"Všechno v pořádku?" optal se mě James a hladil mě po zádech.

"Jo, všechno úplně v pořádku," odpověděla jsem mu a rychle si utřela slzy, které už však dopadaly na jeho černou košili.

"Opravdu?" nenechal se obalamutit a odtáhl se ode mě. "Máš rudé oči, víš o tom?" dodal a zasmál se tomu, jak se mi nepodařilo zakrýt slzy. Prstem u své ruky mi setřel poslední slzu z tváře.

"Tak fajn, brečela jsem, stačí?" odsekla jsem mu a sehnula se pro fotku, kterou jsem v rychlosti složila a vložila ji zpět do díry v deníku. Deník jsem následovně rychle zaklapla a přitiskla si ho k srdci.

"Ne, nestačí. Chci vědět, proč taková krásná dívka brečí?" zeptal se a já jsem si přála, abych tam teď vůbec nebyla. Nervózně jsem se kousla do rtu a hledala ta správná slova.

"No... no...," nevěděla jsem jak začít a přešlapovala na místě, "kdo ví?" dodala jsem a s deníkem v ruce se rozeběhla chodbou ke schodům.

"Eli, počkej!" zakřičel za mnou James a rozeběhl se za mnou. Netrvalo to ani chvíli a už běžel vedle mě. Úplně bych zapomněla na to, jak lovci stínů dokáží být rychlí. Nevnímala jsem ho a utíkala dál ke schodišti. Než se přede mě postavil. Vrazila jsem do něj a on ztratil rovnováha a spadl na zem, ale něco mi na tom nesedělo. Držel mě za ruku a trhnul s ní k sobě, což znamenalo, že na něj padám. Dopadla jsem na něj a rychle se odvalila na stranu.

"Copak?" zažertoval a vstal z černého koberce. Následně mi podal ruku, kterou jsem přijala a pomohl mi vstát.

"Co by mělo být?" odpověděla jsem mu otázkou a odtáhla svojí ruku od jeho ruky.

"No, že jsi se odtáhla" zodpověděl mou otázku a natáhl ke mně ruku, ale já jsem před ním ucouvla. Stáhl svou ruku zpět a povzdychl si, "Myslel jsem, že mě ráda uvidíš," pronesl a jeho tvář se změnila ve smutnou i ustaranou zároveň.

"Jistě, že tě ráda vidím," ujistila jsem ho, "ale je tu něco, co ti prostě říct nemohu," dodala jsem a otočila se k odchodu.

"No víš, kdyby tě něco trápilo, tak mi to klidně řekni. Budu tu vždy pro tebe," řekl a já se na něj jen letmo podívala. Potom jsem šla dále ke schodišti a James mě vyprovázel svým pohledem, který jsem u něho ještě neviděla. Byl to pohled zklamání a smutku dohromady. Co ho asi trápí? Pojí se to nějak se mnou? trápily mě tyto dvě otázky v hlavě, když jsem scházela dolů po schodech.

•••••

Strčil jsem si ruce do kapes a smutně šel ke schodům. Když v tom jsem spatřil na koberci ležet tu knihu, kterou držela v ruce Elizabeth. Sehnul jsem se pro ní vzal jí do rukou. Byla zvláštní. Nikde nebylo napsáno, co je to za knihu. Celkově byla zaprášená a z boku trochu ohryzaná od krys. Rozhodoval jsem se jestli za Elizabeth zavolám, aby přišla zpět a vzala si, co zapomněla, a nebo jednoduše bych si kousek přečetl a pak bych jí to donesl. Rozhodl jsem se pro první verzi.

"Eli! Něco sis tu zapomněla!" zkusil jsem za ní zavolat, ale už mě nejspíše neslyšela. A tak jsem vzal knihu do rukou a otevřel ji na libovolné straně uprostřed deníku a začal jsem číst:

                           Milý deníčku,                                                       15.3. 1733

dnes jsem doopravdy naštvaná. Vlastně stejně jako tomu bylo včera a ty dny předtím. Už mě doopravdy štve, kdybych mu alespoň stokrát neříkala, že za mnou už nemá chodit... Ne ON prostě dělá, jako bych vůbec nic neřekla. Vůbec nechápe, jak je to nebezpečné. Víš o kom mluvím, takže si to asi dokážeš představit, co? Už ti o tom, jak mě štve píšu alespoň týden. A pořád je to to samé. Řeknu mu, že moc nebezpečné, když za mnou chodí, a že na to oba můžeme pěkně doplatit, ale jeho to nejspíš vůbec nezajímá. Prostě nejde, aby někdo jako on chodil za někým jako jsem já, nehodíme se k sobě. A navíc je to nebezpečné, ale to už jsem napsala asi dvacetkrát. Nechápu, jak může být tak lehkomyslný. Ale on to má asi v rodině. No jo no, prostě všichni- Vydrž, někdo mě volá, dopíšu ti to potom.

Tak jo, tady je po pauze další kapitolka. Co myslíte, je ta dívka, co to píše lovkyně stínů? Zjistí Elizabeth, že jí chybí deník? Tak páčko u další kapitolky. :)