Utíkala jsem lesem a nechala se řídit svým instinktem, když najednou zmizel. Zastavila jsem se a rozhlédla se. Všude byly jen stromy a bahno. Spoustu bahna, do kterého se mi bořily tlapy. Kronosovo kouzlo určitě už přestalo působit. Takže jsem byla někde v lese a neznala přesný směr cesty. Zavřela jsem oči a snažila se skrz tetování s ní spojit. Nevycházelo to. Změnila jsem svou podobu zpátky v lidskou. Rozhlédla jsem se okolo v naději, že snad naleznu něco co mi určí směr kam jít dál. Uvnitř mě to táhla na jihozápad, takže když jsem okolo sebe nic neviděla, rozeběhla jsem se tím směrem a doufala, že se nepletu.

Běžela jsem, přeskakovala přes padlé stromy, kamení a výmoly, boty se mi nořily do měkké hlíny až mi to přišlo divné. Brzo jsem doběhla k řece a to bahno všude kolem začalo dávat smysl. Zadívala jsem se na své tetování. Zářilo tyrkysovou barvou. Území bylo přímo naplněné magií. Kdysi jsem ji dokázala vycítit, ale nyní už ne. Alespoň mé tetování na ni reagovalo. Vydala jsem se vpravo po proudu řeky a záře z tetování pomalu začala slábnout. Takže to muselo být druhým směrem proti proudu. Rozešla jsem se tedy proti proudu a tetování začalo opět zářit. Kronos říkal, že místo, kde drží Caru musí být obaleno silnou magií. Snad jsem našla správný směr.

Rozeběhla jsem se proti proudu řeky. Nohy mi několikrát podklouzly na zabláceném povrchu. Cítila jsem, že se blížím. Magie, kterou pohlcovalo mé tetování se zvětšovala. Naproti mně se něco zalesklo. Zastavila jsem se a natočila hlavu do jiného úhlu. Musela tam být nějaká stěna. Něco jako silové pole. A přitom naproti mně nebylo nic než vysoké stromy a husté křoví pod nimi. Měla jsem čich na podezřelé věci a měla jsem takový pocit, že jsem na jednu z takových věcí narazila.

Odstoupila jsem od řeky a přikrčená zamířila k jednomu z houští, kde jsem se schovala. Nakoukla jsem skrz křoví. Bingo. Přede mnou se nacházela velká kamenná tvrz. Po obvodu měla čtyři velké věže. Budova za hradbami byla nejen velká, ale i vysoká a z několika oken se svítilo. Okolo hradeb byl asi sto metrový úsek volné pláně. Hračka. Stačí to jen přeběhnout, překonat hradby a dostat se dovnitř. To přece zvládne i malé dítě ne? Teda když nepočítám stráže, které tam někde určitě jsou.

Musím se tam dostat, ale zároveň tam nemůžu vtrhnout tak, aby si mě všichni všimli. Jenže, jak se dostat dovnitř. Hradby jsou vysoké, ale i když bych po nich možná vyšplhala, tak to si mě dřív někdo všimne a do tmy čekat nemůžu. Navíc to, že je okolo budovy volné prostranství mému záchrannému plánu taky nijak nepomáhá.

Chtěla jsem se dostat k nejbližšímu stromu, abych na něj vyšplhala a prohlédla si okolí z výšky, když mě začala příšerně bolet hlava. Jakoby mě za ni někdo chytil a svíral mi ji v drtivém sevření. Sama jsem se chytila za hlavu a padla na kolena do bahna. Snažila jsem se bolestí nekňučet a nepřitáhnout tak k sobě nechtěnou pozornost. Čekala jsem, kdy bolest ustoupí, ale ona místo toho jen sílila. Cítila jsem, jak se mi nos něčím plní a následně jsem ucítila kovovou vůni krve. Krvácela jsem z nosu a následně se mi začala krev řinout i z uší a očí. Co se to do háje dělo?

Bolest zesílila a já pod její tíhou zařvala. Obraz okolí přede mnou byl rozmazaný, dokud se úplně neztratil ve tmě. Bolest ustoupila a já pocítila, jak mé tělo ochabuje, dokud tma nevstoupila i do mé mysli.

