Projela mnou vlna bolesti, která mě vytrhla ze spárů temnoty. Slyšela jsem zavití plné bolesti. Moje zavití. Když mnou projela další vlna bolesti, otevřela jsem oči a znovu vykřikla. Mé tělo mě bolelo, obzvlášť v oblasti zad, odkud mi bolest vystřelovala do celého těla. Chtěla jsem před tím utéct. Chtěla jsem se do něčeho pořádně zakousnout, abych přestala bolest vnímat.

„Caro," zašeptala jsem jméno své přítelkyně v naději, že tu bude. V naději, že mi pomůže od bolesti utéct. Jenže až později mi došlo, že ji unesli. Že jsem ji zklamala a ztratila. Že jsem ji nemohla zachránit.

Z úst mi unikl další výkřik. Rukou jsem se marně snažila zachytit něčeho co bych mohla pořádně stisknout, jenže marně. Moje ruka šmátrala v prázdnotě, dokud ji někdo nevzal do své. Cítila jsem hřejivý pocit, když se mé kůže dotkla jiná. Otevřela jsem oči a zadívala se na osobu, která mě držela. Azurové oči mě sledovaly se soucitem. Jeho obličej jinak byl plný hněvu. Rty měl stažené do tenké linky a obočí stažené. Stiskla jsem mu ruku v plné síle, když jsem pocítila další vlnu bolesti ze zad.

„Ještě chvíli," řekl s uklidňujícím tónem v hlase. Drtila jsem mu ruku v jeho sevření. Jeho obličej neprojevoval sebemenší známky bolesti, které jsem mu svým sevřením musela způsobovat. Vlna upokojení, jakmile bolest vycházející z mých zad skočila, byla přívětivá.

„Už je to pryč. Budeš v pořádku," zašeptal Kane a pohladil mě rukou po vlasech. To dnes už muselo být podruhé co usínám a on je po mém boku. Chtělo se mi spát. Oči se mi klížily pod vlnou únavy.

„Divím se, že je stále naživu. Ten magický osten co měla v zádech by někoho jiného už dávno nejspíš zabil." Ten ženský hlas jsme znala, ale nedokázala jsem ho zařadit. I to pižmo mi bylo známé. Liška. Kde jsem ji naposledy zatraceně cítila?

„Je to dcera alfy, navíc žila šest let bez smečky. Někoho by to zničilo, ale ji to posílilo."

„Potřebuje odpočívat, Kane. Pomůžu jí s regenerací jejího těla, ale potom bude ještě víc unavená. Ta zlomenina nohy, naražená žebra, mírný otřesk mozku tohle všechno se už začalo regenerovat, ale ta díra po magickém ostnu bude trvat déle." Tyhle slova byly poslední co jsem slyšela předtím než se mě znovu zmocnila temnota, poněkolikáté za dnešní den. Tohle si mi už dlouho nestalo.

Nebyla to Kanova postel, když jsem se znovu probrala. Pokoj byl o hodně menší stejně jako postel, v které jsem se nacházela. Tělo mě bolelo a cítila jsme, jak se stále regeneruje. Byla jsem zesláblá. Věděla jsem to, ale musela jsme najít Caru. Slíbila jsem jí to.

U postele ležel položený můj meč a u něj na židli seděl můj otec. Jeho šedé oči s příměsí zelené mě s obavami sledovali. Seděl shrbený na židli s rukama opřenýma o kolena. Na čele se mu objevili vrásky.

„Stále mě umíš vyděsit k smrti, Terro," přiznal potichu a naklonil se tak, aby mě mohl chytit za ruku." Jsem rád, že ses probrala. Jak se cítíš?" Vytrhla jsem ruku z jeho sevření a posadila se. Nemohla jsem si dovolit nadále ležet v posteli zatímco Caře a Caroline šlo o život. Nemohla jsem ztratit další lidi, na kterých mi záleželo.

„Musím najít Caru." Odkryla jsem přikrývku a vstala z postele. Zamotala se mi hlava, ale jinak jsme se cítila v pořádku. Teda pokud nepočítám příšernou bolest v zádech a po celém těle.

„Všichni kožoměnci, jak z naší smečky tak z Fletscherovi ji hledají. Najdeme ji."

„Z tvojí smečky. Já smečku nemám. Navíc ji dokážu najít sama." Poloviční pravda. Rozhodně to nezvládnu sama, ale s pomocí jednoho mága. Byl moje hlavní šance na najítí Cary.

