Eva od té doby už nepromluvila.

Bylo to zvláštní, hlavně vzhledem k tomu, že ji považoval za přehnaně ukecanou a melancholickou. Alespoň taková se jevila už od chvíle, co ji poznal – vlastně od první plechovky, co ho minula.

Neubránil se ani strachu, protože na takovou prudkou změnu nebyl zvyklý ani u ní, ani u nepříjemné a protivné Brikety.

S myšlenkami na ženy a jeho naprostou neschopnost s nimi jednat se po uplynulých několika minutách vydal ven ze starého obchodu s nábytkem. Asko tak brzy ztratilo poslední zákazníky, kteří za hodně dlouhou dobu obchod navštívili. Nákupní maniaky by určitě nepotěšilo, že si nic nekoupili, ale David by další postel ve svém malém království nepotřeboval. A i gauč by byl nadbytečný.

Neohlížel se, jestli ho žena následuje. Byl by to její problém, kdyby se chtěla i nadále zdržovat tady a umřít hladem. Možná by mu vadilo, kdyby o pár dní později našel ještě vyzáblejší verzi vyžlete Evy na jednom z pohodlnějších gaučů.

Pomalu mu začínalo docházet, že jí křivdí. Ať se stalo ten večer cokoli, nedávalo jí to právo ho takhle nenávidět. Ne, chyby se dělaly proto, aby se jedinec poučil a jeho společník mu mohl odpustit.

Tudíž nechápal, proč by si měla hrát na uraženou, když nejspíš ani polovinu slov nemyslel vážně, když byl pod vlivem alkoholu. A tu druhou polovinu zase nesměla brát doslovně ona, vždyť byla podobné povahy jako opilý David.

Ačkoli, někde se dočetl, že v afektu je člověk upřímnější než obyčejně. Pokud ztratí zábrany, vymizí i veškerá přetvářka a všechny další lži, jimiž udržoval ve skupince přátel klid a mír.

Což u humanoida platilo trojnásob.

Zatřepal hlavou, aby se všech dotěrných myšlenek zbavil. Nemělo cenu se litovat, dokonce ani proklínat melancholii a nelogičnost žen. I kdyby nad ženami vyhrál válku a ony podepsaly nepodmínečnou kapitulaci, stejně by svého nedosáhl.

Vše, co se z hlavy vypudilo, bylo v tuto chvíli zbytečné.

K přežití nepotřebné.

A pokud tohle nebylo to nejlepší, čemu se na tří týdenní samotce naučil, tak netušil, k čemu byla dobrá.

Jakmile vykoukl nosem ven, rozhlédl se na obě strany, aby se ujistil, že žádné nebezpečí nehrozí. Ve strachu, že o to srdce přijde dříve, než se smíří se všemi chybami své existence, ani nechtěl pomyslet na to, že by na tento moment čekali.

Nehodlal mít hlavu nastavenou jako golfový míček dlouho. Dvacet let přežívání ho naučilo, že čekání vše jen zhoršuje.

Jeho srdce, které bilo jako zběsilé, mu dávalo za pravdu. A dlaně, propocené tak, že na nich nebyl jediný suchý ani milimetr, si z podivné úzkosti utíral do kalhot, aby nervozitě odolal.

„Půjdeme na západ," řekl nahlas.

Věděl, že je Eva za ním. Neviděl ji odcházet a odhadoval, že na to, aby hledala únikový východ po prodejně, byla moc rozrušená.

„Měla by tam být Přáslavská. Čtvrť s jídlem."

„Vybraná," sykla blondýnka na odpověď a protáhla se kolem něj.

Přitom si neodpustila jednu ránu pěstí do ramene, jíž mu připomněla, že tu není sám.

Poté, když se na ni ublíženě zamračil, si odfrkla a hlavou kývla vedle sebe tam, kde před několika minutami zmizela skupinka androidů Inteligence.

Nemusel být ani génius, aby tuto komunikaci beze slov pochopil.