Pomalu jsem se probírala ze spánku a ruku si přitiskla na hlavu. Už mě nebolela, ale stále jsem cítila kovovou pachuť krve. Přejela jsem si prsty po tváři, a když jsem otevřela oči, zadívala jsem se na ně. Obraz byl sice ze začátku rozmazaný, ale po chvíli jsem na ruku s krví dokázala zaostřit. Co se stalo?

Rozhlédla jsem se okolo sebe. Byla jsem ve vězení. Po jedné straně byla u stěny pryčna a poblíž ní kyblík. Pomalu jsem se zvedla a nejistým krokem zamířila k mřížím. Když jsem se jich rukou dotkla, kůže mě začala šíleně pálit, takže jsem se zasyčením tyče mříží pustila. Tohle nebylo možné. Jediné co vysvětlovalo tuhle situaci bylo, že mříže musely obsahovat stříbro, které je pro kožoměnce nesnesitelné a smrtelně nebezpečné. Ale ne pro mě. Od doby co jsem měla tetování, se mnou stříbro nic nedělalo v lidské podobě, jen ve zvířecí. Všechno bylo špatně a nic nešlo podle plánu. Doufala jsem, že Lucas našel otce a společně se zbytkem smečky jsou na cestě sem.

Musela jsem se z téhle cely dostat a najít Caru s Caroline. Natáhla jsem ruku dozadu, abych vytáhla svůj meč, ale nebyl tam. Rychle jsem se snažila nahmatat dýku v botě, ale ta nebyla též na svém místě. Někdo mě musel odzbrojit během mého bezvědomí. Super. Takže na to budu muset jít pěkně po staru s holýma rukama a přitom se nesmím dotknout kůží mříží. Proč to neudělat ještě těžší, že? Jenže mě ty tenké tyčky nezastaví od osvobození mých přítelkyň, mé rodiny.

Postavila jsem se do bojové pozice připravena do mříží kopat, dokud nepovolí. Cítila jsem magii, kterou mé tetování plálo, takže jsem stále měla výhodu přeměny a větší množství síly, kterou mi zachovávalo. Vykopla jsem nohou do tyče. Ani se nehnula. Jenže já s ní ještě neskončila. Poháněla mě touha a odhodlání se odtud dostat a osvobodit ty, na kterých mi záleží.

Znovu jsem vykopla. Dostanu se odtud a zachráním je. Další kopnutí, za Caru a Caroline a jejich svobodu a život. Tyč se nepatrně prohnula. Další kop, za klan čarodějek, které čekaly na jejich návrat. Další za smečku, která je měla zachránit. A další za to, že mě nemohou držet v kleci jako nějaké zvíře.

Tyč vyletěla ze svého místa a dopadla s cinknutím na kamennou podlahu. Netušila jsem, zda to někdo slyšel, ale nemohla jsem nic riskovat. Moje jediná šance byla se teď nějak protáhnout dírou mezi dvěma tyčemi mříží a dostat se ven. Natáhla jsem se směrem nahoru, abych byla o trochu štíhlejší a pak opatrně prostrčila nejdřív nohu a následně postupně celé tělo. Musela jsem natočit na bok hlavu, abych se co nejméně dotýkala mříží. Postupovala jsem pomalu a opatrně, ale i tak jsem se tváří zlehka dotknula mříže a stříbro v ní mi vypálilo čáru na tvář.

Když jsem byla bezpečně v chodbě většinou těla, prostrčila jsem dírou i druhou nohu. Rozhlédla jsme se po chodbě. Netušila jsem, kde se Cara nebo Caroline nachází. Mé instinkty nyní mlčely.

Chodba byla dlouhá a osvětlovalo ji jen matné světlo lampiček umístěných na stěnách. V chodbě se taky nacházely další cely, ale neslyšela jsem z nich žádné zvuky. Ani něčí nádechy či jen bití srdce. Nikdo tu nebyl. Najednou se ozval alarm a malé světélko nad mou celou začalo blikat červeně. Skvělé, spustili poplach. Může se to snad ještě víc pokazit?

