Ráno musel Kaizer slíbit, že se s ní vydá na sběr zásob.

Byl pořád ještě zmatený z noci i včerejšího večera, jinak by na prosbu tak snadno nekývnul. Nebo se mu jen stýskalo po chladu sněhu a pohlazení slunečních paprsků.

„A musíte mi vzít prášky proti bolesti. Mě ten zub snad zabije," připomněl jim Hubert, který oba společníky pozorně sledoval.

David se podíval na dívku. Ta se vesele usmívala, když vybalovala batoh a převracela ho, aby z něj vypadly zbytky, které nestihli sníst.

Očividně její nadšení vyplývalo z vědomí, že zašpiněnou podlahu může vytřít znovu. Nebo alespoň tak si to mladík vysvětloval.

„Já jsem ti navrhovala, že ti ho vytrhnu," ozvala se po chvíli Kaizer, když si přehodila popruhy a hodila batoh na záda.

„Tobě bych kleště do ruky nesvěřil," zabrblal a dojel k nim. „Dejve, dej pozor, aby se někde nezapomněla. Minule přišla až večer s tím, že našla nový neprozkoumaný zlatý důl."

„Sůl jsme potřebovali," namítla ihned a produpala si cestičku kolem něj.

Než stačil kdokoli z nich něco namítnout, trhla hlavou tak rychle, až jí krátké vlasy opsaly půlkruh, a odešla na chodbu.

„Dávejte na sebe pozor," řekl veterán, jakmile byla z doslechu.

Natáhl ruku a poplácal Davida po rameni.

„A kdybyste potkali nějakýho plecháče, hned se vraťte. Žádný hry na hrdiny, jasný?"

„Jsme lidi, ne hrdinové," přitakal mladík a schoval si kapesní nožík, s nímž si doteď nevědomky hrál, do kapsy. „Alespoň někteří z nás."

„Ušlechtilý, vážně. Hele, tebe by bylo na vojáka škoda. Třeba jsi byl v minulým životě –"

„Filosof?" doplnil za něj.

„Idiot. Ale jo, i to, cos řekl, by to vystihlo," opravil ho Hubert.

Už to bylo dávno, co se na sebe takhle usmáli, ale David si pamatoval všechny úsměvy, jež mu veterán daroval.

Tím, že on svého otce neznal a nejspíš ho viděl jen jednou v životě, se stal jeho nejbližším známým, který mužský vzor dokázal dokonale nahradit.

Beze slova přítele poplácal po rameni a obešel si ho, aby i on mohl vyjít na dlouhou chodbu.

A protože se už z místnosti neozvalo jediné slovo, s pořádným nádechem vypjal hruď a vyšel k vysoké postavě u skleněných dveří.

Kaizer na něj netrpělivě čekala. Na zádech nesla batoh s lahví vody a pár tyčinkami, které jim zbyly, kdyby náhodou nic dlouho nenacházeli.

Nohy tenké jako párátka trčely zpod úzkých boků, jež zakrývala přilnavými kalhoty. V půli stehen byla hranice kalhot a dlouhé teplé bundy, již si stahovala níž, aby jí mráz nekousal stehna.

Nemohl si pomoct, ale připomínalo mu to jejich výlet do obchodu s botami.

Jen u ní neviděl to stejné nadšení, s nímž prorokovala lepší pokračování dne a vykračovala zvesela jako malé dítě. Tentokrát byla chladná, smířená. Možná za to mohl pobyt s Hubertem.

„Nemáme moc času, do večera se musíme vrátit. Kolem nemocnice hlídají kolem deváté a já fakt nechci skončit na stole," zabrblala, jakmile byl v doslechu, a hodila po něm další batoh.

Chápal to, nemusela nic opakovat. Bez námitek si dal popruhy na ramena a prošel dveřmi ven. Na nějaké gentlemanské způsoby už ani nepomýšlel a byl rád, že mu nic nevyčítala.

Slunce teprve vycházelo, když stanul na chodníku před budovou nemocnice, jež se stala jeho útočištěm na celé tři týdny.

