„Svět se nezboří, když na chvíli tu čtečku odložíš," poznamenal jeho zrzavý společník, který si našel čas na svého nejmilejšího svěřence.

„Ale já se to chci doučit," namítl chlapec, aniž by zvedl pohled od obrazovky.

Geomorfologie ho ještě nikdy nezaujala tak jako teď.

„Dej mi ještě tak hodinu. Nebo radši dvě, o pět kapitol později už je rovnice a já si chci zkusit –"

„Davide, věnuj se mi."

Nestávalo se moc často, že by ho oslovil jménem. Většinou o sobě slýchával jako o malém klukovi, prckovi. Filip byl nápaditý, dokázal vymyslet takovou přezdívku, aby Davidovi dal najevo, kdo je vyspělejší, ale zároveň ho tím neurazil.

Používal to pouze výjimečně, protože si odhadl, že to může využívat jako eso v rukávu i poslední brzdu, kdykoli měl s malým Davidem problém, který se nemohl odkládat.

Chlapec s tmavými vlasy skutečně na chvíli zvedl oči, aby pohleděl do toho obličeje, posetého nespočtem větších světle hnědých pih, jejichž pás se táhl od jednoho jařmového oblouku ke druhému.

Bledá tvář nenabrala bronz ani po dlouhém pobytu na slunci, ponechávala si svůj jogurtový odstín. Ale občas si všímal i narůžovělých popálenin. Filip se je snažil zamazávat, ale vše skrýt nedokázal.

Pamatoval si, že se do kdysi ptal na to, jestli je rezavý od přírody, nebo jestli si jen neusmyslel, že už nechce být dále blond.

Filip mu tehdy odpověděl tím, že si ukázal na řasy a obočí a vysvětlil mu, že kdyby se barvil, nedotáhl by to do takového extrému, že by změnil i vizáž malých chloupků. A hlavně ne těch, kde by to bylo extrémně nepříjemné. Nemusel zmiňovat, že nemluvil o podpaží.

To byl jejich první rozhovor, který se netýkal výcviku.

A rozhodně nebyl poslední.

„Hotovo," odsekl a sklopil pohled zpět na modrý display.

Už mu lezlo krkem, jak ho každý rušil, když se snažil sbírat vědomosti. Měli by být rádi, že se alespoň někdo hodlal stát inteligentnějším, než byl igelitový sáček ve větru.

Občas přirovnával mozky zdejších dětí k ponožce na tyči. Kam foukne vítr, tam se otočí a nadme se. A že se některé zdejší omladiny uměly pěkně nadýmat.

Jako budoucí voják poslední armády neměl nárok na moc volného času. Jeho denní program vlastně obsahoval pauzu pouze v podobě hodiny na oběd a čtyřicet pět minut po večeři.

A svůj klid si užíval plnými doušky u učebnice, která v sobě měla všechno, co toužil znát.

Nebyl nadšený ze zrzkovy přítomnosti. Svou pauzu po večeři si dnes skutečně zasloužil a rád by se věnoval zase chvíli tomu, co chtěl on.

Když už mu vzali možnost se vídat se sestrou a navštěvovat ji kdykoli, když si dupne, musel zaměstnat mozek, aby na ni nemyslel. Což bylo těch pětačtyřicet minut dlouhého šrotování a šprtání.

„Fajn, ale stejně budu mluvit," nedal se Filip a usadil na zem vedle něj.

Stěna se stala prvním místem útoku Filipovy nevelké hmotnosti, jejíž nemalou část ztratil při opření zad. Následně mu padla hlava na rameno.

„Dohnalová povídala, že tě nechá vyhodit z jednotky."

„Ať si klidně nasere do huby," zabrblal, ale přesto vztekle zavrčel.

Byl mizerný voják a Dohnalová byla poslední, kdo nad ním nezlomil hůl. Snažil se zabrat, opravdu se snažil, ale každá snaha skončila naprostým fiaskem.

Nedivil se tomu, že se ho chtěla zbavit.

Ale nikdo jiný ho už pod křídla nevezme.

