Měl právo zabít Daniela Soudka.

Měl právo si vzít jeho srdce a ukázat ho světu, který zničil.

Jeho světu.

Neměl mu věřit. Kdyby nebyl tak bláhový, nemuselo by se to stát. Kdyby ho nepustil ke všem souborům, které v sobě měly veškeré informace o něm, nemusel by se teď litovat.

A hlavně by si nemusel sloupávat zaschlou krev z dlaní, zápěstí i zbytku paží, kde se také usadila.

Daniel Soudek pro něj byl jako otec. Byl to jeho stvořitel, muž, jemuž by měl být vděčný do konce své existence.

Ale nemohl.

Ublížil mu tak moc, že se rozhodl ho nenávidět, aby jeho smrt nebyla přítěží, ale jakousi odměnou.

Bylo to podobné jako v očistě. Tam sice zabil svou matku, ale je si to v mnoha ohledech podobné. I Daniela neviděl dlouho – což si tedy jen myslel, ve skutečnosti u něj většinu času bydlel –, miloval ho jako vlastního otce, ctil ho.

A přitom to byl jeden z těch lidí, kteří jen využívali jeho slabin ve svůj prospěch.

Vždy byl jen loutka.

Chvíli si s ním hrála matka, pak Daniel.

Daniel vymyslel i novou hru, které se přezdívalo předstírej, on to stejně nepozná, je tupej jak poleno.

A vyhrával. Byl v ní hodně dobrý.

Ale já znám pravidla. I já můžu hrát.

Tentokrát se nezastavoval. Věděl, že Daniel ho sleduje, že ví, že si pro něj jde. A přesně tak to chtěl.

Jakýkoli android, kterého proti němu pošle, bude vyřazen z provozu. Už se mu to podařilo na nádraží, když Evu a jeho obklíčili.

A vzpomněl si, jak to tehdy udělal. I to, že to byl on a jeho strach, co to měli na svědomí.

Byl odhodlaný to udělat.

Chtěl se pomstít, to teď byl jeho jediný cíl. Netušil, co se stane potom – na nic jiného zatím nemyslel –, ale něco věděl jistě.

Už utíkat nechtěl. Nechtěl ani dál bojovat. Chtěl proplouvat světem jako Merkl – volný a svobodný.

David, který věděl, že ho nic nemůže zabít, byl nezastavitelný. Vědomí, že už dávno zemřel, mu dodávalo odvahu.

Nebál se ani vypnutí – ačkoli od jedné výborné přítelkyně věděl, že to není zrovna příjemné –, dokonce ho nezastrašilo ani vyhrožování rozebráním na součástky.

Na chodníku před centrálou na něj čekala skupinka neživých strážců.

Kdysi jim přezdíval plechoví rytíři, i tihle byli lesklí a bez kůže, aby se jim nepoškodila.

Byli vytvořeni proto, aby chránili svého stvořitele.

Nerozmýšlel se. Myšlení by ho zpomalilo, to by mohlo Daniela pustit dovnitř.

Musel pracovat rychle, dokud ještě tohle tělo ovládal, cítit silně, nenávidět a milovat tak, aby to bylo až lidské.

Jedině tak se ho nemohl Daniel zmocnit.

Nemusel dojít až k nim, vyšli mu naproti. David tiskl ruce v pěsti. Byl připraven darovat velkou část energie k tomu, aby je složil k zemi.

Doufal jen, že mu zůstane dostatek i pro zbytek, který na něj Daniel pošle.

Cítil se jako Bůh, když se po uvolnění svalila plechová těla k zemi. Překračoval je, jako by to byly jen hromádky sněhu, přitom ten už pomalu tál. Očista trvala mnohem déle, než si myslel.

„Můžeš na mě poslat všechno!" zavolal, když vyskákal schody, a máchl paží nad sebou. „Nezastavíš mě!"

Poháněn vlastními slovy si doslova prorazil cestu skleněnými dveřmi.

Utržil spoustu ran. Bolelo to, ale konečně viděl, že i on byl pod vší tou maskou jen stroj.

Ale Kaizer ho naučila bolest ignorovat a jít dál za svým cílem.

Na zem padali další a další androidi, kteří s ním zkřížili cestu. Davida nezajímalo, jestli to bylo náhodou, nebo jestli je Daniel poslal.

Teď mu šlo jen o to, aby vynálezce našel, chytil ho pod krkem, vylil si na něm všechen vztek a nakonec ho milosrdně – bez toho milo – zabil.

Docházel mu dech. Věděl, že tohle nedokáže dělat do nekonečna, jednou i jemu dojde energie a svalí se k zemi.

