Pohledem přes rameno se ujistil, že zůstala uvnitř.

Nerad ji tam nechával samotnou, ale bylo to jediné bezpečné místo, kde se mohla schovat. A protože byly stěny chráněny před průnikem signálu, nemohl ji tam ani nikdo objevit.

Šroubovák, který mu dala, pevně svíral v pěsti, jako by to bylo to jediné, co ho může udržet při životě.

Přitom proti androidům s ním šanci neměl, ale ti teď měli prioritní rozkaz, takže jimi se zatím zabývat nemusel. Alespoň k něčemu to bylo dobré.

Musel se zorientovat v tom, kde je.

Byl zmatený. Nedokázal najít správnou stranu, vlastně si ani nebyl úplně jistý tím, že ví, kde Daniela hledat.

Věděl jen to, že se bude pohybovat v sedmém patře – tam, kde byl sklad lihovin a jídla.

Ačkoli nemusel, lekl se, když se před ním objevil android tmavší pleti s modrými vlasy a řetězy po těle.

Ihned chtěl namítnout něco o praktičnosti, ale rychle se zarazil. Neodvážil se na něj promluvit, ještě by si ho mohl všimnout a změnit prioritní rozkaz.

Postavil se ke zdi. Dlaně opřel o hrbolovitou bílou omítku, prsty roztáhl od sebe. Hlavu si o zeď opřel temenem, očima sledoval procházejícího androida.

Za ním šli i další a další, čekal déle, než chtěl.

U dvanáctého si uvědomil, že je tlačí čas. A protože si všímal, že mu nikdo z nich nevěnoval ani chvilku pozornosti, usoudil, že nebude vadit, pokud půjde v protisměru.

Raději se však držel u stěny, aby nebudil podezření a do nikoho nenarazil.

Srdce mu bilo docela rychle. Stále nepřišel na to, proč mu Daniel udělal srdce funkční, ale to by se musel zeptat na mnohem víc věcí – srdcem začínaje, vyprazdňováním konče.

Někde to s tou dokonalostí přeháněl, ale dalo by se říct, že se mu povedla perfektní kopie lidské bytosti.

Při pohledu na androidy, které míjel, se zamyšleně mračil. Dávalo to všechno smysl.

Došlo mu, proč ho v očistě mohl hromotluk Tom škrtit. Nebyl lidská bytost snad nikde a nikdy – pokud nepočítal své krátké dětství, kdy stačil sotva vytáhnout prst z pusy a strčit ho do písku a už měl být přesunut.

Zatřepal hlavou, aby se těch myšlenek zbavil.

Nechtěl, aby se mu Daniel díval do hlavy, proto se odprostil ode všeho, co zahrnovalo hlubší myšlení, a rty jen mlčky artikuloval slova útěchy, jež mu pomáhala se dostat dál.

Vibrace uvnitř lebky byly stále silnější a zřetelnější. Chvílemi měl dokonce pocit, že něčemu rozuměl – během zlomku sekundy to však ztratil a byl zase na začátku.

Doufal, že to není nic důležitého.

Ani tentokrát neskákal radostí do stropu, když před ním byly jedny z posledních schodišť, jež ho dělily ode dveří, za nimiž by se mohl Daniel Soudek skrývat.

A s každým dalším překonaným schodem mu to více a více připadalo jen jako zoufalý pokus o znovu získání něčeho, co vlastní vinou ztratil.

Pravdou bylo, že touha zabít Daniela Soudka byla spíše výplodem náhlé fanatičnosti než pocitů, či zdravého rozumu.

Ale David se vždy řídil hlavně instinkty – což zahrnovalo strach a následné útěky a neúspěšné pokusy o skrývání se.

Byl si jistý jen tím, že to vše chtěl ukončit.

Ne proto, že by měl lidi nějak v lásce, vlastně k nim nemusel mít žádný vztah, ale hlavně kvůli touze po lepším a normálním životě, kdy ho nikdo nebude nahánět.

A to mohl mít pouze tehdy, až bude Daniel Soudek mimo hru.

To, že se všichni androidi vraceli do centrál, mu nahrávalo do karet. Měl v plánu dokončit Danielův úkol – zastavit Inteligenci.