V tom pokoji ve třetím patře ztrácel naději, propadal vlastnímu strachu a učil se sám se sebou žít v takové symbióze, aby si ani jedna strana jeho osobnosti neubližovala.

Ale nadešel čas být chvíli milý humanoid – ten, který pomáhá, aby přežil někdo další.

Kaizeřiny blond vlasy polétávaly ve větru jen pár metrů před ním. Její dlouhé nohy jí poskytovaly náskok, který si opatřila rychlejší chůzí a neohlížením se zpět.

Možná už ze zvyku se ani nedívala, jestli je David za ní.

Mladík si táhlým povzdechem upravil popruhy a vyběhl za ní. Nechtěl být sám už ani minutu, ty tři týdny mu jako test stačily.

Nebýt toho, že k němu promlouvali skrze zavřené dveře a taky jeho pokusu o čtení té příšerné knihy, nejspíš by přišel o rozum úplně.

Takhle se na posledním vlásku držel.

Ač se snažil našlapovat lehce, jeho skoky byly těžké, jako by byl slon tančící Labutí jezero.

S nepříliš dokonalou ladností v kombinaci se ztěžklými končetinami se nebylo čemu divit. Poslední týdny v podstatě hlavně proležel a proseděl, to se o pohybu mluvit nedalo ani zdaleka.

„Zkus pobíhat o něco hlasitěji a nemusíme se už schovávat," upozornila ho přítelkyně.

Skutečně byla podrážděnější než obvykle.

On ji znal jen jako veselé přerostlé dítě, ale tohle snad ani nemohla být ona. Dokonce ani vážná Kaizer se této nepodobala.

A přiznal se, že ho to trochu děsilo.

„Kam přesně půjdeme?" zajímal se.

Bylo to jiné, zvláštní. Tentokrát nesměl být ten dospělý vůdce on.

Ačkoli si to jen nerad připouštěl, Kaizer Olomouc znala mnohem lépe než David. I když zde strávil veselé dětství, zbytek života zkrátka prožil skrytý v podzemí.

„Okolí už jsem vybrala, budeme muset kousek dál. Proto jdeš se mnou ty," odvětila, aniž by se na něj podívala.

„Myslel jsem, že ti mám dělat společnost," zavtipkoval, aby trochu to napětí uvolnil.

Ale Kaizer se ani nepousmála.

„Káj, já –"

„Jsem Eva. Už mě jinak neoslovuj. Prosím."

Překvapen strohostí v jejím hlase nic nenamítal. Žádost o nové oslovování mu možná i vyhovovala, takhle alespoň viděl, že je člověk se vším, co by měl mít. Se starostí, strachem, jménem, jež bylo její minulostí, je přítomností a navždy i bude součástí její složité osobnosti.

Ale ta změna tak náhlá, že za tím muselo něco stát. Ani nebral v potaz její tvrdohlavost a umíněnost, jíž si vydupávala svou vysokou pozici mezi dvěma muži.

I kdyby David chtěl, nemohl by být velitelem jejich malé skupinky přeživších. Nikdo by ho neposlouchal. Ani on sám by se neposlouchal, kdyby byl na jejich místě.

Na rtech mu ulpělo prosté proč. Potřeba znát důvod jejího chování brzy začala napadat mozek a bránila mu v racionálnějším myšlení.

Nedokázal přemýšlet čistě, když, kdykoli jeho pohled zůstal na prkenných zádech, se mu hlavou proháněly jen myšlenky na to, co asi musela za ty tři týdny prožít, aby ji to takhle změnilo.

„Máš na mě vztek?" vyslovil nakonec, sklesleji, než původně zamýšlel.

„To už se od přerostlých dětí očekává," zasyčela na odpověď a přidala do kroku, aby přeběhla silnici na druhou stranu.

Pokud si myslel, že to nechápal, nyní byl ještě zmatenější.

Netušil, jestli mu četla myšlenky – ačkoli nevěřil, že něco jako telepat skutečně existuje, tato teorie mu připadala nejpravděpodobnější –, ale bylo až děsivé, s jakým odporem ta slova vyplivla.

