Hubert s Kaizer se za čas bez něj hodně sblížili, jak už si stačil všimnout.

Vyměňovali si mezi sebou významné pohledy, když mu dívka podávala další z polévek, které údajně našla v jednom z prázdných bytů.

Z misky se kouřilo, ale příjemně voněla.

David už svou porci měl.

Kouř hladil oholenou bradu, na níž už začínaly vyrůstat další chloupky. Mohl se holit každý den, ale stejně se jich nezbavil, proto to po dvou týdnech vzdal a zbavoval se jich až tehdy, kdy to uznal za vhodné. Ale kapičky vykondenzované polévky se chloupkům vyhnuly.

Pes Ignác, jak ho Kaizer pojmenovala, ležel vedle něj a hlavičku si držel na předních tlapkách.

Tiše fňukal, očividně mu jeho porce ani v nejmenším nestačila. Očima bloudil k Davidově misce a sem tam se olíznul, jako by chytal ty molekuly kouře na jazyk a hltal je.

Bylo mu ho líto.

I přes huňatou srst bylo vidět podvyživení, které symbolizovala povislá kůže, co ležela pod ním. Zjevně se o něj jeho původní majitel dobře staral.

Zajímalo ho, co se s ním stalo.

Nikdo by přece psa neopustil.

Ani rodinu. Ale já nejsem nikdo.

„Řekl bych, že jsme si vybrali dobře," liboval si Hubert se lžící u rtů.

Sfoukával obláček nad tekutinou tak, že se sotva stačila hladina pohnout. Poté si ji dal do úst a za spokojeného mlaskání vysrkal.

„Lepší místo bychom těžko pohledali."

„Ale plecháči jsou poblíž," namítla Kaizer, když se šla usadit se svou večeří na postel.

„Tak ať. Tady nás nenajdou," dodal veterán s úsměvem a hned si nabíral další.

David je jen poslouchal. Nehodlal s nimi o tomhle mluvit, sám to se sebou probral dostatečně. Slova jiných lidí by ho pouze utvrdila v tom, že má pravdu.

Jednou nás najdou všechny. Je jedno, jak dlouho jim to bude trvat, ale naše hlavy budou na výstavce a srdce tam, kam nepatří.

Ačkoli mu kladli na mysl, aby přestal s podobnými poznámkami, v hlavě si je odpustit nemohl. Pravda se jen těžko popírala. A on si moc dobře uvědomoval, že když vystrčil hlavu z podzemí a vyměnil zatuchlé prostory za čisté pokoje se vším, co si mohl přát, i tohle štěstí jednou skončí.

Vše jednou skončí, opravil se a roztáhl koutky do pokusu o úsměv, když si všiml, že se na něj oba dívají.

„Chybí mi ty doby, kdy jsem seděl na křesle a tady Dejv mi vysedával na klíně a poslouchal moje vyprávění," pokračoval Hubert a věnoval svému příteli docela milý škleb.

„Ale to už je dávno," ozval se mladík.

Nevadilo mu, že se bavili o něm. Ani o tom naivním dítěti. Jen nerad vzpomínal na to špatné, co se dělo na pozadí šťastných momentů.

„Už dlouho jsem na vyprávění starý."

„Starý? Tak tys nám sebral všechnu moudrost světa, kluku!" zvolal veterán a hravě se plácl do stehna.

Tak jako to udělala i Briketa. Ona mezi nimi snad i podoba byla.

„Eva už je všechny slyšela. Ale tu s útěkem z tábora jsem přenechal tobě."

„Jsem mizerný vypravěč," zamumlal a rychle si ústa zaplnil již studenou polévkou.

Částečky se mu lepily na patro. Zrovna příjemné to nebylo. Nechutnalo mu to tak, jak očekával. Ošil se a odložil misku vedle sebe.

Pes z ní byl mnohem více nadšený než on. Davidovi udělala radost alespoň jeho spokojenost a vděk, který mu vyjádřil otřením ocasu o paži, jíž se opíral o podlahu.