„Chceš nás zabít?" vypískl vyšším hlasem, než původně plánoval.

Jeho strach, že by se vrátili, se znásobil, když zjistil, že se jim vydají naproti. Mnohokrát sice riskoval život tím, že byl těm plechovkám v patách, ale nikdy si netroufal jim vlézt na píseček do města.

Centrála byla něco jiného než Olomoucká aglomerace. Zatímco jeho průboje do budov byly naplánované dlouho dopředu, tohle bylo naprosto spontánní.

A taky pitomost, dodal by, kdyby dokázal myslet čistě. Což mu ještě moc nešlo. Loštičák byl o mnoho silnější, než předpokládal.

„Chceš se dostat do tý obří rtěnky?" zeptala se ho.

Byl to chyták. Moc dobře věděla, že pro samou povinnost by řekl ano. Ale strach, který tohle tělo už dvacet let ovládal a pouštěl ho jen ve výjimečných případech, mu nedovolil to vyslovit nahlas.

Dokonce ani obava o Android nebyla tak silná, aby ho přebila. Raději by si zvykl na nový stereotyp, než aby se nesmyslně nahnal do spárů smrti za hledáním toho starého.

„Chci se dožít alespoň čtyřiceti, díky," zamumlal nakonec. Nemohl se však ubránit pocitu, že měla jeho odpověď znít úplně jinak.

„Dávám ti možnost se ukázat jako hrdina, Davide. Co kdyby sis přestal hrát na něco, co nejsi, a byl pro jednou chlap?"

„Tihle vypadají jako lidi," bránil se.

„Copak jsi nikdy nezabil člověka?" podivila se Eva.

Ačkoli mluvila na něj, neodvážila se otočit.

„No... to zabil, ale... byla to nehoda."

Šeptal.

Tohle bylo těžké vůbec vyslovit, natožpak nahlas. Nebylo to nic příjemného, když věděl, že se už dávno provinil. Že jako dítě mohl být čistý jako lilie, ale postupem času se musel i tento květ potřísnit krví.

„Tak v čem je problém? Tohle ani lidi nejsou. Jsou to stroje, Davide. Hloupý stroje, co nám zabili rodinu. Co z nás udělali to, čím teď jsme. Silnou ženu a trosku, co se bojí smrkat do rukávu, aby ho náhodou nenašli," pokračovala v provokaci.

Neviděl jí do tváře, ale vsadil by se, že se šklebila.

„Problém je v tom, že prostě... se bojím. Hele, já bych se rád najedl, vzal zásoby a vrátil se. Hra na hrdiny už mě přestala bavit. Vždyť mi to ani nešlo!"

„A víš proč? Protože jsi naivní idiot, co si myslí, že pokud se někam zavře, svět bude prosit na kolenou, aby pan umíněnej vylezl ven."

Podívala se na něj a prstem ho dloubla do hrudníku.

„Mám pro tebe novinku, Merkle. Svět neskáče, jak pískáš. Pokud chceš něco udělat, neměl bys schovávat palici do písku. Vykoupu ti ji v hnoji, pokud to uděláš."

Koukal se na ni. Neřekla nic nového, ale překvapilo ho, že to slyšel zrovna od ní.

Čekal by to od Huberta, od Brikety, ale jen ne od přerostlého dítěte, co si ještě nedávno nechávalo říkat Kaizer.

Měla pravdu. Nechtěl si to přiznat, ale měla. Nemusel být ani hrdina. Stačilo nebýt srab. A umět se postavit strachu.

„Proč mi chceš pomoct?" zajímal se.

To byla hned druhá otázka, která mu přišla na mysl. Nechápal, jak by z toho ona mohla profitovat. Maximálně by mohla toužit po nebezpečí.

Nebo zabíjení, to byla možná i pravděpodobnější možnost.

„Protože už nemá cenu se schovávat. Než jsem tě poznala, přežívala jsem schovaná. Ale s tebou jsem se nebála jít do ulic. A byl to skvělý pocit. Chci, abychom mohli vylízt z těch děr. Chci být ten, co chodí po zemi. Tak jako před Inteligencí," vysvětlila Eva a stáhla prst zpátky.

