🎶
Září se pomalu překulilo do své druhé poloviny a přineslo s sebou nádherné babí léto. Nechtělo se mi věřit, že za pár týdnů místo sukně budu hledat kabát a šálu. Od Hubeného se nikdo neobjevil ani neozval, na památku ze setkání s nimi mi zůstala ortéza a dva dráty v předloktí, kterých se výhledově také zbavím, a pomalu usínající strach. Byl se mnou, doprovázel mě, ale den ode dne se jevil slabší a míň důležitý, jako doznívající kocovina. Vrátila jsem se do práce a naše píďátka mě zaměstnala dostatečně. Dostatečně na to, aby mi z nich i hodinu po odjezdu z Hluboše hučelo v hlavě.

Courala jsem se Pražskou a prohlížela si výlohy. Kdysi výstavní a jediná ulice s obchůdky a butiky, díky vysokému nájmu a naprosto nemožnému systému parkování, umírala dlouhou a bolestnou smrtí. Ostatně jako celá Příbram. Město duchů. S vyrvaným srdcem a na jeho místo narvaným betonem a dlažebními kostkami.

S Májou jsme si domluvily rande na pátou v In time, liduprázdné zapadlé kavárničce s
výbornou kávou a ještě lepšími macronkami. Včera přilétli z Menorcy, kam ji Honza odtáhl na nedobrovolně povinnou dovolenou, poté co se málem sežrali ve svém domácím vězení. Májinému zaměstnavateli, slovutnému zubaři, to rozhodně nevadilo, z jeho průjmu se vyklubala salmonelóza, z které se stále snažil sesbírat. Jak to vyřešili s Májiným otcem jsem se radši ani neptala, snad stačila další láhev burbonu.

Sedla jsem si k titěrnému stolku u okna a spokojeně natáhla nohy. Do místnosti vnikalo líné odpolední světlo, sotva rušící stíny v tmavě zařízeném interiéru. Ticho trhané jen tikotem velkých hodin vhodných do nádražní budovy, mě příjemně objímalo. Protáhla jsem si krk a přimhouřila oči.

,,Nespi," zahalekal rádoby šeptem povědomý hlas hned po vrznutí dveří.

,,Co ty tady, obejdo?" usmála jsem se na Honzu a vrátila mu přátelský polibek na neoholenou opálenou tvář.

,,Co by, vedu ti osobně svou lepší polovičku," dřepl si na křesílko, až hlasitě zaprotestovalo.

Mája se andělsky usmála a pomačkala mě, jako by doufala, že ze mně vycedí kvalitní smoothie.

,,Jsem ráda, že tě zase vidím. Tenhle neandrtálec," ukázala palcem směrem k Honzovi, ,,by pořád jen... páchal prostopášnosti. A když je zrovna nepáchal, tak o nich aspoň mluvil."

,,Takže jste si dovolenou pořádně užili," cukaly mi koutky. Nic se nezměnilo, všechno bylo v nejlepším pořádku.

,,Jestli jsme odtamtud nepřivezli malého Hamříka, tak to bude zázrak," zvedla ruce k nebi, na které přes strop nebylo vidět.

Málem jsem se utopila ve vlastní slině. Rozkašlala jsem se a zůstala na ty dva před sebou civět.
,,Cože? Jsem se přeslechla, že jo?"

Zavrtěla hlavou a hodila srandovní škleb, kombinaci zaláskovaného úsměvu, rádoby naštvanosti a přiblblé radosti.

,,Zhulil se takovým stylem, že vypadal jako dráček mráček, viděl na pláži těhuli a od té chvíle se té představy nějak neumí zbavit."

Číšnice s potutelným úsměvem na rtech mezi nás položila tác se sklenkami latté a talířkem různobarevných macronek a stejně nenápadně zase zmizela za svůj pultík, kde teď už určitě nepařila Farmu.
,,Honzo, ty ses tam praštil do kebule? Nebo sis ji uhřál na sluníčku?"

Culil se jako duševně slabší jedinec a neříkal nic.

,,Ale prášky ještě bereš, ne?" ujistila jsem se. Ne že bych jim rodinné štěstí nepřála, ale i na moji romantickou duši to brali pěkným fofrem.

,,To víš, že jo. Nejsem blázen." Tak tuhle větu jsem už několikrát slyšela. A co se týkalo Honzy, většinou následovalo úplně něco jiného, než si Mája představovala nebo plánovala.

