Opět samotu přivítal s otevřenou náručí.

Nechtěl teď nikoho ani vidět, potřeboval být sám, aby si to všechno mohl nechat projít hlavou.

Bylo toho moc, co si musel ujasnit, a měl málo informací. Ale předpokládal, že David Merkl, který neměl vymazanou paměť, mu něco nechal.

Z podlahy se nezvedal ještě dlouho. Bylo těžké přinutit nohy, aby se vymanily ze sevření tíhy zbytku těla, dokonce ani paže nebyly ochotné jim pomoct.

Nedokázal ani pomyslet na to, že by svůj malinký svět na chladné podlaze opustil, dokud si byl jistý, že každý zoufalý pokus o nějaký pohyb by skončil katastrofou.

Obličej skrýval ve dlaních, aby svět neviděl jeho slzy. Naivně si myslel, že když už se ani nepovažoval za člověka, tohle v něm nezanechá ani tu nejmenší stopu žalu, ale mýlil se.

Bolelo to jako ještě nic, co zažil. A o to víc, když už věděl, že z této noční můry se jen tak neprobudí.

Jeho dlaně byly mokré během pár chvil. Nerozuměl tomu. Proč by někdo vytvářel androida, který uměl cítit?

Proč vůbec uměl vypustit z očí slzy, kdykoli byl hodně smutný, nebo tak zoufalý, že neviděl jiné východisko? Najednou mu to nepřipadalo fér, že byl jiný i mezi androidy.

A co, že byl nejlidštější z nich, když byl zase jen stroj?

Popotáhl hlen zpět do nosu. Ani u něj už neviděl důvod, proč by mu měl nos ucpávat, nebyl si ani jistý, jestli to skutečný hlen byl.

Ať to bylo cokoli, Daniel Soudek – pokud mu říkal pravdu a skutečně byl jeho stvořitelem – si na něm dal hodně záležet.

Přinutil dlaně, aby opustily mokrá líčka. Pomalu je spustil dolů, hřbety si je opřel o stehna.

Rozhodl se, že se pokusí vstát, jakmile trochu oschnou – nechtěl, aby měl vlhké oblečení, nebo aby zapatlal podlahu, která byla stejně čistá a s organizovaným nepořádkem, jak ji nechal.

Hlavu zaklonil, zrak ukotvil ke stropu. Slzy z očí utíkaly i nadále, nepokoušel se je zastavit.

Nic moc neviděl, ale nic k vidění tam stejně nebylo. Byl to obyčejný bílý strop.

Ale někde za ním, a nejspíš dalšími několika vrstvami místností a stropů, byla obloha – nebe, tak tomu ještě pár lidí přezdívalo.

„Proč... jste mi to udělali?" zachraptěl tiše a sevřel ruce v pěsti, jako by zapomněl, že je má vlhké.

Věděl, že ho nikdo neslyší. Maximálně by si ho mohl všimnout Daniel na jedné z těch jeho výborných kamer, pomocí nichž sledoval jeho marné utíkání.

Přemýšlel, jestli se u toho i nebavil, protože když přesně věděl, kde je, proč pro něj prostě nedal poslat?

Proč čekal?

Odpovědi se mu nedostalo. Ani žádnou neočekával.

Hlavu vrátil do původní polohy, prsty zase uvolnil.

Nelíbil se mu pocit mokrých prstů, proto je stejně utřel do kalhot, aby se toho zbavil. Poté dlaně opřel o podlahu, nechal je, aby si zvykly na chlad, a opatrně se na nich nadzvedl.

Lokty se mu lámaly.

Nevnímal to.

Potřeboval se projít, chtěl hledat odpovědi na spoustu dalších otázek. A tentokrát už se nechtěl nikoho ptát, nakonec by mu převrátili život naruby a ani by nemrknul.

Ne, chtěl na to přijít sám, jelikož tak to bude bolet méně.

Jako když se sám škrábneš. Tu bolest tělo očekává, protože mu dáváš rozkaz, aby to udělalo.

Podařilo se mu vysunout levou nohu, položit ji chodidlem na zem. Teprve tehdy si všiml, že žádné boty nemá – je úplně bosý. Dokonce ani děravé černé ponožky, které několikrát zachránil před vyhozením do odpadu, mu nezdobily původně namodralou kůži plnou puchýřů.

