„Takže z toho co jsem pochopila z tvého vyprávění o všem co se ti za ty skoro dva dny cos byla pryč stalo, je že tvůj táta je stála naživu?"

„Přesně," potvrdila jsem Caře její dedukci. Jakobych jít to tu už skoro přes půl hodiny neříkala, jenže při jejím zdlouhavém procesu přípravy na večeři s její matkou mě asi poslouchala jen na půl.

„A ty jsi teď v emociálním rozporu," pokračovala dál.

„Tak bych to možná ani nenazvala." Cara se otočila od svého odrazu v zrcadle a zamračila se na mně.

„Já bych tomu spíš říkala, že nevím co mám cítit a jsem vyvedená z míry. V jednu chvíli myslíš, že je tvůj otec mrtvý a v další před tebou stojí z masa a kostí. Nevím co mám cítit dřív. Zda radost, že je stále na živu a stejně tak většina smečky nebo to, že mně před šesti lety opustili." Cara se podívala do zrcadla, zkontrolovala svůj vzhled a pak zamířila zpátky do obývacího pokoje. Podpatky za ní hlasitě klapaly.

„Myslím, že na to ti já nic říct nemůžu. Tohle si musíš ujasnit sama."

„Já vím," povzdechla jsem si a opřela se o rám dveří.

„Chce to čas, během kterého snad nic nezničíš." Koutek úst mi vyjel nahoru. Cara pokaždé věděla, jak v daných situacích jednat. Jednala s rozumem za to já nejdřív konala a pak až myslela nad následky.

Cara mě pozorovala pronikavým pohledem a měřila si mě od hlavy k patě.

„Co je?" zeptala jsem se a zkontrolovala svůj vzhled. Jen co jsem se teleportovala zpátky domů oblekla jsem se do svých černých kalhot s rudým tílkem a na něj si dala černou koženou bundu.

„Opravdu chceš jít na večeři s mámou v tomhle?" zeptala se mně. Znala jsem Caroline a věděla jsem, že si potrpí na jistá pravidla, ale rozhodně jsem se nemínila obléct do nepohodlných šatů a doplnit je lodičkami tak jak to udělala Cara. Navíc to měla být jen večeře.

„Co je na tom špatně, vždyť jdeme jen na večeři." Cara si zhluboka povzdechla.

„Máma nebude nadšená z tvého zjevu, ale budiš. Já nic neříkám, stejně bych ti to nevymluvila."

„Přesně," potvrdila jsem.

„Tak se pojďme najíst, ať máma nečeká," rozkázala Cara a postavila se do pentagramu namalovaném na zemi. Přešla jsem k ní a postavila se vedle ní.

Cara se sklonila a položila dubovou větvičku na prázdné místo, tak aby byl pentagram kompletní a dalo se skrz něj cestovat. Tenhle způsob cestování nejčastěji používali mágové a nebylo od věci s jedním takovým žít. Cara něco pronesla a kolem nás se objevila modrá záře. Viděla jsem jak okolo nás změnila prostředí a přenesla nás z našeho obývacího pokoje do malého výklenku v chodbě.

Jakmile modrá záře ustoupila zpátky do země a já z pentagramu vystoupila do chodby, jejíž zem pokrýval pruh rudého koberce. Už jednou jsem tady byla a teď jsem litovala, že jsem si dřív nezjistila, kam máme jít s Caroline na večeři, protože tohle místo jsem nesnášela. Restaurace Aspera se nacházela v Bostonské čtvrti zbohatlíků a řadila se k jedněm z nejdražších, ale zároveň nejluxusnějších restaurací ve městě. Za co mně Caroline trestá, že jsme museli zrovna sem.

S Carou jsme se zastavili na koci chodby, kde stál u pultu vysoký černoch v bílém košili s černou vestou a motýlkem. Na tváři měl úsměv, kterým určitě musel vítat nové návštěvníky. A těmi jsme teď byly my.

