Obloha byla hrozivě temná. Blesky a hromy dodávaly atmosféře kraje punc děsivosti. Déšť, který smáčel tváře všech smrtelníků, se mísil s jejich slzami.

Dnes, dva měsíce od konce války i všech hrůz. Dnes, dva měsíce od vítězství Harryho Pottera a pádu Temného pána. Právě dnes se měla udělat tlustá čára za tím vším. Konec strachům, návrat nových nadějí.

Jenže je nějaká šance, jak žít, když vaší duši roztrhali na cáry? Když vaše srdce zadupali v prach?

Stovky čarodějek a kouzelníků, všichni odění do smuteční černé, stáli u jezera pod Bradavickým hradem a naslouchali si navzájem. Každý měl co říct.

Válka, která jejich světem otřásla, se dotkla všech. Nikdo nezůstal stranou. Výčet mrtvých se zdál nekonečný. Tisíce zmařených životů, malí i větší kouzelníci, dnes byl každý z nich hrdinou. A každý z nich byl tak nekonečně mrtvý.

Když zuří válka, potřebujete někoho, kdo je pro vás symbolem naděje. Hrdinu, který je iluzí nového jitra, takového, kde se neumírá. Symbol síly.

Taky potřebujete místo, které je monumentem neztracených jistot, těch, co nezmizí. Věčný a nekonečný domov. Místo, kam se můžete utíkat, když hrdina zklame. Domov.

Tím domovem byly pro kouzelníky Anglie právě Bradavice. Ty, které ještě nedávno stály na vlastních sutinách. Zemřela láska, uteklo štěstí, otec vraždil syna – Bradavice byly poslední pevnost, která (ač dobyta) stále dávala jistotu. Pak zlo odešlo a domov se proměnil v prach. Strach nemilosrdně zabíjel.

Dnes, po dvou měsících, se první opovážili nadechnout a rozplakat. Protože domov zase stál. I hrdina plakal. Pro každého, koho neochránil. Pro všechny, kteří se za něj s láskou obětovali. Miloval je za to, všechny, do posledního.

Pak bylo proneseno poslední jméno a svět se zarazil. 

Snape, Severus.

Jeho příběh už byl společnosti vyzrazen a dodnes nikdo nedokázal porozumět. Těžko se dá uvěřit, že muž, kterého jste noc co noc proklínali za tisíce vin, mohl být také někým, komu byste měli na hrob se slzami položit puget a zašeptat děkuji. Paní Longbottomová a paní Weasleyová si při zaznění jeho jména přivinuli Nevilla a Ginny blíže k sobě. Možná, že právě díky tomu muži to mohly dnes udělat.

Harry Potter, kterému do té chvíle po tvářích stékaly slzy, plakat přestal. Přitiskl si blíže k hrudi bílé lilie a v mysli nechal proznít vzpomínky, které mu s posledním dechem dal. A v srdci mu zase rozkvetla neskonalá vděčnost.

Poslední slova byla řečena, poslední květy položeny ke kamennému pomníku a poslední projevy vděčnosti padlým byly vyřčeny. Všichni zmizeli v útrobách hradu.

Harry Potter věnoval poslední pohled temné obloze a bílému pomníku, který stál vedle mramorové hrobky. Pak následoval ostatní.

U onoho pomníku se v tu chvíli objevila bílá mlha, která se záhy zformovala do tvaru lidského těla. Ženského těla.

Ona žena poklekla před kusem chladného kamene a usmála se na jméno do něj vyryté. Rukou naznačila pohlazení nad květy, které tam zanechal její syn.

„Děkuji. Velmi ti dlužím, příteli," zašeptala.

„Nic mi nedlužíš," odvětil rozhodně mužský hlas. Černá postava se zastavila vedle ženy a se stejnou zachmuřeností jako ona s láskou shlížel na bílé lilie. „Tvůj syn se zbláznil."

Žena se ze srdce rozesmála. „Ani smrt ti neubrala na kousavosti. Je něco, co to dokáže?"

„Pochybuji," zamručel muž. V očích záblesk smíchu.

A jeho Lily k němu zvedla tvář, krásnou září andělů, a věnovala mu úsměv. Čistší než čerstvě napadlý sníh.

Severus k ní natáhnul ruku a pohladil ji po líci. Konečně, po téměř sedmnácti letech, se jí mohl dotknout. Byl to neskutečný pocit. „Rád tě zase vidím, Lily."

Lily ukryla jeho dlaň ve své a společně zamířili k horizontu. V očích pochopení, lásku a odpuštění.

Kráčeli dlouho. Nechávali za sebou svět, který se snažil probudit z hrůz, které ho polykaly několik let. Přáli mu hodně štěstí. To jejich peklo skončilo.

Muž i žena zmizeli. Zůstal po nich jen závan míru, lásky, a tak prostý úsměv věčnosti.