„Terro, nezačínej s tím zase. Jsi členem smečky od svého narození až do smrti," zavrčel na mě otec. Ignorovala jsem ho a připevnila si postroj s mečem na záda. Netušila jsem, kde se tady vzal, ale byla jsem za to ráda. Musela jsem se nejdřív tělesně uzdravit a k tomu mu mohla dopomoct magie, kterou tetování obsahovalo a během těch několika hodin získalo. Ale i tak mi celkové uzdravení bude trvat dlouho. Věděla jsem to. Věděla, ale mé zdraví bylo vedlejší. Musela jsem splnit slib, který jsem sama dala Caře i Caroline, když jsme s Carou odešli do Bostonu. Nemohla jsem ho porušit, jak tomu již udělal můj otec.

Rozhlédla jsem se po pokoji, abych zjistila zda tu nenajdu nějakou mikinu či bundu, jelikož jsem stále byla pouze ve sportovní podprsence. Mně osobně to nevadilo, ale nemohla jsem tak chodit mezi lidmi.

Přede mnou se objevila ruka, která držela šedou mikinu. Podívala jsem se na otce a všimla si jeho prosebného pohledu. Nestávalo se často, aby ukazoval své emoce, ale nyní to dělal. Vzala jsme si od něj mikinu, oblekla si ji a zamířila ke dveřím od pokoje, když mě v pohybu zastavil jeho hlas.

„Terro, tehdy jsem ztratil dceru. Nyní ji chci získat zpět. Nechci o tebe přijít znovu, i když mě odmítáš jako alfu." Jeho hlas byl plný emocí. Trápila ho snad minulost? Tehdy si mohl vybrat a vybral si smečku před rodinou. Vybral si je přede mnou, před svou jedinou dcerou, a jelikož jsem tu ještě neviděla ani Joshe tak i jeho. Má zášť vůči němu byla silná. Část mně chápala, že jako alfa měl své povinnosti, ale měl týden na to mě najít stejně jako později celých šest let. Za ten čas co uplynul jsme se nyní viděli poprvé, ale jediné co jsem cítila, byla nenávist vůči vlastní smečce. Oni měli to, co bylo mé a co jsem já mít nemohla. Mého otce, vůdce, který je chránil, člověka který se o ně staral, člověka který je zachránil. Má bolest byla příliš čerstvá na to, abych se s ním usmířila obzvlášť s mou povahou. Nemohla jsem mu odpustit. Ne po těch letech co jsem byla bez něj.

Položil svou dlaň na mé rameno."Neuplynul jediný den, kdy bych na tebe nemyslel. Stále jsi má dcera a já tě mám stále rád jako před lety." Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Musela jsem si utřídit priority a můj otec nyní nebyl a ani nemohl být jednou z nich. Tou byla Cara, které šlo o čas. Spoléhala na mě. Na to, že ji najdu a pomůžu. Spoléhá na to na co jsem před lety spoléhala i já, ale já ji nezklamu, jak tomu udělal můj otec v mém případě.

Otevřela jsem oči a s pohledem stále upřeným na dveře jsem řekla:"Jestli chceš svou dceru získat zpět nestane se to roztomilými řečičkami, ale činy, které napraví tvé prohřešky v minulosti." Trhnutím jsem setřásla jeho ruku z ramena, otevřela dveře a zamířila pryč. Ocitla jsme se v labyrintu chodeb. Netušila jsem, jak se dostanu ven, proto jsem spoléhala na svůj instinkt, který mě nikdy nezklamal.

Proplétala jsem se chodbami, několikrát se musela vrátit až jsem se nakonec ocitla na nádvoří, kde stálo auto. Náhoda nebo osud? Bylo mi to fuk. Hlavní bylo dostat se odtud pryč. Nevšímala jsem si pohledů kožoměnců, kteří se na nádvoří nacházeli a oni nevěnovali moc pozornosti mně. Přešla jsem ke dveřím řidiče a otevřela je. Že by mi štěstí přálo? Tuhle myšlenku jsem zavrhla ihned, jak jsem zjistila, že v zapalování nejsou klíče od auta. Zkusila jsem přihrátku, ale tam taky nebyly, dokonce ani za stínítky. Nemohla jsem ztrácet čas, tím že budu hledat hloupé klíče a veškerou moc tetování jsem nyní potřebovala ke své regeneraci. Tělo mě stále bolelo s každým pohybem, ale byla jsem rozhodnutá bolest přehlížet.

Oddělala jsem kryt od drátů připravená nastartovat auto ručně. Párkrát jsem to už udělala a vyšlo to, tak proč ne i teď. Slyšela jsem, jak se otevřely dveře a připravila se na kázání od nějakého kožoměnce, jenže podle pižma tohle nebyl jen tak nějaký kožoměnec. Zvedla jsem hlavu od drátů ve stejnou chvílí co se u ní objevili klíčky.

„Nehledáš tohle?" zeptal se mě Lukas a zahoupal klíči. Ohnala jsem se po nich a sebrala mu je. Strčila jsem je do zapalování a zavřela dveře.

