, hlavou se opírajíc o moje rameno.

,,Vzbudila jsem se o půl třetí a nebyl jsi v posteli," šeptala, jakoby příliš hlasitým zvukem mohla vyplašit bublinky na svých opálených ňadrech.

,,Šel jsem se napít." Přimhouřil jsem oči. Napil jsem se, pravda. Kupodivu vody. A pak do svítání dřepěl na terase a pozoroval havrana, který taky evidentně nemohl spát.

,,Mohl jsi mě vzbudit," poznamenala.

,,Potřebuješ se vyspat. Aby se ti dobře zahojila ta ruka."

,,Martine, ty jsi... mamlas. Nejsem malé dítě. Klidu mám teď víc, než jsem schopná upotřebit."

,,Mamlas, jo?"

,,Jo, mamlas. Příště mě vzbuď. S těma práškama spím jako zdopovaná, neslyším tě."

,,To je dobře," namítl jsem a zlehka ji pohladil ze strany prso.

,,Není. Nechci, abys na to byl sám."

Vtiskl jsem jí polibek na spánek. Cosi v hrudi se mi svíralo a palčivě tepalo. Tak dobrého člověka si nezasloužím, a přesto ji mám. Dokud... dokud co vlastně? Dokud to se mnou vydrží? Dokud jí nedojde, že si ukousla příliš velké sousto? Hlasitě jsem polkl. Měl bych být vděčný a ne se utápět v hořkých pochybnostech. Nedávala mi nejmenší důvod pochybovat. Jediný, kdo váhal a pochyboval, jsem byl jen a jen já. U mě začíná i končí každý průser nás dvou. Do háje!
Přitáhl jsem si Elišku blíž k sobě, tak těsně, jak jen to šlo.

,,Povíš mi o čem byl tentokrát?"

Kousl jsem se do tváře. Copak můžu? ,,Koupala jsi se v krvi," přiznal jsem šeptem jediný detail.
Zachvěla se.

Chvěla se celá, celičká. Zírala na mě obrovskýma vyděšenýma očima, z pootevřených úst unikalo tiché kvílení, které snad nepatřilo ani jí samotné. Křečovitě svírala okraj dřevěné vany až jí bělely klouby na prstech. Dlouhé prameny vlasů klouzající přes vzdouvající se prsa si máčela v lázni, kterou jsem připravil speciálně pro ni. Červená se po vlasech plazila vzhůru, jako drobné rudé kořínky obráceného stromu, proplétaly se a lezly výš přes klíční kosti, ke krku. Eliška to neviděla. Sledovala moje ruce.
Vzal jsem čtvrté. Poslední. Vzlykot přešel na okamžik do nervy drásajícího jekotu rychle utnutého ostřím dýky v mé pravačce. Hlavička se šplouchnutím přistála Elišce v klíně. Chytil jsem ho za drobné nožky a otočil krkem dolů. Krev tekla rychle připomínající temný vodopád, odrážela se a v drobných cákancích dopadala do jejího obličeje. Kreslila jí nové pihy.
Nepromluvila. Opatrně se postavila, velké kapky karmínové tekutiny stékající po její kůži se ve světle plamenů třpytily jako vzácné kameny. Dlaní se dotkla lehce vybouleného podbřišku, sledoval jsem její ruku, neschopný pohybu či kloudné myšlenky. Chtěl jsem zakřičet, ale jazyk se mi přilepil k patru nasládlou chutí krve, její vůně mě dráždila v nose, zasychající kapičky tahaly za chlupy na předloktích, byla všude. Eliška mrštně překročila okraj vany, vytrhla mi dýku z prstů a rozeběhla se. Její mokrá chodidla pleskala o kamennou dlažbu, rychle se vzdalovala do tmy, až nezůstalo nic. Jen já, ticho a tma.

Zavrtěl jsem hlavou. Tohle Elišce nemůžu udělat, nemůžu jí vyprávět, že ve snech podřezávám mimina, abych pro ni připravil vanu. Nejsem magor.
Možná.

,,Mohl bys s tím zajít k psychologovi," nadhodila opatrně.

To určitě, to bych nálepku magora získal hned mezi dveřmi. Děkuji pěkně, nemám zájem.

,,Eli, v hlavě se mi nikdo šťourat nebude," odpověděl jsem co nejklidněji, přesto jsem cítil, jak sebou cukla.