Ačkoli s nimi soucítil, moc dobře si uvědomoval, že tu nemohou být.

Lidé potřebují okusit chuť smrti, aby jim spadl hřebínek.

Pomalu mu docházela energie. Cestou jí vyčerpal až příliš, schody byly peklo i pro obyčejného člověka.

Stále si stál za názorem, že by se měly zakázat.

Chytal se zábradlí, aby měl v nohou dost síly na další kroky.

Pomáhal si pažemi, jimiž se vytahoval výš a výš, dokud se nedostal do příslušného patra, kde se musel zastavit a položit si dlaň na hrudník, aby popadl dech.

Sklopil pohled na lesklý hrot šroubováku. Bylo snad možné, že by mu ho poslal Daniel, aby ho jím mohl ukončit?

Co když si smrt opravdu přál, ale nemohl ji mít, protože ho zastupitelstvo potřebovalo?

A teď, když je David všechny zabil, musel zabít toho posledního na seznamu.

Trhl sebou. Ta touha po vraždě byla rychle pryč. Nikdy by nechtěl Danielovi ublížit tak moc, že by ho zabil, dokonce ani po tom, co mu udělal.

Zmrzačit asi ano, něco zlámat taky, ale rozhodně ne zabít.

Ale začínal mít dojem, že i když nechtěl, měl by. Vrahem už stejně byl, Daniel mu pomohl se dostat až sem.

Chtěl zemřít tak moc, že si svého vraha sám přivolal do domu.

Bylo by hloupé ho odmítnout.

S pořádným nádechem vyšel vpřed. Tentokrát ho nepoháněla fanatická touha držet jeho srdce v pěsti, ale milosrdenství toho posledního zbytku člověka, který v něm bojoval o místo.

Věděl, že s další vraždou ztratí i tu trošku, která vydržela. Ale upřímně? Dlužil mu to.

Daniel ho vytvořil, zachránil malého chlapce, aby žil navěky. Obětoval přitom svého nejlepšího – a dost možná i jediného – přítele, kterého kdy měl, jen aby on mohl žít dál.

Dostal druhou šanci díky těmto dvěma velkým mužům a měl by být schopen jim dát cokoli, aby to splatil.

Cítil se jako smrt. Vzal si srdce několika, aby zachránil miliardy – možná už jen miliony – po celém světě.

Teď si šel pro život jednoho z mnoha lidí, jehož vynález byl zneužit, šel ho zbavit viny.

Vysvobodit.

K tomu ho Daniel udělal takového, jakým byl.

Vše mu připomnělo to, co se stalo i v očistě. Tentokrát však nešel zabít svou matku, aby jej ona nezabila dřív, ačkoli by se dalo říct, že to od toho nemělo daleko.

Tady po boku však nikoho neměl, dokonce ani věrného Filipa, ani tvrdohlavou Kaizer. Klára, kterou už se nebál oslovit jménem, na něj čekala v bezpečí.

Takhle to chtěl, ne snad?

„Danieli!" zakřičel do chodby, dokud měl dost odvahy i energie.

Ani neočekával, že by se ozval. Jen o sobě dával vědět, aby se vynálezce mohl psychicky připravit.

Šel volným krokem. Neměl moc času, ale i kdyby šel rychleji, nic by se tím nezměnilo.

Pozdě by bylo pozdě, i kdyby to pozdě mělo hodnotu minuty, nebo několika let.

A tady by lepší pozdě než nikdy neplatilo, pomyslel si.

Pro jistotu se ještě koukal kolem sebe, jestli nenajde figurku. Naději, že ji najde, ztratil už po probuzení, ale nemohl si být jistý ničím.

Nic nenašel. Celá chodba byla prázdná. Už se ani nemíjel s jediným androidem, jenž by šel naproti němu, aby se dostal na místo určení.

Byl tu sám, Daniel byl neznámo kde a Android – Klára – na něj spoléhala.

Klepal na každé dveře, kolem nichž procházel. Věřil tomu, že pokud na něj Daniel čeká, odpoví.

Ale nic se neozývalo ani ze skladu lihovin, kde trávil většinu času, pokud zrovna tupě nezíral do obrazovky, nebo neopravoval stavitelovy chyby.