„Ty jsi mizerný ve všem, ale tohle by ti mohlo jít," pobízel ho a mrkl na Kaizer, aby mu pomohla.

„Pravda," přidala se a pokývala hlavou. „Chci to slyšet."

Vyrazil z hrdla rezignovaný povzdech. Nebyla to jedna z jeho nejmilejších vzpomínek. Ale pokud si to přáli slyšet, nic s tím nenadělal.

Oba byli tvrdohlaví a jen těžko by se z toho vymluvil, ne-li vůbec. Ale on by si stěžovat neměl, taky nepatřil mezi ty osvícené jedince, jimž se tvrdohlavost vyhnula obloukem.

Přitáhl si staré zvíře blíže k sobě a pravou rukou ho drbal na hřbetě. Potřeboval nějaké rozptýlení, aby se nepoddal emocím, jež s sebou tato vzpomínka přinášela.

Nemohl si dovolit brečet ani před jediným z nich. Musel zůstat silný. Ale dělal to hlavně pro sebe a pro svůj dobrý pocit.

„Bylo mi jedenáct," začal hned z kraje a podíval se na Huberta. „Byl jsem členem jednotky, která si říkala Křižáci. To bylo podle těch křížových výprav. Byli jsme jejich prapor nevinnosti, ti se svolením zabíjet od samotného Boha. Ano, měli jsme i křížky na krku, prý aby nás chránily. Celý to bylo spíš jako vtip, ale ti blbové to brali smrtelně vážně."

Kaizer si opřela lokty o stehna a bradu zarazila mezi pěsti. Její tváře, už ne tolik propadlé, se vyzvedly nahoru a pomohly koutkům vytvořit natěšený úsměv plný očekávání.

Viděl v ní dítě, to popřít nemohl. Ale ani si nevšiml, že by z Huberta spouštěl pohled.

„Byl jsem mizerný voják," pokračoval.

„Jo, nedokázal strefit ani stěnu," přitakal Hubert a hrdelně se zasmál.

Jestli to Davida nějak urazilo, nedal to na sobě znát.

„Tak jsem dělal poslíčka. Prakticky mě využívali hlavně na opravu židlí, donášky jídla na cvičiště a další služby. Tehdy už pro mě kariéra vojáka skončila, Dohnalová nade mnou zlomila hůl. Filip se mě ještě snažil přesvědčit, abych to nevzdával, ale pokaždé jsem ho vyhnal. Někdy si to bral moc osobně a celé dny se mnou nemluvil."

Zavřel oči. Ten obraz vysokého zrzka, který před ním klečí, drží ho za ramena a prosí ho, aby bojoval, z hlavy nikdy nedostal. Nebál se přiznat, že mu na něm záleželo víc než na ostatních v táboře. Filip pro něj byl tím, co mu Inteligence vzala. Matkou, otcem i bratrem. Proto ho vždy mrzelo, když ho vyháněl z pokoje.

To on byl u něj, když nemohl být u Sáry. Byl jeho oporou v těžkých dnech i v pláči, nutil ho se usmívat, ačkoli David nechtěl.

Někdy býval panovačný a neústupný, ale jinak ho měl hodně rád. On jediný měl lásky na rozdávání.

„Věděl jsem, že se blíží bitva. Všichni cvičili víc než obyčejně, dostávali lepší jídlo. Taky jsem si uvědomoval, že na pole musí úplně všichni. Takže i já a pár dalších, kteří byli podobně neschopní."

„A já," doplnil veterán a poklepal si na hrudník.

„Neměl jsem nejmenší šanci na přežití. Navíc... sotva týden před útokem se k nám Inteligence dostala a odvedla celé křídlo, aniž by si toho někdo všiml. Ty děti se nemohly bránit a oni je prostě..."

Zarazil se. Slzy měl na krajíčku, ale snažil se je držet. Zaťal ruce v pěsti, až si upravené nehty zaryl do masa na dlani. V ten moment zalitoval, že si je nechal narůst. Bolelo to, ale na druhou stranu měl rozptýlení.