Takovou ji neznal. Ten klidný svět, kde byla veselá Kaizer, se rozpadal jako domeček z karet. Příchod zatrpklé Evy a její zjevné nenávisti k němu se mu ani trochu nezamlouval.

Nechápal, proč s ním ženy nedokázaly vycházet. To, že potřebuje velký prostor, dával najevo dost jasně. Jeho Android s tím problém neměla.

Jen organické ženy – ty, které by měly mít mnohem větší pochopení než nějaký stroj – neuměly přijmout tu skutečnost, že byly jeho zájmy jinde.

Ony chtěly zachránit populaci, on toužil po tom, aby věděl, kdo doopravdy je. Ale obě tužby se vzájemně vylučovaly, nebylo tudíž možné, aby mohl být neomezeným otcem.

Už jen ta myšlenka se mu příčila. Mnohokrát přemýšlel o založení rodiny, potomstvu, pokračujícím rodu. Ale rodu čeho? Tohle nebyl svět, kde by mohlo dítě vyrůstat.

A on to věděl lépe než kdokoli jiný.

Ani si nevšiml, že by Ka... Eva zmizela. Nikde neviděl mihnoucí se dlouhý stín, který se jí lepil na paty, dokonce ani na světle se třpytící vlasy barvy slámy, již dávno ne slepené a zacuchané, jak je znal z dřívějších dnů.

Objal si prsty zápěstí druhé ruky a docela pomalým krokem vyšel k protější ulici.

Ve víře, že na něj čeká, nespěchal. Ztuhlé svalstvo a stále ještě zmatený mozek ze včerejšího večera ho nenechávaly běžet rychleji. To samé mu radil i po dlouhé době plný žaludek.

Téměř stydlivě nakukoval do dalších ulic, když hledal přítelkyni, která mu utekla. S každým dalším neúspěchem klesal na mysli, propadal se ve vlastním zklamání.

Vlivem samoty a dlouhého přemýšlení byl paradoxně citlivější než dříve. A ač se to snažil potlačovat, zklamání v sebe sama hodně bolelo.

To je určitě tím alkoholem.

Nevěděl, kde je. Byl už pěkně daleko od nemocnice, nemělo cenu se pokoušet vracet sám.

Cestou by se jistě někde ztratil, se svým štěstím by narazil na další hlídku plechovek, která by byla nejblíž. Ani by se nedivil tomu, kdyby za několik hodin mával svému srdci. Jako poletující duše nad mrtvým tělem.

Někdo ho popadl za ruku a škubl s ním do budovy vedle. Jen o chloupek jeho druhá paže minula skleněné dveře, o něž by se mohl ošklivě pořezat.

Jakmile stál pevně na nohou, chystal se otočit a pořádně Evu napomenout. I citově zabarvenými slovy by jí vysvětlil, že mu skoro přivodila infarkt, ale dlaň na ústech ho nenechala štěknout ani slabiku.

„Jsou tady," zašeptala tak tiše, jak jen se odvážila.

Štípl ji do ruky, aby ho pustila. Zpocená dlaň na rtech se mu vůbec nelíbila, podobně jako zhoršené dýchání.

Navyklému dýchat ústy, aby necítil puch vlastního těla, bylo těžké přejít na prosté funění nosem.

Nepouštěla ho však. Byl si jistý, že to cítila, protože se mimoděk kousla do rtu a tiše sykla. O nic dalšího se raději nepokoušel. Kdyby ji kousl, šokem by mohla zapištět a to by je prozradilo.

Slyšel, jak jí bije rychle srdce. Jak se zoufale snaží prorvat ven, utéct co nejdál a už se nevrátit. Podobně jako to jeho. Jen s tím rozdílem, že mu srdce uteklo už dávno a on žil pouze s jeho stínem.

A vrhá srdce vůbec stín?

Nemohl si pomoct. Na mysli mu vytanula vzpomínka na schovávanou ve skříni. Se sestrou se tam skrývali před přicházejícími plechovými rytíři, kteří jim před ani ne hodinou odvedli maminku.

