Nějakou chvíli jsem uvažovala, který z příběhů vydám jako další a vzhledem k velké sledovanosti Nezkrotné jsem se rozhodla pro ni, takže lidi slavte, protože právě vaše shlédnutí zařídilo novou kapitolu. Dále chci říct, že momentálně kapitoly zase chvíli nevyjdou, jelikož mám až příliš školy, tudíž žádám za prominutí a nyní vám už jen přeji pěkné čtení.

Projížděla jsem ulicemi města a poslouchala písničky, které hrály v rádiu. Nechtělo se mi jet na schůzku, na kterou jsem vezla Carlu. Jenže moje práce bodyguarda, na kterou si nás najala, to po mně žádala. Zkontrolovala jsem ji ve zpětném zrcátku, jak jsem to už několikrát za cestu udělala. Mlčky seděla na sedadle a pročítala si papíry, které sebou měla na schůzku. Už pro ni pracuji jako bodyguard něco kolo dvou měsíců a nikdy jsem neřešila o jaké schůzky jde. Najala si nás, protože se bála, že jí někdo usiluje o život, což se také potvrdilo o dva týdny později co si nás najala.

Ten chudák už dávno byl mrtvý, ale řekl nám, že on byl pouze pěšák, takže Carle někdo usiloval o život a my jsme ji stále chránili. Pro jistotu žila v našem bytě a peníze, které jsme za naši ochranu od ní dostávali se dokázali vyrovnat té nudě, kterou jsme v téhle práci zažívali. Měla jsem radši, když si nás někdo najal jako vyšetřovatele něčí vraždy či když jsme tu vraždu museli vykonat my sami. Ty dny byly aspoň plné napětí a adrenalinu, ale tahle práce byla nudná. Obzvlášť schůzky.

„Proč s námi vlastně nejela i Cara?" zeptala se Carla odměřeným hlasem, který jako správná obchodnice měla. Zabočila jsem do další ulice a zaparkovala před vysokým domem, který vypadal, že každou chvíli zboří. Omítka opadávala a její barva byla vybledlá. Tenhle dům měl jedinou výhodu. Hodně východů a pastí, které jsme tu s Carou nachystali pro nezvané hosty.

„Musela něco vyřídit. Původně jsem to měla udělat já, ale bála se, že se urvu ze řetězu, takže tam šla místo mě, slušně řečeno. Popravdě se chtěla vyhnout tomuhle tak ráno zdrhla a nechala to na mě, takže přesně podle pravidel. Rychle to vyřídíme a zmizíme zpátky domů než se objeví nečekaný host, který se tě pokusí zabít," řekla jsem a vysedla z auta. Ujistila jsem se, že mám všechny své zbraně na svém místě a upravila si pochvu s mečem, který se spíš podobal kataně. Rozhodně byl lepší než normální meč a měl lepší tvar. Možná bych tomu přece jen už mohla začít říkat katana, i když ta to taky není. Asi budu muset zůstat u meče.

Carla vysedla a upravila si svůj kostýmek složený z černých kalhot se zelenou halenkou, kterou překrývala sakem. Podívala jsem se dolů na její nohy, na kterých samozřejmě nechyběli lodičky. Kolikrát jí mám opakovat, že v lodičkách se špatně utíká. Protočila jsem oči a zavřela za ní dveře od auta hned, jak si z něj vzala kufřík s dokumenty. Ukázala jsem jí rukou ke dveřím od budovy. Carla zvedla hlavu, upravila si vlasy a vyšla k nim. Bože, kdo se ještě stará o to, jak vypadá?

Zhluboka jsem si povzdechla a strčila si ruce do kapes. Nasála jsem nosem vůni ze vzduchu a rozlišovala ji. Rozhodně tu hodně blízko bylo hodně kožoměnců. No snad nebudou dělat problémy. Ještě jsem se ohlédla okolo, zda nás někdo nesleduje a pak zamířila dovnitř budovy. Zavřela jsem za sebou dveře a ujistila se, že je Cařina past správně nastavená kvůli nezvaným hostům. Carlininy zákazníci by tu už měly být, protože vždycky jezdíme později, aby jedna z nás mohla aktivovat pasti a zabezpečit dům, když jsme uvnitř.