Nejspíš usoudila, že už to pochopil.

„A ty mi v tom pomůžeš. Protože pokud se má někdo dostat k Inteligenci co nejblíž, jsi to ty."

„Jsi asi na špatný adrese," namítl.

„Slyšela jsem od Huberta dost, abych věděla, že jsem u tý správný. Taky by nebylo od věci ti říct, že nemáš na výběr. Buď budeme pokračovat v plánování v klidu a nikomu se nic nestane, nebo ti zlomím pár kostí a půjde to po zlým. A věř mi, že já vím, který se hojí rychle a který ne. A kde to bolí nejvíc."

David naprázdno polkl. Nevybrala si zrovna to nejlepší místo a chvíli na takovou diskusi. Uvítal by větší soukromí, více času na rozmyšlenou.

Nepochyboval však o tom, že by mu dokázala ublížit. Přeživší udělají vše pro to, aby byli svému cíli blíže. A navíc to byla Kaizer – její dospělejší a agresivnější verze, která k němu z nějakého důvodu cítila zášť –, u ní si nemohl být jistý ani její důvěrou v něj.

Nezbývalo mu nic jiného než prostě přikývnout. Nad následky bude moct přemýšlet později, nyní se těšil z toho, že se zachránil před bolestí.

Alespoň do doby, než se to celé zvrtne a jejich menší pokus skončí úplnou katastrofou.

Vyrazil z hrdla táhlý povzdech. Napětí těla z něj opadlo a dočkal se uvolnění, které ovšem rychle nahradil šok.

„Ty na ně chceš hned?" vyhrkl, když mu to došlo.

„A ty chceš čekat další týdny? Je jen otázka času, kdy nás najdou. Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek," odvětila blondýnka už mnohem klidněji.

Bylo až děsivé, jak rychle se dokázala uklidnit.

„Já bych odklad uvítal. Třeba na promyšlení plánu."

„Není čas."

„Vždycky je čas."

„Teď ne," stála si zatvrzele za svým a popadla ho za loket. „Doufám, že u sebe máš něco, čím se budeš bránit."

Vzpomněl si na svůj šroubovák. Na ten, který ztratil, když ho dostali. Ten, s nímž bojoval proti všemu nebezpečí, co se v okolí objevilo.

Hned poté se mu vybavila jeho menší verze, již měl na pokoji v nemocnici. I ten nechal pod polštářem.

„Vlastně..."

Chtěl jí vysvětlit, proč už si s sebou žádné zbraně nebral, ale předstihla ho. Vtiskla mu do dlaně obyčejnou pistoli a sevřela mu kolem násady prsty.

„Doufám, že umíš střílet."

„No... umět a trefit se u mě synonyma nejsou," přiznal.

Potěžkal zbraň v ruce. Byla o něco lehčí než ta, s níž trénoval s Filipem. Uvítal by něco těžšího, ale taky od té doby zesílil. Zpětný ráz už by ho nemusel skolit.

„Tak doufej, že u toho neumřeš. Budu tě bránit, ale zadek si uchraň sám. Pokusím se tě nestřelit," poznamenala Eva s úšklebkem a vytáhla i svou zbraň – o něco menší a nenápadnější.

Neptal se, kde je vzala. Přeživší odedávna uměli obstarat vše potřebné k vytrvání do příštího dne, neměl by se divit tomu, že u sebe nosila zbraně. A mrtvých tu kdysi taky muselo být dost – a hlavně, když byli na okraji města, kde se zbraně prodávaly už jen proto, že lov byl stále oblíbeným koníčkem všech věkových kategorií.

David obrátil oči v sloup a sklopil zbraň hlavní dolů. Nechtěl riskovat, že by náhodou vystřelil a trefil člověka. Už jednou se mu to stalo a od té doby ho vidina padajícího starého těla pronásledovala ve snech.

