„Chápeš přece, jak je důležité, aby lidi ztratili víru ve stroje, že ano?" vyslovil Daniel Soudek, jakmile se usadil na Davidovu skromnou postel u stěny.

„Ano," přitakal. „Byl jsem tam venku."

„Zažil sis to na vlastní kůži. Věděl jsem, že mi budeš rozumět. Já a Pavel jsme se provinili jedině tím, že jsme se nechali ovládat někým jiným. Ale ve skutečnosti –"

„Já to chápu. Mohla za to sobeckost. Další ryze lidská vlastnost, musím podotknout," přerušil ho David a otočil se s židlí tak, aby se mohl na staršího muže dívat.

„Touha po nesmrtelnosti. Dal jsem jim kousek toho daru ochutnat a oni mi uhryzli celou ruku. Nikdy se sebou nenechej takhle zametat, Davide."

„Táta by to tak nechtěl," zamumlal si pod vousy a mimoděk se kouknul na obrazovku. „Chtěl by, abych byl... Merkl."

„Přesně tak. Projekt Inteligence jsme neměli rádi. Byla chyba s tím vůbec začínat. Ale nejhorší na tom je, že nemůžeme přestat, dokud si lid žádá, aby pokračoval. Pokoušel jsem se jim domluvit, ale převzali vedení nad celým komplexem. I kdybych moc chtěl, nedokážu to zastavit."

„Všechno se dá zastavit," namítl mladší z nich a luskl prsty. „Co sabotáž?"

„Zavřeli by mě za to. A já jsem jediný, kdo ví, jak zastavit všechny androidy najednou."

„Co když to z tebe vypáčí?" zajímal se.

„Nechápeš to. Lidi nepotřebují vědět, jak zastavit pokrok. Chtějí jen ty výsledky, které přináší. A přesně v tom je ten problém. Zastupitelstvo falšuje zprávy, všude vypráví, jak se nám daří, že jsme blízko léku na smrtelnost," zabrblal Daniel zklamaně a sevřel si dvěma prsty kořen nosu. „Vědí i o tobě."

„A... to není dobře?"

„Vůbec ne. Ty jsi unikát. Pokud by se dozvěděli, že se mi podařil částečný přesun vědomí, rozhlásili by to. Musel bych dělat další a další, roznášelo by se to do světa. Až bych umřel, vzali by mi plány na tvou výrobu a bezohledně stavěli dál. A víš, co se stane pak?"

„Lidi přestanou umírat," odpověděl.

„Lidi už nebudou lidma. Nebudou se ani rodit. Budou se jen vyrábět. A takhle... tahle jsem to nechtěl," doplnil jeho odpověď šedivý postarší muž a opřel si lokty o stehna. „Měl jsem se těch plánů zbavit, dokud jsem mohl."

„Klid. Nějak... na něco určitě přijdeme," snažil se ho android uklidnit.

Bezúspěšně. Stavitel vrtěl hlavou v téměř pravidelném rytmu, narudlé tváře si držel v dlaních. Šeptem naříkal, tiše i prskal sliny z úst, jako by byly otrávené.

David se zvedl ze židle. Moc dobře si uvědomoval, v jaké situaci byli, i to, jak bude těžké z toho všeho vybruslit.

On si nikdy nepřál bojovat – proti čemukoli –, byl spíše ten mírumilovný zbabělý typ, co raději zahrabal hlavu do písku.

Ale pokud po něm osud chtěl, aby se přidal k odporu, musel.

Došel k muži, kterého by také mohl nazývat otcem, kdyby se odvážil, a položil mu ruku na rameno.

Poté, co si od svého biologického otce vyslechl, proč a jak se vše stalo, proč z něj udělali to, čím byl, k oběma loutkám pocítil lítost.

Daniel se na něj podíval. V jeho šedých očích se zračil strach, zároveň s ním však i smíření a spousta dalších emocí, které nepoznával.

Viděl na něm, jak moc se bál, že zároveň bojoval sám se sebou.

„D-dane," vykoktal nervózně.

Netušil, jak by ho měl oslovovat.

„Co mám dělat?"

Jeho koutky se vytáhly do stejného nepřirozeného úsměvu, jaký u něj už spatřil.

Vypadal o něco lépe, dokonce už ani nebyl tak falešný. Konečně si oba mohli být jistí, že jsou na stejné lodi.

„To, co jsi dělal předtím," odvětil vynálezce.

„Utíkat?"

„Chytat androidy. Hnusí se mi to, ale... lidi by neměli vědět, kdo za všechny ty vraždy může. Musíme vinu svést na stroje," opravil ho.

„Chceš je upravit, aby... aby zabíjeli?" podivil se mladý android.

„Aby udělali rozruch v zastupitelstvu. Až když jim půjde o krk, jim dojde, že udělali chybu."