„Dobrý večer," pozdravil nás s jihoamerickým přízvukem. Tenhle chlápek se sem určitě musel přestěhovat.

„Dobrý večer. Máme tu mít zarezervovaný stůl. Máme se zde sejít s Caroline Millesovou," řekla mu Cara milým hlasem.

„Jistě zavedu vás ke stolu," odpověděl jí recepční.

„To nebude nutné. Caro, drahoušku." A bylo to tady. Carolinin hlas nešlo přeslechnout. Byl milý a plný inteligence, kterou oplývala stejně jako Cara.

Otočila jsem se za směrem, odkud její hlas zazněl. Mířila k nám v jednoduchých zelených šatech, které jí ladily s očima. Blond vlasy měla rozpuštěné a navlněné. Na tváři jí pohrával mateřský úsměv plný lásky.

„Mami," oplatila jí to Cara a objala ji. Caroline ji k sobě přivinula a její úsměv se jí ještě rozšířil.

„Tak ráda tě zase vidím, drahoušku," řekla a odstoupila od ní.

„Terro," řekla a přešla ke mně, aby mě též objala.

„Caroline," oplatila jsem jí a obejmutí jí opětovala. Po dva roky pro mne představovala rodinu a bezpečné zázemí. Caroline se ode mě odtáhla na vzdálenost natažených ruk a zkoumavým pohledem si mně prohlédla. Nesouhlasně mlaskla a zavrtěla hlavou.

„Terro mám tě ráda, ale tvůj šatník by opravdu potřeboval obměnit," pokárala mně Caroline.

„Říkám jí to pořád, ale víš jaká je a obzvlášť ohledně oblečení. Dostat ji do šatů a bot na podpatku je oříšek," řekla jí Cara s potměšilým úsměvem na tváři. Protočil jsem oči a nadzvedla koutek úst. Nemohla jsem za to, že pro mě šaty byly netypické a nerada jsem je nosila.

„Pro mě ne," řekla Caroline a v očích se jí blýskla zákeřnost. Než jsem stačila cokoliv říct, Caroline zavlnila prsty směrem od spoda nahoru a moje oblečení se změnilo v upnuté tmavě modré šaty s ramínkem přes pravé rameno. Z mých pohodlných tenisek se staly boty na vysokém podpatku a vlasy stažené v culíku se mi stáhly do zkrášleného drdolu.

„Opravdu to bylo nutné?" zeptala jsem se jí a rozhodila u toho rukama. Cara si rukou zakryla ústa, aby zakryla svůj úsměv, ale Caroline ho vůbec neskrývala.

„Takhle je to mnohem lepší. Obzvlášť do společnosti v níž se nacházíme. Překvapuje mně, že sis tentokrát nevzala sebou žádné zbraně," odpověděla Caroline, otočila se na podpatku a zamířila do sálu plného stolů. Cara do mě strčila loktem a já jí to vrátila. Obě jsme se zasmály přičemž jsem protočila oči a následovali jsme Caroline k našemu stolu. Mohlo mně napadnout, že si Caroline stejně prosadí svou a dostane mně do šatů.

Následovali jsme Caroline kolem plných stolů s bílým ubrusem a lampičkou uprostřed nich. Lidi u nich se mezi sebou bavili a pojídali jídlo, jehož vůně mě udeřila do nosu a já pocítila, jak velký mám hlad. Prohlížela jsem si sedící u stolů, že jsem si ani nevšimla, když Caroline zastavila u jednoho ze stolů a udivila se, když jsem zjistila, kdo okolo kulatého stolu sedí. Z úst se mi vydralo slabé zavrčení směřující hned ke třem členům u stolu. Prvním z nich byl můj otec sedící v přiléhavém černém obleku s rudou kravatou kolem krku. Druhým z nich byl Cařin bratr Christian usmívající se na nás a pobaveně si mně prohlížel. Určitě se v mém utrpení vyžíval. A třetím z nich byl pan Fletscher, který seděl vedle Carli a mého otce.