Chvilku jsem jen seděla a tiše si prohlížela tu jejich bublinu absolutního štěstí. A hned na to mě napadla černočerná myšlenka. Honzíčku, jestli Máje ublížíš, urvu ti tvoje dary přírody a dám je sežrat sousedovic psovi. A ještě ho vyfotím, jak se jimi láduje. Možná si nahraju i video, aby bylo slyšet, jak mlaská.

,,Eli?"

,,Hm?"

,,Kde jsi?" zeptala se Mája a zakousla se do jedovatě růžového cukroví.

,,Přemýšlí, jak ti řekne, že tě předběhla, že už je v tom," zařehtal se Honza.

,,Ty jsi fakt pitomej. Navíc umanutej. Jsem si myslela, že tyhle stavy chytají jenom ženské, když se jim blíží třicítka."

,,A to se nám rozhodně neblíží," zachichotala se sarkasticky Mája. Marný boj. Honza s Májou pluli na svém šťastném obláčku zjištění, že by spolu mohli zplodit malého slaďoučkého Kladivounka.
Jejich radost byla nakažlivá a stejně na poslední sousto zachutnala hořce. Tohle téma pro nás s Martinem nebylo aktuální a otázkou zůstávalo, jestli někdy bude. Jeho máti mu zasela pochybnosti o sobě samém tak hluboko, že jsem netušila, jestli je bude schopný překonat. Věřit, že zvládne to, co je většině lidí přírodou dané, postarat se o své mladé. Vychovat je. Neublížit jim. Nebyl schopný, nebo ochotný o této temnotě ve svém srdci mluvit. A já ho nenutila. Pokud někdy přijde můj čas, vydoluju z něj přiznání i k potajmu vylitému škvrkovatému kakau ve školce, ale teď jsme měli jiný problém. Noční můry ho pronásledovaly s urputností berního úřadu a silou URNY. Spal málo a i když se snažil nedávat na sobě nic znát, žraly ho děsy, které v noci prožíval. Křičel, házel sebou, nadával, bojoval celým tělem proti zlu, jež se mu za denního světla nemělo odvahu postavit. Netušila jsem, jak mu pomoct. Sjížděla jsem weby o snech, nočních běsech, poruchách spánku, ale nic z toho mě nenavedlo na žádnou rozumnou cestu. O psychologovi nechtěl ani slyšet. A tak jsem pátrala dál a paralelně se mnou i Honza.

,,Co Havry? Už mu nešíbe z toho, že tu chodíš sama?" přeskočil na jiné téma Honza s plnou papulí.

,,PBpress oficiálně změnil majitele, tak se trochu uklidnil," vydechla jsem spokojeně. ,,Konečně polevil ve funkci pasteveckého psa."

Mája se uchechtla.

,,Si z toho děláš prču, ale nám do smíchu fakt nebylo," ozval Honza lehce káravým hlasem.

Ani mně ne. Do lesa jsem od té doby sama nevlezla. Jednoduše jsem se bála, i když jsem věděla, že pravděpodobnost setkání s Hubeného lidmi, limitovala k pravděpodobnosti srážky s meteoritem. A Martin by mě stejně nepustil.

,,Abych na to nezapomněl," ťukl si kloubem do čela, ,,mamka nás a vás," ukázal prstem mezi jimi a mnou, ,,zve v sobotu na oběd."

,,Cože? To jako proč?"

,,No jednak protože chce poznat, abych ji citoval, to děvče, které konečně ukradlo Martinovi srdce. A za druhé, si chce s Martinem promluvit. Napadlo ji něco, co by mu mohlo pomoct. A nechce to řešit po telefonu."

,,Počkej, ty už jsi u nich byla?" zeptala jsem se krapet vyjeveně Máji. Neutkvělo mi v hlavě, že by se zmiňovala o seznamování s Honzovými rodiči.

,,Jo. Teda potkala jsem se jen s Alicí."

,,A?"

,,Hodná ženská, hlavy netrhá, řekla bych na první pokus. Ale jeden nikdy neví," pokrčila rameny.
Honza vedle ní zasyčel jako parní lokomotiva upouštějící páru. ,,Jak jako neví? Mamka je zlatá a nad tebou se rozplývala, jako bych jí dovedl domu anděla a ne... tebe," zašklebil se na ní a lehounce ji štípl do tváře.

,,Co jsi tím chtěl říct, jeskynní muži? Tvoje mamka vůbec nemá představu, co vychovala za prehistorickou příšerku," vycenila na něj zuby.

,,Vypadám jako dinosaurus?"

,,Jo, jako Sauroposeidon."

