Alan seděl na lavičce v parku, tvář ukrytou v dlaních. Několikrát si promnul oči a opět sklonil hlavu k zemi.

Nebyl si tak docela jistý tím, co cítí. Bolest? Strach? Smíření? Když se zamyslel víc, byl si jistý, že to bude docela jistě otupělost. Z logického hlediska by byla na místě.

Přemýšlel nad všemi osobnostmi, které kdy ztvárnil. Především nad těmi, které umřely. Jak jednoduché je zavřít oči a na malý moment zadržet dech? Pak se prostě ozve režisérovo rázné stop a on se může znova zvednout a jít si kousnout do čokoládového koláče, který mu Rima schovala do kapsy.

Jinak by ho zase nechal na kuchyňské lince.

Začal počítat a uvažovat. V mysli se mu chaoticky promítaly vzpomínky, plány, které měl. Zítra se měl zastavit v jednom ateliéru, kde si zamluvil obraz. Rima bude mít brzy narozeniny, chtěl jí udělat radost.

Taky ho žádala, aby utáhnul kohoutek pod umyvadlem v koupelně, kapalo z něj.

A zrovna před hodinou mu volal Gavin Hood, že s ním zítra musí probrat několika úprav ve scénáři.

Oko v oblacích.

Najednou mu ten název připadal tak – ironický. Oko v oblacích. Je tam, nějaké to oko, které nás sleduje, bdí nad námi?

Vždyť smrt přece nemůže být konec, k čemu by byly roky té dřiny, když by pak měla přijít jen tma a brouci, co rozežírají vaše tělo...

„Být, či nebýt? Toť otázka," zamumlal tiše.

Být.

Být člověkem, sprostou existencí, jež se zve pánem tvorstva a při tom by mohl být menší než kterýkoliv jiný tvor. Být tichou součástí Vesmíru, částečkou, na které závisí všechno.

Nebo nebýt?

Nebýt vůbec ničím, odmítat svou podstatu, zapomínat na lidskost a stávat se zrůdou bez srdce a bez duše.

Co z toho je lepší?

...Být. Definitivně.

Jenže umírat znamená napůl nebýt, ne? Vědomí, že vás užírá nemoc, že každé ráno může být tím posledním... Děsivé.

Ale o čem život vlastně je? Nemusíte mít nutně diagnostikovanou rakovinu, aby vám hrozila smrt na každém kroku a za každým rohem. Jen to tolik nevnímáte...

Ozvalo se křupání sněhu. Pomalu zvedl tvář a sledoval dav lidí, kteří procházeli kolem něj. Bylo to jako sledovat proud života.

Nejprve šla těhotná maminka. Za ní cupital malý klučina, který druhou rukou pevně svíral svou starší sestřičku. Následovala je skupina mladých lidí, kteří mezi sebou měli evidentní věkový rozdíl, přesto se spolu bavili bez jakýchkoliv omezení a nahlas se smáli.

Pak výrazy tváří vážněly. Za dvěma studenty s učebnicemi na rukou spěchal vytížený úředník, který nejspíš běžel do práce na poslední chvíli. Následovala ho unavená starší dáma, která měla tváře zarudlé od pláče. Pak starší pán opírající se o hůl, a za ním – nic. Nikdo. Prázdno.

Alanovo srdce sevřel krutý a nemilosrdný strach.

Obloha se začala zatahovat. V dáli zněly hromy a zvedl se prudký vítr.

Alan Rickman – ne herec, ale obyčejný člověk – se zvednul z lavičky a přemýšlel, kudyma se jde domů.

Co je to vlastně domov?

Najednou se jako by odnikud objevila na cestičce Rima. Vlasy jí divoce vlály ve větru a na tváři měla podivný výraz. Napětí a strach.

Měl by jí říct pravdu. Měl by nahlas zakřičet, že je konec, že umírá. Ale on to neudělal.

V tu chvíli totiž uvěřil, že po nicotě smrti něco musí nutně přijít. Něco, co vaše srdce znovu donutí k chodu.

Alan chtěl říct: „Umírám."

Namísto toho se k ženě svého života rozběhl jako mladík, pevně jí sevřel v náručí a do ucha jí zašeptal nejsvětější tajemství: „Miluju vás, paní Rickmanová."

A po tváři mu stekla jedna slza.