„Můžeme?" zeptala se mě Carla, když jsem prošla chodbou ke zničenému schodišti. Přikývla jsem jí a ona začala schody vycházet a já jí byla hned v patách.

Došly jsme do pátého patra což byl přesný prostředek budovy. Carla zhluboka dýchala, ale snažila si udržet masku nezlomitelné podnikatelky. I když jsem to nedávala najevo, dělalo mi radost vidět ji zmoženou jen vyjít schody, protože tohle nebyl můj problém. Já bych si je klidně vyběhla až nahoru.

„V pohodě?" zeptala jsem se jí. Carla se narovnala, zhluboka se nadechla a pak vyrazila chodbou k posledním dveřím, kde probíhají schůzky.

„Samozřejmě. Jen jsem potřebovala nabrat dech." Došli jsme až ke dveřím, když se před nimi Carla zastavila a vážně se na mě podívala.

„Terro, chtěla bych tě poprosit, aby ses při dnešní schůzce snažila chovat co nejmíň no jak to říct."

„Neklidně? Bez nevhodných poznámek? Jo pokusím se. Navíc v čem by dnešní jednání mělo být jiné než ty ostatní?" Tohle jsem rozhodně neměla říkat, protože jen co jsem otevřela dveře do nosu mě udeřil pach kožoměnců. A přesně ti byli i v místnosti. Šest kožoměnců patřících ke zdejší smečce. No dnešní jednání bude rozhodně zábavný.

Odstoupila jsem Carle ze dveří a nechala ji projít dovnitř zatímco já za ní zavírala dveře.

„Pane Fletschre, ráda vás poznávám," řekla Carla přívětivým hlasem.

„Já vás taky, madam Romerová. A smím vědět, kdo je váš doprovod?" oplatil jí nějaký muž pozdrav. Ani jsem se nenamáhala otáčet a zamířila ke svému křeslu, které jsem si sem donesla speciálně pro svůj zadek, jenže na tom křesle teď seděl nějaký kluk a nevypadal, že by se chtěl zvednout. Možná je na čase se představit.

„Já tu vlastně ani nejsem, teda pokud mi někdo uvolní moje místo, protože s takovou dnešní schůze velmi rychle skončí," řekla jsem a pohledem propalovala toho kluka. Měl krátké blond vlasy, tmavě zelené oči, které mě se zajímavostí sledovaly a dvoudenní strniště. Byl mladý a určitě i nezkušený.

„Což by klidně udělala," rozvedla to Carla. Měla jsem nutkání zavrčet na toho kluka jen, aby vypadl z mého místa, ale dokázala jsem se udržet na uzdě.

„Rayene, uvolni dámě to křeslo," zavrčel na něj nějaký muž výhružně. Rozhodně to musel být ten pan Fletscher, protože celou dobu mluvil jen on.

„Jasně. Jen jsem chtěl vědět zda by něco z té její výbavy použila, kdybych se nezvedl," řekl kluk a s úsměvem ve tváři se hbitě zvedl ze sedačky. Rozhodně to musela být kočkovitá šelma. To se podle elegance, s kterou se z křesla zvedl pozná a jeho pach tomu taky nasvědčoval. Jen jsem nedokázala zatím rozeznat, v jaké zvíře se mění.

„Víš, chlapče na tvém místě bych to raději ani nezkoušela," navrhla mu Carla. Otočila jsem se na podpatku a spadla do pohodlného hnědého křesla. Skrčila jsem nohy pod sebe do tureckého sedu a upravila si meč, abych měla během sezení větší pohodlí. Nasadila jsem úsměv a prohlédla si skupinku kožoměnců. Kromě toho kluka tu byla ještě jedna žena, která vypadala, že jí je něco kolem třiceti a na sobě měla rifle a vestu ze stejného materiálu jako kalhoty. Štěstí pro mě, že si vzala i spodní prádlo, i když bez něj, by aspoň zabavila zbylé čtyři muže, kteří teď sledovali mě včetně Carly.