,,Cože? To není dinosaurus, to sis teď vymyslela, ne?"

,,Prdlajs. Jukni na strejdu googla, velké stvoření s malým mozečkem."

,,Majulinko, ty večer dostaneš na prdelku, se mi zdá," brumlal s polovičatým úsměvem, zatímco dojil na telefonu informace z internetu.

,,Kdybys řekla tyranosaurus, ale nějaký přerostlý býložravec? Večer budeš trpět, Zlatíčko," vyhrožoval tónem, který zněl víc jako příslib nekončících divočin.

♾
Eliška se tvářila, jakoby spolkla žábu a teď nevěděla, co si počít s podezřelými pohyby v břiše. Zatínala zuby a chvilkami koulela očima, až jsem se musel smát.
,,Co je? Je to jen oběd s Honzovými rodiči," pohladil jsem ji po stehně. Miláčka jsme kvůli kazícímu se počasí a o nic lepší předpovědi, nechali doma a přemísťovali se autem.

,,Jo, je to blbina, ale přijde mi to snad horší, než kdybych šla na první návštěvu k vlastní tchýni," nervózně poposedla a urovnala svetr, na kterém stejně žádný záhyb nebyl vidět.

,,Proč?" kousl jsem se do tváře, abych se znovu nesmál nahlas.

,,Záleží jim na tobě a jistým způsobem ti vynahrazovali to, co ti mamka nedala, ne?"

Tak takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Pro mě to byli Alice a Tomáš, teta a strejda, kterým nevadilo, že jsme u nich na zahradě nasáčkovaní každou volnou chvíli, nebo zavření v pokojíku s krabicí lega, největšího zázraku všech stavitelských dob, který jsme po pár letech vyměnili za počítačové hry. Lidé, kteří nás sepsuli na dvě doby, když jsme o Velikonocích přitáhli opilí pod obraz Boží, nebo pro nás dojeli, když moje první auto vypovědělo službu ve Štěchovicích.

,,No asi jo," pokrčil jsem rameny a odbočil doleva na silničku vedoucí do Žežic. Honzovi rodiče bydleli, narozdíl od Honzy, ve staré části vesnice, hned vedle lesa, nad farmou s koňmi, v dvoupatrovém domku s nehezkou architekturou typickou pro sedmdesátá léta, s hrubou šedobílou fasádou, dřevěnými obložkami a nekonečnou řadou rododendronů.

,,Tak vidíš," zabručela.

Neviděl jsem nic. Zaparkoval jsem za Tomášovo audinou, obešel auto a počkal na Elišku, abych ji mohl chytit za ruku. Neměla se důvod strachovat, jen bylo zbytečné jí o tom přesvědčovat, zjistí to sama.

Zazvonil jsem a bez čekání pokračoval brankou k vchodovým dveřím. Otevřela nám Alice, drobná ženuška s krátce střiženými vlasy obarvenými na temně červenou, koutky se mi samovolně zvedly v úsměvu. Jak dlouho jsem tu nebyl? ozvalo se moje černé svědomí. Od března? Od února?

,,Tady je můj ztracený syn," vrhla se mi kolem krku a obdařila mě mlaskavou pusou na tvář. Jednoduše zářila. Blížící se šedesátka jí na šarmu neubírala.

,,A ty musíš být Eliška," nabídla ruku nejistě přešlapující Eli.

,,Děkuju za pozvání, paní Hamrová."

,,Ale prosím tě, na co ty formálnosti? Pro tebe Alice, jinak se budu cítit jako stará bába," zachichotala se.

,,Pojďte, pojďte. Honzík s Markétkou už jsou tady."

Interiér obýváku neodpovídal vnějšku domu ani za mák. Dřevěná podlaha a bílý lesklý nábytek působil jak z katalogu, Eliška se rozhlížela, dokud pohledem nespočinula na obrovské černobílé fotografii dvojplošníku, pověšené nad pohovkou.

,,Nazdar Havry, kdo řídíte?" zahulákal Honza z kuchyně.

,,Neřeš blbosti, vezmou si když tak taxíka," odporoval mu téměř stejný hlas.

Během pár vteřin byl obývák plný halekajících a zdravících se lidí. Mája byla rudá v tvářích a smála se tak vydatně, že už nejspíš vyfasovala uvítací přípitek. Několikrát.

,,To je dost, že jsi se taky ukázal, Martine," pleskl mě Tomáš po paži. ,,Příště ti pošlu pozvánku doporučeně, aby sis vzpomněl, kde bydlíme," zazubil se, než se jal seznamovat s Eliškou. Za chvilku byla stejně rudá jako Mája.

xxx
,,Kouříš?" Naklonila se starší verze Honzy k Máje.