Nemohl na to myslet. Na své – v pořadí už druhé – velké selhání. Hlavě však v dalším ukazování obrazů nezabránil.

Zrovna opravoval klimatizaci v západním křídle budovy, když vtom zaslechl zvuk. Tiché skřípání, které se neslo chodbou až k němu, jej na chvíli ohlušilo.

Dále slyšel pouze hučení a chroustání, jako by poslouchal porouchanou televizi z osmdesátých let minulého století. A vlastně i tisíciletí.

Dlaněmi si zakrýval uši a třásl hlavou, aby se toho zbavil. Na dvou centimetrovou délku zastřižené vlasy ho lechtaly na bříšcích prstů, jimiž si do tmavě hnědého trávníčku zajel.

Když zjistil, že to nepomáhá, posunul dlaně výše a stlačil si silou spánky.

Měl sto chutí se na místě rozbrečet. Ta bolest, která následovala, se nedala vydržet. V tu chvíli se bál, že se mu někdo snaží vyrvat mozek uchem a nezapomíná podráždit všechny ušní kůstky. Pokud mu nevyvrtali díru do lebky a netahali to jinudy, jistý si tím nebyl.

Společně se zmateným sluchem přišlo i zhoršení zraku.

Kdysi výborně ostrý zrak, který mu záviděli všichni v armádě, se mlžil a rudl. Okolí nabíralo krvavý nádech, mléčný zákal tu rudou ještě rozmazal, aby toho nebylo málo.

To se mu nikdy nestalo. Věděl, že na oči se smí vždy spolehnout. Nepotřeboval ani dalekohled, aby dohlédl tam, kam ostatní.

Ale po tomhle zmatení už nikdy neviděl tak dobře jako dřív.

Měl podezření, že viděl i hůře než průměrný člověk, protože mu dělalo problém i čtení nápisů pár metrů před ním. Jako to číslo pokoje nade dveřmi.

Ani se nestačil pořádně rozkoukat a pode dveřmi se objevil pruh světla, jak někdo rozsvítil na chodbě.

Ve strachu, že by ho našli v takovém stavu, raději zůstal schovaný v tmavém pokoji jen se svou malou lampou a šroubovákem v ruce.

Neskutečně se bál. Podle stínů odhadoval, že je těch lidí hned několik. Ale šířka poukazovala na dospělé.

Pak sebou najednou trhl, až skoro spadl ze schodků.

Sára. Na konci chodby byla Sára.

Zapomněl na strach. Seskákal ze schodů dolů a i přes bolest a hučení položil ruku na kliku.

Nečekal na nový dech, který by mu pomohl se uklidnit. Sevřel mezi prsty šroubovák, připraven se pro sestru bít až do konce, a zatáhl za ni.

To, co viděl, ho nikdy nepřestávalo pronásledovat ve snech. Skupinka asi dvanácti plechových rytířů s brněním, jež se ve světle lesklo a třpytilo jako hvězda, si odváděla celý pokoj.

Děti se v jejich náručích vzpouzely a škubaly sebou, nekřičely však. Jen jedna dívenka se usmívala od ucha k uchu.

Pamatoval si, že jako jediná byla vedena pouze za ruku.

Vesele poskakovala, až jí dlouhé copánky tleskaly o útlý hrudník, na hony podobou vzdálený ženskému. Její úsměv ukazoval, že je natěšená z očekávání, co se bude dít dál.

„Dejve," okřikl ho Hubert.

Nestačil si všimnout, že mlčel. Ale i kdyby mluvil, s tímhle by se nikomu z nich nesvěřil. Dokonce ani Hubert o tom nevěděl, ačkoli Sáru znal.

Znal jen fakta, ale ne to, že David u toho byl.

„Kde jsem skončil?" zeptal se, jakmile se z transu probral.

„Odvedený děti," poradila mu Kaizer, napjatá a téměř nedýchající.

„Ano. Z toho šoku jsem se dostával dlouho..."