Ale jeho chodidlo vypadalo zdravě. Čistě.

Prstem pomalu přejel po kůži.

Cítil slabé svědění, ale rozhodně nebylo tak silné jako u původních nohou. Odhadoval, že mu poškozenou kůži vyměnili – a v tu chvíli, kdy si to i nevědomky představil, málem hodil šavli.

Okamžitě stáhl ruku zpátky a opřel si ji o koleno.

Pravá dlaň tu levou následovala, aby koleni pomohly zvednout veškerou váhu těla a narovnat záda, která byla z dlouhého sezení mírně pokřivená.

Nebo taková byla vždycky?

S tichým úpěním se podařilo dostat na nohy bez větších problémů. Sice okamžitě máchnul rukou, ale narazil jí na desku stolu, což považoval nejen za výborný odhad, ale také výhru štěstí nad jeho smůlou.

Připadal si jako opilý. Ihned mu na mysli vytanula další myšlenka, postřeh.

Mohl být vůbec někdy opilý? Byl si jistý, že když tehdy našel sklad vína u Brikety, něco cítil.

Možná to na něj účinek mělo.

I druhou ruku opřel dlaní o desku stolu, hlavu na chvíli bradou opřel o hrudník.

Ztěžka oddechoval. Bylo mu jako po zaběhnutém maratonu. Když zavřel oči, musel je znovu rychle otevřít, jinak by se vyvrátil a spadl zpátky na zem – ten zdlouhavý proces zvedání se už zažít nechtěl.

„Dejve, vzpamatuj se," zasyčel si pod vousy, v nichž se mu usadily jak slzy, tak i sliny, které mu tekly přes koutky.

Tiše zakašlal, aby dostal z krku nepříjemný hlen.

Ústa poté otevřel dokořán, aby mohl ven – nechtěl si ho nechávat v ústech, byl to odporný pocit.

Hlen mu stekl ze rtů a přidal se ke slinám a slzám, kde zůstal, dokud ho neutřel hřbetem dlaně – tu následně očistil o kalhoty.

Dýchalo se mu lépe.

Už ani slzy netekly, po tvářích se mu pouštěly poslední z nich, jimž zabránit nedokázal, a končily v koutcích, kde se míchaly se slinami.

Pro člověka – nebo i stroj – to musela být nechutná podívaná, ale David byl na to zvyklý.

Už mu to ani nevadilo.

Vymrkal z očí zbytky vody, tomu, co nedostal ven víčky, pomohl ukazováčkem neposlintané ruky.

A jakmile viděl více než rozmazané odstíny bílé a šedé, pomalu se narovnal v zádech, aby se nemusel opírat pažemi – ty potřeboval na šmátrání a převracení předmětů, které na stole byly.

Marně hledal další figurky. Vždy mu byly na očích, nemusel je hledat někde pod stolem, nebo v zásuvce.

Tohle bylo skutečné, ať se mu to líbilo, či ne, pravdu zkrátka popřít nemohl.

Mohl zkusit zapomenout to, co od Daniela slyšel, ale nebyl by šťastný dlouho. Pravda by ho opět dostihla a rána by byla stejně krutá, jako byla teď.

Všímal si toho, že byl stále stejně nepořádný.

Jeho organizovaný nepořádek měl známky jeho systému, věděl, že když byla tužka na jedné straně stolu, nachází se tam i její druhá polovina, očividně zbavená vzteky většiny dřeva, z nějž byla vyrobena.

Tužka bývala vzácnost, muselo to být něco velkého, co ho naštvalo, že ji takhle zřídil.

V desce stolu byl zabudován menší osobní počítač. David nejprve váhal, jestli to otevřít, ale zvědavost byla silnější než strach.

To nejhorší už věděl, nic mu nemohlo ublížit víc. Nemusel se bát, že by zjistil něco dalšího, co by se mu nelíbilo, protože tu novinku o projektu Merkl nic překonat nemohlo.

Prsty nahmatal hladké místo.

Pamatoval si, že má na něj poklepat třikrát rychle, jednou pomalu a opět dvakrát rychle, aby se obrazovka vysunula.

