Stála jsem opřená o mramorové zábradlí a pozorovala noční Boston. Město prozařovala světla a do tváře mi foukal vítr, který mi čechral vlasy. Musela jsem si je rozpustit z toho děsného drdolu hned jak jsem vyšla sem na balkon. Netušila jsem, že magický drdol bude obsahovat tolik pinetek, ale opravdu obsahoval. Bylo jich až děsivé množství. Ještěže Caroline nepoužila i lak na vlasy, to bych umřela zaživa. Zavřela jsem oči a vnímala městský ruch. Lidé, kteří žili normální životy. Lidi jiné než jsem byla já. Ač jsem si to nerada přiznávala, byly chvíle, kdy jsem jim jejich životy záviděla. A zrovna teď to byl jeden z těch momentů.

Do nosu mě udeřila vůně jídla. Ne že bych nestála na balkóně restaurace s jídlem, ale tahle vůně byla blíž. Otevřela jsem oči a viděla vedle sebe na římse zábradlí položený talíř s mým objednaným jídlem a u něho příbor.

„Nyní přijímáte mou omluvu?" Usmála jsem se a protočila oči.

„Zůstane ti to, když budeš stále protáčet oči." Měla jsem tendenci to udělat znovu, ale kvůli němu jsem to neudělala. Natočila jsem se směrem k němu a zadívala se do azurově modrých očí. Ze všech lidí zúčastněných na večeři jsem s jeho společností na balkoně počítala nejméně. No nejspíš jsem se spletla. Zase.

Beze slova jsem si vzala talíř s příborem, ukrojila si kousek steaku a dala si ho do pusy. Jeho chuť mi lahodila. Bylo to jako pohlazení od Boha a můj žaludek spokojeně zabručel stejně jako moje vlčice.

„Takže je mi odpuštěno?" zeptal se pan Fletscher a opřel se lokty o římsu vedle mě. Podívala jsem se na něj a prohlédla si ho. V obleku vypadal zvláštně, ale nyní na sobě měl pouze bílou košili a límeček měl jemně rozepnutý a jeho vlasy byly stále rozházené do všech směrů. Neměl u stolu náhodou kravatu rudé barvy?

„Kde je vaše kravata?" zeptala jsem se a ukrojila si další kousek masa. Na jeho tváři se objevil úsměv, který jen zkrášloval jeho krásnou tvář.

„Bylo to jako mít obojek. Už jsem to dál nemohl vydržet a vyhodil ji do nejbližšího koše." Usmála jsem se. Byla jsem ráda, že zde v těch šatech netrpím sama. Nejradši bych se jich taky zbavila, ale bít zde jen ve spodním prádle se mi vážně nechtělo. To už raději budu trpět.

„Stále jste mi neodpověděla na otázku. Je mi odpuštěno?" On je vážně děsný.

„Jste otravný."

„Já tomu říkám vytrvalý. Navíc to má jednu výhodu." Naklonil se blíž ke mně a já se zastavila s jídlem na vidličce jen kousek od úst, jak jsem strnula v očekávání co udělá.

„Pokaždé získám to co chci," zašeptal mi u ucha a poté se znovu odsunul a já mohla klidně pokračovat v jídle, což můj žaludek uvítal víc než jeho přítomnost v těsné blízkosti.

„Nuže?" On se fakt nevzdává. Rozhodně jsem mu nemínila udělat takovou radost.

„Uvidíme," řekla jsem a chtěla si ukrojit další kousek masa, když mi najednou zmizel talíř z římsy a příbory z ruky. Co to sakra? Otočila jsem se na pana Fletschera a pozorovala ho, jak si hodil jednu z mých brambor do pusy a talíř držel v ruce. Co má pořád s tím, že mi musí brát mé věci. Usmál se na mně.

„Pak já uvidím zda vám ten talíř vrátím." Ublíženě jsem se na něj podívala a pak vymrštila jednu ruku, abych mu talíř vzala. Jenže jak se poslední dobou sávalo zvykem, mé plány selhaly a já skončila na jeho hrudníku s rukou v jeho sevření přesně na mém zápěstí. A aby toho nebylo málo ten parchant se usmíval.

„Jste předvídatelná," řekl. Usmála jsem se na něj.

„Nejsem," zašeptala jsem a hned poté vykopla koleno vší silou nahoru přímo do jeho středu. Pan Fletscher pustil mou ruku i talíř, který jsem chytila a posadila se s ním na klíně na římsu zábradlí. Teď mi ho může zkusit ukrást a bude to horší než přímý zásah do rozkroku.

„Rada pro příště. Nesahejte na nic co je mé," řekla jsem mu a dojedla poslední kousek steaku. Už zbývaly jen brambory, ale pořád to bylo lepší než nic.