Chodba ztmavla, když se záře světel ještě víc ztlumila. Použila jsem své zvířecí vidění, které mi dovolovalo vidět lépe ve tmě a bez rozmyšlení se rozeběhla napravo chodbou. Naslouchala jsem okolním zvukům, ale jediné co jsem slyšela, byl můj dech a kroky, dopadající na kamennou podlahu.

Doběhla jsem na konec chodby, kde byly ocelové dveře. Otevřela jsem je a přede mnou se objevilo ocelové schodiště. Nahoru nebo dolů? Toť oč tu nyní běží. Kdybych věznila čarodějky, kam bych je schovala, tak aby nemohli používat svou moc.

Rozeběhla jsem se schodištěm dolů. Cara říkala, že jejich magii může zablokovat pouze velké množství elektrického proudu. Nikde jsem neviděla žádné kabely, které by elektřinu vedli nahoru, takže zbývalo jen jediné místo, kde se mohli nacházet. Někde dole.

Uslyšela jsem pohyb za dveřmi ještě dřív než se otevřely. Byla jsem jen o několik schodů nad nimi, když se rozevřely. Zapřela jsem se o zábradlí a stěnu a nohama udeřila do dveří. Ty narazily do osoby za nimi a rozhodili jeho stabilitu. Dveře se zavřely a osoba se ke mně otočila zrovna ve chvíli, kdy jsem dopadla na zem a připravila se mu uštědřit ránu v podobě pravého háku. Ve chvíli, kdy se má ruka setkala s jeho obličejem jsem ucítila ten hnusný zápach odumírajícího masa. Na ten pach nejde ani zapomenout. Upír na mě vycenil zuby ve chvíli, kdy jsem ho přirazila ke stěně a zavrčela na něj. Uchopila jsem ho za klopy jeho černého saka a pořádně s ním znovu třískla o zeď.

„Kde držíte čarodějky," zavrčela jsem na něj. Upír se na mě usmál. Nebyl to normální úsměv, ale úsměv šílence.

„Najdi si je, vlčice. Už na tebe čekáme," řekl upír a vzápětí se mu v očích místo zorniček objevilo bělmo a aniž bych se jen pohnula, ozvalo se lupnutí a z očí, uší i nosních dírek mu vytekla krev. Pustila jsem mrtvé tělo a odstoupila od něj. Co tohle mělo do háje znamenat?

Neměla jsem pořádně ani čas na přemýšlení, když jsem zpoza dveří uslyšela kroky. Nechala jsem tělo tělem a rozeběhla se po schodech dolů. Slyšela jsem za sebou další kroky. Několik kroků jsem i jen seskočila, dokud jsem nedoběhla na konec schodiště a neotevřela dveře. Zavřela jsem je za sebou a zaklapla i západku, která k nim byla přidělaná. Netušila jsem kolik upírů tam je, ale snad je to aspoň na chvíli zpomalý.

Otočila jsem se a uviděla před sebou velkou místnost. Přímo uprostřed bylo křeslo a přes různé hadičky k němu byl připojen nějaký přístroj a o kousek dál i nějaká malá koule, která byla položená na podstavci. Bylo tu prázdno a ticho až na mé kroky a bušení upírů do dveří. Udělala jsem opatrně několik kroků. Instinkty na mě křičeli, ať uteču, ale nikde jsem neviděla východ. Byla jsem tu v pasti.

„Konečně se setkáváme, vlčku," rozlehl se místností hlas mrtvého upíra. Otočila jsem se k místu, odkud hlas vyšel a uviděla poblíž dveří stát muže zahaleného v bílém hábitu s kápí přes hlavu.

„Kdo jste? A kde je Cara?" zeptala jsem se ho a připravila se na případný útok. Před chvílí tu ještě ani nebyl a co bylo zvláštnější, neslyšela jsem jeho dech ani tlukot srdce. Navíc jsem necítila ani jeho pach. Jakoby tam vůbec nebyl a přitom stál přímo přede mnou.

Muž si sundal kápi a já nevěřícně vydechla. Neměl vlasy ani ústa, nos a místo očí měl jen dvě černé díry. Jeho kůže byla popraskaná. Vlastně to vůbec nevypadalo jako kůže. Spíš jako hlína. Existovalo jen jediné stvoření z hlíny a s tím jsem se nikdy nesetkala a dokonce jsem o něm toho věděla až příliš málo na to, abych věděla, co od golema před sebou můžu očekávat.

