Velmi dobře si vzpomínal na své první vystoupení na prknech jeviště. Přestože si to nepřipouštěl, kolena se mu třásla jako celý osikový les a první slova spíše koktal, než přednášel. Čím víc se však do své role dostával, tím byl sebevědomější a tím více jeho spolužáci a profesoři šíleli.

Na konci byl jedním z nejoslavovanějších a kamkoliv se hnul, všichni mu říkali, že se rozhodně musí dát na hereckou dráhu. Přesto trvalo dlouhou dobu, než to skutečně udělal. Mezi tím taky stihnul vystudovat grafickou školu, a ta vyžadovala až patologický perfekcionismus.

Teď a tady se jeho historie opakovala. Když se seznámil s Rimou, byli jeho přátelé i rodinní příslušníci najisto přesvědčeni, že se brzy vezmou a budou mít šťastné manželství plné dětí a lásky. A jim trvalo padesát let, než se k té svatbě dostali. Své rozhodnutí museli prostě dokonale zvážit.

Nebylo to pro něj něco extrémního. Jen jeden papír, který je před zákonem postaví do zcela jiné pozice, než v jaké byli donedávna.

...Tohle si tedy dlouhé roky myslel.

Když stál ve zlatnictví a ukazoval na zlatý prsten, pochválil ho zlatník za výběr. On sám si vyčítal, že je příliš obyčejný, ale když se nad tím pak zamyslel, pro jeho Rimu byl ideální. Malá prasklina ve vínovém kamínku připomínala, že jejich vztah i oni dva mají své chyby, přesto jsou však stálí a pevní jako ten kruh.

Když před ní pak s obtížemi klekal a navrhoval tu nesmyslnou šílenost, řekla mu namísto „Ano" plačtivé „Ty starý blázne!".

Se smíchem jí políbil a navléknul prsten na prst.

Teď o tom znova uvažoval, a tak docela si nebyl jistý tím, co chce udělat. Nebál se svého vztahu s Rimou, vždyť s ní žil padesát let! Jen si nedokázal představit, jak moc se tím změní.

„Pověz, proč by se mělo cokoliv měnit?"

Alan se mírně pousmál na odraz v zrcadle. Nevěřil by, jak moc se mu může role dostat pod kůži, ale už tehdy, když naposledy oblékal černé kontaktní čočky, věděl, že se tohohle tajemného profesora nikdy nezbaví.

A byl za to svým způsobem i rád.

„Bude to jiné."

„O jeden papír a jedno příjmení," protočil Severus očima.

„No právě," pokrčil Alan neurčitě rameny.

„Prozraď mi," zapředl Severus s nádechem ironie, „jsi dospělý chlap, který už má své nejlepší roky za sebou a ví, co chce, nebo ukňučená sentimentální dámička, nejistá při volbě barvy sukně?"

„Můžu být čímkoliv," ušklíbnul se Alan do zrcadla.

„Ale jistě, každá lepší žena má hlas posazený do hlubin moře."

„Každá lepší žena jde z toho hlasu do kolen."

„A ty jsi přesto celé ty roky zůstal věrný jediné," pousmál se Severus. Tak trochu laskavě. „To je něco, čemu rozumím."

„A kdo jiný by měl?" zasmál se Alan tiše.

Roztřesenými prsty dopnul košili až ke krku a do kapsy kalhot si vrazil krabičku s prsteny. Rázným krokem prošel skrz chodbu a přivítal se s oddávajícím.

Na malou chvíli panovalo v místnosti ticho, pak se však dveře znovu otevřely a v nich se objevila Rima. Na sobě měla jednoduchý kostýmek v bílé barvě, do krátkých vlasů si vetkala malá kvítka.

Kráčela chodbou jistým krokem, s úsměvem na tváři a v očích jí zářila láska.

„Má narozeniny poslední den v lednu, že?" ozval se znovu Severus.

„Ano," procedil Alan tiše skrz zuby.

Rima k němu přišla a vtiskla mu letmý polibek na tvář. Oddávající začal svou řeč.

V tu chvíli si to Alan uvědomil.

„Lily taky?" poslal k tichému stínu v rohu svou otázku.

Profesor kývnul.

Alan se podíval zpátky na Rimu, a pak na jejich spojené dlaně.

„Pak odpusť, příteli. Ale jeden z nás dvou si svou Lily musel vzít."

Severus se tiše uchechtnul. „Očividně." Pak se rozplynul.

„Pane Rickmane?"

„Cože?" zvedl Alan k oddávajícímu oči.

„Zda si jí berete," zopakoval muž svou otázku.

„Ano, jistěže ano," odkýval a pohlédl na ženu svého života. Té v očích zářily jiskřičky smíchu.

„A vy, slečno Hortonová?"

„Beru," pronesla s šibalským podtónem.

A tehdy byly jejich životy definitivně spojeny v jeden.