„Asi jsme nezačali nejlépe," řekl pan Fletscher zadýchaně a opřel se vedle mě. Jen jsem na něj zamrčela a dál se věnovala jídlu. To neznal, že nemá rušit člověka, který zrovna jí? Protože já jsem ráda jedla v klidu a tichu, ale s ním to dost očividně bylo nemožné stejně jako s Carou.

K mému údivu mezi námi zavládlo ticho, dokud jsem nedojedla a neodložila talíř. Měla jsem čekat, že se nevzdá.

„Kane Fletscher. Alfa zdejší smečky," představil se a podal mi ruku. Zadívala jsem se na něj, zda si jen nedělá srandu, ale v jeho očích bylo znát jasné odhodlání. Zhluboka jsem si povzdechla a jeho ruku přijala.

„Terra. Dcera a beta alfy v restauraci a taky momentální žoldák." Potřásla jsme si s ním rukou a potom ji použila k lepšímu účelu. Několik brambor se přece nějak muselo dostat do mé pusy.

„Ta klec mně opravdu mrzí. Kdybych věděl, že jste to vy tak bych."

„Tak bych to neudělal. Bylo to nezodpovědné a neuvážené rozhodnutí nebo rozhodnutí číslo dvě. Mohli jsme vás zabít hned v lese. A teď přijdou otázky typu proč ses nepřeměnila v boji do meziformy, proč mám na těle tetování či proč mám pokaždé jiný pach, ať už v podobě člověka či vlka. A teď přijde má jednoduchá odpověď. Nic ti do toho není," řekla jsem a podívala se na pana Fletschera. Čekala jsme údiv, opovržení či pohoršení, že jsem mu skočila do řeči, ale už vůbec jsem nečekala reakci, kdy měl nadzvednuté obočí a očima se mně ptal zda jsem už skončila.

„Asi bych si už mohl zvyknout, že ať už mně nebo někomu jinému skáčete do řeči."

„To jste si ještě nezvyk?" zeptala jsem se sarkasticky. Odpovědí mi byl tichý smích.

„Vždycky se najde něco čím mně překvapíš, Terro." Tentokrát jsem to byla já, kdo nadzvedl obočí a nechápavě se na něj podíval.

„Uniklo mi snad něco? Odkdy si mi dva tykáme?" zeptala jsem se ho.

„Odteď," zazněla jeho jednoduchá odpověď.

„Faaajjnnn."Schválně jsme to slovo protáhla a otočila se od něj pryč. Myslím, že jeho moc mu už doslova stoupla do hlavy, protože si pamatuji, že na to, abys někomu tykal nejdřív se ho musí člověk hezky zeptat. Seskočila jsem z římsy, odložila na ni talíř a začala pomalu couvat ke dveřím zpátky do restaurace.

„Víte co asi už půjdu dovnitř a nechám vás zde samotného s vaším egem. Myslím, že raději budu čelit mému otci než alfa samci nabytého testosterony." Na tváři pana Fletschera se objevil úsměv.

„Takže podle tebe jsem alfa samec?" To asi nebylo to nejlepší slovo co jsem mohla použít. Zavřela jsem oči a snažila se neztratit v trapasu, který mně zrovna pohltil. Znovu jsem oči otevřela a nepřestávala couvat ke dveřím, zatímco pan Fletscher se stále opíral o mramorovou římsu.

„Víte co? Zapomeneme na to a budeme dělat, že jsem nic takového nikdy neřekla." Zastavila jsem se a vítězně se usmála, protože jsem si myslela, že to opravdu udělá. Jenže jeho koutky úst se zvedly nahoru a v očích se mu objevila dravost, která jasně vypovídala o jediném. Nezapomene na to. Musela jsem rychle vymyslet plán číslo dvě, jak z toho ven.

Uslyšela jsem křik vycházející z restaurace a usmála se. Jen já se můžu smát, když někdo křičí hrůzou.

„A nebo můžeme jít zjistit co se děje tam," navrhla jsem. Nečekala jsem na jeho odpověď a otočila se na podpatku. Zamířila jsem zpátky do restaurace a cestou si z noh skopla ty nepohodlné lodičky. Byl čas boje. Mohla jsem to přímo cítit ve vzduchu.

Když jsem se zastavila u jednoho ze stolů všimla jsem si proč vznikl ten povyk. Několik upírů, ať už převlečení za obsluhu nebo jen jako obyčejní hosti zaútočili na náš stůl. Viděla jsem tu několik párů, které proti sobě bojovali. Pan Fletscher měl pravdu, když tvrdil, že tu má hodně lidí, jenže upírů taky nebylo nejmíň. To však nebylo to co mě znepokojovalo. Vůbec jsem nemohla cítit jejich pach a to mně znervózňovalo.