„Je to jen tělo, které slouží mým potřebám vlčice, ale slibuji ti, že se už brzy setkáme. Dívka, která má na sobě mrtvý jazyk a ještě k tomu je to kožoměnec s vlastní vůlí mě velmi zajímá. Ale nejdřív potřebuji něco od tvých kamarádek čarodějek, ale pokud chceš, dovolím ti se s nimi setkat." Kdyby golem měl ústa, určitě by se škodolibě usmál, jenže z jeho tváře nešlo nic vyčíst. Jediným upozorněním, než se vše podělalo ještě víc, pro mě byla ruka, kterou golem natáhl mým směrem. Do těla mi pronikla magie, která mi způsobovala nesmírnou bolest. Bylo to jakoby mi někdo drtil kosti a ty se následně hned regenerovaly a takhle to bylo stále dokola. Ta bolest byla nesnesitelná. Úplně mě ochromila, dokud jsem nespadla na podlahu a nezačala se na ní svíjet a kňučet. Nespouštěla jsem svůj pohled z golema a viděla jsem, jak se západka na dveřích zvedla a dveře se otevřely. Donesl se ke mně zápach jak upírů tak i fae, ale i dva víc známé. Dovnitř se nahrnulo několik fae s upíry a dva z nich nesly přes rameno dvě ochromená těla čarodějek.

„Caro," zasípala jsem. Bolest se mi z kostí postupně přesměrovala zpátky do hlavy a já zařvala o něco víc. Následně mě někdo uchopil za ramena a zvedl mně. Táhli mě k jedné ze zdí, kde byly okovy. Postupně mi je přidělali ke končetinám a pak náhle bolest zmizela stejně jako přišla. Jediné co mi po ní zůstalo byla krev vytékající mi z nosu. Chtěla jsem zatáhnout za okovy, ale zápěstím mi projela další vlna bolesti a pálení. Byly napuštěné stříbrem, které reagovalo při jakékoliv mé agresi. Upír nesoucí Caru přešel ke zdi poblíž mě k dalším okovům zabudovaným do zdi i země a připevnil je na ni stejně jako to udělali mně.

„Caro," zašeptala jsem její jméno s naléhavostí v hlase a přejížděla její tělo pohledem. Vypadala, že je v pořádku až na mělkou ránu na čele, která již byla pokryta strupem. Dokonce na sobě měla i čisté bílé oblečení, které se skládalo z volného nemocničního trika a kalhot.

Přesunula jsem pohled z ní na upíra, který zrovna pokládal Caroline ke křeslu. Znovu jsem se pokusila vytrhnout okovy ze stěny a stříbro s kovem se mi zařezávalo do kůže a spalovalo ji. Se zasyčením jsem se znovu stáhla a stříbro mě přestalo pálit.

„Ty okovy jsou očarované, ale na to jsi už asi přišla. Pokaždé, když se pokusíš je vytrhnout ze zdi nebo se jich zbavit, začnou ti spalovat kůži. Takové mé malé vylepšení," řekl golem. Jako bych na to nepřišla už sama.

Zahleděla jsme se na Caroline. Měla stejné oblečení jako Cara, ale na rozdíl od své dcery už jevila známky, že se probírá. Upír jí rychle připoutal ke křeslu a pak jí připevnil hadičky ke krku a rukám, přímo na žíly.

„Co s ní chcete dělat?" zeptala jsem se a znovu trhla rukama. Pálení a bolest jím způsobená bylo nic v porovnání s bezmocností, která se mě zmocňovala. Nemohla jsem dovolit, aby jim ublížili. Ne dalším lidem, na kterých mi záleželo.

Caroline vydala tiché zamrčení a následně se její víčka jemně pohnula. Probírala se. Probírala se a netušila co na ni čeká až se vzbudí.

