🎶
Zaraženě jsem hleděla na prázdnou kovovou misku u svých bosých nohou. Nezdálo se mi to. Ohnula jsem se pro ni a vzala ji i s talířky od snídaně zpět do kuchyně.
Edgar byl tedy skutečný, i celá včerejší bláznivá noc. Položila jsem nádobí na pracovní desku nad myčku a promnula si čelo. Hlava mě nebolela, i když jsem tušila, že během dne bude mít tendenci puknout ve dví.
Otevřela jsem myčku a začala uklízet nádobí do poliček a šuplíků, pracovala jsem mechanicky, věnovala porcelánu a sklu pozornosti jen tolik, aby mi nepadalo z prstů, a nechávala mysl odplout. Edgar opravdu přišel, přesně jak jsem si to pamatovala. Ťukal zobákem do skla francouzského okna na terase, vzbudil mě chvíli po půlnoci. Tupé údery jeho zobanu do skla se nesly celým domem. Nevyděsil mě, i když nechápu, jak je to možné. Šla jsem za ním jako omámená, musela jsem ho vidět. Poodešel na svých krátkých nožkách dál od domu a já ho následovala. Sedla jsem si na zem a zírala.

Martin přišel pár okamžiků po mně, ale nejspíš necítil nic. Nic z toho klidu a neuvěřitelného míru, který Edgar přinášel. Když jsem si prohlížela jeho lesklá pera odrážející měsíční světlo, bylo to jako hledět do hlubin samotného času. Ne děsivé, jen hluboké a pokojné. Všechno má svůj smysl, všechno se stane tak, jak má. Osud není hloupý, jen zahalený pod příkrovy našich snů, představ a tužeb. Dívala jsem se do jeho očí a dostávalo se mi ujištění. Ne ve slovech, ale v nepolapitelných myšlenkách, pocitech.
Vzal si moji zlobu a nechal mi jistotu, že i když tápu ve tmách, jdu správným směrem, držíc za ruku toho jediného důležitého člověka, nejdůležitějšího. Kresba havrana na mé paži té noci ožila, nalezla nový význam, který si Martin možná nepřipustil, ale jenž plul pod povrchem. Stal se z ní dar, něco, co nás mělo spojit.

Předpokládala jsem, že se ráno probudím a jen se pobavím nad ujetostí vlastních snů. Dokud jsem na terase nezvedla prázdnou misku. Havran byl skutečný a od toho okamžiku nesl jméno Edgar.

Nic z toho jsem Martinovi neřekla. Musel by si myslet, že mi jednoduše přeskočilo. A tak jsme se v poklidu nasnídali pod těžkými mraky hrozícími bouřkou, tváříce se, že se za celý víkend nepřihodilo nic mimořádného.

♾
,,Než odjedete, ještě nás uhání Hlušina o schůzku," Honza se zakousl do makové buchty, která se tvářila jako domácí.

,,Ten z Pb Pressu?"

,,Jo, vypadá to, že mu hoří koudel u prdele."

,,To by mě nepřekvapilo. Jinak by se po nás nesháněl, že?"

,,Komu ho nabídnem?"

,,Zajedu za Svatošem, neví, kam by narval prachy,"  napsal jsem si poznámku do bločku a nakreslil k němu domeček.

,,Co Marián?" zeptal jsem se, spokojený se svým znázorněním tiskárny.

,,Souhlasí se snížením splátky, ale pod tři litry nepůjde. Při dalším zádrhelu to chce poslat k vodě."

Přikývl jsem. Ani jsem nic jiného nečekal. S Brzobohatým bylo složité pořízení a vypadalo to, že nedostojí svému jménu a bude brzo chudý. Hrací automaty ho lákaly víc, než práce na NCéčku.

Zaklapl jsem noťas. Zápisník i s propiskou položil na něj. Pro dnešek hotovo a kašlu na to. Když jsem odjížděl, Eli, i přes panující dusno, ležela na lehátku na zahradě ponořená do čtení průvodce Arménií. Znala ho nejspíš i pozpátku. Moc jsem nepobíral, co ji bavilo na tom studovat dvoustránkové popisy ke každému klášteru a vykopávce, ale hodlal jsem její informace využít na místě, kde popisky v angličtině moc nehrozily.
Slíbil jsem, že do dvou hodin budu zpátky a přivezu kebab. Nechtěl jsem ji nechávat samotnou, i když vypadala v pohodě.