„Mohla bys nám pomoct!" zakřičela na mně Cara, která se zrovna snažila z jednoho upíra udělat barbetu. Její plameny se můžou zdát neškodné, ale pálí příšerně. Díky bohu za zlepšenou regeneraci jinak bych měla na pravé ruce velkou popáleninu.

Zaregistrovala jsem vedle sebe pohyb vysoké postavy následované vzteklým zavrčením. Hups. Taťka došel na párty a bude se bavit. To bude zas krve všude kolem, pokud se teda přemění.

Otočila jsem se na pana Fletschera, který s vyceněnými zuby pozoroval chaoz, který bojující páry vytvořili.

„Já ti říkala, že měla zůstat v pevnosti." Pan Fletscher se na mně podíval a v očích jsem mu četla to, jak jsem se sama cítila. Byl naštvaný, že někdo útočil na jeho bližní a měl chuť pustit se do boje stejně jako já.

„A já ti zase říkal, že to mám pod kontrolou a Carla je v naprostém bezpečí." Rozmáchla jsem rukama do prostoru.

„Odkdy se takovéhle situaci říká bezpečí?" zeptala jsem se ho. Pan Fletscher zavrčel, tentokrát na mně.

„Vezmi Carlu do bezpečí," řekl autorativním tónem a chtěl odejít. Zadržela jsem ho rukou na jeho paži. Otočil se na mě s nechápavým výrazem ve tváři. Kdy mu konečně dojde, že já rozkazy neposlouchám a jednám podle sebe?

„Ne. Ty se postarej o Carlu a já nás zbavím hostů." Pustila jsem jeho ruku a chtěla kolem něj projít a přitom se přeměnit. Tentokrát zadržel on mě s rukou na mém loktě.

„Ne. Ty ji odvedeš do bezpečí. Jsi její bodyguard." Opravdu to teď chtěl rozebírat? Klidně mu to dopřeji, protože v tomhle nevyhraje.

„Tím ses stal ty, když jsi s ní podepsal nějakou tu její zasranou smlouvu. Máš na starost její bezpečí. Pamatuješ?" Jeho azurové oči se zabodli do mých. Jeho pohled byl intenzivní i autorativní, ale já jsem nemínila uhnout očima pryč a podřídit se.

„Hej vy dvě hrdličky už jste dovrkali, protože pokud jo, tak by se nám tu hodila pomoc." Netušila jsem, zda mám chuť Christiana za tuhle hlášku zabít nebo políbit, protože pohled pana Fletschera se zjemnil.

„Kane, dostaň Carlu zpátky do pevnosti," zavelela Caroline. Vítězně jsme se zadívala na pana Fletschera, který zavrčel, pustil mně a odešel za Carlou. Sledovala jsem ho, jak si to rázným krokem míří k vystrašené Carle a bere ji do náručí. Hned poté s ní zamířil ke dveřím na balkón. Všimla jsem si, jak je pozoruje jiný upír a chtěla se po něm vrhnout, když mně v mém činu zastavili Cařiny slova.

„Terro! Za tebou!" Mé smysly zbystřily a vycítili upíra za mnou. Kontrolu nad mým tělem ovládly mé instinkty a pudy vlka ve mně. Prudce jsem se otočila. Pravý hák. Levý hák. Hlavička. Kop do břicha. Podkopnutí nohou. Vzít stříbrný tác a vší silou ho probodnout upírovým hrdlem. Z tepny, kterou jsem přerušila vytryskla krev a pokryla moje nové šaty. Jeden z dalších důvodů, proč je nerada nosím. Jejich čištění stojí až příliš moc peněz.

Upírova hlava se od jeho těla odkutálela dál po podlaze. Sledovala jsem ji a zhluboka dýchala.

„Vážení zákazníci, dnešní specialitou je upíří hlava na stříbrném podnose," řekla jsem spíš sama pro sebe a zvedla se z mrtvého těla. Nesnášela jsem upíry. Otočila jsem se a pohledem vyhledala upíra, který nyní utíkal stejným směrem jako pan Fletscher s Carlou.

Z úst mi vyšlo zavrčení. Přeměnila jsem se ve vlka a rozeběhla jsem se za ním. Periferním viděním jsem si všimla, že většina jeho společníků leží mrtvá na zemi s probodnutým hrudníkem či roztrhaní na kusy. Kožoměnci se opravdu nedrželi zpátky.

„Caro!" zavolala jsem na Caru skrz mysl, když upír vyběhl na balkón a chytal se skočit z mramorové římsy. Netušila jsem, jak vysoko nad zemí jsem, ale nebyla jsem takový blázen, abych se pouštěla bezhlavě za ním.