„Terro, Caro, ráda vás vidím. Posaďte se," řekla Carla. Založila jsem si ruce na prsou a propalovala pohledem pana Fletschera. Cara s Caroline se posadili ke stolu, zatímco já tvrdohlavě stála u stolu a propalovala pana Fletschera pohledem.

„Terro, je neslušné zaujímat postoj, jaký zrovna zaujímáš ty, tak se prosím posaď," řekl můj otec autoritativně. Ani jsem se nehnula.

„Neměla by tu být. Stále jí někdo usiluje o život a tímhle činem jste jí ho ohrozil," řekla jsem podrážděně panu Fletscherovi. Nemohla jsem uvěřit, že si opravdu takhle zahrává s Carlininým životem a ohrožuje naši práci.

„Všude okolo jsou mí lidé. Nic jí nehrozí," odpověděl mi pan Fletscher pevným hlasem.

„To je nejspíš rozmar vůdcovství. Ohrožovat vlastní lidi tím, že vezmete ženu na večeři, abyste jí splnil přání místo toho, aby byla v bezpečí v pevnosti a vy neohrožoval bezpečí svých lidí."

„Je to má smečka a jejich loajalita patří mě a jsou povinni uposlechnout mé přání a rozkaz." Jeho hlas byl pevný a plný hořkosti, v kterém byla i část podráždění. Už jsem se nadechovala, když mně Caroline předběhla a zavčasu zarazila než jsem stačila říct cokoliv provokativního.

„Terro, kroť svůj jazyk a posaď se prosím." I v jejím hlase bylo znát podráždění i autorativní tón. Zmlka jsem, ale zůstala stát.

„Terro," zavrčel můj otec, jenže jsem ho neposlouchala. Už na mně neměl vliv alfy ani otce. V tuhle chvíli ve mně vřel vztek, který jen posilovala myšlenka toho, jak mně tehdy v noci opustil.

„Terro, prosím," promluvila Caroline a jemně se dotkla mých ruk. Zhluboka jsem vydechla a posadila se na poslední volné místo, které bylo vedle Christiana s Carou a přímo naproti panu Fletscherovi. Něco mi říkalo, že tahle večeře bude ještě zajímavá, ale rozhodně ne poklidná.

„Sluší ti to," zašeptal vedle mě Christian.

„Sklapni," ohradila jsem se na něj. Jako odpověď mi bylo chichotání z jeho strany a jemné dloubnutí loktem do žeber. Protočila jsem oči a uchopila skleničku s vínem, které mi číšník nalil, když jsem se posadila.

„Nějaké pokroky ve vyšetřování?" zeptala se Carla, aby přerušila ticho, které u stolu nastalo. Ve vzduchu bylo cítit napětí, které jsme s panem Fletscherem vytvořili naší debatou. Cara se nadechovala k odpovědi, když jsem ji stihla předběhnout.

„Možná b i bylo kdyby mně někdo nezavřel do klece a nenechal mně v ní skoro dva dny." Zabodla jsem své oči do pana Fletschera. Znovu jsem si upila ze své skleničky vína.

„To bylo nedorozumění, za které se vám omlouvám. Kdybych tušil, že to jste vy nikdy bych vás do té klece nezavřel." V jeho hlase byla znát upřímnost, kterou svou omluvu pronesl. Christian se uchechtl a opřel se rukou o stůl.

„Tak tebe už musí i zavírat do klece, aby tě udrželi v klidu a na jednom místě?" zeptal se pobaveně. Tohle bylo typické. Ať už byla situace jakkoliv napjatá, Christian si to neuvědomoval a bavil se provokováním lidí. Možná proto jsem si s ním rozuměla stejně jako s Carou.

„Díky bráško právě jsi mi dal dobrý nápad, jak nedovolit Teře rozbíjet další zdi mlácením do pytle," přidala se k němu Cara se svým škádlením. Do pytle proč jsem si sedla mezi tyhle dva sourozence?

