Ze spaní mě probral zvuk otevírání dveří. Otevřela jsem oči, a když jsem zjistila, že ležím na pravém boku, zadívala jsem se k nim. Táta tam stál v celé své kráse. Teda pokud počítáte šedé tričko s hnědou koženou bundou na tom a roztrhané džíny za krásné. Na obvykle hladké tváři měl nyní vousy. Vypadal starší a drsnější.

„Promiň, nechtěl jsem tě probudit," omluvil se a vešel dovnitř. Zavřel za sebou dveře a přešel k posteli. Posunula jsem se na ní do sedu.

„Vždy jsem se rád díval, jak spíš. Vypadala jsi jako anděl, dokud ses neprobrala a nezačala vyvádět se svými bratry."Táta se nad tou vzpomínkou pousmál a já taky. Nikdy jsem se nechovala jako mladá dáma, ale spíš jako nevychované vlče. Josh na mě měl špatný vliv. Otec si přisunul židli k posteli a posadil se na ni.

„Chybí mi," řekla jsem mu. Táta ke mně natáhl ruku a pohladil mě s ní po tváři.

„Mě taky, broučku. Mě taky," zašeptal a přitáhl si mě blíž k sobě do objetí. Dovolila jsem mu to. Chyběla mi celá smečka, když jsem si myslela, že jsou mrtví a teď žili a já jsem konečně pocítila otcovu hřejivou náruč. Vzpomněla jsem se, jak jsme se takhle naposledy objímaly. Předtím, než nám to upíři vzali.

„Mrzí mě co jsem tehdy řekla, když jsme se setkali na nádvoří. Lukas mi řekl co se tehdy v noci stalo i potom. Nikdy jsi mě neopustil, neměla jsem to říkat," omluvila jsem se mu a odtáhla se od něj.

„Nikdy jsem se nevzdal naděje, že žiješ. Jen to mi pomáhalo jít dál a vést svou smečku. To že má dědička žije."

„Lukas je taky tvůj dědic," poznamenala jsem. Tušila jsem kam tohle směřuje a nelíbilo se mi to. Sotva jsem ho našla a on už uvažuje o své smrti. O tom, že bude nahrazen. Jenže jsem to nechtěla být já, kdo ho nahradí. Já to místo nechtěla. Nebyla jsem vůdkyně.

„Není ty. Jsi silnější a vždy jsi měla větší respekt než on."

„Jenže já po tom místě netoužím. Nechci se stát slfou klanu. Vlastně mám v plánu odejít. Ne se stát součástí smečky."

„To nemůžeš!" vykřikl ode dveří známý hlas. Zadívala jsem se na Lukase, který zrovna vcházel dovnitř. Byl naštvaný. Cítila jsem to z něj. Určitě se mu nelíbilo, že přijde o svou starší sestru. Já taky nebyla nadšená z toho, že přijdu o Caru, ale nechtěla jsem tu zůstat.

„Můžu. Stejně jako jsi ty mohl přivést Fletschera i tu jeho smečku sebou přesto, že jsem si to nepřála." Nezapomněla jsem na to. Teď dlužím Kanovi za svůj život i ostatních a já nerada zůstávám lidem něco dlužná, obzvlášť když mám brzy zase zmizet, jak jsem to měla v plánu.

„Neměl jsem na výběr," řekl a zvedl ruce nad hlavu v obraném gestu.

„Vždy máme na výběr," odpověděla jsem mu. Tohle byla krása svobodné vůle. Vždycky byli i jiné možnosti, i když se nám dost často nelíbili.

„Má pravdu. Navíc to nebyl on kdo chtěl po Fletscherovi pomoc, ale já. Naše smečka je malá a slabá oproti jeho. Proto jsme uzavřeli dohodu. Budeme součástí smečky, ale budeme mít vlastního alfu, který ho bude poslouchat a ostatní se jím budou řídit." Zamračila jsem se na otce.

„Cože?"

„Jsme součástí Fletscherovi smečky," řekl Lukas klidně a přistoupil k lůžku.

„Rozhodli jsme se zůstat, hlavně i proto, že tu žije moje dcera a já ji nechci vytrhnout z jejího zázemí." Tohle nebylo žádné ospravedlnění pro to co otec udělal. Pro nic z toho.

Přitáhla jsem si nohy k hrudi a prohrábla si rukou vlasy. Svaly mi zaprotestovaly. Stále jsem cítila bolest, ale to teď nebylo důležité. Měli se mnou plány aniž by se mě na čehokoliv z toho zeptali. Tohle bylo k nevíře. Měla jsem vlastní život, vlastní plány a nebudu je měnit kvůli smečce ani své rodině. Chci nadále cestovat a žít momentem, ne se usadit.

