Přišla jsem si jako ve snu, ale oči jsem zavřené neměla. Mé tělo se pohybovalo aniž bych to po něm chtěla. Už jsem nebyla ve své posteli, dokonce ani ve svém bytě. Byla jsem někde úplně jinde. Chodba s červeným kobercem a starožitnými lampami na stěnách byla plná dveří od různých místností. U dveří s číslem 135 jsem se zastavila a zaklepala na ně. Chvíli to trvalo než se otevřely a za nimi se objevila Carla v hedvábně modrém županu. Vlasy měla rozcuchané a oči opuchlé. Asi spala než jsem ji vyrušila.

„Terro?" zeptala se ospale a zamžourala na mě. Byla stejně překvapená jako já. Chtěla jsem se jí zeptat co tu dělám, ale neudělala jsem to.

„Můžu dál?" Byl to můj hlas, ale ne má slova. Bylo to jakoby někdo mluvil za mě, ale mým hlasem. Pocítila jsem hlavě tlak. Jakobych tam někoho měla. Někoho, kdo převzal kontrolu nad mým tělem. Chtěla jsem se podívat na své tetování, ale ruce mě neposlouchaly. Byla jsem uzavřená ve vlastním těle.

Carla za mnou zavřela dveře a prohrábla si rozcuchané vlasy.

„Víš kolik je? Co potřebuješ? Peníze jsem vám přece vyplatila." Kladla jjednu otázku za druhou, ale na žádnou jsem jí neodpověděla. Pokoj, v kterém nyní pobývala byl velký a luxusní. U stěny byla velká postel s nebesy a naproti ní byla ve stěně vestavená televize. Pod ní se nacházel prádelník vyrobený v klasicistním tvaru. Celou místnost osvětloval křišťálový lustr zavěšený na stropě.

„Musím vám něco vyřídit," promluvila jsem. Cara se na mě znaveně podívala.

„A co je tak důležitého, že mi to musíš říct ve dvě ráno a nemohlo to počkat do pozdějších hodin?" Z rukávu jsem vytáhla dýku. Chtěla jsem zastavit mé tělo v pohybu, když se pomalu vydalo ke Carle, které se v očích objevil strach. Nikdy jsem v její přítomnosti nevytahovala zbraň, pokud jsem teda neměla na výběr.

„Terro?" Hlas se jí chvěl, když na mě promluvila a začala pomalu ustupovat směrem k dalším dveřím, skrz které jsem viděla do koupelny, které dominovala velká vana na lvých tlapách.

„Motala ses do věcí, do kterých jsi neměla, čarodějko. Už jednou jsem tě varoval, ale nedala sis říct. Znovu se už opakovat nemíním."

„Kdo jste a proč využíváte Terru?"

„Vy moc dobře víte, kdo jsem, Carlo a nebojte se. Nechám vlčka na pokoji až s ním budu hotov stejně jako s vámi." To bylo jediné varování, které Carle dal předtím než jsem po ní hodila dýku. Carla zvedla ruku a zastavila dýku ve vzduchu nějakým štítem. Málem jsem zapomněla na to, že kdysi patřila ke klanu Cařiných čarodějek, ale tím, že pracovala pro nejvyšší představené čarodějů jako právnička nemusela se řadit k žádnému klanu ani poté co už pracovala jako právnička na vlastní triko. Jediné čeho se musela dobrovolně vzdát byla její moc, kterou nesměla používat, pod hrozbou trestu. Až teď ten příkaz porušila.

Carla se rychle otočila a chtěla utéct do koupelny, ale skočila jsem v přeměně po ní a porazila ji na zem. Zakousla jsem se jí zuby do krku a nepřestala, dokud se její tělo nepřestalo hýbat. Přeměnila jsem se zpátky na člověka a ucouvla od ní. Ležela v louži vlastní krve, oči vytřeštěné. Přešla jsem k místu, kam dopadla dýka a sebrala ji. Chtěla jsem křičet o pomoc nebo se jen rozeběhnout ke Carle a zkusit jí ještě pomoct, ale bylo už pozdě. Navíc mě mé vlastní tělo neposlouchalo. Místo, abych jí pomohla jsem zamířila pryč z pokoje. Druhá mysl, tentokrát převzala kontrolu nad mým tělem úplně a já se ocitla ve tmě, z které nevedla cesta zpět.

Tak epilog je za námi a s ním i celý tento příběh. Rovnou říkám, že pokračování jednou možná bude, ale to se uvidí až s časem. Doufám, že se vám příběh líbil a oblíbili jste si některé z postav. Klidně napište, které máte nejradši. U jiných mých příběhů zase jindy ahoj. :)

P.S Přeji všem krásný zbytek prázdnin.