Bojoval sám se sebou.

Věděl, že on je prostor a tma, proto se nesměl bát udeřit kamkoli kolem sebe. Ovšem cokoli, o co se pokusil, končilo takovým neúspěchem, že ležel na zemi s něčím zlomeným.

Nebavilo ho to, ale odněkud věděl, že kdyby přestal, nemělo by to dobrý konec.

Neměl sice moc velké šance – vlastně byly minimální vzhledem k tomu, jak málo původního vědomí se v něm drželo –, ale odmítal se vzdát. Zatím nesměl.

Slyšel křik. Rány. Podivné mlaskání a bublání, jaké umí vydávat jen zařezání čepele do masa. Doufal, že se zastavil v řeznictví a řezník se jen sekl do ruky.

Pevně se snažil věřit tomu, že to není vážné a že si jen zašel na šunku, aby ukojil ten podivný hlad, který se jeho těla zmocnil.

Sáhl si na břicho, odkud se ozývalo hřmění. Netušil, kdy naposledy jazyk pocítil jakoukoli chuť sousta, jak to bylo dlouho, co se něco dostalo přes jícen až do žaludku.

Měl pocit, že se mu zmenšil do velikosti rozinky – a možná i podobně vypadal.

Nebylo mu vůbec dobře. Byl utlačován. Temnota, která se kolem něj rozprostírala, zmenšovala prostor světla, v němž se krčil jako vystrašené malé dítě. A čím jiným také byl?

Jeho vědomí si drželo věk posledních dožitých narozenin Davida Vodičky, což nebylo zrovna moc.

Vlastně měl chuť vzít první figurku Gustava Holešinského a strčit si ji do úst, aby ji mohl jazykem prozkoumat.

Objal si pažemi kolena. Prsty, které měl po sedmi marných pokusech o vzdor polámané a převrácené do nepřirozených úhlů, nechal ležet na holenních kostech, jež byly výraznější než obvykle.

Až v tu chvíli, kdy ho napadlo se na ně podívat, si všiml toho, že byly mnohem kratší než obvykle.

Jeden krátký pohled věnoval i malinkým chodidlům. Ty lodě, které kdysi Kaizer obdivovala, byly nahrazeny nožkami snad čtvrteční velikosti.

Chodidla byla bosá, všímal si i toho, že prsty na nohou se mu samovolně kroutily taky, jako by temnota tušila, že se o vzdor pokusí znovu.

Tiše fňukal.

Moc to nebolelo, vlastně necítil skoro nic, ale pokaždé, když se podíval za sebe, ten křik slyšel znovu.

Znělo to, jako by bylo někomu hodně ubližováno, jako by všechnu tu svou bolest ze zlomenin poslal tomu, komu křik patřil.

Temnota kolem něj obmotala své mohutné paže, aby ho uchránila před tím, co bylo venku.

Malý David byl kolébán klidem, který s sebou přinášela, dokonce párkrát zavřel oči, aby se nemusel na tu tmu dívat.

Ale pod víčky se mu temnota také smála.

Přál si, aby měl zpátky svůj malý koutek se světlem. Ten ho alespoň udržoval vzhůru, pomáhal mu, aby se občas ozval, když tělo chtělo udělat nějakou pitomost.

Tohle vědomí malého chlapce nahrazovalo stroji svědomí, učilo ho, co je dobré a co špatné.

Chtělo se mu spát.

Moc rád by se teď natáhl na té studené podlaze a pokusil se usnout, aby to všechno přečkal ve spánku a beze strachu o to, že by všechno ztratil.

Ale ještě stále měl pocit, že má úkol – takovou menší misi, která pro něj byla důležitější než jakýkoli sen.

„Přestaň!" ozvalo se další zapištění.

Škubl sebou a rozmáchl pažemi, aby od sebe temnotu odlákal.

Z posledních sil se zvedl na nohy a roztáhl paže od sebe – nechtěl, aby ho znovu tma zlákala ke spánku.

„Nemůžu!" pískl tak vysokým hláskem, jakým může jen dítě.

Znovu zaslechl bublání.

Další křik.

Tentokrát byl pronikavý, nutil ho, aby si zacpal uši a klesl dolů na kolena.

Pád ho ani moc nebolel, mnohem horší bylo to, že mu z uší začala téct krev.

Ten křik mu rezonoval v hlavě jako tisíce zvonů bijících najednou. Nedokázal to zastavit, pokaždé, kdykoli jen pomyslel na to, že by se o to mohl pokusit, se to jen zhoršilo.

A vlhké dlaně i kovový pach krve toho byly dostatečným důkazem.

Objevil se na boku. Dlaně si pevně tiskl k uším, krvácení však ani nezeslabil.