„Pane Fletschre, dovolte mi představit vám mého bodyguarda, Terru." Místo odpovědi jsem mu jen zamávala a opřela se o ruku.

„Začněte si kdy chcete já mám času dost," prohodila jsem a zaměřila svůj zrak na daného pana Fletschra. No ten chlap byl rozhodně kus. Na sobě měl černý rolák, který mu obepínal pěkně tvarované tělo. Jeho oči byly azurově modré, lícní kosti ostře řezané s denním strništěm. Hnědé vlasy neměl ani příliš krátké ani příliš dlouhé. Jo tenhle chlap byl vážně kus.

„Pokud chcete mám tu pro vás nachystané dokumenty týkajících se záležitosti, o kterou jste mě požádal a stejně tak jsem vypracovala i papíry, které obsahují podložky, které ze smlouvy budu těžit já."

„Skvěle. Pokud to nebude vadit přečtu si je, zda je vše v pořádku."

„Samozřejmě, proč ne," řekla mu Carla pohotově. Zhluboka jsem si povzdechla a protočila oči.

„Další hodina v čudu," zašeptala jsem a znuděně se opřela do křesla.

„Myslel jsem, že jste říkala, že máte hodně času." Zadívala jsem se na pana Fletschera a nadzvedla obočí. V ruce držel papíry a nejspíš si je pročítal.

„To mám, ale raději bych ho využila i jinak, než sedět tady na zadku, poslouchat tuhle slušnou přetvářku a vaše obchodování o bůh ví čem, protože už je to nudné a únavné."

„Jste asi hodně prostořeká, že?"

„To je to tolik očividné?" řekla jsem s hraným udivením.

„Terro já myslela, že jsme se domluvili. Omlouvám se za její chování, dnes nejspíš vstala špatnou nohou z postele," ujala se slova rychle Carla, aby zachránila situaci.

„Spíš vstala později," zamrčela jsem a zadívala se pryč od pana Fletschera.

„Nic se neděje, madam Romerová. Se slečnou Terrou nejde nic jiného než souhlasit. Ani mě tohle nebaví, ale má pozice alfy si to bohužel vyžaduje." Jo to určitě. Vím, že otec si nějaké schůzky vyřizoval sám, ale obvykle tím někoho pověřoval.

„Navíc je příjemné být tu ve společnosti tak krásných žen jako jste vy a Terra," dodal pan Fletscher. Potlačila jsem smích a zaklonila hlavu.

„Jestli to byl kompliment, tak nic moc. Ale i pokus se cení," prohodila jsem, když Carla zrovna děkovala a zvedla palec nahoru.

„Na člověka si hodně dovolujete. Navíc sama mezi tolikati lidmi jako jsme my," řekl pan Fletscher s pohledem stále upřených do papírů. Neměla jsem nutkání mu na tohle dopovídal. Kdyby jen věděl s kým si zahrává on či kdo vážně jsem.

„Nejspíš je to jen hloupé děvče, které si hraje na velkou a dospělou ženu," ozval se místností ženský hlas, který nejspíš patřil třetí ženě v místnosti. Pořádně jsme se nadechla a snažila se rozeznat pach jejího zvířete. Zvedla jsem koutek rtů, když jsem ho rozeznala.

„To říká ta pravá. Nemám ti donést sýry, kryso?" Otevřela jsem plně oči a zamířila svůj pohled přímo na ženu, která najednou zbledla a mlčky mě sledovala.

„Jak jste věděla, co je?" zeptal se mě pan Fletscher. Cítila jsme na sobě pohledy všech v místnosti. Asi bych si na to už mohla zvyknout, protože takhle to dopadne pokaždé, když se s Carlou účastním její schůzky. Vždycky se v nějakou chvíli stanu hlavním bodem zájmu já.

„Talent," řekla jsme a pokrčila rameny.

„Dokázala byste rozeznat i mé zvíře?" zeptal se mě pan Fletscher. Zhluboka jsem se nadechla a nakrčila nos.