Nerad si to přiznával, ale ten nápad se mu líbil. Nechtěl sice mít na svědomí ničí smrt – což nejspíš i měl, už jen to, že měl v sobě srdce kdysi živého Davida Vodičky, o tom vypovídalo –, ale zrušení Inteligence stálo za cokoli.

„Jdu do toho," řekl po chvíli a zaťal volnou ruku v pěst, kterou si zvedl k nosu. „Změníme spolu svět."

„Lépe bych to neřekl."

Stáhl k sobě i druhou ruku a obě paže spustil volně podél těla. Poté pár krůčky zkrátil vzdálenost mezi ním a jeho nově oblíbenou židlí, na niž se usadil.

Daniel ho u toho zmateně sledoval. Naprosto nechápal, co dělal, ale David měl svůj důvod.

„Co... chceš dělat?" zajímal se vynálezce.

„Já jsem stroj, že? A všichni androidi jsou propojeni na síti. Viděl jsem to u Android. Je možný, že mám –"

„Geniální," přerušil ho Daniel a zvedl se z postele. „Chceš je najít pomocí sítě."

„Ano."

„Obranný systém ti spojení zablokoval. Nepočítal jsem s tím, že to někdy budeš chtít použít."

„Teď se vlastně hodí, že člověk nejsem," prohlásil a ihned zapnul obrazovku, aby mohl najít správný soubor. „Všechno bude jednodušší."

Daniel se objevil hned za ním. Lokty si opřel o opěradlo židle, mírně se předklonil, aby nohy ani záda moc nenamáhal. Pozorně sledoval vše, čím se David proklikával, občas mu radil se zabezpečením, jak ho obejít a zrušit.

Byli dokonalá dvojka.

Byl u toho docela i šťastný. S Danielem se dobře pracovalo, doplňovali se. Kde měl jeden mezery, druhý přesně věděl, jak navázat.

Nebylo těžké se dostat až k plánům a poznámkám projektu Merkl.

A David se ani necítil nijak podivně, když složku otevíral a četl o sobě jako o výrobku z továrny.

„Opravdu si nepamatuješ, jak se to dělá?" zkusil to David pro jistotu znovu, ale odpověď byla stejná.

„Bohužel. Mívám častý výpadky."

„Zkus chlastat míň."

„Celej Pavel," poznamenal s úsměvem.

To Davidovi vykouzlilo úsměv na rtech. To, že ho přirovnal k jeho tátovi, mu lichotilo.

Už ho považoval za hrdinu, díky jehož oběti byl naživu, jako jeho syn ho také měl za nejlepšího člověka, který kdy chodil po Zemi.

Zajímavý, jak rychle jsem změnil na matku a tátu názor, pomyslel si.

Oba se soustředili na čtení. Bylo zajímavé číst o tom, jak jeho tělo fungovalo, jaké byly jednotlivé fáze jeho výroby. Ale tělo rozhodně nebylo tak zajímavé jako složité poznámky ke vědomí, které muselo být uchováváno v programu.

Nikdy nic tak složitého neviděl.

Ani si nebyl jistý, jestli vůbec tohle o sobě věděl ještě předtím, než ztratil paměť. Ale rozhodně z toho byl mnohem více nadšený, než by být měl.

Přeci jen to byl on sám a trochu se lišilo od studia antropologie, kde se učil o funkcích orgánových soustav lidského těla.

Pokud si myslel, že je Android složitá, teď našel něco, co se jí rozhodně nemohlo vyrovnat. Ničemu nerozuměl, nic mu nedávalo smysl.

Bylo zvláštní, že znal stavbu i programy všech ostatních mnohem lépe než své vlastní.

„Co kdybych se do toho pustil já a ty bys mezitím zkusil něco sníst, co říkáš?" řekl Daniel po chvíli, když si toho zoufalství všiml.

„Já musím jíst?"

„Ano. Pokud chceš fungovat správně. Tak běž, já se na to podívám. Vytvořil jsem to, měl bych si vzpomenout," prohlásil sebejistě a vyčkal, až se David zvedne ze židle.

„Vlastně mám docela hlad," přiznal android a odsunul se od stolu.

Jakmile opustil prostor židle, byl nahrazen. Daniel se usadil, židle se mu upravila přesně na míru.

Ihned se pustil do luštění písmen, čísel a úhlů – protože bez úhlovky by nic nešlo –, Davida si už nevšímal.

Vyšel ze svého pokoje na chodbu. Opět přesně věděl, kam by měl jít, aby zaplnil prázdný žaludek.

Ve spižírně měli docela dost trvanlivého jídla – ale musel si dávat pozor na mléko, to by mu mohlo nadělat uvnitř paseku –, pamatoval si, že si téměř vždy vybral bílkovinnou tyčinku. Chutnala docela dobře, rychle zasytila a nemusel dlouho jíst.

Byl natěšený. Zatím se vše vyvíjelo velmi dobře. Daniel byl vstřícný, hodně hodný – tak, jak si to pamatoval.

Navzájem se doplňovali, jako by byli dvě poloviny, co bez sebe nemohou být.