Krev mu stékala z dlaní na zápěstí a pokračovala dále po paži, opisovala křivky cév, které prosvítaly skrze tenkou vrstvu kůže.

Poté po kapičkách špinily podlahu. Ta se jí alespoň trochu zahřála.

Z očí se mu spustily slzy. Ani jejich dráhy nebyly moc dlouhé, jeho obličej nebyl tak protáhlý a nezastavovaly je ani vousy, ani vrásky.

Ne, tentokrát byla jeho kůže dokonale hladká jako dětská prdelka, připravená pouze na láskyplné polibky před pohádkou na spaní.

Jeho vědomí pomalu umíralo v boji za lepší život.

Vytrácelo se společně s tím dítětem, které v sobě uchovávalo poslední zbytky Davida Vodičky. Bylo nahrazováno Merklem – strojem, v jehož programu byla chyba.

Temnota přispěchala dítěti na pomoc s posledním výkřikem, které slyšelo.

Objala ho, mateřsky jím kolébala, aby usnulo.

***

Otevřel oči.

Očekával, že kolem sebe opět uvidí jen tmu a nic jiného, ale mýlil se. Byl by moc rád, kdyby měl tentokrát pravdu, protože to, na co se mu naskytl pohled, nebylo příjemné.

Byl v docela velké místnosti s obrovským oválným stolem. Kolem stolu byly různě poházené židle a křesla, na několika z nich byli i lidé.

Právem se bál jít podívat blíže. Už z dálky si všímal fialových rtů, prázdných pohledů a bledých tváří.

Všichni byli mrtví.

Do jednoho.

Zvedal se mu z toho žaludek.

Ten puch smrti byl odporný. Ale jakmile si přitáhl ruku ke rtům, aby zabránil nadávení, ihned se zarazil.

Byla od krve. A ta krev nemohla být jeho.

Sledoval, jak se krev na prstech leskla. Svým způsobem to bylo i krásné, dokud si neuvědomil, že ty zvuky – všechno to bublání, všechen křik a pištění a prosby –, co slyšel, bylo skutečné.

Že tohle všechno je skutečné.

„C-co... c-co jsem to udělal...?" zakňoural zoufale a prsty natáhl, aby odlepil články, které se k sobě lepily krví.

Napadlo ho se podívat na svou druhou ruku. A v ten moment, kdy ve své pěsti spatřil doznívající lidské srdce – obalené již zbytečnou vrstvou krve, která vytékala z cév –, svůj žaludek nezadržel.

Ihned, jakmile vyvrhl zbytek obsahu na zem, proklínal Daniela za to, že mu ten žaludek dal.

Srdce hodil na zem, dlaněmi si chytil břicho.

Jeho modré tričko s dlouhým rukávem už dávno modré nebylo, netrápilo ho, že si ho zapatlal něčím, co se nedá oprat.

Na límečku mu zůstaly kousíčky proteinové tyčinky, kterou snědl těsně před svým zoufalým hrdinským činem v budově před velkou rtěnkou.

Nedokázal uvěřit tomu, že něco takového udělal.

Už jen pouhé pomyšlení na to, jak silou prorval pěst do hrudníku jednoho z těchto lidí a vytrhl z něj od zlomeného žebra poraněné srdce, v něm probouzelo strach a znechucení nad sebou samotným.

„Davide," promluvila na něj Sára.

Zavrtěl hlavou.

Odmítal se na ni podívat.

Měl takové tušení, že v tom měla prsty.

„Muselo to tak být," pokračovala bez výzvy.

„Já jsem... je zabil," namítl zlomeným hlasem.

„Pomohl jsi jim. Teď, když jsou mrtví, už nic nebude bránit tomu, aby byl projekt Inteligence zničen," opravila ho a došla k němu. „Jsi hrdina, bráško."

„Jsem vrah," zamručel na odpor.

Postavila se před něj. Usmívala se, jako by udělal to nejlepší, co mohl.

Pak natáhla ruce a dlaně mu přiložila na tváře.

David v tu chvíli necítil nic.

Byl chladný k jakémukoli doteku, jímž se ho blondýnka snažila uklidnit.

Ale nedával to na sobě znát. Zatím se snažil zůstat klidným.

„Táta by na tebe byl pyšný," zašeptala stejně nadšeně a vesele, jako by kolem nich nebyla ani jediná z patnácti obětí.

„Táta by nechtěl, aby ze mě byl vrah."

„Udělal jsi, co je správné. Teď musíš pryč."

„Nemůžu... já... oni..."

„Přece nechceš, aby tě zavřeli. Zjistili by, že jsi jiný. A pak by tě rozebrali na součástky, postavili podle tebe další."