„Mno už jsem cítila lépe vonící tygry než jste vy. Poznámka pro příště. Míň kolínské k zamaskování vašeho pachu, protože popravdě to vůbec nepomohlo. Jedině to dráždí čichové buňky." Pan Fletscher zvedl svůj pohled od papírů a namířil ho na mě. V jeho očích se zračilo pobavení s úžasem.

„Jak je to možný, že nás rozezná podle čichu? Vždyť páchne jako člověk. Tohle není podle přírody možné," ozvala se žena.

„Jo stejně jako upíři, mágové či kožoměnci. To je přírodně normální navíc existuje slovo anomálie pro všechno co se vymyká přírodním pravidlům. Typuji, že jsem jedna z nich," odpověděla jsme ženě a v duchu děkovala Caře a jejímu klanu čarodějek za magické tetování na levém mém boku. To právě ono mi měnilo můj pach, když jsem byla člověkem. To kouzlo bylo složité a velmi mocné, ale oni to udělali, aby po mně nemohl nikdo pátrat podle mého pachu. Hlavně upíři, kteří před šesti lety zmasakrovali moji smečku. Čarodějky mi to tetování udělala kvůli bezpečí jejich klanu i mého osobního.

Všichni kožoměnci v místnosti zbystřily a jejich pozornost se přemístila ke dveřím, poblíž kterých jsem seděla. Slyšely kroky stejně jako já, jenže oni na rozdíl ode mě nevěděli čí jsou. Kluk, který předtím seděl v mém křesle nadzvedl rty a vydal tiché zavrčení. Bylo roztomilé, jak si kožoměnci myslí, že se blíží nebezpečí a přitom tomu bylo právě naopak.

Opřela jsem si hlavu o opěradlo křesla a zaposlouchala se do kroků. Začala jsem odpočítávat vteřiny. Deset, devět, osm, sedm, šest. Kroky byly čím dál hlasitější. Tři, dva, jedna. Dveře po mém boku se otevřely a mladý kluk, který se myslím jmenoval Ryan se odrazil ze svého místa na druhé straně u stěny. Přeskočil stůl, u kterého stála Carla s panem Fletschrem a skočil přímo na osobu, která se ve dveřích objevila. Vysoká černovláska s mikádem zvedla ruku a Ryan přeletěl přes stůl zpátky na své místo a narazil do stěny.

„Místečko, pejsku," řekla žena a skrčila své prsty v natažené ruce. Ryan se sklonil a zakňučel. Snažila jsem si zanechat na tváři neutrální výraz, ale v tuhle chvíli to prostě nešlo. Caře tohle kouzlo dlouho nevydrží, protože jí ubírá až příliš energie, ale to Cara nikdy neřešila, dokonce ani já.

„Vítej na párty," pozdravila jsem ji. Cara se na mě otočila a obdařila mě falešným úsměvem. Zvedla ruce nad hlavu a snažila se vypadat nadšeně.

„Jupíí," odpověděla mi s přehnaně sladkým hlasem a rychle zavřela dveře. Znovu se na mě podívala a tentokrát se na její tváři objevilo jemné mračení. Nadzvedla jsem obočí v tiché otázce.

„Máme problém," řekla spěšně.

„Ne," zavrčela jsem otráveně. Tohle jednání mě po Cařiném dramatickém vstupu začalo bavit a hned mi to někdo musí pokazit? Tohle není rozhodně fér.

„Ano."

„Ne."

„Ano." Zhluboka jsem si povzdechla.

„Kolik máme času?"

„Tak pět minut." Zakroutila jsem očima a vzala meč s pouzdrem do ruky. Zvedla jsem se z křesla a zamířila jsem ke Carle.

„Jdeme. Hned," zavelela jsem. Carla jen přikývla a začala rychle sbírat papíry a dávat je zpátky do kufříku. Kožoměnci nás nechápavě pozorovali, ale určitě museli vycítit blížící se nebezpečí.

„Můžeme madam Romerové i vám nabídnout ochranu. Navíc je to dané i ve smlouvě, takže je to má povinost, protože my vždycky držíme slovo," řekl pan Fletscher. Cara přešla k oknu a sledovala skrz něj ulici a hlavní vchod od budovy. Z toho okna na něj byl dobrý výhled.