Jakmile tak učinil, objevila se nad deskou stolu skleněná deska se svítícími modrými okraji, která přímo nabádala k tomu, aby se jí dotknul.

Nebyl překvapen tím, co viděl. Uvědomoval si, že to zná, jen si na to nedokázal vzpomenout.

Přesto nezabránil ústům, aby se otevřela dokořán, ani tichému citoslovci úžasu, co mimoděk vyloudil z hrdla.

Přistoupil ke stolu blíže.

Pod koleny ucítil tlak. Podíval se za sebe.

Židle. A nevypadala nepohodlně, vlastně by se velice rád posadil.

Pomalu kolena ohnul, dokud nebyl zadek zasazen mezi opěradla – přesně navržená tak, aby si o ně opřel paže a aby byly tak daleko od sebe, jak to bylo příjemné.

Pořádně se vydýchal. Bylo těžké slzám bránit, ale čím déle je držel, tím lepší to bylo. Sice se cítil hůř a hůř, ale alespoň to na něm nebylo vidět.

Co bulvy nevidí, to srdce, co asi nemám, nebolí.

Přiložil prsty na hladkou plochu, pomocí níž předtím objevil obrazovku, a přejel po ní.

Na obrazovce se objevila spousta složek – většina z nich byly textové soubory, ačkoli očekával hlasové zprávy –, někde byly i videa a fotografie.

Ignoroval cokoli, co se netýkalo projektu Merkl. Musel se dokonale znát, musel vědět, jak funguje. A pár souborů tam našel, jen mu chvíli trvalo, než se do nich dostal.

Nejspíš je sebral Danielovi, protože on by tak složité zabezpečení neměl.

Otevřel složku, která se mu zamlouvala nejvíc. Měl dost času i na zbytek. Dveře zůstávaly zavřené a očekával, že mu nechají nějaký čas na to, aby si to v hlavě srovnal.

A přesně k tomu potřeboval vědět, co je zač a proč vznikl.

Domníval se, že to byl textový soubor, ale mýlil se.

Ihned, jakmile přešel všechna zabezpečení, se spustilo krátké video, na němž se objevil tmavovlasý muž se znavenýma očima a spoustou vrásek. Vypadal starší, než jak ve skutečnosti musel být.

„Tohle je nahrávka ze dne dvacátého osmého května dva tisíce sedmdesát dva. Mé jméno je Pavel Metlička a jsem spoluzakladatelem projektu Merkl.

Je tu spousta věcí, které mám na srdci, a nemůžu se s nimi svěřit nikomu, aby se to nerozneslo. Nikdo nesmí vědět, že jde o mého syna, ale kdyby náhodou tuto nahrávku objevil, bude lepší, pokud se na ni podívá."

Sledoval ho beze slova. Tohle bylo mnohem lepší, než kdyby mu to říkal Daniel. Protože svému tátovi věřit mohl.

Ten by mu lhát nemohl.

„Projekt Inteligence nebyla zrovna šťastná volba.

Snažili jsme se, aby tento projekt nebyl zrušen, pokračovali jsme i přes všechny varování. Dana jsem podporoval, byl jsem jeho jediný přítel a Inteligence byl jeho životní smysl.

Věřil jsem, že dokáže vytvořit umělou lidskou bytost. Ale po posledním neúspěchu s Dorou to vzdal a vrátil se k alkoholu a levným drogám."

Pavel si povzdechl a dvěma prsty stiskl kořen nosu.

Modré oči na moment skryl pod víčka, jakmile je zase otevřel, všiml si té známé jiskry, s níž se koukal i na něj.

„Vrátil jsem se k práci učitele na zdejší veřejné škole. Práce mě naplňovala, byla pro mě jako stvořená, ale Dan věřil, že je pro mě někde něco lepšího.

A nejspíš i bylo, ale nenašel jsem to, dokud mi má dobrá přítelkyně neoznámila, že je těhotná a že je to nejspíš moje.

Nejdřív to bylo jako prokletí, protože jsem se o ni neměl jak postarat, když projekt zkrachoval, ale jakmile se chlapeček narodil, věděl jsem, že tohle bude můj smysl. A taky byl."