„Pusťte to a všichni pryč," nařídil golem. Místnost se vyklidila až na jediného upíra, který přešel k nějakému přístroji a něco do něj ťukal. Musela jsem se uklidnit a začít myslet. Každý, kdo mě znal věděl, že jedná impulzivně a věděla jsem to i já. Musela jsem se uklidnit a přemýšlet, tak jak mě tomu učila Caroline a později i Cara.

Rozhlédla jsem se po místnosti, ale nenašla nic co bych mohla využít. Navíc jsem se nemohla bránit, dokud jsem měla okovy. Musela jsem se jich zbavit. Ale jak. V tom mě něco napadlo. Cítila jsem, jak magie v mém tetování tepe, protéká mou krví. Bylo to šílené, ale někdy právě ty šílené nápady jsou ty nejlepší. Kožoměnec na sebe obvykle bere meziformu, ale tu já neměla. Ne já měla jinou výhodu a teď bylo na čase ji využít.

Nechala jsem magii proudit svým tělem a měnit ho. Doufala jsem, že okovy nedokážou udržet vlka, na kterého jsem se měnila. Cítila jsem, jak se mi během přeměny očarované stříbro v okovech vpaluje do kůže, ale potlačovala jsem to. Nechala jsem se pohltit svou vlčí stránkou. Tou zvířecí. Tou, kde jsem dokázala jednat ještě víc impulzivně než jako člověk.

Okovy okolo nohou i rukou povolily a s hlasitým řinčením dopadly na zem. Všimla jsem si, jak Cara zamrkala očima. Probírala se. Přemístila jsem svůj pohled na Caroline, která se v křesle začala svíjet. Ústa měla stažené v jedné tvrdé lince a v jejím obličeji se zračila bolest.

Všimla jsem si upíra, který se po mně vrhl. Objal mě kolem hrudníku dřív než jsem stihla zareagovat. Přední tlapy mě sotva držely. Stopy po otravě stříbrem byly patrné v podobě tlustých vypálených čar v jinak hustém kožichu. Nechala jsem své tělo rychle znovu změnit tvar a během proměny jsem přirazila upíra na mých zádech ke zdi. Ani nehlesl a jeho stisk vůbec nepovolil. Už v lidské podobě jsem s ním znovu přirazila do zdi a tentokrát do toho vložila víc síly. Ozvalo se zařinčení okovů a následné lupnutí. Takové, které se ozve, když někomu zlomíte vaz nebo jinou část těla.

Stisk na mých zádech zmizel. Otočila jsem se a spatřila ležet upíra na zemi s hlavou v podivném úhlu. Zas takovou sílu jsem do toho nevložila, abych mu zlomila vaz.

„Nemáš zač," ozval se tichý hlas Cary. Podívala jsem se na ni a setkala se s jejími modrým pohledem. Byla vzhůru a okovy jí neproudil žádný elektrický proud, takže mohla svobodně použít svou magii.

Místností se prohnal křik plný bolesti, který patřil Caroline. S Carou jsme se na ni obě pohotově podívali a uviděli ji, jak se svíjí v křesle a křičí z plných plic. Golem stále stál na svém místě. Ani se nehnul. Zamířila jsem rovnou k němu, když mě zasáhla šílená bolest hlavy. Už zase mi to prováděl. Ke Carlininému křiku se přidal i ten můj. Klekla jsem na zem a chytila se za hlavu v bláhové naději, že to poleví.

Uslyšela jsem nejdřív několik zavití a pak následný řev. Poznala bych ho kdekoliv. Otec dorazil. Lucas dodržel svou část a nejspíš sem přivedli i celou smečku. Doufala jsem jen v to, že budeme v převaze my a ne golem s upíry a fae. Netušila jsem, proč jsou společně, ale teď nebyl čas to řešit. Teď bylo na čase zbavit se toho hajzla, co mi způsoboval tu bolest a následně zbavit Caru okovů a Caroline dostat z toho pekelného křesla.

V dálce jsem zaslechla další zařvání. Tak moment. Co ten tady dělal.

„Myslíš si, že máš navrch, vlčku? Že teď, když je na tvé straně Severovýchodní smečka v čele s Fletscherem, tak mě můžeš porazit? Ještě se setkáme, to ti slibuji." Zadívala jsem se na golema, který se následně rozpadl v kusy kamení. Bolest polevila. Opřela jsem se rukama o kamennou podlahu a zhluboka dýchala.