„Zvládneme to. Navíc na té smlouvě něco chybí a vypadá to na váš podpis," odpověděla jsem mu, vzala poslední papír, kde měli být papíry a chtěla ho vložit do Carlina kufříku. Jenže než jsem tak stihla udělat někdo mi papír vytrhl. Zadívala jsem se na viníka. Pan Fletscher držel v ruce pero a rychle se podepsal na místa k tomu určená.

„Teď je to oficiální. Madam Romerová může vznést prosbu o ochranu a my jí pomůžeme," řekl a předal Carle papír. Zamračila jsem se na něj a chtěla mu odpovědět, ať si tu pomoc strčí někam, protože to zvládneme sami. Jako vždy. Jenže Cara byla rychlejší.

„Terro, dochází nám čas," vykřikla Cara a vzdálila se od okna. Místností se rozezněl alarm, který signalizoval, že nepovolené osoby vnikly do domu. Zábava začíná. Tak přece jen dnešní schůzka nebude tak nudná, jak se zpočátku zdálo.

„Kolik?" zeptala jsem se a popadla Carlu za rameno. Nevšímala jsem si kožoměnců, kteří čekali na Carlinu prosbu o pomoc, protože do té doby se mohli starat sami o sebe, ale nemuseli nám pomáhat.

„Napočítala jsem čtyři, ale mířili sem další. Navíc se nebe zatahuje, takže to nejspíš budou i tvorové temnoty, ale to ti povědět nedokážu." Cara otevřela dveře místnosti. Rázným krokem jsem z ní vyšla a Carlu táhla za sebou a pevně ji držela za rameno. Došli jsme až ke schodům, u kterých jsme zastavili. Kožoměnci nás následovali.

„Je mi líto, ale ten kdo to nepochopil, tak schůze skončila. Těšilo nás a nashledanou. O Carlu se postaráme i sami," řekla jsem a zadívala se po schodech nahoru a potom na Caru.

„Vrch nebo spodek?"

„Vrch," vyhrkla okamžitě Cara. "Já si pro dnešek užila bojů dost. Běž upustit trochu páry." Usmála jsme se, předala jí Carlu a vytáhla meč z pouzdra.

„Uvidíme se za chvíli," řekla jsem jí předtím než jsem se rozeběhla bezhlavě po schodech dolů, zatímco Cara s Carlou i kožoměnci utíkala nahoru. Netuším proč ji následovali, ale nevadilo mi to. Spíš jsem byla ráda, protože takhle budu muset dávat pozor sama na sebe a ne na někoho jiného.

Zastavila jsem se až v prvním poschodí, kde jsem narazila na prvního z našich narušitelů. Byla to soba zahalená v černém plášti. V ruce třímal meč a hlavu mu zahalovala kapuce od pláště. Kdopak jsi a jakpak se jmenuješ kamaráde? Snažila jsem se zachytit jeho pach, ale nedokázala jsem ho rozeznat. Voněl po čerstvé trávě a mentolu.

Nestačila jsem si osobu déle prohlížet a přemýšlet nad tím s kým mám tu čest, protože se po mně ohnal mečem, kterému jsem jen o kousek uhnula. Musela jsem ostatním získat čas než se dostanou na střechu a dostanou se na druhou budovu. Pak jsem to tu mohla odpálit, ale nejdřív tu na mě čekalo několik černokabátníků.

Zakroutila jsem mečem a snažila se muže zasáhnout do boku. Můj útok byl zablokován a odražen. Nenechala jsem se odradit a znovu na něj zaútočila, tentokrát z vrchu. Osoba mi šla naproti a naše meče se do sebe zasekli. Použila jsem část své vlčí síly a zatlačila o něco víc, abych ho zaměstnala a on se soustředil pouze na moji ruku s mečem, což taky udělal. Využila jsem situace a druhou rukou si zpoza pásku vytáhla pistoli a zamířila. Věděla jsem, že se nejspíš netrefím přímo do jeho nohy, jak bych chtěla, ale aspoň něco než nic.