„Opravdu tu budeme rozebírat moje sebeovládání, které mi náhodou jde?" zeptala jsem se jich podrážděně a na každého z nich vrhla vraždící pohled.

„Náhodou?" prohodil Christian pobaveně a upil si ze své skleničky vína. Bouchla jsem rukou do stolu možná trochu silněji než jsem měla v plánu a otočila se na Christiana, který se usmíval jako neviňátko.

„Tak dost. Chováte se jako malé děti a ne jako dospělý lidé," pokárala nás Caroline.

„Když se to tak vezme tak mi bude dvacet jedna až zítra, takže vlastně ani dospělý oficiálně nejsem," řekl Christian. S Carou jsme se na sebe podívali a pak se usmáli. On se vůbec nezměnil. Caroline na se naklonila a vrhla na svého syna podrážděný pohled. Potom ho přesměrovala na mně a z podráždění v jejích očí se staly obavy.

„Stále máš problém se sebeovládáním?" zeptala se se starostí v hlase. Její mateřská láska, kterou mně i své děti zasypávala byla krásná a milá. A navíc pro ni byla všeobecně známá. Caroline patřila mezi pět hlavních čarodějů v jejich klanu a taky mezi jedny z nejmocnějších. Neublížila by ani mouše, pokud by teda nešlo o její děti. Pak by kohokoliv, kdo by jim chtěl ublížit roztrhala na kopytech a změnila se v zuřícího býka. Takový zážitek, když opilce, který otravoval Caru málem udusila jen svým pohledem mi dodnes připomínal, jak ochranářská vůči svým dětem je. A já měla to štěstí i neštěstí, že mně brala stejně.

Vlídně jsem se na ni usmála, abych zahnala její obavy."Zvládám to. Jen někdy vytvořím větší sílu než jsem chtěla a můj úder je silnější, ale na to si Cara i stěny už zvykly a nejspíš i naši sousedi."

„Taky jim nic jiného nezbývalo, když jsi jim při schůzi řekla, že pokud si budou na cokoliv stěžovat zavoláš si posily a rozcupuješ je na kusy," doplnila mně Cara poznámkou, za kterou bych ji v tu chvíli obvykle zabila. Jenže teď v téhle společnosti jsem se musela udržet na uzdě a nenechat se vytočit.

„Stále stejná. Ó jak ty jsi mi chyběla Terro a ta tvoje osobnost, které se lidi vyhýbají obloukem," řekl Christian a dojemně si položil ruku na srdce.

„Nejsem až tak děsivá. Nebo jo?" bránila jsem se.

„V rámci možností," pronesla Carla. Zůstala jsem na ni hledět jako tele na nové vrata, dokud mně ze zírání nevyrušil hlas číšníka, když se mně zeptal co si dám k jídlu. Pořádně jsem ještě ani neotevřela jídelní lístek, a proto jsem doufala, že tam moje objednávka bude.

„Dám si pořádný dva steaky s opečenými brambory," řekla jsem mu. Číšník si mou objednávku zapsal a poté odešel.

„Dáváš si dva steaky? Tos držela hladovku, že se teď budeš takhle cpát?" zeptal se nevěřícně Christian. Zalétla jsem očima na pana Fletschera a zabodla do něj svůj pohled.

„Možná bych nebyla tak hladová, pokud bych nebyla zavřená v kleci a nebyla hlady přes dva dny."

„Už jsem se vám omluvil, ale pokud chcete tak se vám klidně omluvím znovu. Mrzí mně to," řekl pan Fletscher.

„Tu frázi si zapamatujte, bude se vám ještě hodit," řekla Cara.

„Proč?" zeptal se udiveně můj otec.

„Protože Terra je jedna z mála lidí, která moc nezapomíná na špatné události, které jí lidé udělali," vysvětlil Christian a stejně jako já se zadíval na pana Fletschera a potom na mého otce.