Teď to bylo hodně podobné, jen Eva nebyla jeho sestra a obchod s nábytkem – očividně Asko, jak si stačil všimnout – nebyl skříň. Ale jako vtip od osudu tu skříní byla spousta.

Eva zůstávala napjatá. Téměř nedýchala.

Úzkostlivě si k sobě tiskla o něco menší tělo, paži mu ovíjela kolem pasu. Toho si ani nestačil v tom všem spěchu všimnout.

Dlouhé prsty obepínaly jeho bok, mačkaly mezi dlaní a kostí jeho starou koženou bundu. Tu by měl taky vyhodit, mimochodem.

Alespoň od sebe roztáhla prsty, aby mohl omezeně dýchat i ústy. Poté se naklonila dopředu k oknu a zamračila se za svůj odraz na skle.

David viděl jen ustaraný obličej a vystrašeně těkající zornice, to s osobností Kaizer nemělo nic společného. Ale s Evou ano.

Chvíli takhle čekali. David v Evině objetí, Eva ve strachu z prozrazení. Trvalo ještě nějakou dobu, než kolem prošli čtyři lesklí androidi.

Každý z nich byl jedinečný. Jeden měl dlouhé blond vlasy, svázané do culíku řetězem, který sahal až po ramena. Zelený kabát nepřidával nenápadnosti ani zdaleka, ale alespoň šedé kalhoty se v okolí ztrácely.

Orlí nos a oči vtlačené do lebky poukazovaly na muže, avšak plné rty a dlouhé řasy na ženu. Bylo těžké odhadnout plánované pohlaví.

U zbývajících tří to nebylo těžké rozeznat. Všichni měli krátké stříbrné vlasy, robustní postavu a široká ramena.

Stavba těla byla jednoznačně mužská, ty křivky rozhodně nebyly vykrojené tak žensky, jako to měla třeba Jana.

U Evy se o pase mluvit nedalo, ale náznaky tam byly také.

Ani jeden nic neřekl. David se snažil, aby dýchal, Eva je pozorně sledovala, dokud neodešli. Naštěstí se nezdálo, že by si jich všimli, protože pokračovali dál bez toho, aby otáčeli hlavy.

Jakmile byli dostatečně daleko, tlak na rtech zmizel. Pořádně se nadechl a naplnil plíce čerstvým vzduchem, než se odvážil vyslovit to, co mu vrtalo hlavou.

„Myslel jsem, že nás hledají podle tepla."

„Já jsem myslela, že jsi na plechovky odborník. Pokud vím, tak se spoléhají hlavně –"

„Na perfektní zrak a sluch. Jo, já vím," doplnil okamžitě, když už to vypadalo, že z něj chtěla udělat idiota. „Ale termovize je mnohem spolehlivější."

Eva spustila i ruku z jeho pasu a došla k oknu. Opřela se čelem o sklo, aby dohlédla dál. Tentokrát jí do tváře neviděl. A možná za to byl rád.

„Potřebují energii. Tak jako každej živej organismus," zamumlala po chvíli. „Termovize hodně žere. Ale to bys měl vědět."

„Android ji moc často nepoužívala a... upřímně, víc jsem se věnoval programování emocí, než kontrolám rychlosti vybíjení při speciální funkci," odvětil dotčeně a usadil se na gauč, který byl vystavený opodál.

„Ta tvoje Android musela být bohyně, když ji tak uctíváš," poznamenala Eva jízlivým tónem. Jako by mu něco vyčítala.

„B-bohyně? O čem to sakra –"

„Nepředstírej, že si nic nevybavuješ! Já si moc dobře pamatuju, co všechno jsi řekl. Úplně všechno."

Zmateně na ni civěl. Skutečně si ze včerejšího večera nevybavoval vůbec nic, dokonce i ten sen se pomalu ztrácel za záclonu šedi.

„Opravdu nevím, o čem –"

„Víš ty co? Nech to být," odsekla a prsty si sčísla vlasy dozadu.

„Evo, já –"

„Nech to být!" vyjekla a otočila se na něj.

Klamal ho zrak, nebo viděl slzy?