Stiskla jsem spoušť. Osoba zasyčela bolestí, když se mu kulka prohnala nohou. Uvolnila jsem ruku s mečem a nechala ho sjet po nepřítelově ostří jen, aby se mu o sekundu později, zatímco byl vyveden z koncentrace, zařízlo ostří meče do krku a porušilo tepnu. Z rány vystříkla krev, která dostříkla i na mě a vsákla se mi do rudého nátělníku, který jsem měla pod svou koženou bundou.

„Zatraceně zrovna jsem ho koupila," zavrčela jsem na osobu a bodla ho mečem do břicha. Ze spodního patra k nám přiběhli další dvě osoby stejně oblečené jako ta první, dokonce měli i stejné meče. Tentokrát jsem nečekala dokud zaútočí oni. Vytáhla jsem meč z mrtvoly a sekla jím po nejbližší osobě. Cara mi stále nedala signál, takže jsem je ještě chvíli musela zabavit, jenže to se lehce řekne, když ani ne po mém prvním výpadu na jednu z osob přiběhnou další tři. To už máme pět na jednoho. Pohodička.

Stoupla jsme si zády ke schodům. Nesmím je nechat se za ně dostat. Jestli mi jen jeden z nich uteče bude průšvih na světě a to vážně nepotřebuji. Zatímco jsem udělala výpad spodem po jedné z osob, další se mě pokusila zasáhnout do boku. Možná bych to do něj i schytala, kdyby se vedle mě najednou neobjevil jeden z kožoměnců v bojové formě. Přes dva metry vysoká zrůda s rudýma očima se na mě zadívala.

„Hodila by se ti pomoc?" zeptal se kožoměnec a pak na osoby zařval. Snažila jsem se ignorovat stvůru s dlouhými drápy a pruhovanou srstí stojící vedle mě. Místo toho jsem se znovu podívala na osoby, kterých přibilo. Už jich nebylo pět, ale osm. Jo pomoc by se určitě hodila, ale jemu o ni rozhodně neřeknu.

Pozvedla jsem ruku s pistolí a zamířila jednomu z černokabátníků na hlavu. Vystřelila jsem, ale kulka minula cíl a místo toho se prohnala osobě za ním ramenem.

„Ups, moje chyba," řekla jsem. Snažila jsem se je vyprovokovat k útoku. Stvoření vedle mě zařvalo a pak se vrhlo na nejbližšího černokabátníka. Následovala jsem jeho příkladu a znovu vystřelila po jedné z osob předtím než jsem se pokusila o boční výpad. Osoba uhnula a opětovala mi útok vrchním výpadem. Skrčila jsem se a odtáhla se od osoby. Vzápětí jsem vykopla nohou a silně ho kopla do kolene. Černokabátníkovi v něm křuplo a on se stáhl za jinou osobu, která jeho místo vystřídala. Stáhla jsem se zpátky ke schodům.

„Terro, jsme na střeše. Takže hejbni kostrou a dostaň svůj zadek sem za námi," ozval se mi Cařin hlas v hlavě. Jedna z dalších výhod i nevýhod tetování. Schovala jsem svůj zakrvácený meč do pochvy a vytáhla z pouzdra na opasku druhou zbraň. Namířila jsem na čenokabátníky a začala po nich střílet jak smyslů zbavená, což je přimělo stáhnout se do vyklidněných místností v patře.

Po třiceti sekundách mi došly náboje. Vyměnila jsem zásobníky a nechala si v ruce pouze jednu zbraň. Chtěla jsem pomalu začít ustupovat ke schodům, když jsem si všimla, že kožoměnec zrovna zaryl své drápy do jednoho z černokabátníků a pak ho odhodil jako hadrovou panenku do chodby. Přiblížila jsem se k němu a ač nerada, dotkla jsem se jeho hebké srsti. Kožoměnec se na mě zamračil a já si všimla, jak měl po srsti krvavé stopy. Tady si někdo teda užíval.

