Na světě bylo hodně věcí, které nechápal, ale poslední dobou se mu hromadily pod nosem jako materiály po tří týdenní absenci ve škole.

Mohl být rád, že nemusel přemýšlet nad chůzí a dýcháním – to by se jistě na místě zhroutil a volal na stále se vzdalující Evu, aby na něj počkala a odnesla ho do nemocnice.

Musely se sejít všechny náhody, aby celou situaci posunuly až na vrchol jeho ustrašenosti a pobláznění ze strachu.

Za poslední týdny se se svou bídnou rolí v tomto světě smířil a nyní se musel hnát za nedosažitelným cílem, jejž se sám hned třetí den samotky vzdal.

Bylo až k smíchu, jak osud ignoroval jeho rozhodnutí a přání.

Aniž by zpomalil, jeho svět se rozhodl dále plynout šnečím tempem. Připadalo mu, že stojí na místě, jak se snažil bojovat s vánicí, která mu navíc bránila ve výhledu.

Pohyboval se, to věděl, ale Evu nikde neviděl, dokud do ní nenarazil pod stříškou jedné ze starých tramvajových zastávek.

„Kde se zdržuješ?" zasyčela mu do ucha.

„Bylo by fajn mít plán!" křikl tak, aby přehlušil hučení v uších, ale zároveň aby to neslyšeli nevítaní posluchači.

„Nebrzdit a pálit," odvětila a na důkaz svých slov zkroutila rty do pobaveného úšklebku.

Poplácala ho po rameni a ukázala na skleněné dveře od starého nádraží.

„Nebudou to čekat. Neboj se."

„Neboj se," zopakoval po ní šeptem s dávkou sarkasmu jemu vlastní. „Uvědomuješ si, že –"

Ani to nestačil doříct a tišivý tlak na rameni zmizel, když ruku stáhla zpátky a sebevědomým krokem vyšla přes zrezivělé koleje.

David netušil, jestli by měl její odvahu obdivovat, nebo jí dát jednosměrnou jízdenku do blázince.

Aspoň bych tam měl společnost.

Zamezil vstup dalším myšlenkám, které by ho mohly rozhodit, a odhodlal se k chůzi. Toho pocitu, že dělá největší – a pravděpodobně i poslední – chybu svého života, se však nezbavil.

Vítr jej šlehal do tváře.

Sněhové vločky, obyčejně jemné a příjemně chladivé, se zabodávaly do holé kůže na tvářích a zanechávaly po sobě pomalu červenající pole.

Líčka ho po chvíli pálila. Odolával tendenci si je skrýt do dlaní a vcucnout rty do úst. Vytrvával.

Ta změna, když prošel skleněnými dveřmi do staré budovy, byla znatelná ihned – vítr přestal foukat, sníh už se ho nesnažil utopit v červené a chlad, při němž mu zkřehly prsty, se zeslabil dost na to, aby mohl zbraň sevřít a cítit tak, že ji drží.

Vymrkal z očí zbytky rozpuštěných vloček. Vypadaly jako slzy – a on by si je s nimi i spletl, kdyby nebyly studené a bez chuti. Jakmile se mu upravil zrak, zaostřil před sebe do dálky.

Všiml si Eviných zad. Její úzká ramena byla pokrytá sněhem, stejně jako látka už od pohledu teplých kalhot.

Na zádech voda vytvářela mapy suchých a mokrých míst, s bílými ostrůvky. Dokonce i její vlasy byly opět slepené k sobě v několika pramenech tak, že připomínaly spíše chobotnici.

Jako to znal u Kaizer.

Zastavila se. Natočila hlavu na stranu jako sondující surikata – kořist, která se rozhodla vrátit úder. David viděl jen špičku jejího orlího nosu, jež vykukovala skrze nahnědlá chapadla, ale oči se mu záměrně skryly.

Ani si nevšiml, že by se dal do pohybu. Jejich vzdálenost se postupně zkracovala, až se nakonec postavil vedle ní.

Dočkal se jen toho, že ho kopla do lýtka. Důvod toho, proč to udělala, neznal. A raději se jí ani neptal.

Na jazyku ho svrbělo několik otázek. Třeba ta, kam zmizela Inteligence. Ale než se stačil vůbec nadechnout ke slovu, Eva zaujala naučený postoj a namířila vedle sebe.

S rukama nad hlavou couvl o krok dozadu, aby ho náhodou netrefila, a bez dechu sledoval, jak půlkrok za půlkrokem posunovala nohy dopředu.

V tom tichu také zaslechl slabé zvuky – sotva rozeznatelné od hučení větru venku.

Napínal uši do stran, aby našel ten zdroj dříve, než bude úplně pozdě.

Čím déle naslouchal, tím lépe rozlišoval. A ten zvuk i poznával. Těžkopádné kroky, tak typické pro plechové rytíře, že to měl poznat ihned.

Byli tady.

Pořád byli tady.

A on nebyl připraven bojovat. Instinkty mu velely, aby vzal nohy na ramena a zalezl do podzemí, kde by se dalších dvacet let raději živil hlínou, než aby vykoukl na povrch a nechal si udělat díru do hrudníku.