Vytáhl koutky do úsměvu stejně jako muž na obrazovce. V odrazu si všiml, že byly jejich úsměvy totožné.

Zdědil po něm i to nejlepší, čím se mohl pyšnit.

„Vychovával jsem Davida, snažil se, aby měl všechno na světě. Lucie se k němu nechtěla hlásit, myslím, že toho litovala.

Pro ni měla vždy přednost práce, měl jsem chvíli i podezření, že mi hodila na krk cizí dítě, jen aby se o něj nemusela starat.

Ale já jsem ho miloval jako vlastního. A byl jsem si jistý, že je můj, protože měl přesně –"

„Ten samý úsměv," vyslovili zároveň.

„Nikdo mi nemůže mít za zlé, co jsem udělal. K čemu jsem svého nejlepšího přítele donutil.

Neměli jsme peníze, žili jsme v chudý čtvrti někde na okraji Olomouce. A David chřadl. Potřebovali jsme peníze a jeden z nás musel zůstat doma a hlídat.

Právě v tu chvíli, kdy Daniel našel uplatnění u opravářů domácích spotřebičů, se objevila Lucie, že by chtěla být zodpovědnou matkou.

Prakticky jsem navrhl, že když chce Davida, musela by si mě vzít, na což přikývla, a vzniklo z toho nerovné a hlavně nešťastné manželství."

Už se nebál mu věřit. Věděl, že matka nebyla dokonalá. Očista mu ukázala, že byla schopná čehokoli, aby se dostala k cíli, ale nic takového od ní nečekal.

Ačkoli měl i podezření, že se mu někdy schválně vyhýbala a byla doma jen tehdy, když byla tak nemocná, že nesměla do práce.

To trávila celé dny v županu, zavřená v ložnici.

„Daniel byl hodně dobrý ve všem, co dělal – pokud nešlo o ženy. Párkrát jsem ho načapal s Lucií, ale mlčel jsem.

Naše manželství bylo na okrasu, aby se syn měl ve společnosti dobře, jí to nebránilo v tom, aby souložila mimo naši ložnici. Přesto nebyla většina Danielových návštěv za Lucií, ale za mým synem."

Nebylo hezké tohle poslouchat o jeho matce.

Ale nezastavil záznam. Obličej jeho táty a jeho hlas ho nutily, aby pokračoval dál.

„Proto jsem si myslel, že by mohl být jeho syn. Já a Dan jsme si byli vždycky podobní, mnozí by řekli, že jsme bratři. Byli jsme si dokonce víc podobní než já s Hubertem.

Pravděpodobnost byla velká, ale stejně tak mohl být otcem kdokoli z celé Olomouce. Ale David byl náš. Když se o něj nestarala jeho matka, získal druhého otce.

Ne, my dva jsme spolu opravdu nic neměli, vím, co se šuškalo. Jen dělal to, co by udělal každý nejlepší přítel."

Vzpomněl si na Kaizer.

Netušil, proč zrovna na ni – a hlavně na tu verzi z očisty, kde mu byla kupodivu sympatičtější –, ale při slově přítel to byla právě ona.

Myslel si, že to bude Android, ale pro ni měl jiné označení.

„Přísahal si, že se k projektu Inteligence nevrátí. Věděl, že je to propadák.

Ale lid promluvil, zastupitelstvo aglomerace projekt odkoupilo a přinutilo Dana, aby se tam vrátil. Své výtvory schválně kazil, aby nikdy Inteligence neměla úspěch, ale došlo k tragédii. Vlastně hned k několika.

Vyhozené androidy si převzali lidi, co chodívali ve stínech. Upravovali je, připravovali na ničení. A tehdy začaly ty vraždy.

Pomsty."

Pavel se pořádně nadechl a zavrtěl hlavou. V očích se mu zaleskly slzy, ret si kousal špičákem. Vypadalo to, jako by se sebou bojoval.

„Všichni jsme udělali hodně špatných věcí. Nikdy jsem mu nezazlíval to, co udělal. Protože jsem miloval jak jeho, tak i našeho syna.

Ale pak nám ho chtěli vzít. A já jsem se musel snížit na tu nejnižší potupnou úroveň, jakou jsem mohl, abych jeho život zachránil."