,,Co mi asi tak může říct? Pane Havránek, máte bujnou fantazii, málo spíte, pijete moc alkoholu a k tomu máte komplikovaný vztah s matkou. Tady máte pilulky, hezky zobejte. Ne, díky."
Voda ve vaně najednou nepříjemně zchladla. Kdyby u vodovodu visel rampouch, nepřekvapilo by mě to.

,,Třeba by ti to pomohlo... promluvit si s ním," řekla podezřele potichu.

,,Koťátko moje," vzal jsem ji jemně za bradu a pootočil k sobě, abych jí viděl do obličeje, ,,s nočními můrami žiju celý život, nezmizí mávnutím kouzelného proutku."

,,Jenže teď,"

,,Teď jsou horší. Zase to poleví," políbil jsem ji na rty a doufal, že rozeženu chmury zračící se v jejích očích. A že se nepletu.

🎶
,,Nemysli si, že ti tohle projde!" slyšela jsem Máji hlas následovaný pištěním a hlubokým dvojhlasným smíchem. ,,Koukej to položit, křupane jeden."

Nedovedla jsem si představit, co to ztělesnění hurikánu zase vyvádí v naší kuchyni, s povzdechem jsem zaklapla Dobrá znamení a vydala se na průzkum. Domluvili jsme se, že Honza k nám hodí Máju, zajede na schůzku s investorem a večer společně ugrilujeme. Prý, abych se nenudila, maroda je třeba bavit. A Máju hlídat, jen jí to nejspíš neřekl do očí.

Stáli u kuchyňské linky a přetahovali se o modrou plastovou krabičku. ,,Ta čokoládová je naše," snažila se vytrhnout zmrzlinu z Honzových rukou.

,,Ne, ne. Majulinko, holky baští zásadně jahodovou."

,,Zapomeň. Čokoládová je naše."

,,Však je růžová."

,,Blbečku."

,,Koukám, vše v nejlepším pořádku," zasmála jsem se.

,,Eli, že nejíš čokoládovou zmrzlinu," zběsile na mě mrkal, bez pozdravu, dožaduje se podpory. Trhl miskou směrem k sobě přesně v okamžiku, kdy Mája otočila pohled ke mně. Nepočítal s tím, že by zmrzlinu mezitím nepustila, takže vzal její tělo s sebou. Mája klopýtla a tváří zabrzdila o Honzův hrudník.

,,Vy fakt nejste normální, zmrzlinu sem," zavelel Martin.

,,Další. To tak. Čokoládová je naše, že jo, Eli. Kurnik pomoz mi s nimi."

Kdybych zavřela oči, slyšela bych naše píďalky ze školky, jen s lepší výslovností a hlubšími hlasy.

,,Přece byste se neprali s ženskou," projevila jsem snahu a opřela se o kuchyňský ostrůvek.

,,Klidně," odvětil Honza a Martin se jen uchechtl.

,,Vidíš ho, jeliťáka jednoho? Pral by se," vyplázla na něj jazyk a loktem pro jistotu šťouchla do žeber až překvapeně hekl.

,,Máš v těch párátkách docela páru," mnul si volnou rukou hrudník.

,,Nemáš náhodou jet za prací, pane Hamr?" zkusila jinou taktiku.

Honza mrkl na hodinky. ,,To stíhám, díky za starost," vlepil Máje mlaskavou pusu.

,,To ti nepomůže."

,,To takhle držkuje pořád?" optal se pobaveně Martin, i když po společné dovolené moc dobře znal odpověď.

Mája jen zakoulela očima a Honza se rozřehtal. ,,Je strašná sranda ji umlčovat."

,,Boha jeho, dejte sem tu zmrzlinu a běžte řádit nahoru." ukázala jsem palcem nad sebe.

,,Nic nebude, my dvě si vemem zmrzlinu a Honzíček pojechá, abychom mu nesnědli kromě zmrzliny i maso," škubla vaničkou, otočila se na patě a s úlovkem zdrhala na zahradu. Kladivoun se ji jal pronásledovat, produsal obývákem na terasu, kde se naháněl smějící se Máju kolem stolu.

,,Dáme kafe, Lásko?" zeptal se Martin s pobaveným úsměvem.