Bylo to tu opět. Dneska jsem už podruhé seděla na místě řidiče a vezla Carlu, pana Fletschera a Caru do sídla zdejší smečky, jelikož s nimi Carla uzavřela smlouvu, jež je činila jejími strážci. Jednoduše řečeno, měli za úkol ji chránit. Jakkoby jsme to celou dobu nedělali my s Carou, ale smetanu slízne smečka. Docela ironie, když jejich alfou je tygr.

„Tak už to řekni," promluvila ke mně Cara. Zvýšila jsem hlasitost rádia a nespouštěla oči z vozovky. Jeli jsme na můj styl hrozně pomalu, ale překonávala jsem se kvůli našim dvěma hostům na zadních sedadlech. Měla by přece čest vést v autě alfu zdejší smečky, tak proč mi to bylo úplně jedno?

„Řekni to," nenechala se Cara odbít.

„Nevím co mám říct," řekla jsem jí a drtila v rukách volant, jen abych si zachovala klidnou hlavu.

„Ale víš. Tak už to řekni nahlas."

„Stále nevím co myslíš." Věděla jsme přesně co myslí, ale kdybych to řekla riskovala bych, že ztratím kontrolu. A to jsem opravdu nechtěla.

„Ale no tak. Cítím to. Zapomnělas? Tetování. Ta energie, kterou vypouštíš už začíná být nesnesitelná."

„To má pravdu. Dráždí to mé čichové buňky," přidal se ke Caře i pan Fletscher.

„To říká ten pravý, pane tunu voňavky na sebe." Když jsem se podívala do zpětného zrcátka, všimla jsem si, jak mu oči svítí zářivě modrou. Tak přece jen jsem nevyšla ze cviku s vytáčením lidí. Musela jsem využít veškeré své úsilí, abych se neusmála.

„Fajn, když to nechceš říct ty, tak to řeknu já. Jsi naštvaná."

„Nepovídej?" odpověděla jsem jí s neskrývaným sarkasmem. Opřela jsem si levou ruku o dveře a řídila jenom pravou. V tak pomalé rychlosti jako je padesát kilometrů za hodinu pro mě nebyl problém řídit jednou rukou.

„Jsi naštvaná."

„Ne. Nebo víš co? Jo jsem. Ale naštvaností bych to spíš nenazývala. Možná nespravedlností či podrazem nebo by to snad lépe vystihovalo slovo využitá, nedoceněná a neschopná. Jo to jsou ty správná slova."

„Nejste neschopné. Ani jedna z vás," promluvila tentokrát Carla. Odfrkla jsme si a protočila oči. Jo a právě proto určitě podepsala tu smlouvu, jež z nás dělala slabochy.

„Zkus to vidět pozitivně. Máme teď víc času na hledání člověka či tvora, který chce Carlu zabít a už se nemusíme účastnit žádného jejího zasedání a nemusíme jí dělat, jak ráda říkáš "ocásky" a budeš mít zpátky svoji postýlku, budeš jíst ze svého talířku..."

„ A pít ze svého pohárku. Kterou pohádku mi to asi připomíná? Už vím. Casandra nám ji pokaždé říkala před spaním. To jsi ji vážně použila právě teď? Tohle se Casandra nesmí dozvědět, protože to její věčné já to říkala, mě vážně štve."

„Víc než ta smlouva?"

„Rozhodně."

„Takže už ses uklidnila?" zeptala se mě Cara s nadějí v hlase.

„Ne," odpověděla jsem jí rázně. Cara si zhluboka povzdechla.

„Nechápu, jak jsem s tebou mohla těch šest let vydržet a nezabít tě."

„Až na to přijdeš dej mi vědět. Taky by mě to zajímalo." Cara mi dala pěstí do ramene a tím jsem udělala smyčku i na silnici. Nahlas jsme se s Carou zasmáli.

„Máte zajímavé pouto," řekl pan Fletscher. Tentokrát jsem nechala koutek rtu vyjet výš do úšklebku.

„Jako sestry," odpověděla mu Cara a zadívala se na mě. Přikývla jsem jí. Byla to pravda. Poté co jsem přišla o svou smečku a přidala se ke Cařinému klanu vedeném její matkou, jsme si byli velmi blízké. Ve smečce jsem měla podobné pouto s většinou členů, ale Cara nebyla členem smečky, ale čarodějného klanu. Každá jsem byla jiná a přesto jsme si skvěle rozuměli. Za to jsem byla vděčná.

„Pokud se bojíte o bezpečí madam Romerové, pak není třeba. U nás bude v bezpečí. Má smečka je dost početná na to, aby ji dokázala ochránit." A tímhle tu chvíli, kdy jsem byla úplně klidná pan Fletscher zničil.

„Měla by sis jít zaběhat."

„Nepotřebuji běhat."

„Ne?"

„Ne." Podívala jsem se na Caru a chytila volant do obou ruk. "Mě stačí jen upustit trochu páry." Usmála jsme se a dupla na plyn.

„Terro já tě zabiji," zavrčela na mě Cara, když ji tlak ze zrychlení zatlačil do sedačky. Když jsem se zadívala do zpětného zrcátka, všimla jsem si, že jak Carla tak pan Fletscher se drží sedačky a bezpečnostního pásu. Chtěli, abych se uklidnila? Proč ne, ale udělám to po svém.

„Terro zpomal nebo to udělám sama," vyhrožovala mi Cara. Samozřejmě, že se jí moje rychlá jízda nelíbí.

„Uděláš to a dostaneme se do smyku a co bude následovat poté ti snad říkat nemusím. Takže myslím, že mě necháte dojet až k sídlu smečky. Berte to pozitivně. Aspoň tam budeme rychleji."

„Nesnáším, když proti mně používáš mé vlastní věty," zavrčela Cara, ale potom už nic nenamítala a tak mi to vyhovovalo.

Někteří by mohli moji jízdu nazvat jízdou šílence, ale není moje chyba, že auta před námi jedou tak pomalu. Vyjela jsem z města a jela po hlavní ulici. Smečka měla sídlo v pevnosti, která zde v Bostonu stála už od doby osadníků. Bez péče smečky by se nejspíš již rozpadla, ale podle mých informátorů vypadala ještě lépe, než když ji stavěli Angličané v době kolonizace Ameriky.

Odbočila jsem a jela po cestě, z které byl překrásný výhled na moře. Musím uznat, že alfa, který smečku poprvé usídlil v pevnosti, vybral opravdu dobře chráněné místo. Z jedné strany moře s útesy a z druhé velká zelená pláň, kterou poté nahrazují rozlehlé lesy.

Jakmile naše auto vjelo na okraje lesa, přes který jsme museli k pevnosti projet, před auto mi skočil kožoměnec v meziformě. Neprohlížela jsem si ho, abych zjistila, co za druh to je a objela ho. ¨Přeřadila jsem, přidala plyn a ještě zrychlila. Z obou stran okolo auta byly vidět siluety běžících kožoměnců. To ani nerozeznají pach svého alfy, který se vrací domů? Ne. Nezvaný host má prostě vstup zakázaný. Jak typické. Už mě to jejich pronásledování začínalo unavovat, protože jsem už snad třikrát musela objet nějakého toho kožoměnce, jen abychom do něj nenarazili a neublížili jak jemu tak i nám v autě. Jenže byla jsem příliš hrdá na to, abych něco řekla a požádala sedícího alfu na zadním sedadle, aby něco udělal. Místo toho jsem donutila auto ještě zrychlit a mé oči i auto měli jediný cíl. Masivní vrata od pevnosti.

Vyjeli jsme z lesa na pláň pronásledováni skupinou asi tuctu kožoměnců mnoha druhů. Měli jsme před nimi menší náskok a já to nemínila promrhat. Očima jsme přímo hypnotizovala vrata a hloupě si myslela, že je otevřu, ale věděla jsem, že někdo jiný toho schopný je.

„Terro, zastav prosím!" zakřičela zezadu Carla, když jsme byli už jen několik metrů od vrat.

„Nezastavíš co?" zeptala se Cara, i když odpověď už znala.

„Ne," odpověděla jsme jí.

„Nesnáším tě," zamrčela těsně předtím než natáhla ruku. Roztáhla dlaň a o chvíli později se vrata rozletěly a já vjela přímo na nádvoří plné kožoměnců v bojové formě. Takhle se jezdí na návštěvu.

Prudce jsem zastavila před kožoměncem, který mi připomínal medvěda s bílou srstí. Nádherně bílou srstí. Takže to byla pravda. Pan Fletscher měl opravdu ve smečce polárního medvěda. Tahle forma byla vzácná.

Kožoměnci na nás vrčeli, prskali, vili, ale neútočili, a když si pan Fletscher z auta vysedl, všichni kožoměnci ztichli a sklonili hlavy. Byla sranda pozorovat, jaký má na ně jako alfa vliv. Takový, který na mě nikdo nemá už přes šest let. Sledovala jsem, jak pan Fletscher přejíždí po kožoměncích pohledem a něco jim povídá. Dva kožoměnci přikývli a přešli ke kufru auta, odkud vyndávali Carlininy věci. Další kožoměnec, který zůstal v lidské formě jí otevřel dveře a ona jako správná dáma vystoupila, zatímco mi s Carou stále seděli v autě a pozorovali alfu, jak dává svým lidem výprask. Je skvělý pocit vědět, že vás tohle nečeká, jelikož nemáte žádného alfu.

„Chce to jen popcorn," prohodila jsem jen tak ze srandy ke Caře. Ta se spolu se mnou usmála, ale moji poznámku slyšel i alfa, který mě obdaroval naštvaným pohledem. V jeho zářivě modrých očích se vztek přímo zračil. Příště si musím ohlídat, zda jsou všechny dveře i kufr zavřené, aby mě neslyšel. Ale ani jeho pohled mi nesmazal úsměv z tváře.

Než jsem se stihla nadát, stál u dveří spolujezdce, které otevřel tak silně, až jsem se bála, aby mi je nevytrhl z pantů. Přece jen to auto nebylo nejlevnější. Jakmile byly dveře z cesty, sáhl do vnitřku auta, odepnul můj pás a vytáhl mě z auta ven.

„Já umím vystoupit i sama," řekla jsem předtím než se mnou třískl o otevřené zadní dveře a tím je zavřel. Narazila jsem do auta a zůstala v sevření jeho silných paží.

„Tak tobě to přijde vtipné a ještě máš tu drzost vtipkovat? V tom autě si nás mohla všechny zabít." Páni, opravdu byl plný vzteku.

„Měla jsem to pod kontrolou, dokud tvoji lidé nezačali jako sebevrazi skákat před auto, což by se nemuselo stát, kdybys jim dal nějaký znamení nebo tak něco."

„Mí lidé se mě snažili chránit."

„Tím, že mi skákali do cesty? Tomu teda říkám ochrana." Stisk na mých pažích zesílil.

„Jsi šílená." Luskla jsem prsty a i přes bolest, kterou mi jeho stisk způsoboval jsem se usmála.

„Gratuluji konečně jste na to přišel, ale teď byste mě konečně mohl pustit dřív než mi rozdrtíte ruce či dřív než vás tu ztrapním před celou smečkou." Neohroženě jsem se mu zadívala do modrých očí. Stále měl pohled alfy, kterému se neodmítá poslušnost. Cítila jsem, jak ji vyžaduje po mně. Jak mě svým pohledem nutí se omluvit, stáhnout ocas a klidit se mu z očí, dokud se neuklidní. Kdysi bych tak možná i učinila, ale nyní ne. Žádný alfa nade mnou nemá moc.

„Nemyslím si, že bys to dokázala," zašeptal, ale i tak jsem ho slyšela velmi zřetelně.

„Vážně?" zeptala jsem se ho a usmála se. Během svého zaměstnání žoldáka jsem se naučila bojovat nečestně a doba, kterou jsem strávila boji v mé bývalé smečce mě zase naučila se nevzdávat.

Nečekala jsem ani chvilku a vší silou vykopla nohou k jeho rozkroku. Kdo říkal, že ho porazím čestně? Já ne a navíc rozkrok byl slabým místem každého muže. Zavrčel a pustil mě. Z boty jsem vytáhla jednu dýku a druhou z opasku u kalhot. Postavila jsem se do útočné pozice. Pan Fletscher na mě vrhl rozlobený pohled plný hněvu. Zařval. Kožoměnci poslušně ustupovali pryč od něj. Sama jsem o kousek ucouvla, ale nebála jsem se ho. Všimla jsem si, že Cara vystoupila z auta a pozorovala mě pohledem, který říkal, už zase? Jo už zase.

„Pane Fletschre, Terro, nechte toho dřív než se stane něco čeho budete litovat. Caro ty s Terrou máte přece najít lidi, kteří mi usilují o život a ne se rvát se smečkou, která mi během vašeho vyšetřování nabídla ochranu," zasáhla Carla dřív, než jsem mohla udělat byť jen jeden výpad na pana Fletschera. Ten se narovnal. Uposlechl Carlu a nemínil se prát, ale moje zvířecí část toužila po rvačce. Chtěla jsem ho vyzvat a ukázat mu, že se ho nebojím. Že i bez bojové formy jsem skvělá bojovnice.

„Terro," řekla varovně Cara. Podívala jsem se na ni, a když jsem si všimla, jak kroutí záporně hlavou, protočila jsem otráveně oči a schovala dýky.

„Škoda, potřebovala jsem se protáhnout."

„Já ti to říkám pořád. Běž si zaběhat."

„Ano mami," odpověděla jsme Caře, která nasedla zpátky do auta.

„Takže Carlu jsme vám sem dovezli, ochraňte nám ji a my odjíždíme, doufám, že bez doprovodu a též doufám, že se jednou utkáme," řekla jsem a nasedla na místo řidiče.

„O tom nepochybujte. O všem co jste řekla," odpověděl mi pan Fletscher a zavřel dveře na straně řidiče. Nyní se zdál být klidnější než před chvílí, ale nepochybovala jsem o tom, že uvnitř stále ještě vřel vzteky.

Vyjela jsem z nádvoří po cestě zpátky domů. Tentokrát jsem jela již normální rychlostí, ale stále jsem měla chuť sešlánout plyn. Část mně litovala, že jsem se stáhla a nebojovala s panem Fletschrem. Boj mi opravdu chyběl, ať už to byly jen obyčejné rvačky s bratry či porážení mých vyzyvatelů ve smečce.

Auto najednou zastavilo. Nechápala jsem to. Vždyť jsem stále měla nohu na plynu a nádrž s benzínem byla stále dostatečně plná.

„Měla by sis zaběhat," řekla Cara a mě konečně došlo co se stalo a její ruka položená na přihrádce auta mě o tom jen potvrdila. Zastavila auto a přímo uprostřed lesa.

„Nepotřebuji běhat," odpověděla jsem jí zatvrzele.

„Ale potřebuješ. Cítím to z tebe skrz tetování a viděla jsme tvůj pohled. Tvoje část chtěla bojovat. Ta zvířecí část. Jak dlouho ses už nepřeměnila týden?"

„Caro."

„Ne. Musíš se proměnit. Myslela jsem, že se proměníš v boji, jak mýváš ve zvyku, ale netušila jsem, že alfa zasáhne. Musíš se proměnit. Potřebuješ to. Víš moc dobře, že potlačováním ničemu nepřispěješ. Běž si zaběhat." Cařin hlas byl skoro až prosebný. Měla o mně obavu. Viděla jsem jí to v jejích zelených očích. Protočila jsem ty své.

„Dáš mi potom pokoj?" Cara přikývla a vítězně se usmála. Vystoupila jsem z auta a prohlédla si okolí, zda někde poblíž neuvidím nějakého kožoměnce. Nikoho jsem neviděla, ani necítila. Sundala jsem si bundu a potom i zbytek svého oblečení, kromě sportovní podprsenky a mini kraťasů, které jsem vyměnila místo černých riflí. Studený vzduch mě studil na kůži. Vyzula jsem si boty a hodila je do auta ke zbytku svého oblečení. Cara mezitím přelezla na místo řidiče.

„Uvidíme se doma. Nezapomeň, že se zítra musíme sejít na večeři s mojí matkou," připomněla mi Cara.

„Neboj se. Na setkání s Caroline se už těším, ale šaty si nedám." Cara se zasmála.

„Tak už utíkej, než si smečka všimne, že má na svém území vetřelce."

„Víš, že mě nechytí a alfa na mě nemá žádný vliv."

„To sice vím, ale i tak. Ahoj doma."

„Ahoj doma," rozloučila jsem se s Carou, která nastartovala auto a odjela. Moje tetování modře přímo zářilo. Bylo plné magie, která potřebovala být využitá. Cara měla pravdu. Potřebovala jsem se přeměnit a zaběhat si.

Nechala jsem své tělo změnit podobu. Cítila jsem, jak se mi skrz kůži vyrůstá srst a každá má kost se mění, tak aby jen o pár sekund později na mém místě místo vysoké brunety stál mohutný vlk. Vítr se do mě opřel a já cítila veškerý pach, který sebou přinesl. Asi dvacet metrů po větru bylo stádo laní. Jejich pižmo ve mně vyvolali nutkání ulovit a zabít. Bylo tak příjemné být zpátky ve vlčí kůži.

Mít smysly lovce a predátora, jelikož moje tetování je v mojí lidské formě potlačovalo. Moje tlapy se dotýkaly měkké půdy, do které dělaly stopy. Zvedla jsem hlavu a nasála vzduch. Opět jsem ucítila pižmo laní, ale tentokrát tam bylo pižmo i jiného zvířete. Nedokázala jsem ho přesně rozeznat, ale věděla jsem, že se musím co nejdřív proběhnout, než se o mně smečka dozví. Pak bych nemusela dopadnout nejlépe.

Rozeběhla jsem se skrz les směrem k městu. Byl nezvyk pohybovat se znovu po čtyřech místo po dvou, ale byla jsem rychlejší. Vítr tentokrát foukal proti mně a to byla značná nevýhoda, jenže jsem neměla na výběr, pokud jsem se chtěla dostat brzo domů.

Byla jsem asi v půli cesty, když jsem poblíž sebe uslyšela praskání větví. Zastavila jsem se a ohlédla se kolem sebe. Nezapomněla jsem při tom nasát vzduch. Vzadu v lese se něco pohnulo. Byl to velký jaguár a pozoroval mě jantarově zbarvenýma očima, které přímo zářili. Do hajzlu.

Nečekala ani chvíli a rozeběhla se pryč. Tohle nebylo dobré a mé tvrzení tentokrát potvrdilo vlčí zavití. Smečka mně našla a to pro mě neznamenalo nic dobrého.

Zrovna když jsem přeskakovala kmen, něco do mě narazilo a srazilo mě to k zemi. Zamířila jsme pohledem na tvora, který mě srazil a uviděla před sebou stát velkého bíle zbarveného tygra. Byl vyšší než já a zářivě modré oči ho prozradily. Rozhodně jsem v dost velkém průšvihu.

Zvedla jsme se na všechny čtyři a vycenila zuby. Přikrčila jsem se k zemi a vrčela na alfu. Možná bych ostatním kožoměncům utekla, ale s alfou to byl jiný souboj. Zavrčel na mě zpátky. Jeho řev vás nutil uposlechnout a sklonit se. Poslechnout ho, ale já mu jako odpověď jeho směrem několikrát cvakla zuby. Všimla jsem si, jak se okolo nás utvořil kruh kožoměnců. Někteří byly čistě ve zvířecí formě, jiní zase v bojové. Alfa opět zařval a čekal až se mu podvolím. Ale to já neudělám. Nepodvolím se mu ani jinému alfovy. Nezkrotí mě a nedovolím jim mě zabít bez boje, protože přesně to se stane kožoměnci, kterého považují za lupu. A tím kožoměncem jsem byla já.

Tygr udělal krok vpřed a já okamžitě zaútočila . Chtěla jsem se mu dostat ke krku, ale místo toho se mi povedlo zakousnout se mu do mohutné tlapy. Mohla jsem sice díky tetování měnit podobu jakkoliv jsem chtěla a možná by mi to v boji i pomohlo, ale raději zemřu než prozradit své tajemství. Svou pravou totožnost, protože pak by vzniklo mnoho otázek, na které se i nechtělo odpovídat.

Alfa se po mně ohnal druhou rukou. Pustila jsem jeho tlapu a přikrčila se k zemi, abych se vyhnula jeho druhé tlapě a pak zespodu zaútočila přímo k jeho krku, do kterého jsem se vší silou zakousla. Zdá se, že alfa moc často nebojuje ve zvířecí formě nebo si jen nechrání spodní část těla. Marně se po mně snažil ohnat tlamou, ale zakousla jsem se až příliš dobře. V tlamě a na jazyku jsem cítila krev. Jeho krev a jeho tlapy do mě neustále mlátily ve snaze shodit mě z něj. Cítila jsem, jak se mi jeho drápy zabodly do těla, když přešel ze zvířecí formy do bojové. Stále jsem se držela jeho krku a stahovala ho dolů, i když mě během jeho přeměny donutil se postavit na zadní, abych se nemusela pustit jeho krku. I když takhle vydržím ještě chvíli, smrtelně ho zraním. Nejspíš.

Jeho drápy se opět zabodly do mého těla. Tentokrát každé z jedné strany mého trupu. Cítila jsem, jak mě opouštějí síly, protože s drápy zajížděl víc do mého těla. Instinkt přežití mě nutil, pustit jeho krk a dostat jeho drápy ze svého těla, ale byla jsem až příliš tvrdohlavá na to, abych ho uposlechla.

Alfa vytáhl drápy a pak mě jednou rukou chytil za krk a další mě chytil za mou horní čelist a tlačil ji nahoru. Jeho pevný stisk na mém hrdle mi dělal problémy s dýcháním a můj stisk na jeho krku slábl. Jakmile se mu povedlo odtáhnout mě od jeho krku natáhl ruku, s kterou mě držel okolo krku před sebe a zařval mi do tváře. Sakra tomu ale páchlo z pusy.

Jeho oči mě propalovaly. Opřela jsem se o něj zadními tlapami a škrábala ho do noh i břicha. Všude, kde se jen dalo. Znovu zařval a odhodil mě. Dopadla jsem zády do nedalekého stromu a slyšela křupnutí. Cítila jsem, jak má ruka získává zpátky lidskou formu. Zatřepala jsem hlavou, abych získala zpátky kontrolu nad svým tělem a nechala ji proměnit se zpátky v tlapu s krví na srsti. Zařvala jsem směrem k alfovy, který mě propaloval pohledem a postavila se zpátky na všechny čtyři. Bolel mě levý bok a špatně se mi na něm stálo.

Znovu jsem zařvala a vyskočila, abych se lépe dostala ke krku alfy a mohla se znovu do něj zakousnout, jenže mě v letu zasáhl tlapou a já letěla vzduchem k lednímu medvědovi v bojové formě s nataženou tlapou před sebou. Jeho drápy se mi zabodly do těly a potom mě srazil k zemi. Tetování, které zlepšovalo regeneraci mého těla se mě snažilo vyléčit. Zacelit mé rány a dát mi potřebnou sílu k boji. Zavrčela jsem na medvěda a chtěla se zvednout zpátky na nohy, jenže mi v tom zabránila noha alfy na mém trupu, která mě pod sebou drtila. Podívala jsem se nahoru a viděla ho se nade mnou tyčit.

„Kdo jsi," zavrčel na mě. Mohla jsem sice ve své zvířecí formě mluvit, ale místo toho jsem znovu zařvala a snažila se svýma tlapama jeho nohu sundat z mého trupu. Přemístil ji výš na můj hrudník a já slyšela další zapraskání kostí. Dýchalo se mi hůř a mé smysly začaly ztrácet na své síle. Můj pohled začal být zamlžený až jsem nad sebou viděla jen šmouhy a můj dech se čímdál více zadrhával. Těsně předtím než mě pohltila tma jsem zavila a svému vití věnovala veškerý zbývající vzduch v mých plících.

Takže tady máte Vánoční kapitolu. Snad se Vám líbila, jinak přeji Š'tastné a Veselé Vánoce a hodně dárků pod stromečkem. :)