,,Co?" zalapala po dechu a nevěřícně hleděla do vousatého obličeje.

,,Cigarety, Markétko. Na nic jiného bych neměl odvahu se ptát," mrkl.

,,Kdybys, tati, nekecal," zakřenil se Honza.

Mája připomínala rajče těsně před pasírováním na kečup.

,,Takže?"

,,Ne, nekouřím. Cigarety," zdůraznila.

,,To nevadí, doprovodíš mě na vzduch? Potřeboval bych poradit s něčím ohledně zubů."

,,Proč ne." Odsunula se od stolu, na kterém zůstaly vyskládané špinavé talíře po menších hodech.

,,Jdu s vámi, pro jistotu," zahlásil Honza, ,,jsem přežraný k prasknutí." Vypoulil břicho a pohladil ho.

Bylo mi jasné, o co jde. Vyklízeli bitevní pole, nejspíš to měli domluvené.

,,Mám jít taky?" zeptala se Eli.

,,Není nutné. Naopak. Jen tu zůstaň," usadila ji jednoduchým gestem. 

Zatnul jsem čelisti a připravil se na nejhorší. Díval jsem se Alici zpříma do očí, ale jediné, co jsem tam viděl, byl neutuchající zájem.

,,Honzík mi říkal o tom, že se tvoje sny zhoršily," vzala do ruky skleničku od vína, otáčela s ní, dokud rudá tekutina nevířila.

,,Je to papula nevymáchaná," odfrkl jsem. I když mě to nepřekvapilo.

,,Snaží se pomoct," řekla potichu.

,,Já vím," odpověděl jsem mírně a vyčkával, s čím Alice příjde. Jestli mi navrhne rozhovor s psychologem, tak asi Honzovi vyrazím pár zubů, zájem nezájem.
,,Jen se o takových věcech nerad bavím."

,,Já vím, já vím. Chlapi nemluví, chlapi jednají. Taky mám jednoho doma," usmála se.

Eli si poposedla a propletla prsty s mými.

,,Nedávno jsem četla knížku, jmenovala se Pravda ve snech. Napsal ji jistý Tadeáš Sborovský. Nemohla jsem si vzpomenout odkud to jméno znám, až mi to konečně docvaklo. Je to náš vzdálený příbuzný. Teda," zamyslela se, ,,nikdy jsem ho osobně neviděla, ale je to potomek babičky bratra."

,,A?" optal jsem se a snažil se spolknout netrpělivost.

,,Není to psycholog. Jen člověk s velmi zajímavými zkušenostmi a názory."

,,Chceš říct šarlatán," zaskřípal jsem zuby.

,,Ta knížka tak na mě nepůsobila. Žádné výklady, tarot, zaříkávání, nic takového."

Eliška ji napjatě sledovala, jakoby nemluvila o knížce od neznámého příbuzného, ale přinejmenším nově objevené Ďáblově Bibli, nebo tajné knize zaříkadel proti nočním můrám.

,,Mohli byste za ním zajet. Bydlí v Budějovicích, zjistila jsem jeho adresu i telefon."

,,Možná by stačilo tu knížku si přečíst?" navrhl jsem.

,,V tom je trochu problém. Není v knihkupectví ani na internetu k sehnání a z knihovny ji někdo ukradl."

V obýváku se rozhostilo ticho. Alice si pohrávala s poloprázdnou sklenicí vína a Eliška orypovala nehtem ze stolu zaschlou skvrnu od svíčkové. Vsadil bych se, že si okousala celý jazyk, jen aby se udržela a neřekla nic. Nezasahovala. Byl jsem jí vděčný, že se na mě nevrhla jako sup a nenutila mě okamžitě přijmout Aliciin nápad. I když se k tomu doma vyjádří, tím jsem si mohl být jistý.

Odkašlal jsem si neexistující mrmel, než jsem promluvil. ,,Děkuju moc za snahu, ale ne. Ono to zase přejde samo," snažil jsem se vpasovat do svých slov dostatek sebedůvěry a doufal, že se nemýlím, že opravdu tyhle šílenosti z mojí hlavy odejdou časem o své vůli. Jen musím vydržet. A všichni kolem mě, včetně Elišky.

,,Jak myslíš, Martínku," zastavila komíhající se hladinku vína a položila ruku na naše spojené, ,,kdybys cokoliv potřeboval, jsme tady."