„Díky," odpověděla jsem mu a připásala se. Čekala jsem, že vystoupí, ale on se místo toho posadil na místo spolujezdce a stejně jako já se připoutal.

„Co to děláš?" Lukas se na mně otočil a zabodl do mě jeho oříškové oči.

„Co bys řekla. Jedu s tebou. Někdo na tebe musí dávat pozor. Když tě nedokážeme zastavit, tak tě aspoň můžeme hlídat." Natáhla jsem se přes něj a otevřela dveře na jeho straně.

„Vypadni. Hned. Není mi pět a nepotřebuji chůvu, navíc jsem starší a dokážu se o sebe postarat sama." Lukas opět zavřel dveře.

„Jen o dva roky a stále mi to připomínáš. Hele nikdo nepochybuje o tvé soběstačnosti, ale ani ne před dnem jsi měla autonehodu, tvé tělo se stále regeneruje a to nesmím zapomenout na to, že jsi ještě před nedávnem potřebovala odpočinek. Hele je mi fuk, že kašleš na naši smečku, ale jsem tvůj bratr a mám o tebe strach, tak mě aspoň sakra nech jet s tebou, ať už je to k čertu kamkoliv." Frustrovaně jsem vydechla a otočila klíčky v zapalování.

„Odkdy jsi tak otravný?" zeptala jsem se ho.

„Víš, že ani nevím. Hodně se toho od požáru stalo a hodně z nás se změnilo. Třeba Jacky si nechala ostříhat vlasy nakrátko a celé tělo má pokryté tetováním a má i piercingy v uchu, obočí a nose. Já se možná změnil jen povahou, ale ona vzhledem. Ta noc poznamenala každého z nás."

„Tomu je až těžké uvěřit," pronesla jsem a nesnažila se ukrýt ironii v mém hlase. Neviděla jsem sice ostatní členy smečky, ale uvěřit tomu, že by se hodná milá a kultivovaná dívka změnila v rebelku, jakou mi tu Lukas popisuje je těžké uvěřit.

„Ty ses taky změnila."

„Nepovídej." Neměla jsem náladu na to si s ním povídat a doufala jsem, že to pochopí. Lukas si povzdechl.

„Kam že to vlastně jedeme?" zeptal se a já protočila oči.

„Za jedním známým."

„Nijak to nerozvedeš? Jen za starým známým?"

„Jo. Víc toho vědět nepotřebuješ. Všechno se dozvíš na místě." Lukas přikývl a opřel se hlavou o sedadlo. V autě zavládlo ticho, které jsem uvítala s otevřenou náručí.

„Co se stalo Joshovi?" Ta otázka ze mě vypadla dřív než jsem byla schopná se nad tím zamyslet. Josh měl k otci též dost blízko, a jelikož byl nejstarší měl největší šanci na to, že převezme po otci místo alfy. Ale ještě jsem ho tu neviděla ani jsem necítila jeho pach.

Vycítila jsem z Lukase smutek ze ztráty. Ucítila jsem bodnutí do mého srdce. Jeho žal byl podobný tomu, který jsme měli když matka zemřela. Tušila jsem, že Josh zemřel, ale malá část mě věřila, že je jen někde zalezlý a naživu. Mít naději, že žije a potom znovu zjistit, že zemřel bolelo.

„ Když nás tehdy přepadli, Josh mě vytáhl z postele a odvedl do podzemního bunkru. Když mě tam dovedl bylo nás tam asi deset. Řekl mi, ať tam zůstanu s ostatníma, že bude hned zpátky. Nechtěl jsem, aby odešel, ale udělal to. Nechal mě tam, aby došel pro tebe." Uvnitř mě se objevil osten pochybností a viny. Mohla jsem snad za Joshovu smrt? Zemřel, když se mě snažil zachránit.