„To tě pořád musím zachraňovat?" zeptal se mě známý hlas. Zvedla jsem hlavu a uviděla jeho modrý pohled před sebou.

„Žádná meziforma?" dobírala jsem si ho i v tak ošemetné situaci v jaké jsme byli. Pokusila jsem se sama vstát, ale jeho ruce byly rychlejší a pomohl mi. Místností se rozezněl další křik.

Vrhla jsem sek přístroji, do kterého upír něco ťukal. Za sebou jsem uslyšela zvuk pálení a ucítila puch spáleného masa. Následně se ozvalo řinčení okovů. Asi nejsem jediná, která se popálila o stříbro.

Ignorovala jsem co se děje za mnou a snažila se soustředit na to, co obrazovka přístroje zobrazuje. Čísla, nějaké vzorce, písmena, která nedávala smysl. Věty, které nedávaly smysl, protože byly napsané cizím jazykem. Že by to byla francouzština? Nebo španělština? Sakra vždyť já uměla jen anglicky a trochu rusky. Možná ještě něco pochytila německy, ale žádný z těch jazyků to nebyl.

Stiskla jsem ruku v pěst a odolávala nutkání do něčeho udeřit. Bohužel jsem musela pěst rychle znovu uvolnit, protože napnuté svaly mi vysílali do těla bolest, kvůli stříbru, které se k nim přes propálenou kůži nejspíš dostalo. Místnost naplnil další Carolinin výkřik. Už jsem to dál nemohla vydržet.

Otočila jsem se na dva své společníky. Kane podpíral Caru, která si přidržovala hlavu. Jejich oči mě pozorovali s nadějí. Frustrovaně jsem vydechla.

„Nerozumím tomu. Nevím, co to dělá a je to psané jazykem, který neovládám," řekla jsem jim s beznadějí v hlase.

„Kolik jazyků umíš?" zeptal se Kane Cary. Místnost naplnil další křik. Tak a dost. Cara se se strachem v obličeji podívala na svou matku a Kane na mě. Nejspíš mu došlo co mám v plánu udělat, ale nenechám Caroline déle trpět.

„Pomož mi," řekla jsem Kanovi. Pustil Caru a ryhcle se mnou začal vyndávat Caroline hadičky z těla. Když jsem oddělala poslední hadičku, Caroline se přestala hýbat a zavřela oči. V tu chvíli se toho stalo tolik, že jsem to hned nestihla vše pobrat. Koule, která byla položená na podstavci zazářila modře a následně se z ní vyřítila vlna magie, která se mnou prohnala a odhodila mě na zem. Dopad jsem zbrzdila poraněnýma rukama a před očima jsem měla mžitky. Zatřásla jsem hlavou a postupně se zvedla ze země zpátky na nohy. Tělo mi protestovalo bolestí. Zbytky magie mě zkoušely, testovaly, ochutnávaly, dokud se nesloučily s magií mého tetování a má otupělost z pádu zmizela.

Rychle jsem přešla ke Caroline a přiložila jí prsty k tepně na krku. Pod rukama jsem ucítila slabý puls. Pro jistotu jsem se i zaposlouchala, ale slyšela jsem to i cítila. Žila. Hned jsem byla o trochu klidnější. Chytila jsem kovové pouta, které byly připevněné ke křeslu a držely na něm Caroline. Chtěla jsem je odtrhnout, ale ze zápěstí mi začaly stékat potůčky krve.

„Pusť mě k tomu," ozval se za mnou Kanův hlas a odstrčil mě dozadu. Sám uchopil pouta a trhl s nimi. Pod jeho sílou povolila a změnily se jen v kusy kovu. Cara se postavila vedle mě. Všimla jsem si jejího nejistého postoje a toho, jak se jemně naklání. Přehodila jsem si její ruku přes rameno a přidržovala ji.

Kane vyprostil Caroline z křesla a držel ji v náručích. Ucítila jsem, jak se země pode mnou otřásla a následně mi na rameno spadl prášek omítky.