Zavrtěl hlavou. To dovolit nesměl. Cokoli, co by zahrnovalo obnovení libovolného z projektů – ani Merkl se mu nezamlouval, když viděl, čeho je schopný –, by mělo být zakázáno.

Vycouval ke dveřím. Nohy se mu pletly do sebe, připadal si jako opilý.

Paže musel mít roztažené, kdyby náhodou do něčeho narazil, nebo kdyby se smysl pro rovnováhu rozmyslel, že se sám od sebe porouchá.

Snažil se nedívat na mrtvoly, které po sobě zanechal. Nešlo to. Měl jejich pohledy vypálené ve víčkách, kdykoli mrknul, byl potrestán tím, že je viděl.

Nepomáhalo dokonce ani to, když uhnul pohledem, ba naopak – bylo to mnohem horší.

Točila se mu hlava. Odhadoval, že to bylo proto, že ho někdo ovládal, když...

Zastavil se. Už chápal.

„Ty podrazácká svině," zavrčel si pod nosem, zaťal ruce v pěsti a jen tak promáchl.

Vřelo to v něm. Teď, když z něj byl nefalšovaný vrah, nemusel se bát následků ještě jedné poslední vraždy.

A tentokrát už věděl, že tohle bude ta poslední, kterou na svém kontě bude mít.

Nedíval se, jestli jde Sára s ním.

Objevila se, kdykoli potřeboval, aby mu pomohla s rozhodováním, proto se tím netrápil.

Teď se musel soustředit na to, aby se dostal ven.

Naštěstí to nebylo nijak těžké. Daniel očividně počítal s tím, že se bude chtít vrátit.

Všichni androidi, které cestou potkal, ho kývnutím hlavy pozdravili a šli dál.

Bylo to zvláštní.

Nikoho netrápilo, že byl celý od krve.

Divil se i tomu, že ho nezastavil žádný člověk.

Alespoň těm to muselo připadat podivné. Ale kupodivu žádného člověka, který by se koukal před sebe, nepotkal.

Všichni sklápěli pohled k zemi, nebo sledovali zprávy na malinkých obrazovkách svých příručních zařízení.

Přidal do kroku.

Krev na jeho oblečení nepříjemně zapáchala, lepila tričko k břichu, v němž ho stále pálilo od spontánního zvracení. Přál si být co nejdříve uvnitř velké rtěnky, aby ho mezi ulicemi nenahánělo svědomí.

Pokaždé, když se podíval do zapadlé uličky, viděl jednoho z nich. Naštěstí si nevybavoval, co se dělo v době, kdy nevnímal, ale i tak to nebyla procházka růžovou zahradou.

Už dlouho se považoval za vraha, zloděje i podvodníka, ale nikdy by si nemyslel, že to někdy bude pravda.

A že ta pravda bude bolet víc než to zjištění, že všechny jeho ideály – i on samotný – byly falešné.

Šel dál jako tělo bez duše. Nebyl si jistý, jak blízko pravdy to bylo, protože tentokrát ho svědomí nezpomalovalo.

To ho dokonce nutilo zrychlit, aby ukončil život poslední oběti společnosti, která se začala agresivně bránit.

„Snad ho nechceš zabít," ozvala se Sára.

Nebyl překvapený, když ji vedle sebe objevil.

Už chápal. Nebylo těžké si to odvodit, bylo mnohem těžší si to přiznat.

„Jdi pryč, Danieli," sykl na ni. „Vím, že jsi to ty."

„Výborně, Davide. Promiň, chtěl jsem vzít někoho, komu bys věřil."

„Sáře bych věřit nemohl. Není... nikdy nebyla skutečná. Je to ta chyba, kvůli který jsem musel do očisty."

Tušil to už nějakou dobu. Vlastně mu to bylo podezřelé už v mládí, teď když se o ní jeho táta nezmínil ani jednou ve svých videích, to věděl téměř s jistotou.

David Vodička nikdy sestru neměl. Jeho matka by nikdy další vychovávat nechtěla.

Všechno to dávalo smysl. Daniel se ho pomocí Sáry snažil přimět, aby dělal to, co on chtěl. Ale David nechtěl skákat tak, jak někdo píská.

Podíval se na blondýnku a propálil ji pohledem.

„Jdu si pro tebe," prohlásil pevně. „Je mi jedno, kolik androidů budu muset překročit. Chci tvoje srdce. A věř mi, že tohle se ti líbit nebude."

„Romantický."

„Zabiju tě," doplnil a zrychlil.

Nemohl se dočkat, až se mu pomstí za to, co mu udělal. Teď už mu to bylo jedno.

Teď je ze mě ten vražedný stroj, kterým jsem se za žádnou cenu nechtěl stát.

Jsem David Merkl. Vrah.