„Poté co odešel, přišel otec s dalšími lidmi. Řekl jsem mu, že Josh odešel pro tebe. Viděl jsem mu v očích, jak uvažuje nad rozhodnutím. Zachránit své děti nebo doufat, že se dostanou v pořádku do krytu. Kdyby opustil smečku a všichni jste zemřeli, vůdcovství by bylo na mně a všichni víme, že jsem na to neměl. Při první výzvě bych zemřel a post alfy, který náš rod měl po několik generací by byl předán jinému rodu ne-li někomu kdo by naše lidi vedl hůř než my. Viděl jsem, jaký vnitřní boj provádí Terro. Chtěl jít za vámi a dostat vás do krytu, ale bál jsem se, že ho ztratím. Chytil jsem ho a s brekem ho prosil, aby mě neopouštěl. Čekal, zda nepřijdete, ale pak plameny byly až příliš blízko a on zavřel dveře. V kryptě nás bylo asi kolem čtyřiceti. Čekali jsme až oheň dohoří, abychom mohli opustit kryt. Když jsme potom dveře otevřely, všechno oheň zničil. Nezbylo nic než popel. Mnoho našich lidí tehdy zemřelo. Ze smečky čítajících přes sto kožoměnců nás zbylo něco kolem čtyřiceti a to nebyl konec. Procházeli jsme chodbami a hledali přeživší. Těch několik šťastných, nešťastných měli popáleniny. Medici nám zemřeli, neměli jsme znalosti na to je vyléčit. Většina z nich umřela v bolestech. Josh byl jedním z nich. Našli jsme ho před dveřmi k tvému pokoji. Měl popálené snad celé tělo a jeho regenerace byla k ničemu, jelikož mu ty krvesajské mrchy nasypaly do ran stříbro. Umřel tátovi v náručích a jeho poslední slova patřila tobě. Ptal se kde jsi, zda jsi v pořádku. Když jsme mu řekli, že nevíme kde jsi, omlouval se za to, že tě nedokázal zachránit. Mysleli jsme si, že jsi mrtvá. Otec chtěl poslat lidi, aby prozkoumali les a našli přeživší, jenže ti bastardi se v lese schovávali ve stínech s pistolemi se stříbrnými náboji. Pálili to do každého koho uviděli. Ztratili jsme dalších deset lidí, když se snažili doběhnout do lesa a zabít ty šmejdy." Cítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy. Ruce se mi začínali třást. Snažila jsem se zůstat klidná, ale emoce mnou zmítali během Lukasova vyprávění. Jenže tenhle příběh měl pokračování.

„Táta s ostatními se prokopal krytem až do lesa. Vpadl jim do týla a všechny je pobil. Jenže za tu dobu nás mnoho zemřelo. Zbyla nás necelá padesátka, Terro. Mysleli jsme si, že jsi mrtvá, všechno tomu nasvědčovalo, ale i tak tomu otec odmítal uvěřit. Věřil, že naděje, že jsi na živu je možná malá, ale pořád lepší než žádná. Chtěli jsme jít k čarodějkám, ale ty byly taky pryč. Proto jsme požádali o pomoc smečku Gordiků. Pomohli nám, umožnili nám útočiště, ale později chtěli aby se zbytek naší smečky přidal k jejich. Otec odmítl a odvedl nás sem. Nejdřív jsme chvíli pobili na Floridě, poté ve Washingtonu. Když jsme zjistili, že coven písmene C se nachází zde, v Bostonu. Tak jsme sem přijeli a našli tebe. Neopustili jsme tě Terro, jen jsme nevěděli, že žiješ." Mé svědomí mě požíralo zevnitř. Opět jsem udělala unáhlený závěr. Opovrhovala jsem otcem a nesnášela ho, za to že mně opustil, ale to on nikdy neudělal. Křivdila jsem mu neprávem. Byla jsem špatná dcera. Chovala jsem se jako mrcha, místo toho abych ho uvítala tak jak jsem měla.

„Mohls mi to říct dřív." Hlas jsem měla nakřáplý. Setřela jsme si slzy a snažila se zachovat klid, abych mohla v klidu řídit.

„Neposlouchala bys. Jsi tvrdohlavá po matce a hrdá po otci. Navíc nebylo kdy."

„Až najdeme Caru, omluvím se mu. Máme toho hodně co dohánět co?" Lukas se na mně usmál a položil svou ruku na mou na řadící páce.

„To teda. Takže kam to jedem?" Zajela jsem k obrubníku. Je zvláštní, jak rychle mi cesta během jeho vyprávění utekla, ale nebylo se čemu divit. Kronos bydlí u okraje města, takže to bylo blíž než do našeho bytu na druhém konci města. Momentálně jsme za tu vzdálenost byla vděčná, protože čím míň času nám zabere Caru najít tím větší je šance, že ji najdeme živou.

„Už jsme tady. Jen. Snaž se být milý."

„Já jsem vždy, to u tebe je to problém." Tak to ještě nepoznal Krona. Chtěla jsem říct Lukasovi, aby zůstal v autě, ale něco mi říkalo, že by tam stejně nezůstal a šel se mnou. Doufala jsem, jen že tohle setkání dobře dopadne a Kronos mi pomůže.

Ano po dlouhé době publikuji, ale nedivte se. Ve škole je toho nad hlavu a další kapitola je v nedohlednu. Pokusím se brzo přidat další, ale nic neslibuji. Doufám, že se kapitola líbila. Dozvěděli jsme se, jak to dopadlo, když Terra utekla. Co si myslíte? Dopadne setkání s Kronem dobře nebo se to vyvrbí a Lukas to pokazí? To vše v příštím díle. :)