Ale líbila se mu ta představa, jak drží Danielovo srdce a drtí ho v ruce.

Byla kupodivu... uspokojivá, když si uvědomil, že ani ne před hodinou se toho děsil. Ale Daniel z něj udělal vražedný stroj. A tak se jím David i sám stal.

Sára se ho nesnažila zastavit. Byla v jeho hlavě, potlačená někde hodně hluboko, aby ho skrze ni Daniel nemohl ovládat.

Myslel teď jen na to, jak nenáviděl všechny, kdo ho k tomu dohnali, a miloval stroj, který pomáhal vytvořit, aby nebyl sám.

Možná své svědomí ztratil. S děsem zjišťoval, že s každou další překročenou skupinou se cítil lehčí.

Jako by v sobě měl pouze tu touhu zbavit Daniela veškerého utrpení života, jako by vlastně šel udělat první věc, jíž pomůže úplně všem.

Objevil se u prvního schodiště. Proklínal všechny, kdo se opovážili ho vymyslet a nacpat do každé vyšší budovy – i on byl ten typ, co preferoval výtah. I po zkušenosti v nemocnici.

Ale výtah byl nebezpečný. Budovu ovládal centrální počítač. A nemusel hádat, kdo ovládal jej.

Nabral do plic vzduch. Věděl, že plíce má, už se mu pomalu paměť vracela.

Čím méně energie měl, tím více měl možnost se zasnít. A tam se mu většinou vzpomínky ukázaly.

Nebyl ani na pátém schodu a byl chycen a shozen zpátky dolů. Síla švihu ho poslala k zemi, neměl šanci se udržet na nohou.

Pád byl tupý. Necítil vůbec nic, ale ta bezmoc nebyla úplně příjemná.

Tiše zaskuhral. K tomu ho donutil program, dokonce ani ta část Davida, kterou – alespoň doufal – měl, se neozvala.

Už to nebyla lidská reakce. Tentokrát skutečně reagoval automaticky, ne sám od sebe.

Nevědomky zavřel oči.

Když je znovu otevřel, stále ležel na zemi – snažil se však odtáhnout nohu od svého hrudníku, která ho k podlaze přišpendlila.

U toho měl rty pevně semknuté k sobě, skrze ně vrčel a slintal jako pes.

Už chtěl použít svůj trik, chystal se poslat androida k zemi, ale naštěstí ho napadlo se podívat podél nohy výš.

Poznával to koleno, jejž opravoval, tušil, že budou následovat blond lokny, které vázal do copu.

„Android," zašeptal s úsměvem.

Daniel mu nelhal. Byla zase funkční. Byl tak rád, že ji viděl, že na chvíli zapomněl na svůj úkol.

Android však tak nadšeně nevypadala. Sledovala ho, jiskřičky v jejích modro-zelených očích s vášní lovce poskakovaly kolem černých zornic.

Vypadala jako člověk. Odhodlaný a připravený udělat cokoli, aby ho zastavil. A David se nemohl bránit, protože by jí nikdy nechtěl ublížit.

„Android, to jsem já," dodal a jednu ruku uvolnil, aby si mohl prstem ukázat na pozvednutý koutek. „David. David Merkl."

Naprázdno polkl. Android stáhla nohu z jeho hrudníku, sehnula se k němu a popadla ho za límec, za nějž ho vytáhla do sedu.

Očividně jí nevadilo, že se dotýkala snad nejnechutnější části modro-krvavého trička.

„Tvůj David," doplnil.

Nedokázal se ani hnout.

Čekal jen na její reakci. Vlastně tak trochu očekával i něco pozitivního. Štěstí by se k němu mohlo konečně přihlásit, pokud ho nevydědilo už hodně dávno.

Přitáhla si ho k obličeji. Její bambulkovitý nos byl u jeho tak blízko, že se skoro dotýkaly.

Očima zkoumala každý milimetr jeho tváří, až později se odvážila mu pohlédnout do očí.

A přesně v ten moment, kdy se jejich oči střetly, to uviděl.

Bolest.

„Ty nejsi on," řekla tak lidsky, až z toho běhal mráz po zádech.

Už se ho chystala pustit a znovu uvěznit pod svou nohou, ale David se nedal jen tak.

Ne, dokud měl to něco, co ho pohánělo.

A dokud si byl jistý, že ho může posílit.

„Ale můžu být," namítl okamžitě, chytil ji kolem krku, aby neuhnula, a docela přesně spojil jejich rty v chladném polibku.