„Padáme odtud!" zařvala jsem na něj. Přesně v tu chvíli mi došel další zásobník a já tentokrát vyměnila pistole. Kožoměnec ustupoval společně se mnou ke schodům. Když jsem byla přibližně v jejich půlce, schovala jsem zbraň a místo ní vytáhla granát, který Cara upravila. Odjistila jsem ho a odhodila do chodby v prvním patře. Otočila jsem se a rozeběhla se po schodech nahoru s kožoměncem stále v bojové formě po boku.

Na schodišti v druhém patře mě zachytila silná tlaková vlna a donutila mě spadnout na schody stejně jako kožoměnce. Ať ten granát vylepšila Cara jakkoliv musím jí říct, ať mě příště varuje před tak silnou tlakovou vlnou nebo, ať ji vrátí zpátky do normálu, protože ta by mi nic neudělala.

Zatřepala jsem hlavou, jak jsem se z ní snažila získat zpátky ostré vidění a zahnat to rozmazané. Cara bude muset určitě ten granát upravit, ale v můj prospěch. Cítila jsem, jak mě velká dlaň s drápy chytila za ruku a pomohla mi zpátky na nohy. Ostré vidění se mi vrátilo zpátky a já se vydala zpátky do vybíhání schodů a odpočítávání. Rychlá regenerace měla své výhody, ale pokud nestihnu do odpočtu vyběhnout na střechu a přeskočit přes ulici na druhou budovu, můžu být uvězněná pod konstrukcí této budovy a to se mi opravdu nechtělo.

Minuly jsme páté patro a do odpočtu zbývalo čtyřicet vteřin. Odpočítávala jsem vteřiny i poschodí, které nám zbývala vyběhnout. Kožoměnec se mi stále držel po boku, i když by možná už mohl být nahoře, jenže to mi bylo jedno. Museli jsme to stihnout a to bylo hlavní.

Vyběhli jsme na střechu a zbývalo nám plus mínus dvacet vteřin. Zkuste si počítat, když vybíháte přes sto schodů a u toho dýchat a nezakopnout. To byl totiž opravdu oříšek. Běžela jsem dál až k okraji střechy. Kožoměnec se od něj odrazil a během chvíle přistál na střeše druhé budovy, kde na nás čekali ostatní. Kdyby tu nebyly kožoměnci, přeměnila bych se a měla tak větší šanci k přeskočení budov, jenže to jsem nemohla, kvůli svému krytí a Zákoníku, podle kterého se řídil každý kožoměnec. Takže jsem ho přirozeně porušovala.

Odrazila jsem se od okraje střechy. Mohla jsem cítit, jak mě gravitace táhne dolů, ale to by nebyla Cara kdyby mi nepomohla. Zavřela jsem oči a nechala svoje tetování s Cařinou magií působit.

Znovu jsem otevřela oči až tehdy, když jsem zády dopadla na něco tvrdého a pak po tom sjela na zem. Ve stejnou chvíli se ozval zvuk výbuchu, takže jsem Caře ani neměla možnost poděkovat za její elegantní přistání s mým tělem. No aspoň, že jsme to stihli. S tou myšlenkou jsem zavřela oči a snažila se znovu nabrat dech.

„Díky," vydechla jsem, když se vedle mě posadila Cara. Poznala jsem jí podle jejího pachu. Vždycky voněla po jahodách stejně jako její sprchový krém. Ta vůně mi už začínala lézt na mozek, protože jsem se párkrát přistihla, jak se pomocí ní uklidňuji a nasávám její vůni.

„Není zač, ale teď vstávej, lenochu. Jedeme domů." Bouchla jsem Caru do nohy. To ji snad odnaučí říkat mi lenochu. Vstala jsem a aniž bych si všímala kožoměnců, kteří se nakláněly z okraje střechy a pozorovaly, jak budovu, kde jsme ještě před chvíli měli schůzku, spalují plameny. Jo skryté nálože jsou nejlepší řešení, jak po nás zahladit stopy.

Tak nyní jste dočetli kapitolu a já doufám, že se vám líbila a nezklamala. Taktéž doufám, že vezmete v potaz moji omluvu a pochopíte, proč až do Vánoc nová kapitola napřibude, jelikož můj volný čas bude až velmi omezen. V Novém roku či snad dřív ahoj. :)