Zadívala jsem se otci do šedých očí.

„Já tu, ale nezůstávám. Až bude po obřadu, během kterého se Cara stane vůdkyní jejího klanu čarodějek, odejdu. Mám své plány a nebudu je měnit. Kvůli nikomu." Přesunula jsem svůj pohled na Lukase. Překvapeně mě sledoval. Asi oba čekali, že se vrátím zpátky a všechno se vrátí do normálu, než jsme se rozdělili, ale to se pletli. Už jsem nebyla ta malá holka. Rozhodovala jsem si o svém životě sama.

„Opustíš smečku?" zeptal se mě zklamaně Lukas.

„Už jsem ji opustila. Před lety a nic se nezměnilo. Vyhovuje mi to tak jak to je, Lukasi. Nechci nic měnit." Viděla jsem vztek v Lukasových očích i v tom, jak zatínal pěsti. Mlčky zamířil ke dveřím a nezapomněl s nimi pořádně třísknout, když odcházel.

„Přejde ho to," řekl otec. Zadívala jsem se zpátky na něj. Byl zklamaný z mého rozhodnutí, ale nic nenamítal ani se mi to nesnažil rozmluvit a to jsem vítala.

„Já vím." Místnost utichla až na bzukot jedoucích přístrojů, které stále měřili mé životní funkce a nejen je. Zůstali jsme tam tak ještě chvíli sedět v tichosti a jen si vychutnávali přítomnost toho druhého. Naše ticho přerušila až Lorelai, která mě byla zkontrolovat a u toho nezapomněla po mě vrhat vražedné pohledy.

Ještě jsem tam týden zůstala a odpočívala a nudila se. Čas na ošetřovně strávený mi zpříjemňovala Cara svými návštěvami. Netoužila jsem po přítomnosti ostatních a Kane respektoval mé přání stejně jako ostatní. Nebo se jen báli jeho hněvu. Bylo mi to fuk, pro mě bylo hlavní, že jsem měla svůj klid.

Na konci týdne mě Lorelai propustila a Cara odvezla do našeho bytu a nechala mě tam samotnou, aby se sama mohla připravit na blížící se obřad v sídle čarodějek. Caroline koupila prý nějakou vilu na okraji města a většina členů klanu tam žila. Já se na něj přichystala doma a pak tam odjela autem.

Caroline zahájila celý večer, během kterého mělo dojít i k obřadu, uctěním mrtvých čarodějů a čarodějek, které zemřely jako oběti pokusů nějakého šílence. Pak následoval hřeb celého večera, kdy na dřevěném pódiu stáli Cara s Caroline a docházelo k předání pozice. Caroline oficiálně abdikovala a Cara zaujala její místo jakožto její dcera i zástupkyně. Složila přísahu, že bude chránit klan a vést ho jako její matka a celou přísahu stvrdila krví, když se řízla do dlaně stejně jako její matka a pak si podali poraněné ruce na znak spojení a utvrzení dohody. Když k tomu došlo, oheň v pochodních umístěných podél pódia se zvětšil a pak zase zmenšil. Bylo hotovo. Usmála jsem se a začala tleskat spolu s ostatními. Protlačila jsem se mezi první gratulanty, abych Caře popřála k její funkci a pak se vzdálila k baru, kde jsem si dala rum smíchaný s colou. S drinkem v ruce jsem zamířila k jezírku, které se nacházelo na zahradě, kde se to celé konalo.

Když mi Cara řekla, že její matka koupila vilu pro čarodějky, netušila jsem, že ta vila je vlastně jeden velký třípatrový dům s několika pokoji. Dokonce mělo své křídla a velký sál, kterému říkali taneční. Caroline si prostě potrpěla na luxus, který dopřála i dalším lidem.

„Všichni se baví a ty tu jsi sama?" zeptal se mě známý hlas. Napila jsem se nápoje a otočila se. Kane na sobě měl černý oblek, ale někde nechal sako s kravatou a rukávy bílé košile měl vyhrnuté, takže mu odhalovaly předloktí. Všichni tu byli společensky oblečení až na mě. V otrhaných černých kalhotách a rudému tílku s koženou černou bundou jsem sem vůbec nezapadala, ale bylo mi to jedno. Nebyla jsme tu kvůli tomu, abych vypadala hezky. Byla jsem tu, abych podpořila Caru a zároveň se s ní rozloučila, i když neoficiálně. Nikdo nevěděl, že chci hned zítra odjet bez rozloučení.