Ale z nevysvětlitelného důvodu zůstával stát na místě.

Možná to byl strach o Evu, co ho nutil zůstat. Ona s Hubertem byli poslední lidé, co mu zbyli, mohl jim říkat rodina. Možná se bál víc toho, že kdyby utekl a Eva by to přežila a našla by si ho, zakroutila by mu krkem tak, že by mu na výpočet toho úhlu nestačilo číslo 160.

Jeho podvědomí tušilo, že tu ztrátu by unést nemusel. A schránka konečně přestala poslouchat strachem nahlodaný mozek a poslala Davida dopředu, aby zaujal místo po jejím boku a bojoval, dokud bude moct.

Automaticky odjistil zbraň. Pevně doufal, že v ní byly náboje, kontrolováním se zdržovat nechtěl.

Vytáhl si zbraň tak vysoko, aby byla téměř pod nosem, a namířil na roh. Když Kaizer mířila tam, očekával, že je našla. A jen čekala na něj.

Jakmile mu ze zorného pole zmizel roh, zaujal ho lesk kovu na chodbě. Nebylo pochyb, že to byli oni.

A i kdyby nebyli, pro jistotu zůstával ve střehu – připraven kdykoli zasáhnout, pokud by se rozhodli otočit a zaútočit.

Jak se zdálo, nevšimli si jich. Měli možnost využít moment překvapení, který jim mohl dát čas na rychlý úprk.

Eva, která byla stejně klidná jako vždy, přikývla na souhlas na nevyslovenou otázku.

Útok?

Ozval se výstřel, následovaný dalším hned vzápětí. Evina střela se s cinknutím odrazila od plechu jednoho z androidů, který šel jako poslední.

Zvuk kulky, tříštící se střetnou částí o kov brnění na zádech, upozornil zbytek skupinky na hrozící nebezpečí dostatečně brzy na to, aby se stačili otočit hlavami za sebe.

David tak úspěšný nebyl. Jeho neschopnost se trefit do stojícího terče – ačkoli tihle se pohybovali po přímce a stálou rychlostí – ho stála možnost skolit alespoň jednoho z nich.

Možná dva, kdyby se trefil správně, ale skutečně nebyl Gustav Holešinský.

„Dávo, střílej!" křičela na něj blondýnka, jejíž zbraň štěkala v pravidelných intervalech.

Zatřepal hlavou a znovu namířil. Dal si načas, tentokrát se chtěl trefit. Snažil se si vzpomenout, co mu radil Filip, když se mu to poprvé podařilo, ale ať se snažil sebevíc, vzpomínka byla prázdná.

Zmizela s tím snem hned další ráno.

Nedokázal se soustředit. Neúspěch, jímž si zhatil možnost na případné přežití, mu vzal i ten zbytek sebedůvěry, již si v sobě uchovával.

Ruce se mu klepaly strachem i nervozitou tak, až jen s podivem dokázal zbraň v prstech udržet.

„Nedokážu... to..." zasyčel skrze semknuté rty.

I přes slzy, jež mu rozmlžily zrak, viděl, že se Inteligence otočila a všech pět rytířů kráčelo vstříc zběsilé střelkyni, která nepřestávala pálit.

Eva téměř ani nemrkala, nehýbala se. Jen její prst tiskl spoušť pokaždé, když se dostal cíl na dostřel.

Androidi už byli docela blízko. David stále bojoval sám se sebou.

A vítr venku hučel, aby stačil jeho mrtvé tělo sněhem zakrýt.

Ne, volal na sebe v hlavě, takhle já neskončím. Jsem zbabělec, ne hrdina. Já nesmím zemřít v boji. Já tam padnu.

„Davide!" ozvalo se pištění znovu.

„Evo," řekl dostatečně nahlas, aby přehlušil hučení, „budu tě krýt."

„Cože?" vyhrkla.

„Utíkej!"

Sám nechápal, kde se v něm ta slova vzala. On, David Merkl, jemuž záleželo jen na sobě samém, prosil někoho jiného, aby utekl.

Nic šlechetného v tom neviděl, pouze možnost pro nápravu. Protože moc dobře věděl, že pokud půjdou blíže, nebude moct jít.

Eva odmítavě vrtěla hlavou.

„Jsi moje možnost na lepší start. Nebo aspoň tvůj mozek. Až mi polezeš na nervy, zabiju tě sama," namítla a povytáhla koutek do úsměvu. „Já chci, aby šli blíž. To se neboj."

Jeho rychle bijící srdce o něco ubralo, když mu došlo, že to byla jen první část Evina narychlo splácaného plánu. Ačkoli by ho rád slyšel, neptal se.

Tím by se jen zdrželi a rozptýlili. Teď bylo důležité je nalákat.

Inteligence byla jen pár metrů od nich. První dva šli vepředu jako pochodující štíty, chránící další dvojici, která si již chystala dlaně s jehlami.

Poslední z nich šel značně pomaleji než zbytek. Davidovi netrvalo dlouho, než přišel na to, že to byl ten Evin terč.