Opět se ho začínala zmocňovat zoufalost.

Hrozilo, že Daniela nenajde včas. Očekával však, že na něj počká. Jak jinak by mohl smrt přijmout, když se k němu nebude moct ani dostat?

Došel až na konec chodby.

Poslední dveře, které před sebou měl, vedly na Metličkův kýčovitý balkón. Opravdu doufal, že ho najde tam, protože mu docházely nápady.

Zaklepal. Po chvilce nakoukl dovnitř.

Byl tam.

Daniel seděl v křesle, v ruce držel sklenici s průhlednou tekutinou – jistě něco alkoholického, nic jiného to u něj být nemohlo – a sledoval, jak slunce pomalu klesá za střechy vysokých budov jeho města.

„Danieli," oslovil ho a spustil ruku se šroubovákem podél těla. „Jsem tady."

„Výborně. Zrovna... jsem se koukal, jak je bílý víno hezky zářivý, když skrze něj svítí umírající den."

„Poetický. Nádhera. Zkrátíme to. Já vím, proč sis mě sem dovedl."

„Jsi hlavička," přitakal Daniel a podíval se na něj. „Máš i svůj šroubovák. Výborně."

„Tak... já to udělám. Zabiju tě. Dlužím ti tu službu," prohlásil sebevědomě a zvedl bradu co nejvýš.

Pravdou bylo, že se bál. Nechtěl, aby ho musel zabít.

Předtím to ani nebyl on, kdo rval srdce z hrudníků těm lidem, co byli ve špatný čas na špatném místě, ale tentokrát se dokázal ovládat.

Tentokrát byl sám sebou.

„Ano. Já vím. Proto jsme oba tady. Jinak to ani skončit nemohlo."

„Přál bych si, aby... aby to bylo jinak," zamumlal a pohodil pažemi.

„Já vím. Ale tenhle projekt musí být ukončen. A neskončí, dokud budu naživu," namítl Daniel a pozvedl si sklenici z očím. „Jako malý jsem měl sen. Víš... moje matka byla věřící. Věřila, že po smrti se duše dostanou do Nebe. Já jsem na to nikdy nevěřil. Proto jsem chtěl, aby lidé neumírali. Protože dál už není nic."

„Velké vynálezy by člověk mít rukou neměl," přidal se David.

Sledoval ho. Daniel byl se svým koncem smířený. Vsadil se, že se to několikrát pokusil ukončit sám. Ani on by takovou vinu neunesl.

„To by pak nebyly spory a války. A co by to bylo za svět bez nenávisti? Bez moci? Ne, takhle je to lepší. Jsme poučení. Budoucnost bude pokračovat bez nás, my se zapíšeme do dějin, aby naši chybu už nikdo neopakoval."

Líbilo se mu, že tu vinu nesváděl ani na sebe, ani na ostatní. Byla to kolektivní vina, vina všech, co toužili po něčem, co nebylo přirozené.

„Danieli..."

„Kdysi jsi mě oslovoval strýčku Dane," ozval se s mírným úsměvem.

„Já nejsem... já... nevím, kolik vědomí se ve mně udrželo. Nevím, jestli... jestli budu schopný žít dál."

V ten moment úsměv na mužově zarostlé tváři poklesl.

Šedavé oči ztratily svůj původní lesk, pohled sklopil do sklenice s vínem.

„Obávám se, že nemůžeš být v provozu," vyslovil po chvíli.

Nebyla to taková rána. Něco podobného očekával. Ale přesto si dovolil doufat, že by mohl žít normální život s Klárou po boku někde hodně daleko odtud.

„Inteligenci ovládá centrální počítač," pokračoval Daniel poměrně klidným hlasem. „Musí být alespoň vypnut."

„Udělám cokoli. Řekni mi, jak to vypnout, a já to udělám," přihlásil se ihned.

„Víš, že vypnutí je jako smrt?"

„Ano. Už mi to... jedna přítelkyně říkala," odvětil.

Daniel si přilepil sklenici ke rtům a elegantním pohybem prstů ji nahnul, aby mohla tekutina stéct do úst.