„Nemluv takhle o ní," zamumlal zrzek.

Kdyby použil rázný tón a přidal i na hlasitosti, zněl by jako jeho maminka.

„Je nejuznávanější důstojník v táboře. Proti ní bys neměl šanci, postavil by se za ni každý."

„I ty?" zajímal se, podíval se na něj a nevinně zamrkal.

„Nevím," přiznal.

Očividně byl proti jeho pokusům o nevinnost a dětskou prostotu imunní.

„Víš, že tě mám rád. Ale ona má můj respekt."

„Jo a to je u vojáků víc než srdce," zamručel si chlapec pod nosem a zklamaně stáhl obočí k očím tak, až se téměř dotýkalo dlouhých černých řas.

Myslel si, že když už se stačili takhle sblížit, mohl bez ostychu a hanby říct, že je to jeho přítel. Ale když dával přednost velitelce před ním, ranilo ho to víc, než si připouštěl.

Na tomhle zrzkovi mu záleželo a na jeho názoru na něj rovněž.

Kolem ramene se mu sevřely dlouhé hranaté prsty, tah paže ho přitáhl blíž k teplu druhého hrudníku.

David neodporoval, objetí neodmítl nikdy. Dokonce ani teď, když byl na něj naštvaný.

„Ty víš, co pro mě znamenáš, Davide," zašeptal mu Filip do ucha a odhrnul tmavé vlasy z čela. „Ale jsme vojáci. A oba víme, že respekt je tady mnohem víc než city."

Cítil, jak se mu zoufalstvím svírá hrdlo. Tváře mu sice hořely, když zrudl až po uši, ale do očí se vehnaly slzy, které toužily smočit od prachu a bláta ušpiněný obličej.

Učení už nebylo tak důležité. Sevření, jehož se mu od zrzavého dvacátníka dostalo, mu pomáhalo uvolnit ten tlak, který jeho tělo sužoval.

Potlačoval v sobě vztek i zbytek pláče, co nedokázal ze sebe dostat už na poli.

Poddal se tomu doteku úplně. Pustil si čtečku do klína a protáhl ruce pod zrzkovými pažemi, aby mohl skrýt obličej do standardního šedého trička uniformy.

U levého oka se jeho hlavy téměř dotýkal červený šátek, který měl Filip obmotaný kolem paže jen těsně pod ramenem. Bylo to poznávací znamení zdravotníků.

Věděl, že kdyby něco potřeboval, byl tady pro něj. Ale pokud šlo o vztahy mezi bažanty a důstojníky, nesměl se za něj postavit.

I přesto uvítal každou důvěrnou chvilku, kdy nemusí myslet na nejistou budoucnost.

Tak jako nyní.

„Co kdybys vzal tu zbraň a šel si to zkusit znovu, hm?" protrhl to trapné ticho Filip a pohladil ho dlaní po zádech.

„Nedokážu to," namítl David se zafňukáním.

„Pomůžu ti."

Nakonec na to kývl. Musel se umět bránit, musel bojovat, kdyby sem přišli. A hlavně měl povinnost chránit to jediné, za co stálo žít. Jeho malou sestřičku Sáru.

Filip ho pustil a pomohl mu na nohy.

Čtečka, jež si hověla v chlapcově klíně, byla násilně vyhnána a shozena na zem jako kočka, které se konečně podařilo najít vhodné místo pro odpočinek.

Jen se štěstím se jí nic nestalo, i tak se však David raději přesvědčil letmým pohledem na zem. Jen pro jistotu.

Nechal ho, aby jej oprášil. Tiše zasyčel, když narazil dlaní na ranku od hole podplukovníka, ale jinak se neozýval. Alespoň ne tak nahlas, že by se za to mohl stydět.

Filip se snažil, aby na sobě neměl tolik prachu, byl však opatrný na potlučená místa. Přeci jen ten červený šátek něco znamenal. Jako zdravotník rány už prohlédl, proto věděl naprosto přesně, kterým místům by se měl vyhnout.

„Filipe," ozval se David, když už se mu to přestávalo líbit. „Dost. Nemusím vypadat jako model z mola."