Ihned se mu vybavila Android.

Netušil, v jaké souvislosti, ale byla tam. A pokud byl v té realitě, kde si prošel očistou, neměl ji u sebe.

Nebyla funkční.

Její srdce bylo někde v batohu, který už určitě zmizel pod sněhem, její hlava zůstala ležet na spodku.

Zastavil se.

Už neměl na jídlo ani pomyšlení.

Zapomněl na ni, dočista. To si nemohl odpustit.

Otočil se na patě. Danielovi to mohlo trvat několik hodin, než se na něj napojí, proto mohl riskovat a jít ven.

Stejně ho mohl kdekoli najít pomocí svých kamer, tudíž nic nemuselo být problém.

A on mohl u sebe mít svou Android.

Uvědomoval si, co všechno se tím, že zjistil, že je stroj, změnilo. Už to nebylo zvláštní a proti přírodě, když si připouštěl, že k té změti obvodů a součástek cítí něco víc.

Ta náklonnost se časem, kdy byl bez ní, začala stávat závislostí – teď by mohl bez ostudy říct, že v ní našel zalíbení.

A věděl, že ona je schopná opětování.

Zrychlil do běhu. Chtěl ji najít co nejdříve, aby se ještě stačil najíst, než se pustí do nějaké akce.

Doufal, že Daniel to pochopí. Ten měl pochopení i pro Pavlovy výlevy.

A Davidovy se od těch otcových moc nelišily.

„Stůj," ozval se za ním známý hlas.

Ihned se otočil. Už ani nedoufal, že ji uvidí.

Vlastně i po tom, čím si prošel v očistě, ji viděl rád.

„Sáro," vyslovil šeptem a vytáhl koutky do úsměvu.

„Mám pro tebe mnohem důležitější úkol," prohlásila a svižným krokem došla k němu. „Android bude v pořádku. Je tady uvnitř, opravuje se."

Zamračil se. Odkud věděla, že se chystal jít ven najít Android? Byla snad i ona... přesunutá?

Nedivil by se tomu. Teď by se vlastně nedivil ničemu.

„Chci ji vidět," namítl.

„Uvidíš. Až uděláš to, k čemu jsi byl stvořen," přitakala blondýnka a položila mu dlaň na rameno. „Chceš být šťastný, viď? Mít zpátky svou rodinu. Tátu, Daniela, mě. Android. To všechno můžeš mít, pokud uděláš to, co ti řeknu."

„Neposlouchám ničí rozkazy," sykl na ni.

Nelíbilo se mu, jak s ním mluvila. Její slova byla lákavá, podmanivá. Ale odolával.

Byl zvyklý od Jany i Brikety.

Alespoň něco ho ta stará bačkora naučila.

„Ty rozkazy jsou tvoje. Viděl jsi, co lidská hamižnost způsobila. Zabila takovou spoustu lidí. A proč? Protože projekt Inteligence stále běží. A proč běží? Protože to lidi chtějí a protože –"

„Jim zastupitelstvo nakecalo, že je to bezpečný," doplnil za ni.

„Přesně tak. Ale ty víš, že to tak není. Ty jsi přece rozumný, Davčo. Mohl bys jim domluvit."

„Na tom zrovna pracuje Daniel."

„Proč bys měl čekat, až to on vyřeší? Chceš snad, aby to pokazil víc, než to je? Daniel Soudek udělal spoustu špatných rozhodnutí, ale ty mezi nimi nejsi.

Ty jsi dokonalý, od člověka k nerozpoznání. Ty můžeš proklouznout kamkoli, aniž by ses vypnul. Tebe nic nemůže detekovat."

Věděl, že má pravdu. Netušil, odkud a jak, ale věděl to. A taky si najednou byl jistý, že to bylo přesně to, co chtěl. Jako by se mu mozek najednou přepnul a jeho jediným cílem bylo dostat projekt Inteligence do propadliště dějin.

„Udělám to," řekl pevně.

„Výborně," pochválila ho Sára a ustoupila mu z cesty. „Víš, kam jít a co máš dělat."

Přikývl.

Příkaz v hlavě měl. Neodporoval mu.

Jako by byl zbytek Davida Vodičky potlačen, jako by vše, co ovládalo tohle tělo, byl jen projekt Merkl.

Paradoxně se ze slova, které pro něj nabývalo významu svobody a volnosti, stalo něco, čeho by se svět měl obávat.

David zmizel.

Objevil se ve tmě.

Nekřičel o pomoc, tak nějak tušil, že se něco takového stane. Jen doufal, že až nadejde ta chvíle, kdy nebude schopen kontroly, bude už pryč.

Ale jeho vědomí bylo uvnitř uvězněné. Opravdu byl jen vězněm v cizím těle, které nedokázal ovládat.

Už nebyl ani člověk, ani humanoid, ani stroj.

Jen zoufalá jiskřička uvnitř toho vraha, který vykonával práci, k níž byl stvořen.