Mně stačilo pouze skočit z římsy a pode mnou se objevilo modré světlo, které mně oslepilo a pohltilo celou moji postavu. Nechala jsem svoje tělo opět změnit podobu z vlka na člověka a děkovala v duchu Caře za její um vytvářet krátké portály. Snad to tentokrát správně načasovala. Jednou jsem skončila rozplácnutá na chodníku, jelikož jsem ghúla, kterého jsme lovili minula svým skokem jen o kousek.

Tentokrát to však Cara načasovala přesně a ve chvíli, kdy se portál otevřel jsem sebou k zemi strhla i upíra. Nedala jsem mu čas ke vzpamatování a obkročmo se na něj posadila. Až v tu chvíli mi došlo, že nemám po ruce žádnou zbraň a tudíž budu nucena zašpinit se ještě víc než jsem. Prostrčila jsem ruku pod hrudním košem přesně mezi levou plící a chytila do ruky upírovo srdce. Cítila jsem, jak pumpuje a odvádí jeho krev do obvodu jeho těla. Musím to vyřídit rychle nebo moje večeře nezůstane nadále v mém žaludku. Tohle bylo opravdu nechutná a navíc i pod mou úroveň.

Nadechovala jsem se, že se upíra zeptám na to, kdo je poslal, když zvuk prořízl zvuk letící věci a v další chvíli měl upír v hrudníku zapíchnutý dřevěný kůl. Naštvaně jsem vytrhla svou ruku z jeho těla a podívala se okolo sebe. Leželi jsme na chodníku v zahradě u restaurace a nikdo nikde nebyl. Ani ve vzduchu jsem nezachytila ničí pach až na rozkládající se tělo pode mnou. To opravdu musím jeho pach cítit až teď? Nemluvě o tom, že to nepomohlo uklidnit můj žaludek. Spíš ho to ještě víc rozvířilo.

Zvedla jsem se z upíra a frustrovaně jsi zakrvácenou rukou prohrábla vlasy. Když už být špinavá od krve, tak pořádně. Zkřížila jsem si ruce na prsou a zaznamenala otevření dalšího portálu, z kterého vyšla Caroline se svými dvěma dětmi. Cara s Caroline se každá postavili po jedné z mých stran zatímco Christian kroužil kolem mrtvoly upíra jako nějaký sup. Na tváři se mu objevil úsměv.

„Tak z něj už asi žádný odpovědi nedostanete," řekl pobaveně a kopl zlehka do upírova ramene. To se snad chtěl ujistit, že je opravdu mrtvý? Jako bych mu někdy dala důvod pochybovat o mé práci, i když tohle nebyla jedna z nich.

„Nepovídej, Einsteine," odpověděla jsem mu podrážděně a sklonila se k mrtvole. On nám už možná nic neřekne, ale znala jsem někoho, kdo by mohl.

Popadla jsem upíra kolem pasu a přehodila si ho přes rameno. Díky mé síle byla mrtvola jako pírko. Aspoň, že se dobře ponese.

„Takže děkuji za skvělou rodinou večeři, která se nejspíš nepovedla podle očekávání, ale to je jedno. Byla to sranda. Ráda jsem tě zase viděla Caroline. Christiane tebe už zase tolik ne. Tvůj optimizmus a skvělá nálada dokážou být až příliš otravné," řekla jsem jim.

„Teď jsi mně ranila," odpověděl mi Christian na oko ublíženě a položil si ruku na hruď v místě, kde se nacházelo srdce.

„Co chceš dělat?" zeptala se mně nechápavě Cara. Pohodila jsem s mrtvolou na svém rameni a otočila se na mně.

„No nejdřív někomu asi budu muset šlohnout auto, jelikož taxikář mně asi s mrtvolou nevezme a pak navštívím i se svým suvenýrem starého přítele, kterého nemáš zrovna v lásce." Cara si zhluboka povzdechla a znechuceně se zatvářila.

„Kronos," vydechla znechuceně. Usmála jsem se a vyžívala se v jejím utrpení.

„Kronos, ale neboj zvládnu to i bez tebe. Uvidíme sedoma!" zařvala jsem přes rameno a vyrazila po cestičce v zahradě k parkovištiu restaurace a mohla ukrást auto. Potřebovala jsem se přece dostat nějak keKronosovi a nevzbudit u toho až příliš pozornost jiných lidí.

Tak jsem zde s novou kapitolou a nemůžu uvěřit tomu, že mi dala tolik zabrat. Opět jsme zde měli akci a provokování ze strany Terry. Navíc se nám to zase trochu rozjelo. Copak myslíte? Proč šli upíři po Carle a jaké to má spojení s předešlím útokem fae? Pište komentáře, posílejte hlasy, užívejte si čtení, bavte se. No, doufám, že se vám kapitola líbila a u další ahoj. :)