Kdyby prohlásil, že nechápal, bylo by to jen slabé označení toho, co se mu zrovna honilo hlavou.

Byl maximálně zmatený, neměl nejmenší tušení, co mu ten muž na vozíku říkal. Věděl však to, co mu prozatím bohatě stačilo – pokud tohle byl skutečně Hubert, byl nějakým zázrakem naživu, neměl by mu věřit ani slovo.

„Proč bych měl?" odsekl drze a zvedl bradu co nejvýše, aby mu dokázal svou chvilkovou povýšenost.

„Nemáš na výběr. Buď půjdeš dobrovolně – a od toho jsem tu pak já, abych tě za ním zavedl –, nebo si tě odtáhnou po součástkách. A to snad nechceš," odvětil Hubert stejně klidným hlasem, jakým s ním mluvil skoro vždy, a mávl u toho paží.

Naprázdno polkl. Už očekával, že na něj podobné výhružky nebudou mít efekt, když si prakticky prošel peklem – vlastně několika –, ale opak byl pravdou.

Znovu se rozklepal strachy. Nechtěl si udělat dalšího nepřítele, když ani nevěděl, kde je. Mohl být klidně uvnitř velké rtěnky. A když byl u toho nadělávání, byl by nerad, kdyby to schytaly i kalhoty.

Co když jsem ji nikdy neopustil?

Zmateně těkal očima po místnosti. Poznával ji, ale byl si jistý, že ji viděl jen jednou.

Se Sárou.

Přesto se pocitu, jenž mu napovídal, že tu strávil několik let a občas to i vnímal, nezbavil.

„Tak? Budeme na sebe čumět jako staří známí v hračkářství, nebo se pochlapíš a půjdeš dobrovolně?" zeptal se Hubert po chvíli, když se na něj otočil přes rameno.

Neměl na výběr.

Mohl by se pokusit utéct hned a schytat to už za dveřmi, nebo počkat, až mu přestanou všichni věnovat pozornost, a vyběhnout vpřed tak rychle, aby ho nedohnal ani vítr. Ačkoli upřímně dost pochyboval, že by doběhl dále než k dalším dveřím, než bude jeho krátká pouť ukončena.

Sklopil pohled na svá zápěstí. Byla od pout mírně otlačená, nejspíš sebou škubal mnohem víc, než chtěl.

Přitáhl je k sobě, prsty levé ruky si opatrně promnul pravé zápěstí. U toho tiše syčel, nevědomky.

Ale jakmile se zaslechl, okamžitě sklapl, aby před Hubertem neukázal slabost.

„Davide," ozval se znovu, aby ho přinutil si pospíšit.

Oslovený se na něj ublíženě podíval.

„Co jste mi udělali?" pískl zlomeně a zvedl zápěstí výš k nosu.

„To, co jsme museli, aby ses učil," odvětil veterán a pomalu dojel až ke dveřím. „Tak jdeš už? Pokud chceš odpovědi, můžeš to zkusit u Dana. Já tomuhle moc nerozumím."

„Kde je Sára?" zeptal se, jako by ho ani neposlouchal.

„To ti vysvětlí on."

„Kde je moje sestra?" zopakoval ještě jednou a stiskl prsty v pěsti.

„Nedáváš mi na výběr," prohlásil a otočil se k němu čelem.

Než se David stačil vzpamatovat, mířil na něj jeho bývalý přítel podivně světélkující tužkou s kuličkou na hrotu.

Stihl si všimnout světle fialových úhlů po stranách, než se dotekem Hubertova prstu změnila ta nebesky modrá na limetkově zelenou.

Nejprve žádnou změnu necítil. Vlastně byl rád, že ho zápěstí přestala bolet. Po chvilce si začal všímat toho, že nohy střídal nezávisle na mozku, který je nutil se zastavit.

Pomalu k němu šel, jako by dostal němý příkaz k chůzi. Cítil se u toho tak lehce, jako by ani nepohodlně neležel bůhvíjak dlouho v tom zubařském křesle.

„Máš takové štěstí, že dokážeme naladit na stejnou frekvenci," dodal Hubert s potlačovanou nechutí a malé zařízení skryl pod bílý úbor.

Chtěl odpovědět, něco nehezkého plácnout, aby mu dokázal, že ho ovládat nemůže, ale nedokázal ani pohnout rty.

Držel je pevně semknuté k sobě, jako by se už nikdy neměly oddělit, dýchal skrze kupodivu dobře od hlenu pročištěný nos.

Byl zoufalý.

Jakýkoli pokus o odpor nezabíral. Zrazovalo ho vlastní tělo, jež se stalo vězením pro duši, toužící po svobodě tak moc, jak jen by to dokázala obyčejná lidská bytost.

Bylo mu do breku, ale slzy se v očích tentokrát neobjevily. Poslušně kráčel po boku veterána na vozíku.

Všiml si, že to nebyl ten samý vozík, který mu sehnali v nemocnici, ale nějaký bílý, co dokázal jezdit sám bez toho, aby se Hubert vůbec namáhal.

Vyšli z místnosti na chodbu. David zoufale hledal nějakou figurku Gustava Holešinského, ta mu napovídala, že se má něco převrátit vzhůru nohama, ale tentokrát žádnou nenašel.

Nebyla tam ani ta, kterou tady viděl předtím – sloupek byl bez ní chudý, ta umělá květina v průhledném květináči ji nahradit nemohla.

„Aby bylo jasno, nemám prsty ve všem. