Utíkala jsem lesem ve své vlčí formě a byla naštvaná a unavená. Když jsem vybíhala z domů bylo něco kolem sedmé hodiny ranní a od Krona jsem se vrátila kolem jedenácté a celý zbytek večera jsme s Carou procházeli krabice, které obsahovaly Carliny případy. A teprve před necelou hodinou jsme našli ten pravý. Chtěla jsem Carle zavolat a zjistit co o něm ví, jenže když jsme zavolali do pevnosti, tamější kožoměnec nám řekl, že Carla má telefony zakázané. Když jsme zažádala o alfu k telefonu, řekl, že má zakázané alfu vyrušovat kvůli drobnostem jako jsou toužící po noci s ním. Byla jsem nadmíru vytočená, protože jsem sebrala papíry a vyběhla z domu směrem k pevnosti. Cara už nejspíš z domu taky vyjela, ale mně se na ni nechtělo čekat.

Vyběhla jsem z lesa a utíkala přes louku k pevnosti, jejíž stěny jsem měla na dohled. Dorazila jsem k masivním železným vratům. Změnila jsem znovu podobu a ucítila, jak se mi po těle vytvořil pot. Nadzvedla jsem okraj svého tílka a viděla, jak moje tetování září světlunce modrou barvou. Zbývala mi už asi jen jedna přeměna ve vlka a zpátky na člověka a poté budu mít útrum, dokud se tetování znovu nenabije. Toho se dalo dosáhnout pouze pořádným spánkem a stolem plného jídla. Skvělé. Má nálada se zrovna zhoršila o další kus.

Stiskla jsem ruku do pěstí a vší silou zabouchala na železné dveře. Kov mně zastudil do ruky, pokaždé když jsem se ho dotkla. Zabouchala jsem asi pětkrát, ale nikdo stále nepřicházel ty zpropadené vrata otevřít. Chtěla jsem zabouchat znovu, když se dveře otevřely na malou skulinku.

„Máme nařízené nikoho nevpouštět. Sbohem." To bylo jediné co mi osoba na druhé straně řekla, než mi vrata doslova znovu zavřela před nosem. Z úst mi uniklo výhružné zavrčení a mé podráždění znovu vzrostlo. Dřív než jsem začala uvažovat jsem do dveří začala mlátit hlava nehlava. Byla jsem připravená vrazit skrz dveře dovnitř ihned, jak se znovu otevřou.

I když to trvalo nejmíň dvě minuty neustálého bušení než se dveře znovu otevřely, neřešila jsem to. Měla jsem štěstí, že je muž stojící za nimi tentokrát otevřel víc a já měla možnost se ihned přeměnit a přeskočit ho. Vpadla jsem dovnitř pevnosti ve své vlčí podobě přímo na nádvoří, které se opět hemžilo kožoměnci, kteří byli připravení na mně okamžitě zaútočit a rozcupovat mě. Přikrčila jsem se k zemi a připravila se jim případný útok vrátit. Vrčela jsem na všechny a nutila je držet se ode mě dál. Mohli si myslet, že jsem lupa, ale vsadila bych se, že mně někteří poznali podle pyžma. Potřebovala jsem myslet s Carlou, ale vůbec jsem netušila, kde může být.

„Terro." Poznala jsem Lukasův hlas stejně jako jeho pyžmo. Viděla jsem ho, jak ke mně opatrně postupuje. Výstražně jsme cvakla zuby a znovu na něj zavrčela. Zastavil se v pohybu. V jeho očích šlo poznat zděšení i nejistota. Neviděl mě přes šest let a určitě nevěděl, jak nyní jednat. Navíc pokaždé, když na mě zaútočil jsem ho porazila a on to věděl. Věděl, že nemá cenu mě víc provokovat, a proto jednal tak jak jsem chtěla. Tak je hodný malý bráška.

„Co se tu zatraceně zase děje!" zařval Kane. Jeho rozlobený hlas se roznesl přes celé nádvoří. Každý kožoměnec ztuhl a uhýbal mu z cesty, takže mu vytvořili uličku, po které mířil přímo ke mně. I přes svoje podráždění jsem věděla, že kdybych zůstala vlkem jen bych ho víc rozlobila a navíc jsem potřebovala najít Carlu. Změnila jsem podobu a před očima jsem měla mžitky. Hlava se mi zamotala a já zakolísala. Únava se na mně podepisovala, navíc na mou reakci měl vliv i vyprchání moci v tetování.

Něčí ruce mně zezadu podepřely, abych nespadla. Zavrtěla jsem hlavou ve snaze rozehnat mlhu před očima. Jakmile se mi to povedlo zhluboka jsem se nadechla a podívala se na svého zachránce, který mě zachránil před pádem na zem. Kane mě ostražitě sledoval.

„Jsi v pohodě?" zeptal se a v jeho hlase zazněla starost. Starost o mně. Jak dojemný. Setřásla jsem ze sebe jeho ruce a zhluboka se nadechla.

„Kde je Carla?" zeptala jsem se ho a snažila se nevnímat To, jak se mi po těle rozšiřuje třes v končetinách.

„Nevypadáš nejlíp. Měla bys zajít k doktorce." Z úst mi vyšlo zavrčení. Pobrala jsem zbytek svých sil a chytila Kana za klopy jeho kožené bundy, kterou měl na sobě. Přiblížila jsem jeho obličej k sobě a koutkem oka jsem zahlédla, jak kožoměnci zbystřili a byli připraveni se na mě vrhnout, jakmile Kanovi ublížím.

„Kde je zatraceně Carla," zavrčela jsem na něj a zadívala se do jeho modrých očí, které mě ostražitě sledovaly. Jejich barva byla světlejší než jsem si pamatovala. Takže jemu se taky mění zorničky podle nálady? Skvělý, už vím co znamená azurově modrá a téměř vybledlá modrá.

Moje ruce se jemně roztřásly. Od večeře jsem snědla jen tři krajíce chleba se šunkou, což bylo málo k tomu kolik jsem toho potřebovala k tomu, abych nabrala zpátky potřebnou energii. Měla jsem nad ostatními kožoměnci výhodu, že jsem po přeměně hned nepotřebovala spát, abych nabrala energii díky tetování stejně jako jen ti nejsilnější kožoměnci, ale každý z nás potřeboval čas k regeneraci, který jsem si nedopřála a mé tělo po něm přímo prahlo. Můj dech se zrychlil a můj stisk na klopách se zmírnil.

„Terro," zaslechla jsem Kanův zneklidněný hlas předtím než se mi zatočila hlava a moje nohy se pode mnou doslova podlomily. Byla jsem vyčerpaná stejně jako mé tetování. Ucítila jsem, jak mě Kane vzal do náručí a následně mě do nosu udeřila jemná vůně jeho vody po holení. Voněl po citrónu a mátě. Hmmm, příjemný. Moje tělo se dotýkalo jeho hrudě. Opřela jsem si o něj i hlavu. Cítila jsem, jak se moje tělo roztřáslo. Tohle se dělo kožoměncům, kteří podcenili své síly stejně, jak jsem to udělala já. Mé tělo si žádalo spánek a bylo mu jedno, jak toho dosáhne. Jenže já nemohla usnout. Musela jsem mluvit s Carlou.

„Vezmu tě k doktorce, jsi vyčerpaná." Řekni mi něco co nevím.

„Potřebuji mluvit s Carlou je to vážné," trvala jsem stále na svém.

„Nejdřív doktor a až poté Carla, potřebuješ odpočinek, hned." Oči jsem měla přivřené a celé mé tělo se třáslo. I přesto jsem se snažila posbírat poslední zbytek své síly a zvednout ke Kanovu krku, abych mu mohla hlavu sklonit níž a donutit ho svým výhružným výrazem donutit mně uposlechnout, i když byl alfou on a ne já.

„Nech tu ruku tam, kde je než ti ji znehybním přišpendlením k mému tělu. Myslel jsem, že dcera alfy bude natolik rozumná, aby znala své hranice," zavrčel na mně. Odfrkla jsem si. Dcera alfy, jasné. Alfy, který se na mně vykašlal stejně jako na klan čarodějek, s kterými jsem žila.

„Znám své hranice a jsem v pohodě."

„Jasně, proto se mi třeseš v rukou jako nějaký ratlík a tvoje tělesná teplota klesla?" Chtěla jsem ho praštit, ale kontrolu nad svým tělem jsem již ztratila. Mohla jsem být ráda, že mám vůbec ještě stále otevřené oči. Nesmím usnout, musím si promluvit s Carlou. Nesmím usnout.

„Musím mluvit s Carlou. Je to naléhavé."

„Nejsi ve stavu, kdy bys s ní mohla mluvit."

„Nebyla bych v tom stavu, kdyby mi ji tvoji kožoměnci dali k telefonu a já nemusela běžet celou cestu z domu až sem."

„Měla jsi říct, že chceš mluvit se mnou a bylo to."

„To jsem taky udělala a víš co mi řekli? Že jejich alfa nemá momentálně čas na drobnosti jako jsou ženy toužící po noci s ním. Jako bych o něco takového stála." Mluvení mně unavovalo, ale dokud jsem mluvila znamenalo to, že neusnu. Musela jsem s ním dál mluvit, abych neusnula. Cítila jsem, jak se jeho hruď otřásla, když vydal tiché téměř vražedné zavrčení. Měla bych litovat chudáka, který mi zvedl telefon, ale momentálně jsem nebyla ve stavu kdy bych mohla čehokoliv litovat. Má mysl i tělo toužilo pouze po spánku a to pěkně dlouhém a jídle. Celé hoře jídla. Hmmm.

„Postarám se o to a zaručuji ti, že se podobná situace už znovu nestane."

„Super. Mohl bys mně teď prosím odnést ke Carle než ti usnu v náručích, protože od toho nemám daleko a v hlavě mám několik otázek, na které potřebuji odpovědi," požádala jsem ho a snažila se najít lepší místo, kde bych mohla mít položenou hlavu. Zavřela jsme oči plně a vnímala Kanovi kroky i jeho pravidelné nádechy. Moje váha pro něj nebyla vůbec žádná zátěž.

„Slibuji, že tě za ní vezmu hned, jak si trochu odpočineš." Jeho hlas mi připadal čím dál vzdálenější. Zamrčela jsem.

„Ne. Hned," odporovala jsem mu. Ucítila jsem, jak mně pokládá do něčeho měkkého. Bylo to cítit jeho pyžmem. Vonělo to tak krásně, že jsem tu vůni musela víc nasát.

„Jsi úplně vyčerpaná a i přesto mi odporuješ." Mohla jsem cítit, jak se mu po tváři rozšířil úsměv. Matrace pode mnou se lehce prohnula a následně jsem ucítila na hlavě jemný dotek. Dal mi pusu do vlasů. Bylo to roztomilý, ale už jsem přece nebyla pětiletá holčička. Donutila jsem své oči, aby se otevřeli a zaostřila jsem na jeho tvář. Vypadal klidně a jeho oči mně s něhou pozorovaly. Ucítila jsem, jak mně svou velkou rukou pohladil po vlasech.

„Běž spát, divoško. Promluvíme si potom."

„Ale," chtěla jsem nadále protestovat. Jen nesouhlasně zavrtěl hlavou a položil mi prst na ústa.

„Spi," zašeptal. Chtěla jsem mu odporovat. Ukázat mu, že na mně jako alfa nemá vliv, ale mé tělo reagovalo podle sebe a já se ponořila do příjemné temnoty, které mně obklopila okamžitě co jsem zavřela oči.

Zvuk praskajícího ohně a vůně citrónu a máty mě přivítaly ihned, jak jsem nabyla vědomí. Obklopovaly mně hebké a jemné přikrývky a já se do nich zabalila ještě víc. Tohle bylo příjemné a navíc voněly tak krásně. Jako Kane. Tady musel určitě spát. Moje mysl si postupně začala dávat jedna a jedna dohromady. Okamžitě jsme otevřela oči a posadila se. Hlava se mi zatočila z rychlého pohybu, který jsem provedla. Hups asi mi bud špatně.

Rozdýchala jsem nevolnost, která mě přepadla. Vůni citrónu a máty vystřídalo mnoho jiných vůní. Nasála jsem do nosu víc vzduchu, abych ty vůně dokázala rozeznat. Jablka, broskev, pečené kuře, rýže, kuřecí řízek a nechyběli ani rajčata. Hmmm, jídlo. Otočila jsem se za vůní jídla a uviděla to všechno a ještě víc jídla na velkém dubovém stole, který se pod hromadou jídla přímo propadal. Můj žaludek se ozval, jak toužil po jídle. Ústa se mi začala plnit slinami.

Odhrnula jsem přikrývku bokem a opatrně se postavila. Hlava se mi nezamotala, což jsem brala za dobré znamení. Ujistila jsem se, že mám na svém místě stále dýky, které jsem si stihla vzít těsně předtím než jsem vyběhla z domu. Byly všechny na svém místě až na meč, který jsem doma nechala. Snad mi ho Cara vezme.

Přešla jsem ke stolu a u toho si prohlížela pokoj, v kterém jsem se nacházela. Byl velký a prostorný. Postel a krb, který byl zabudovaný ve zdi naproti ní byly na malém stupínku výš než zbytek pokoje, který byl níž a obsahoval stůl se dvěma židlemi, velkou skříň a další stůl s židlí. Též tu nechyběla ani velká knihovna podél jedné ze stěn, která byla plná knih. Poblíž toho se nacházelo křeslo s pohovkou a lampou mezi tím. Působilo to tady pohodlně. Záviděla jsem majiteli jeho pokoj.

Ze stolu jsem si vzala dvě jablka a zamířila ke dveřím. Musela jsem mluvit s Carlou a netušila jsem, jak dlouho jsem spala, takže jsem nemohla ztrácet další čas tím, že se tu budu cpát jídlem do syta. Momentálně mi musí postačit jablka, ale až za sebou budu mít konverzaci s Carlou najít se k prasknutí.

Chtěla jsem otevřít dveře, ale někdo jiný mně předběhl, když z chodby vešel dovnitř. Jen o chvíli později mi došlo, že je to Kane.

„Kde je Carla," vyhrkla jsem na něj dřív než stačil zavřít dveře. Chtěla jsem kolem něj projít, ale on mi dveře zavřel před nosem, obmotal své ruce okolo mého pasu a se zavrčením si mě přehodil přes rameno, jak pytel brambor. To jako fakt?

„Dej mně dolů, neandrtálče," zavrčela jsme na něj a tloukla ho pěstmi do zad. Co se asi stane, když použiju jednu ze svých dýk, pokud se mi povede na ně dosáhnout a bodnu jí alfu do zad?

Moje myšlenky o tom, jak se dostat z té nepříjemné polohy se rozplynuly, když jsem byla posazena do židle u stolu a položil ruce na její opěrky. Na tváři měl opět pohled alfy a jeho oči měli azurový odstín.

„Neodejdeš z tohohle pokoje, dokud se pořádně nenajíš a nebudeš se cpát obyčejnými jablky," řekl výhružně, a aby svým slovům dodal na významu sebral mi z ruky jablka a přistrčil ke mně talíř s kuřetem. Grilovaným kuřetem na bylinkách a pomerančovou polevou. Hmmm, mňamka.

„Chci mluvit s Carlou," řekla jsem mu tvrdohlavě, ale nespouštěla oči z talíře s kuřetem, které mě k sobě lákalo. Ne, nesmím klesnout tak hluboko a uposlechnout ho. Nesmím mu ukázat, že nade mnou má moc. Nikdo kromě Cary ji nemá. Jsem nezkrotná ne nějaký ochočený pes.

„Nechal jsem pro ni poslat předtím než jsem vstoupil dovnitř. Za chvíli tu bude a typuji, že i tvoje kamarádka čarodějka. Její pach magie jsem vycítil až sem nahoru."

„Sem nahoru?" zeptala jsme se ho nechápavě. Kane kývl hlavou ke dveřím na balkon.

„Mám pokoj v jedné z věží. Je z ní krásný výhled."

„Hmmm," odpověděla jsme nepřítomně a pozorovala talíř s kuřetem. Poznal by kdybych si kousek dala aniž by to viděl? Tahle možnost byla nepravděpodobná vzhledem k tomu, že se opíral rukama o opěrky na mé židli. Slyšela jsme, jak se Kane zasmál. Podrážděně jsme se na něj zadívala.

„Čemu se sakra směješ?" zeptala jsem se ho podrážděně.

„Ničemu," odpověděl mi. Přimhouřila jsem oči a překřížila si ruce na prsou. Kanův úsměv se rozšířil.

„Jdi roztomilá," řekl a sám se posadil na židli u stolu. Zavrčela jsem na něj. Nechtěla jsme být roztomilá. Chtěla jsem být strach nahánějící.

„Nakopu ti zadek, jestli to ještě jednou řekneš," zavrčela jsme na něj výhružně. Jeden jeho koutek úst se zvedl.

„Co řeknu? Roztomilá?"

„Řekl sis o to," řekla jsem, sebrala do ruky nůž a chtěla ho s ním bodnout, jenže jeho reflexy byly lepší. Chytil mně za ruku, přišpendlil mi ji ke stolu a následně mě chytili za levé rameno a povalil mně přímo na to výborné jídlo. Vážně jsem ležela na většině z toho jídla zatímco mně na něm držel přišpendlenou a usmíval se na mě z vrchu? To jako vážně? Vesmír se zbláznil, že mě tak trestá. Mé reflexy už asi stojí za starou belu.

„Mám si zakrýt oči nebo být pohoršena. Tolik dobrého jídla a vy se na tom válíte. Doslova." Netušila jsem, kdy se Cara dostala dovnitř, ale to, že mě viděla v takovéto situaci, bylo trapné. Kane mně pustil a já nasupeně vypustila vzduch z plic. Zvedla jsem se ze stolu a sundala si černé tílko, které jsem na sobě měla. Když jsem se podívala na jeho zadní stranu, byla na něm bramborová kaše a nějaká omáčka. Škoda jídla. Tento útok se mi vážně nepovedl.

„Co to je?" zeptal se Kane a jen o chvíli později jsem cítila, jak mi zpoza opasku na riflích, kde jsem měla papíry s případem, ke kterému tetování upíra i fae vedlo, sebral. Odhodila jsem tričko na zem a posadila se zpátky do židle. Všimla jsem si Cary, která seděla na druhé straně stolu s nohama položenýma na stole a Carly, která seděla na pohovce v úhledné bílé halence a červené sukni.

„Co víš o tomhle případu. Chci vědět všechno sebemenší detaily co ohledně toho víš," řekla jsme jí. Carla nadzvedla upravené obočí a natáhla ruku ke Kanovi.

„Mohu pane Fletschere?" zeptala se ho. Kane obešel stůl a podal jí dva papíry, které se papíru týkali. Stálo v nich pouze to, že případ byl u soudu, ale na podkladě mála důkazů, které vlastně nic nedosvědčovaly, byly pokládány za nedůležité a případ zamítnut. Nic víc se ve spisu neříkalo až na tetování, které na sobě měl jeden mrtvý upír. Stejné tetování, které měli náš upír a fae.

Vzala jsem si prázdný talíř a začala si na něj nandávat jídlo ze stolu. Carla si mezitím pročítala papíry se svým profesionálním výrazem ve tváři. Jakmile byl talíř plný kousků kuřete, rýže, broskví a pomerančové šťávy, posadila jsem se zpátky na židli a pustila si do jídla.

Carla si zhluboka povzdechla."Na ten případ si pamatuji a upřímně jsme doufala, že už o něm neuslyším. Byl to první z případů, které jsem prohrála kvůli nedostatečným důkazům."

„Proč co se tehdy stalo?" zeptala jsem se s plnou pusou. Carla se na mně opovrženě podívala. Nikdy neschvalovala moje způsoby, ale nemůžu za to, že mám hlad.

„Dostala jsem typ, že nějaký kouzelník experimentuje na jiných čarodějích ze svého klanu. Zabývala jsem se tím a podle mých zjištění se daný čaroděj snažil sebrat čarodějům jejich moc a vložit je do jiného nadpřirozeného tvora či obyčejného člověka, kterého by skrz moc mohl ovládat. Podle mého informátora se o to pokoušel, ale nikdy jsem nezjistila zda se mu to povedlo. Těsně před rozhodnutím soudu, kde měl můj informátor vypovídat ho našli mrtvého s touhle značkou vypálenou do kůže. V jeho krvi našli stopy cizí magie, ale nebyli schopní zjistit komu patří. Podle lékaře se prý před smrtí napil krve z čaroděje, a z odtud získal jeho magii ve své krvi. Dle mně v tom, ale bylo něco víc. Soud moji žádost o prošetření čaroděje zamítl a já byla nucena nechat vyšetřování. O týden později jsem z města odjela do New Yorku, kde si jistý klient žádal mé služby. To bylo před necelými dvěma roky." S Carou jsme si vyměnily pohledy.

„Jak se ten čaroděj jmenoval?" zeptala se jí Cara.

„Mortex, ale na tom nezáleží. Před rokem ho zabili." To ale nic neznamenalo. Pokud ten čaroděj uspěl ve svém výzkumu, vše by to vysvětlovalo.

„Říkala jsi, že jeho výzkum spočíval na brání magie jiných čarodějů?" zeptala jsem se jí. Srdce se mi sevřelo v nepříjemné předzvěsti.

„Ano. Pokud si dobře vzpomínám, můj informátor se zmínil o tom, že čím silnější čaroděj tím je pro jeho výzkum lepší, ale to prý nehrálo již tak důležitou roli." Zadívala jsem na Caru a odložila jsem příbor. Po skončení Carlina vyprávění jsem okamžitě přestala jíst. Cařina tvář se zbarvila doběla.

„Co ti čarodějky řekli?" zeptala jsem se jí. Před odjezdem sem se měla stavit za svou matkou, aby jí řekla o tetování, a že se mají mít na pozornosti pro všechny případy.

„Z okolí Bostonu se pohřešuje přes deset čarodějek z toho tři z našeho klanu včetně Cassi."

„Co na to tvoje matka?" Cara se zhluboka nadechla.

„Ta se pohřešuje od včerejšího večera, kdy se nevrátila z večeře. Christian z večeře odešel ihned do domu, který si klan pronajal, ale má matka mně šla doprovodit k nám domů a to je poslední chvíle, kdy ji někdo viděl." Hrdlo se mi stáhlo. Měla jsem pocit, že jsem přestala dýchat. To nemůže být možné. Caroline pro mě byla jako matka. Nemohla jsem o ni přijít stejně jako oo svoji pravou matku. Nemohu přijít o dalšího člověka, na kterém mi záleží. Nemůžu dovolit, aby Cara či Christian nebo jejich mladší sestra Cristy přišla o matku.

Prudce jsem vstala ze židle."Najdeme ji." Cara jen přikývla. Z očí se jí pomalu řinuly slzy, které si utřela do rukávu od šedé mikiny, kterou na sobě měla. Též vstala ze židle a v třesoucí ruce držela můj meč.

„Společně." Přikývla jsem a vzala si od ní svůj meč. Dala jsem si postroj na záda a bylo mi úplně jedno, že mám na sobě pouze černou sportovní podprsenku. Už jsem byla oblečená i hůř.

„Pošlu několik kožoměnců k sídlu tvého klanu, Caro. Popřípadě je přijmeme sem. Ochráníme je. Máš mé slovo," ozval se Kana. Málem jsem na něj zapomněla. Celou dobu byl opřený o stěnu a poslouchal Cerlino vyprávění.

„Doufám, že aspoň ty své slovo dodržíš na rozdíl od Teřiného otce. Čarodějky nezapomínají." Za Carolininé nepřítomnosti přepadali povinnosti vůdkyně klanu na její nástupnici, kterou byla právě Cara.

„Postarám se o ně, jakoby byly členy smečky." Kane přešel od stěny k nám a natáhl ke Caře ruku. Přijala ji a potřásla si s ním. Následně se otočila, otevřela dveře a odešla z pokoje pryč. Chtěla jsem ji následovat, ale zadržela mně ruka na mé paži. Kanova ruka. Podívala jsem se mu do tváře. V jeho očích jsem zahlédla známku strachu a obav, ale během chvíle to bylo pryč.

„Buď opatrná, ještě nejsi plně při síle." Hrdě jsem zvedla hlavu.

„Jak jsi řekl jsem dcera alfy. Umím se o sebe postarat," řekla jsem mu. Pustil mou ruku a já následovala Caru skrz změť chodeb až na nádvoří, kde stálo černé BMW. Netušila jsem, kde ho Cara sehnala a popravdě mi to bylo i jedno stejně jako vědomí, jak se tak lehce dokázala vyznat v labyrintu chodeb pevnosti, když tu byla poprvé stejně jako já.

Nasedli jsme do auta a vyjeli z nádvoří pryč. Viděla jsem na Caře, jak křečovitě drží volant a snaží se potlačit slzy.

„Bude v pohodě. Je to přece Caroline. Zvládne to." Cara přikývla s vzlykla. Možná jsem měla k volantu sednout já místo ní. Mělo mi dojít, že jí to tolik raní. Její matka byla pryč a byla velká pravděpodobnost, že v našem městě a jeho kraji sídlí mág, který vysává čarodějům jejich magii. Cara nebyla samotná, kdo se o Caroline bál, ale musela jsme věřit, že ji najdeme včas. Museli jsme ji najít včas. Pokud by jí sebrali magii, bylo by to pro ni smrtelně nebezpečné. Možná by nezemřela přímo při odebírání, ale později určitě. Zešílela by. Stejně jako každá jiný čaroděj, kterému seberou jeho moc, protože pro ně je jejich moc jako jejich duše. Je to část jich samotných, samotné jejich podstaty. Sebrat čaroději jeho magii je jedna z nejhorších věcí a jeden z nejhorších a největších trestů, který může rada pěti čarodějů vydat za prohřešek při rozsudku čaroděje, který přestoupil pravidla čarodějů, kterými se celá jejich rasa řídila.

Celým mým tělem projel otřes, když někdo zezadu udeřil do našeho auta. Otočila jsem se na sedadla a uviděla za námi Hondu. Znovu do nás narazili.

„Pistoli jsi asi nevzala co?" zeptala jsem se Cary. Ta se snažila autu ujet a přitom nevyjet z cesty.

„Zkus přihrátku." Auto do nás znovu narazilo. Podívala jsem se do přihrátky a s radostí jsem našla pistoli. Odepnula jsme si pás zrovna ve chvíli, kdy auto opět utrpělo otřes a Cara měla co dělat, aby to vybrala a nedostala smyk.

„Tak už mě toho hajzla zbav," řekla skrz zaťaté zuby. Když řídila nemohla použít magii v situaci jako byla tato. Mohla by potom totiž ztratit kontrolu nad autem a to nemínila riskovat stejně jako já. Přelezla jsem na zadní sedadla, když do nás auto znovu narazilo. Stáhla jsme okýnko po pravé straně a vystrčila z něj horní polovinu těla. Namířila jsem na řidiče a začala střílet bezhlavě na jedno a to samé místo, což během té šílené jízdy bylo obtížný. Navíc ti zmetci měli vylepšené sklo, kterému kulky příliš neublížili. Auto se zovu rozjelo, že do nás najede.

„Terro!" zakřičela Cara těsně před nárazem. Chytila mně za lem riflí a stáhla mně zpátky do auta zrovna ve chvíli, kdy do našeho auta najeli. Netušila jsme proč, ale najednou jsme během chvíle letěli v autě vzduchem a následně se auto několikrát otočilo. Střecha a plechy auta skřípaly, když se mačkaly pod nárazy do země. Při každém nárazu jsem do něčeho narazila a několikrát se hlavou bouchla do střechy auta či sedadla, jelikož jsem nebyla připoutaná.

To že se auto přestalo převracet jsem zjistila až tehdy, když jsem levým ramenem silně narazila do střechy auta. Bylo převrácené a já na něm ležela domlácená. Ucítila jsem pach krve. Naší krve. Pravá noha mě neskonale bolela a vysílala mi bolest do celého těla. Podívala jsem se dolů na ni a uviděla, jak mi z nohy trčí kus kosti. Měla jsem otevřenou zlomeninu nohy, v hlavě mi neskonale hučelo a tepalo, z nosu mi tekla krev a byla jsem si naprosto jistá, že tím moje zranění nekončila. Zadívala jsem se na své tetování, ale to stále bylo vyhasle šedé barvy. Neměla jsme v sobě magii na přeměnu či zlepšenou regeneraci.

„Caro," řekla jsem, jak nejhlasitěji jsem dokázala. Jenže se mi nedostalo žádné odpovědi.

„Caro," zopakovala jsem prosebně. Ona sice měla zapnutý pás a auto myslím obsahovalo i airbagy, ale to že se neozývala mě děsilo. Zaposlouchala jsem se a slyšela, jak jí srdce stále bije. Tím zjištěním se mi trochu ulevilo, ale stejně jako její srdce jsem slyšela i, jak jiné auto zabrzdilo a auta sebou třískla, když je někdo zavřel. Poté následovaly kroky. Zadívala jsem se rozbitým oknem ven a viděla dohromady ze tři páry bot.

„Caro, probuď se. Potřebuji tě," zachraptěla jsme a opřela se o ruce. Cítila jsem, jak se mi rozbité sklo vráží do dlaní, ale bylo mi to jedno musela jsem pomoct Caře. Cizinci se zastavili u jejích dveří. Nasála jsem jejich pach. Rozkládající se maso. Určitě se jednalo o upíry, teda pokud mě smysly nešálý.

Dveře na místě řidiče vyrvaly a odhodily pryč. Následně jsem viděla, jak ven vytáhly Cařino bezvládné tělo ven. Z nosu jí tekla krev, ale jinak vypadala v pořádku až na jemné odřeniny na obličeji a rukách. Aspoň, že ten pás ji ochránil. Nechtěla jsem ani uvažovat, jak bych dopadla já, kdyby mě včas nestáhla zpátky dovnitř auta.

„Caro!" zakřičela jsem na ni. Snažila jsem se posunout blíž k díře, které donedávna bylo oknem. Pokusila jsem se k ní natáhnout ruku a dotknout se jí ve snaze jí zatřást a donutit ji se probudit. Jenže cizinci ji zvedli ze země, podepřeli ji každý z jedné strany a vlekly k autu. Snažila jsem se dostat z auta pryč. Musela jsem jí pomoct. Nemohla jsem je nechat vzít mi ji. Nemohla jsem o ni přijít. Byla pro mě jako sestra. Musela jsem ji chránit. Musela jsem dodržet slib, který dal otec jejímu klanu. Musela jsem jeho slib dodržet.

Vysoukala jsem se z auta ven a každý pohyb mě bolel víc než ten předešlý. Jediné co mě drželo při síle byla myšlenka na to, že jí musím pomoct. Opřela jsem se o auto a pokusila se zvednout na nohy. Když se mi to konečně povedlo belhala jsem se po jedné k jejich autu. Viděla jsem, jak Caru nasoukali na zadní sedadla a poté sami nasedli do auta. Pokusila jsem se zrychlit, ale jen jsem spadla na zem. Zvedla jsem se na kolena a sledovala, jak se auto rozjelo a mířilo ke mně. Sledovala jsem ho a viděla, jak se okýnko na straně spolujezdce stáhlo. Následně z něj vystřelilo modré světlo a zasáhlo mě. Spadla jsem k zemi. Bolest kterou mi zásah magické koule způsobil byla neúnosná. Poslední co jsem viděla, než mě obklopila temnota bylo auto, jenž se ode mě vzdalovalo s Carou v něm.

„Najdu tě, slibuji," zašeptala jsem a zavřela oči. Temnota, která mi dovoloval uniknout bolesti byla až příliš vábivá. Zdálo se mi, že jsem někde v dálce zaslechla své jméno, ale to už jsem přestala svět okolo sebe vnímat a poddala se temnotě.

Tak a je tu další díl. Popravdě kdo čekal takovýto vývoj situací? Co na něj říkáte? Ač to nerada říkám(kecám část mně to říká ráda) tak se již postupně blížíme ke konci. Co myslíte. Jak celý příběh dopadne? Pište, nestyďte se, protože vaše názory pro mě moc znamenají a zpětné reakce na kapitolu jen uvítám. U další kapitoly ahoj. :)

P.S. Kdo touží po pokračování nezkrotné?

Nemohla jsem si odpustit a musela jsem sem vložit písničku, která podle mně dnešní kapitolu vystihuje. Kdo bí, možná se časem dočkáme i traileru k příběhu.

https://youtu.be/LRLdhFVzqt4