Mladík ještě vytáhl kapesník a polil ho vodou ze své láhve. Pak Davidovi umyl obličej, zbavil ho většiny bláta i zaschlých slz.

A ruku stáhl zpátky teprve tehdy, až byl se svou prací spokojen.

„Nemůžeš vypadat jako šmudla," vysvětlil. „Takový hezký kluk by se měl usmívat. No tak, usměj se."

Věděl, že by mu nedal pokoj, kdyby to neudělal. Bez zbytečných poznámek povytáhl koutky do falešného úsměvu, při němž cenil zuby jako žralok a rty kroutil do čehosi, co se úsměvu jen vzdáleně podobalo.

Ale Filip se zdál být spokojený, protože ho jen poplácal po rameni a vyvedl ven z pokoje.

Chodbou ho vedl téměř bezduchého. David byl duší úplně mimo tělo, nedržel se té schránky, která mu byla dána. Neposlouchal zrzka, jenž otevíral při mluvení ústa. Nejspíš se opět svěřoval se zážitky z dnešního dne a stěžoval si na problémy v jídelně.

Ani se nenadál a už stáli venku. Do očí ho udeřilo ostré světlo lampy, kterou někdo rozsvítil dříve, než šero nahradila skutečná tma.

S mručením si oči protřel a následoval tu zářící rezavou skvrnu, která kráčela jen kousek před ním.

Jakmile dorazili na cvičiště, vzal Filip lehkou poloautomatu z provizorního stojanu, který tu byl už od zlatých dob slávy těchto kasáren. A rozhodně zažil lepší časy.

Potěžkal ji v ruce a vyšpulil nezvykle béžové rty, když zvažoval, jestli mu nemá podat nějakou jinou. Nakonec zavrtěl hlavou a vybral o něco větší.

„Problém je v tom, že trénuješ jenom s devítkou. Nevěří ti natolik, abys měl v ruce něco silnějšího," řekl a podal mu ji.

Poklepal na protáhlé hrdlo.

„Říká se tomu skútr. Rychlost kulky je přibližně stejná jako u ostatních poloautomat, ale má velký zpětný ráz, protože tlačí velkou kulku. To by ale neměl být problém, jen musíš počítat s určitým zakřivením, který jí dáš."

Zbraň byla těžší než ty, s nimiž doposud střílel. Skútr, jak ji Filip nazval, měl na sobě připevněný i tlumič. I zaměřování bylo podobné jako u ostatních, jen typický křížek z dob počátků milénia nahradilo kolečko.

„Tahle kráska je třicet let stará," poznamenal zrzek a vzal jeho ruku, aby pozvedl zbraň výše. „Moje oblíbená. Je zkonstruovaná podle plánů dvacátých let. Když nebyla válka, zbraně nebyly třeba, tak se muselo sestrojovat podle starých plánů. Ale řekl bych, že skútry se jim vyvedly. Co myslíš?"

„Rozhodně bych tomu neříkal „skútr"," zabrblal a zavřel jedno oko, aby si vyzkoušel míření. „Proč to není třeba „dlouhán"?"

„Protože by se tomu všichni smáli," odvětil jednoduše a jeho ruku pustil. „A robotům nechybí jen mozek a srdce, ale taky smysl pro humor."

„Ale to většině lidem tady."

Tentokrát Filip nic nenamítl. Jen se sotva znatelně uchechtl a ustoupil stranou, aby mu nechal prostor.

„Nezapomeň dýchat. Střelba je jako meditace, tu si pamatuješ. Jako to dechový cvičení, na který za mnou chodíš."

Už mu chtěl prozradit, že za ním nechodí kvůli tomu cvičení, ale jeho příjemné společnosti. Naštěstí se včas zarazil, než řekl něco, čeho by mohl později litovat.

Raději se rozkročil a snížil těžiště, aby ho zpětný ráz neposlal k zemi. Tak jako ho to učila Dohnalová.

Opřel si pažbu o rameno a posunul se o pár šoupavých kroků blíže k terči. Bláto na botách ani nestačilo zaschnout a opět se objevily v objetí kaluže. To už však byl dostatečně daleko. Blíž jít nehodlal.