Kupodivu mu nevadilo, že ona necítila skoro nic. On to potřeboval. Potřeboval tu krásnou iluzi o jejich společné budoucnosti, aby mohl pokračovat dál.

A neodtáhl se, dokud sebou necukla, aby ji pustil.

Stáhl ruku zpátky, tou druhou ji od sebe odtlačil. Byla mimo, zmatená.

Toho mohl využít ve svůj prospěch, ač docela nerad.

Uvolnil její prsty, které pevně svíraly látku trička, a skryl je ve své velké dlani.

Dovolil si ještě chvilku, kdy se mohl dívat na plně funkční stroj, s nímž si přál strávit zbytek jejich existence.

Ne, ona není stroj. Je víc člověk než já. Ona je právoplatný humanoid.

„Musím jít," oznámil jen tak mimochodem, vymanil se z vězení jejího těla a postavil se.

Android stále nebyla schopná pohybu. Snažila se pochopit. A to Davidovi dávalo čas utéct.

Byl znovu na schodech. Ta samá ruka ho chytila kolem zápěstí.

Otočil se za sebe.

Android se na něj slabě usmála a kývla hlavou. To mu stačilo k tomu, aby jí ruku nabídl.

Nepotřebovali slova, dokonce se nedorozuměli ani skrze připojení.

K tomu, aby uvěřil, že se k němu chce přidat, stačilo jen pár pohledů a ten soucit, jejž měli společný.

Jakmile jeho ruku přijala a postavila se na stejný schod po jeho boku, vyběhli spolu nahoru. S údivem sledoval, jak rychlá a hbitá byla.

Daniel si na ní dal očividně záležet. Nejspíš ji za ty tři měsíce, co byl David mimo, téměř celou překopal. Alespoň co se týkalo tělesných funkcí, uvnitř to byla stará Android.

Na další skupinku narazili v mezipatře.

Tentokrát nemohl použít svůj trik, mohl by ublížit Android.

Podívali se na sebe. David ji odmítal pustit. Ale teď se museli probít dál.

A k tomu potřebovali obě ruce.

Pustil ji a odstoupil od ní, aby měli místo. Stále však šli bok po boku, společně také zrychlovali do běhu.

David skočil po nejbližším androidovi a srazil ho k zemi, Android dalšího chytila za zápěstí a přehodila si ho přes záda.

Vypadalo to dobře, podařilo se jim docela rychle zbavit zbytku, ale bylo to nějak... jednoduché.

David očekával něco mnohem horšího, když Daniel věděl, že mu jde o život.

Nebo že by byl tak dobrý? O tom upřímně pochyboval.

„Nezdá se ti to... snadný?" promluvil, když konečně nabral dech.

„Na cestě jsou další. Chtějí nás přemoci počtem," namítla a ukázala před sebe.

Nic tam neviděl, ale věřil jí. Ona to spojení měla, musela vědět, že se blíží.

Ale on věděl, jak se jim vyhnout tak, aby se s nimi nepotkali – a zároveň aby našli Daniela.

Popadl ji za ruku. Bez nějakého vysvětlování, které by je jen zbytečně zdržovalo, doskákal ke stěně.

Volnou dlaní šmátral po zdi, jako by se snažil poslepu najít vypínač, dokud nenašel jediný hladký bod.

„Jak jsou daleko?" zašeptal.

Nemusel šeptat, nemusel ani mluvit. Android v něm mohla číst jako v otevřené knize.

Přesto stále raději používal slova.

„Za rohem," odvětila. „A do patra míří další i z druhé strany."

„Tak to rychle," vyhrkl, dvakrát poklepal na hladký bod a o krok ustoupil. „Dovnitř."

Android vyčkala, až projde. David musel jít první, chodby mezi stěnami měl prozkoumané dokonale. Ty nebyly na žádné mapě, proto je neznal ani jeden z androidů Inteligence.

Byly to únikové cesty, kdyby se to náhodou pokazilo a museli by utéct.

Jakmile byl uvnitř, podíval se za sebe. Dokonce i zrak měl opravený, jeho malá oční vada dočista zmizela. Přesto nebyl schopen vidět ve tmě.

Což byla vlastně výhoda, protože za světla by nic z toho nepoznával.

Blondýnka prošla za ním. Prvně se opravdu bál, že tam zůstane, aby odlákala pozornost, ale musel si uvědomit, že Android – na rozdíl od Kaizer – oplývala spíše vychytralostí, než že by byla nějak odvážná.

A hlavně poslouchala Davida, to Kaizer neuměla.

Počkal na ni. Měl trochu problém s tím, aby se do úzkého prostoru vměstnal, i Android nevypadala zrovna spokojeně, když musela chodit stranou, protože jí stěny stlačovaly boky.