,,Eli ti nedala, nebo ti vyrýpla ze záhonku pětiprstou kytičku?"

,,Blbe!"

,,No co, tváříš se, jako by ti uletěly včely, tak se ptám. Nebo jsi ji naordinoval zaracha a nesetkalo se to s úspěchem?"

,,Naordinoval, jen o tom ještě neví." Protože z dohledu ji nepustím ani za zlaté prase. Bary, diskotéky, hospody...šlus. Konečná. Sama ani na krok. Jen o tom Eli nehodlám informovat.

,,Funguje jako magnet na průsery," zkonstatoval suše Honza. ,,A možná už to teď docvaklo i jí. Tak v čem je zakopaný pes?"

,,Vytočil jsem jí něčím jiným."

Dopil jsem kafe a zahleděl se přes stůl na Honzu. Culil se jako měsíček na hnoji a prsty vyťukával melodii do desky stolu. ,,Se pochlub." Měl z toho prachobyčejnou škodolibou radost.

,,Nechal jsem udělat Eli tetování," oznámil jsem prostě.

,,Cože jsi udělal?"

,,Ty jsi si toho včera nevšiml?"

,,Ne, prohlížel jsem si skupinku cucfleků na jejím krku a," prstem přejel pomyslnou hranici výstřihu.
A Eli měla triko s rukávem, pravda.

,,Mája nic neříkala?"

,,Ne. Havry, leze to z tebe jak ze třináctileté slečinky. Vyklop to celé."

,,V sobotu, když jsme odjeli z Chobotnice, jsme zajeli k Sáře."
Sára provozuje malý útulný tetovací salónek na kraji Dobříše a dluží nám nejednu službičku. Kdysi jsme jí s Honzou pomáhali rozjet kšeft a pořešit nechápavého a velmi nenechavého expřítele. Chodila s Honzou na základku, můj havran bylo její dílo z dob, kdy k inkoustu teprve přičichla v garáži vlastních rodičů, a animovaná verze kladivouna na Honzovo rameni následovala o pár let později.

,,No, pokud jsi jí do třísla nenechal vytetovat, že je tvoje děvka, tak v čem je problém?"

Pohlédl na mě úkosem přes stůl, na vteřinu nejspíš dumaje, jestli jsem to opravdu neudělal.
,,Co jsi jí proboha nechal na Elišku nakreslit?" začínaly mu cukat koutky.

,,Havrana, na biceps."

Nafoukl tváře, zašklebil se a začal se chechtat jako pošuk.

,,Havry, ty jsi magor. V Čechách se holce kupuje prstýnek, když to s ní začneš myslet vážně."

,,Vole," ulevil jsem si a uvelebil se pohodlněji v křesle.

,,Bojím se, že jí ublížím," přiznal jsem potichu, když se dosmál.
Naklonil se blíž ke mně a upřel na mě pohled, kterým mi viděl snad až do trenek.

,,Martine, neblázni. Víš dobře, že je to snůška žvástů zapšklé báby."

,,Racionálně jo, ale..."

,,Do prdele Havry, nejsi jako ona. Nestane se to jen proto, že ti to cpala celý život do kebule. O svém osudu rozhoduješ jen ty, nikdo jiný," odmlčel se. Mračil se jako anděl pomsty. ,,Ty za ní půjdeš, viď?"

,,Musím. Má ve středu narozeniny."

Rozhodil rukama, jakoby nemělo smysl se mnou dál vést tu samou debatu. Opakovala se každé léto dvakrát. Se stejným výsledkem. K matce dojdu, i když je mi pak na blití.

,,Vem s sebou Elišku," poradil mi a založil si ruce před sebou.

,,Myslíš, že toho má málo na přemýšlení?"

,,Ne, ale leccos pochopí. Dostane odpovědi, které ji ty odmítáš dát," ukázal na mě prstem.

,,Není vrba."

,,Ne, ale záleží jí na tobě. Třeba by to mohlo pomoct i s tvým spaním, když byste o tom konečně začali mluvit."

,,O tom dost pochybuju, pane doktore," odvětil jsem kysele a zahleděl se z otevřeného okna. Rozpršelo se, v dáli hřmělo a vzduch voněl deštěm. Kéž by uměl vyčistit i bordel v mojí hlavě.