Žena na něj nečekala. Než se stačil rozkoukat, kráčela s rukama před sebou dál ulicí směrem, kam předtím zmizela Inteligence – nejpřímější cestou k vysoké budově, která skutečně velmi nápadně připomínala rtěnku.

Automaticky šel za ní. Pohled nechával na pozoruhodné budově, která stála v centru aglomerace. Od místa, kde se nacházeli, to nebylo moc daleko.

Věděl, že pokud půjdou rovně, brzy najdou staré nádraží pro metra a kolejnice.

Pouliční lampy, z nichž odpadávaly slepené kousky sněhu, vypadaly jako stromy. Proto ulice působila dojmem betonového lesu, jímž směl procházet bez toho, aby se bál neviditelných a těžko od prostředí rozpoznatelných děr.

Navíc byla cesta docela pohodlná, hlavně v nových holínkách, které sebral ze skříně.

Za ta léta, co se učil přežívat, získával ke sněhu pomalu respekt. Tyto malé částečky skrývaly to, čeho se on bál.

Po podzimu, kdy vše umíralo, zakryl bílou peřinou zpustošený svět, aby schoval byť tu největší kaluž krve po mrtvém dobytku.

A do jara už mrtvola nebyla tak ošklivá.

Když byl menší, chodíval se koukat ven. Hubert mu dovolil vždy jen krátký náhled, to alespoň ze začátku, ale jelikož nikdy nectil všechna pravidla, občas se stávalo, že vylezl a procházel se krajinou padlých těl bez srdcí.

Teď to bylo podobné. V těch domech podél ulice byli kdysi lidé. Nebylo to ani tak dávno, co se v herně na okraji křižovatky vsázeli bohatí s chudšími a muži se ženami o cokoli, co měli po kapsách.

Tam na tom modrém koberci neexistovaly mezi jedinci rozdíly – snad až na věk a vzhled. A počet končetin.

A támhle na tom nádraží stával a sledoval, jak jedno metro za druhým mizelo v úzkém tunelu pod městem.

Metro neviděl už přes deset let a nebyl si jistý, jestli vůbec nějaká jsou. Většina vozů a letadel se rozebrala pro výrobu prvních androidů Inteligence, nedivil by se tomu, kdyby našel jen pár součástek na kolejích.

Eva přidala do kroku. Všiml si toho až tehdy, kdy zaznamenal, že její dupot neslyší.

Než se dal do běhu, vycházela už kopec, jenž vedl na nemalé prostranství před starým vlakovým nádražím.

Utáhl si popruhy na ramenou a vyběhl vpřed.

Musel přeskočit pár kaluží, aby si nepocákal teplý oděv a nenalil si do holínek vodu. Studený vítr ho píchal do holé tváře, nechtěl, aby zaútočil i na mokré fleky.

Nevolal na ni, aby zpomalila. Byl rád, že vůbec dokázal dýchat a udržel jídlo v žaludku. Po tak dlouhé době, co neběhal, pro něj byl takový krátký sprint úmorně dlouhým maratonem.

Plíce už odmítaly přijímat vzduch, ale srdce bilo ještě zběsileji než doposud. Tělo očividně vytušilo blížící se nebezpečí a připravovalo se na další akce.

Jakmile vyběhl kopec, zastavil se, aby nabral síly. Eva už scházela chodník a byla v polovině cesty k nádraží.

Když se podíval do dálky, všiml si něčeho, co se na slabém podzimním – skoro až zimním – slunci třpytilo.

Už chápal, jak věděla, kam má jít.

Vůbec se mu nechtělo dál. Strach mu opět sevřel hrdlo a zabránil mu v tom, aby na ni křičel.

Chtěl, aby se vrátila zpátky a řekla, že to byl jen test, jestli může mít infarkt i v tak docela mladém věku. Ale nezastavovala se.

A jemu nezbývalo nic jiného, než spolknout všechny urážky ironie osudu a vydat se za blonďatou hlavou, která se mu ztrácela ve vánici.