Ale mohli být rádi, že si jich zatím nikdo nevšiml. To však mohla být jen otázka času.

Ucítil dotek na paži. Usmál se, když ho vzala za ruku a pevně ji sevřela.

Mohl si být jistý, že je s ním, že ho teď neopustí, aby mohla dokázat svou loajalitu zoufalým sebevražedným skokem mezi desítky nepřátel, kteří by jí mohli ošklivě ublížit.

Nemusel se stydět za nic, na co pomyslel. Záleželo mu na ní, bylo jen dobře, že se nemusel vyslovit nahlas, aby o tom věděla.

A tím bylo jejich pouto pevnější. Navíc se nemusel bát toho, že by ho opustila. Ne teď, když jde do tuhého.

„Davide?" zašeptala.

Byl rád, že na něj mluvila slovy.

Stále ještě nebyl schopen porozumět vibracím v hlavě.

„Ano?" špitl stejně tiše.

„Opravdu ho chceš zabít?"

„Já... ani nevím. Ublížil mi. Udělal ze mě... tohle. Zaslouží si to."

„Ale co když... co když to takhle chce? Proč jinak by to bylo takhle jednoduché?"

Udeřila kladívkem na hlavičku.

Bylo to mnohem jednodušší, než si myslel, že bude. Tohle rozhodně nemohlo být všechno, co na něj Daniel chystal.

„Možná na nás čeká to nejhorší až u něj."

„Jako třeba co?"

„No... hromotluk Tom?" plácl jen tak.

„Nemyslím si. Poslal mě za tebou. Že se mám podívat, jestli jsi naživu. Všichni se stahují. Androidi se vrací do centrál, máme k tomu rozkaz."

„Myslíš, že je to něco velikýho?" zajímal se.

„Myslím, že tohle je ten konec, o němž mluvil. Daniel se chystá na zničení všeho, co vybudoval. Nemusí ho zajímat, kde jsme. Brzy se vypneme."

„Ty jsi chytrá jak rádio."

„Co? Já ho jen poslouchám. Vibrace jsou silné. Rozkaz je prioritní."

Zastavil se. Dvou stý šedesátý pátý krok značil další východ.

„Já nic neslyším," namítl.

„Můžu ti to překládat."

„Děkuju, strýčku Google."

„Kdo?"

„Ale nic. Řekl jsem, že bych byl rád, kdybys to udělala. Teď se informace navíc jen hodí."

Přikývla. Poznal to, protože když pohnula hlavou, ucítil vůni jejích vlasů.

„Já nás zatím dostanu –"

„Ne. Počkej."

„Na co? Pokud nás Daniel vypne všechny najednou, proč bychom měli čekat? Nemáme moc času."

„Já jen... dobře," řekla tiše.

„Android..."

„Kláro. Moje skutečné jméno je Klára."

„Dobře. Kláro, řekni mi, kdyby tam někdo byl, ano?"

„Tady to nerozpoznám. Blokují mě stěny," namítla.

„Klid. Hlavně klid. Vylezu ven. Ty počkáš tady, v bezpečí. Až Daniela vyřídím, vrátím se za tebou a utečeme, než se to spustí."

„Opravdu to tak chceš? Nemám ti pomoct?" zkusila ho ještě uprosit.

Ale David se nenechal. Tentokrát nemohl riskovat, že by ji ztratil. Neuměl si existenci bez ní představit.

Ani jeden z těch lidí, které venku potkal, nebyl jako ona.

Našel hladký bod. Přiložil na něj prst. Pak se na ni podíval a povzbudivě se usmál.

„Věř mi, prosím. Až se vrátím, půjdeme ven. Systém nám vymaže paměť. Budeme zase čistí."

Chtěl ji vzít i za druhou ruku, ale natáhla ji dřív. Do dlaně mu vložila podlouhlý předmět s ostrým hrotem.

Nemusel se ani koukat, aby vytušil, co to je.

„Tohle jsem měla u sebe, když jsem se probudila. Měla jsem ti to dát už dřív, ale nemohla jsem tě najít," vysvětlila.

David sevřel šroubovák v dlani. Takhle to mělo být ukončeno. Jedinou zbraní, kterou uměl ovládat.

„Děkuju," zněla poslední slova, která jí řekl, než ji políbil na čelo a prošel ven.

Pokud se androidi sbírali zpátky do centrál, neměl moc času.

Musel Daniela zabít dřív, než je on zastaví.

Vysvobodit ho z těla, kvůli němuž byl nucen dělat takové špatnosti.

Pomoct mu ven.