„Byla tam Sára," dodal Hubert pro zpřesnění. „Jeho mladší sestra. Půvabné stvoření, jen co je pravda. Ale byla hodně tichá."

Dívka se na Davida podívala a soucitně se zamračila. V jejích očích se zračila lítost, ze zpomalených pohybů byla znát náhlá nejistota.

Když ho brala za ruku, aby ji konejšivě stiskla, všiml si nepatrného cuknutí. Jako by váhala.

Ale on něco takového rád uvítal. Když se objevila vedle něj, nechal ji. Potřeboval nějaký dotek, který by ho ujistil, že za ním někdo stojí.

I když to nebyla Sára, maminka, Filip ani Android, stisk jí opětoval a chabě se pousmál.

Do smíchu mu nebylo. Nejhorší vzpomínka v jeho životě si znovu našla svou cestu do hlavy, aby ho potrápila. Potrestala za jeho zbabělost, kterou v tu chvíli ukázal.

Za prohraný boj, co se odvážil začít příliš pozdě.

„Hubert pracoval u komunikace. Překládal kódovaný zprávy," pokračoval s novým nádechem. „Měl jsem jít opravit přijímač, údajně chrčel. Už jsem Huberta párkrát viděl, on... znal se s mým otcem.

A vyprávěl mi o něm. Ale ten den se mi svěřil s tím, že naši chtějí podniknout útok. Ani jeden z nás by neměl šanci na přežití, to jsme si uvědomovali oba. Proto Hubert vymyslel plán útěku."

„Byl to vlastně Dejvův nápad," opravil ho veterán tak přívětivým hlasem, jak jen mohl pyšný otčím v hrdle vytvořit.

David se podrbal na zátylku. Ano, většinu plánu vymyslel on sám, dokonce skoro vše sám i připravil. Byl to svým způsobem geniální nápad, jen k jeho realizaci muselo dojít jinak.

Ale nerad se naparoval před někým, koho sotva znal. U Huberta mu to nevadilo, znal ho skoro dvacet let, co si pamatoval, ale Kaizer poznával ani ne týden.

„Vlastně jo," přitakal nakonec, rozhodnutý si alespoň trochu zvýšit ego. „Když jsme se s Hubertem domluvili na datu, přišel jsem do jeho pokoje a vytáhl ho ven s tím, že se musí projet na vzduch. Nikomu to nepřipadalo podezřelý. Horší bylo to, co mělo následovat. Prakticky jsme... nafingovali naši smrt."

„Jak?" vyzvídala Kaizer dál.

„Mělo to vypadat, jako že si nás Inteligence odvedla. A chtěli jsme, aby to bylo poznat. Odvezl jsem ho na zablácený cvičiště, kam už nikdo nechodil.

V kolejích jsem tlačil další vozík, aby to vypadalo podezřele, však víš. Plechovky by se netahaly s vozíkem, na to mají moc primitivní myšlení. Pak jsem pošlapal místo činu v botách poručíka Loserta."

„To zní nudně. Myslela jsem, že jste se ven statečně probili," zabrblala, jakmile David skončil s vyprávěním.

„Evo, musíš počítat s tím, že kdybychom měli statečnýho Davida, už dávno bychom ho zakopávali někde za městem," namítl veterán a pozvedl láhev Zubra nad hlavu.

Poté jedním okem mrknul na přítele a zvolal:

„Na Davida Merkla, největšího sraba v dějinách!"

Kdysi by to považoval za pochvalu až do nebes. Jeho slova přesně říkala, že patří mezi špičku přeživších. Nyní se však cítil zahanbený.

Jeho zbabělost mu vzala maminku i sestru, dohnala jej až na pokraj šílenství. A dostala ho sem, do ráje nemocí a zlomenin.

„Jo," špitl si pod nosem, než i on zopakoval staré gesto a s oběma si přiťukl.

Ale možná byl jen pesimistický.

Třeba se skutečně začalo blýskat na lepší časy.

A i pes, který do té doby poslušně mlčel, aby vypravěče nerušil, přitakal jedním dlouhým zavytím.