„Je tam na mě moc lidí," odpověděla jsem mu na jeho otázku. Kane se usmál a zastrčil si ruce do kapes od kalhot.

„Kdy odjíždíš?"

„Za týden. Ještě si musím něco vyřídit," zalhala jsem mu stejně jako každému, kdo se mě na to zeptal.

„Takže opravdu nezůstáváš. Musím se přiznat, že jsem z části doufal v opak." Upřímnost od Kana mě překvapila, ale na druhou stranu jsme se neznali zase tak dlouho, abych litovala toho, že ho opouštím.

„Chci vidět svět. Cestovat, tak jak jsme to plánovali s Carou a nechci na tom nic měnit."

„tvůj otec se o tom zmínil, ale i tak. Máš aspoň peníze na náklady potřebné k cestování? Pokud ne můžu ti nějaké půjčit," nabídl mi. Usmála jsem se jeho ochotě a zase si upila drinku.

„Mám peníze z toho kšeftu s Carlou. Její ochrana nám vydělala dost, takže mám dostatek financí na to, abych si v novém městě koupila nový byt a možná i něco na sebe."

„Třeba šaty? Od té společné večeře jsem na tobě žádné neviděl." Jeho hlas byl uvolněný a veselý. Žertování s Kanem bylo rozhodně lepší než hádání.

„Možná příště."

„Budu v to doufat." Zadívala jsem se na ztemnělé nebe. Měla bych si jít domů sbalit nejdůležitější věci a jít spát, abych se na zítra vyspala a brzo ráno odjela.

Dopila jsem pití a postavila se blíž ke Kanovi. Byl čas to tu zabalit a nenápadně se vypařit.

„Ještě jednou díky za to, že jste mi zachránil život, ale jsem unavená, takže si půjdu lehnout a pořádně se prospat. Sbohem, pane Flatschere." Chtěla jsem kolem něj projít a vmísit se do davu, když mě chytil za paži. Zadívala jsem se na něj.

„Vždy tě rád uvidím mezi námi, Terro. Jsi u nás vítaná a doufám, že se jednou znovu shledáme. Neříkám sbohem, protože věřím tomu, že se zase shledáme. Jednou." Kane se ke mně sklonil a vložil mi lehký polibek na čelo. Bylo mi však jasné, že tam mě políbit nechtěl. Nebyla jsem slepá a jeho pach ho prozrazoval. Zvedla jsem se na špičky a políbila ho na ústa. Byl zaskočen, takže mi to nestihl oplatit. Odtáhla jsem se a položila mu ruku na tvář. Nechtěla jsem mu dávat falešnou naději, že se vrátím, protože jsem to neměla v plánu. Nikdy jsem nikomu nedávala falešnou naději.

„Sbohem, Kane." Tentokrát mě nezastavil a já zamířila zpátky mezi masu těl skládanou z nadpřirozených bytostí Bostonu.

Když jsem procházela kolem, lidí, které jsem tu za ten čas svého pobytu poznala, tiše jsem se s nimi loučila. Můj otec si o něčem povídal s mužem, z kterého jsem cítila pach ledního medvěda. Lukas tančil s Lorelai, která na sobě měla přiléhavé červené šaty a vlasy měla jako vždy stažené do drdolu. Caroline také tančila, ale jejím partnerem byla Cornelie, její nejmladší dcera a jediná Cařina sestra. Když jsem mezi lidmi našla Caru, musela jsem se usmát. O něčem horlivě diskutovala s Kronem a u toho popíjeli šampaňské. Všichni se bavili a nikdo netušil, že odcházím. Cara se na mě podívala a nadšeně mi zamávala. Lhát jí pro mě bylo nejtěžší, ale kdybych jí řekla pravdu, určitě by se mě snažila přemluvit, abych tu zůstala o něco déle a to jsem nechtěla. Usmála jsem se a zamávala jí zpátky. Dnešek patřil jí a čarodějkám. Nechtěla jsem to ničit a tak jsem radši zamířila ke svému autu a v něm odjela.

Tak tady je předposlední kapitola tohohle příběhu. Možná mohl být delší, ale v nejlepším se má přestat a právě tady končí jedna z částí Teřiného života a příběhu. Zbývá už jen epilog a bude konec. Pokusím se ho dopsat ještě dnes a zveřejnit, ale nic neslibuji. :)

P.S Kdo ještě zná tuhle zpěvačku nebo skupinu? Nejsem si úplně jistá, jestli to je jen název zpěvačky nebo celé skupiny, protože někde zpívá s někým a někde zase ne. To je ode mě vše a u epilogu naschle. :)