Otočil se za sebe. Chtěl Filipa u sebe. Ne aby se na něj koukal jako na kadeta, který se snaží namířit. Ale aby tady stál jako zdravotník, jenž vyčkává, kdy to vojáček vzdá.

Chtěl, aby ho uklidnil, až opět mine a sám sebe zklame.

Filip výzvu pochopil. Jejich komunikace beze slov fungovala dokonale. S rukama za zády a naučeným pevným postojem se postavil vedle něj a přikývl, že může pokračovat.

Byl si jistější, když stál poblíž. Když u sebe nemohl mít Sáru, Filip byl hned druhá osoba v pořadí, kterou nechtěl za žádnou cenu ztratit a zklamat.

Upnul se k němu hned první týden po příchodu a dodnes se toho nezbavil.

S hlubokým výdechem, kdy se zbavil všeho vzduchu v plicích, pozvedl i hlaveň a namířil na nejbližší terč.

Snažil se, aby kolečko překrývalo rudě vyznačený bod, ale v šeru bylo těžké něco rozeznat. Tady mu nepomohl ani ten perfektní zrak, jímž disponoval.

„Davide," zašeptal ještě Filip a usmál se na něj. „Věřím ti. Jen do toho."

Chlapec přikývl a mimoděk mu úsměv opětoval. S nově nabytou vírou v sebe sama se rozkročil a přiložil prst ke spoušti.

Zbraň už měl odjištěnou, stačilo mu pouze zatlačit a mohl se vrátit zpět ke knize. Jen jedno poslední zklamání a bude mít klid.

Nefoukal vítr, nemusel proto počítat s ním. Ale zpětný ráz mohl křivku také ovlivnit.

Filip to říkal.

A Filip byl zkušený, on si tím taky prošel.

Proto, když konečně stiskl poušť, skutečně zbraň sklonil, aby to neutralizoval.

Zavřel oči.

Očekával ránu.

Ale žádná nepřicházela. Pouze poplácání po rameni.

„Já jsem věděl, že to v tobě je, prtě!" zvolal Filip nadšeně.

V tu chvíli se odvážil oči otevřít.

Jako první si všiml Filipovy natažené ruky se zlatými chloupky, která ukazovala před něj. Teprve poté se podíval na terč samotný.

Trefil se. Sice ne zrovna dobře, ale trefil ho. A to bylo jeho malé vítězství.

Pak se vše událo strašně rychle. Zbraň už dávno v rukou neměl, ležela někde na zemi. Byl v zajetí pevných paží, které mu zajišťovaly oporu a bezpečí. A brzy nato už cítil dotek na tváři, když dostal pochvalný polibek od mladíka, co mu nahrazoval maminku.

Probudil se trhnutím do sedu. Nechápal, co se stalo. Byla to vzpomínka, to ano, ale byla jiná, než si ji pamatoval.

Možná už mu ta samota lezla na mozek.

Pročísl si prsty vlasy a zapřel se pažemi o matraci. Ani si nevšiml, že by se vrátil do své místnosti. Ale nebyl tady sám.

Vedle něj spokojeně oddechovala Kaizer, jen o kousek dál vysedával ve svém křesle Hubert. A černý pes, jehož jméno už zapomněl, ležel u nohou postele.

Nepamatoval si skoro nic. Včerejší večer byl rozmazaný, podivně červený. Nejspíš se mu opravdu podařilo se opít a nemyslet. Jinak by do jedné postele s přerostlým dítětem nevlezl.

Usoudil, že zatím nemá cenu přemýšlet nad snem. Sny jsou sny, hlavní je realita. A pořádný spánek, v němž chtěl pokračovat.

Položil se zpátky na záda a spojil ruce na hrudníku. Možná už nadešel čas, aby nebyl sám.

Aby pomohl přivést na svět dalšího nevinného, který bude celý život utíkat, dokud nezemře.

Anebo raději ne, pomyslel si těsně předtím, než se opět vydal do říše snů.