„Tomu rozumím," odpověděl pan Fletscher.

„Za to já ne. Nikdy jsi takováhle nebývala, obvykle ti stačila omluva a přestalas danou věc řešit," přidal se do rozhovoru můj otec.

„Caroline ty bys přešla to, kdyby někdo kdo ti dal slovo, že tvůj klan bude chránit a pak se jednoduše vypařil?" Caroline se podívala na mého otce a přivřela oči.

„Ne. Ani jsem to nikdy neudělal," řekla chladným tónem ve svém hlase. V tomhle mi Caroline až příliš dobře rozuměla. Ona mému otci určitě taky neodpustila to, že její klan nechal bez ochrany, když se tu teď objevil. Můj otec si zhluboka povzdechl a přetřel si rukou obličej.

„Caroline nikdy bych tě nenechal na holičkách."

„Udělal jsi to. Měli jsme dohodu a tys ji porušil. Nechal jsi nás samotné stejně jako svou dceru."

„Musel jsem první myslet na bezpečí svých lidí. Ty bys udělala to samé."

„Ale neopustila bych své dítě. Víš kolik nocí jsem slyšela, jak vyje a čeká na odezvu? Celý týden se u nás nikdo z tvojí podělaný smečky neobjevil." Šokovaně jsem se podívala na Caroline.

„Tys o tom věděla?" zeptala jsem se nevěřícně. Caroline se na mně s úsměvem natočila, naklonila se přes Caru a položila svou ruku na mou.

„Zlatíčko, tvé vytí se nedalo přeslechnout." Usmála jsem se na ni, jak jsem tomu nemohla uvěřit. Myslela jsem, že mně nikdo neslyší ani od jejího klanu, ale asi jsem se zmýlila. Caroline se mně nyní zastala, protože chápala můj vztek a za to jsem jí byla vděčná.

„Nechtěl jsem ji opustit," bránil se nadále otec.

„Ale udělals to," řekli jsme s Caroline zároveň. Slyšela jsem, jak se Christian snaží udržet svůj smích a Cara jen protočila oči a bouchla bratra po hlavě.

Můj otec si znovu zhluboka povzdechl a opřel se do opěradla židle.

„Moje povinnost alfy si žádala odvést své lidi do bezpečí a pak hledat ostatní. Až budeš alfou tak to pochopíš, Terro." Zadívala jsem se na otce nenávistným pohledem a zavrčela.

„Já nechci být alfou a už vůbec ne tvojí betou. Opustils mně. Každý rodič ať už alfa či ne by se první postaral o své dítě. Mohl jsi někoho poslat, aby mně našel, ale nic takového jsi neudělal. Nechal jsi mně samotnou a tohle se nezapomíná. Pokud bych měla být jako ty až bych byla alfou, protože oba víme, že bych Lukase porazila v boji, tak říkám ne. Nebudu alfa nějaký zasraný smečky," řekla jsem a vstala od stolu tahle konverzace mně štvala a já neměla sílu dál se hádat. "Omluvte mně, není mi dobře, půjdu na chvíli na vzduch." Cara přikývla a povzbudivě se na mně usmála. Potřebovala jsem opustit okolí stolu, kde se začínalo mísit několik emocí, včetně lítosti, smutku, viny a mnoha dalších. Bylo toho na mně moc a začínala mně bolet hlava a jít ven bylo to nejlepší co jsem v tu chvíli mohla udělat.

Tak po dlouhé době jsem zase tady s novou kapitolou. Netuším, kdo říkal, že třetí ročník na střední je pohoda, ale je to hrůza. Moc učení a málo času, takže snad pochopíte, že na psaní toho času holt moc není. Ale budu se snažit polepšit. :)

No snad se vám kapitola líbila. Co říkáte na nové členy osazenstva u stolu? Není to ale příjemná rodiná večeře, o které každý sní? Těším se na vaše ohlasy, ať už formou komentářů či čistě hlasů. U příští kapitoly ahoj. :)