Nevypil ji všechnu, trochu na dně nechal a loket si opět opřel o opěradlo křesla.

„Nic jako centrální počítač neexistuje," řekl, jakmile polechtal jazykem chuť vína i na patrech, a zvedl k Davidovi oči. „Je tu pojistka."

„Najdu ji. Určitě to nebude –"

„Jsi to ty, Davide. Proto nemůžeš fungovat dál. Proto jsem tě tehdy nechal odejít, vymazal jsem ti paměť, vytvořil nové vzpomínky, aby ses už nevracel. Bál jsem se, že mi tě lidi vezmou. A s tebou by mohli ovládat všechno."

„A-ale..."

„Zabiješ mě. A jakmile moje tělo shodíš z balkónu, vrátíš se na místo, kde jsme prováděli očistu. Hubert tě zapojí."

„Danieli."

„Ano?"

„Tvoje smrt udělá bordel," prohlásil na odlehčenou.

Tentokrát se však smíchu nedočkal. Daniel už se ani neusmíval. Tohle myslel smrtelně vážně.

„Svět na vás není připravený," prohlásil a opatrně se zvedl z křesla. Pak se otočil čelem k městu, k Davidovi zády. „A vy nejste připravení na něj."

„Takže to teď... mám ukončit za tebe."

„Ano."

„A musím tě zabít?"

„Pokud existuje Nebe, sebevraždou bych se tam nedostal. A pokud je tam nahoře i Pavel, rád přijmu jakoukoli ránu, kterou mi zasadíš." Otočil se němu čelem. „Ale chci, aby to bylo do srdce."

„Aby z tebe nemohli udělat androida," vytušil.

„Ano."

„A proč chceš, abych tě vyhodil z balkónu?" zajímal se.

„Chci být Merkl, Davide. Chci letět."

Přikývl. To chápal.

Připravil si šroubovák.

Dlužil mu to, musel to udělat.

Daniel mezitím odložil sklenici na zem, paže roztáhl od sebe, jako by ho lákal do objetí.

„Vždy jsem tě miloval jako vlastního," zašeptal vynálezce.

Z oka mu skápla slza, která jen těsně minula skleničku s vínem.

„Já vím," zněla poslední slova, která vynálezce zaregistroval předtím, než mu jeho vlastní výtvor vběhl do náruče a zabodl mu hrot šroubováku do hrudníku.

Jakmile byl nástroj uvnitř, Danielovy koutky se vytáhly do úsměvu.

David sledoval, jak jiskřičky v jeho očích radostí zablikaly.

Byl čas.

Zatlačil mu na ramena. Zábradlí nebylo vysoké, kolena se vynálezci nepodlomila.

A tak se stal Danielův pád něčím víc, než jen metaforou.

Zároveň to však byl let, David si byl jistý, že když dopadl na zem, nebyl už mezi živými.

Svůj úkol tedy splnil.

Teď musel i tu druhou část.

Vyšel z balkónu, který patřil jeho otci i posledním chvílím Daniela Soudka. Sklenici s vínem na dně tam nechal tak, jak ji její majitel položil.

Bylo by zneuctění památky, kdyby ji vzal do rukou a přesunul.

Pokračoval jako tělo bez duše. Poslední vražda ho stála mnoho. Už se od ostatních strojů moc nelišil.

Byl zatrpklý, zlomený. Ale stále pamatoval na své sliby.

Došel pro Kláru a vše jí vysvětlil. Chápala to rychle, měla pro Davida pochopení.

Dokonce ho doprovodila k Hubertovi, který na ně dle domluvy čekal v místnosti očisty.

„Děláš dobrou věc," uklidňoval ho veterán, když mu připoutával ruce ke křeslu.

Klára seděla vedle něj, držela ho za ruku a mile se usmívala.

Tohle byl i její konec, ale byla s tím dokonale smířená.

„A jsou naživu, Dejve. Zachránil jsi spoustu lidí," dodal s úsměvem a nalepil mu na čelo drobné zařízení. „A hodně jich i zachráníš."

„Já vím," zašeptal zlomený android a zavřel oči.

David Merkl naposledy stiskl ruku své milé.

Zatím se nesměl probudit.

Ale věděl, že jednou jejich čas přijde.