Střelba ustala, když hlaveň opustil poslední náboj. Prázdná zbraň se spustila k boku společně s ženinou paží a hřála rozpáleným kovem její úzká stehna těsně pod okrajem kabátu.

Tato její klidná rezignace mladíka vyděsila.

Vyčkávali v tichu, jako by bylo před bouří, která měla za chvíli přijít. David následoval jejího příkladu a sklopil zbraň dolů.

Ani kdyby teď střílel, nebyl si jistý, jestli by kulka našla svůj cíl. Byl přinucen Evě slepě důvěřovat.

„Doufám, že máš rád vlaky," protrhla jejich bublinu blondýnka a popadla ho za ruku.

Než stačil jen pípnout něco na odpověď, pocítil trhnutí na stranu, které ho téměř vyvrátilo, kdyby nepřeložil nohy.

Nechápal, co se dělo. Eva ho táhla dál, jako by byl hadrová panenka dívky na pouti. Nevadilo jí, že zakopával a sotva se na nohou držel.

Vize dosažení cíle je lákala oba – nyní však byla tím hnacím motorem ona.

„Merkl," zaslechl z dálky.

Nechal Evu Evou a otočil se na druhou stranu. Stále utíkal, ale dokázal rozeznat, kdo z rytířů to vyslovil.

Všichni.

Jeho jméno bylo opakováno několikrát. Monotónně, bez kapky emoce. Kdykoli někdo slovo dořekl, začátku se chopil druhý, aby nebyla ani sekunda ticha.

Pokud ho chtěli vyděsit, dařilo se jim to. Úroveň jeho strachu se posunula nad značku normy – stačilo jen málo, aby vyběhl ven a skryl hlavu do sněhu.

Nebo se s úlekem schoval do kapuce Evina kabátu.

Tah zmizel. Udělal ještě jeden slepý krok, ale to už narazil do druhého těla. Škubl sebou zpátky a podíval se na ni, aby se přesvědčil, že je to skutečně otravná blondýnka.

Eva se na něj pobaveně zubila. Skoro jako by si to neskonale užívala. Ani si nestačil všimnout, že by ze zubů zmizel tlak a typická nažloutlá barva.

Chrup vypadal zdravě, téměř bez závady.

Stejně jako ten jeho.

„Co se to sakra děje?"

Viděl jen pohybující se rty, slova k němu došla později. Souznění monotónních hlasů bylo hlasitější a hlasitější, dokud nebylo tak blízko, že je slyšel přímo ve své hlavě. Jako by se mu usídlili v mozku a opakováním jeho jména mu chtěli sebrat část osobnosti.

„J-já nevím," zakoktal David a zacouval o pár kroků dál.

Tahle hra na průběžnou honěnou se mu nelíbila.

„Proč volají tvý příjmení? Ne jméno, ale příjmení," zajímala se žena.

Ani jí se to nezdálo.

„Nevím," zopakoval šeptem.

Androidi se najednou zastavili. Žádný z nich se nehýbal. Jejich hlavy se otočily přímo na něj.

Červená světélka místo levých očí začala blikat, zatímco ty druhá ztmavla.

Téměř bez dechu sledoval, jak zvedají ruce nad hlavy. Stále ho sledovali, ale nezdálo se, že by ho viděli.

Vše světlé, co signalizovalo, že jsou aktivovaní, vymizelo v tu chvíli, kdy se jejich dlaně otočily ke kulovému stropu.

Bolest hlavy. To bylo to první, co cítil. Hučení větru přebilo silné pískání, které se usídlilo uvnitř lebky.

Jeho ruce se automaticky vyšvihly k uším a zakryly je dlaněmi, aby ten zvuk zmizel, ale jejich zakrytím se to jen zhoršilo.

Zavřel oči. Bylo to jen horší a horší. Všechny vjemy, které cítil, splývaly v jeden. Okolní zvuky zanikaly dříve, než se k němu vůbec dostaly.

Nevnímal dotek na jeho rameni, dokonce ani pád na kolena. Slzy neštípaly, krk nevysychal. Vše, co ho dělalo člověkem, pomalu mizelo. Zůstal jen humanoid a neskutečná bolest hlavy.

Skrčil se tak, že se lokty dotýkal kolen. Hlavu, ukrytou v zajetí paží, zabořil bradou do hrudníku.

Celý svět se kroutil a pulzoval jako tlukoucí srdce, ale kdykoli se to snažil zeslabit, zhoršilo se to. Musel se tomu poddat.

S pláčem bez slz a vzlyků opřel paže dlaněmi o zem a otevřel oči. Vše bylo rozmazané a nabíralo i červeného odstínu, ale blonďatou hlavu rozeznat dokázal.

Eva pochodovala od androida k androidu a otevírala hrudníky. Pak si všímal jen toho, jak srdce bez krve padala na zem.

„Tak..." ozvala se, když byli všichni zpacifikováni.

Pod rukou držela hlavu jednoho z nich a vítězně se usmívala.

„To by bylo. Nečekala jsem, že to bude tak jednoduchý."

Bolest ustala. Jeho nos se ihned naplnil hlenem a tváře smočily slzy. Nechápal, co to bylo.

„C-co to sakra... bylo?" vypískl jako raněné zvíře.