„Musíme pryč. Hned," zavelel Kane a zamířil ke dveřím. Přitáhla jsme si Caru blíž k sobě a podepírala ji, zatímco jsme šli rychlejším krokem za Kanem.

„Kde jsou ostatní?" chtěla jsem vědět. Kane už stoupal po schodech, ale mi k nim teprve došli. Cítila jsem, jak Caře dochází síly a sotva se drží na nohou. I mě mé síly opouštěli. Stříbro z okovů se mi nejspíš muselo dostat i do krve. To nevěstilo nic dobrého.

„Nahoře. Tvůj bratr s několika dalšími se vydali do vrchních poschodí, aby tě našli, ale už by se měli přidat k ostatním, kteří zůstali v přízemí. Tam a o patro níž jsme narazily na celý oddíl upírů a jen několik fae. Pospěšte." Můj zrak začínal být rozmazaný, mé smysly ochabovaly stejně jako jsem ztrácela své síly. Země kolem nás se otřásala a zeď i strop se postupně hroutily. Kamení dopadalo všude kolem nás. Nejdřív po malých kouskách, ale nyní ty kusy byly větší. Jen jeden mě minul o kousek. Museli jsme si pohnout. Snažila jsem se ze svého tetování získat víc síly, ale i ono ztrácelo na své síle. Jakoby stříbro v mé krvi bránilo jeho magii.

Můj zrak se postupně horšil. Dýchala jsem rychle a přerývaně. Kana jsem před námi už neviděla. Netušila jsem, ani jak daleko jsme od východu. Cítila jsem jen tíhu Cařina těla.

„Kane," zašeptala jsem předtím než se mi kolena podlomila a s Carou jsme dopadly na schody. Svět okolo jsem pomalu nevnímala. Cítila jsem jen, jak mi krev vytéká z koutku úst.

Někdo mě nadzvedl. Otevřela jsem oči a zaostřila na Kana, který se nade mnou skláněl.

„No tak, Terro. Všechny vás neunesu. Musíš mi pomoct." Chtěla jsem mu pomoct. Chtěla jsem se zvednout na nohy, vzít Caru a dostat ji odtud pryč, ale nešlo to.

„Mám v krvi stříbro," zašeptala jsem a ve stejnou chvíli se rozkašlala. Vyplivla jsem ven krev. Ne teď ne.

„Simone! Dagu! Sem! Hned!" netušila jsem, kdo ti lidé jsou, ale cítila jsem, jak mě někdo podpírá. Nepoznala jsem, které otřesy jsou způsobené dopady kamení, a které dupotem nohou.

„Dostaň je, odtud," vydechla jsem a začala se znovu dávit krví. Uvnitř mě plál oheň. Už jsem o otravě stříbrem slyšela, ale nikdy jsem to neviděla na vlastní oči ani nezažila. Jedno jsem ale věděla. Smrt způsobená otravou stříbrem byla téměř jistá.

„Vydrž, Terro. Jen vydrž," zazněl mi u ucha Kanův hlas. Cítila jsem, jak mě zvedl a má hlava mu dopadla na hruď.

„Slib mi to." Už pro mě začínalo být obtížné slova šeptat. Mohla jsem se spolehnout jen na jeho dobrý sluch, že mě uslyší.

„Jen, když mi ty slíbíš, že to nevzdáš. Bojuj s tím, Terro. Jsi dcera alfy. Přežila jsi magický osten, přežiješ i trochu stříbra." Jeho hlas pro mě byl čím dál vzdálenější.

„Stále se se mnou hádáš." Temnota, která mě obklopovala byla čím dál příjemnější. Slyšela jsem z dálky Kanův hlas, jak opakoval moje jméno, ale tma okolo mě jeho hlas tlumila. Ztrácela jsem se v hloubce temnoty, v té teplé přikrývce, která mě obklopovala, kolébala mě. Poslední mé myšlenky patřily Caře s Caroline a na to, zda se dostanou ven a budou v pořádku.

Jooooo. Po dlouhé době jsem zpět s novou kapitolou. ani nevíte jakou mám z jejího vydání radost. Snad se líbila a již brzy se můžete těšit na další, která je předepsaná a jen čeká na vydání. :) S pozdravem makena16. :)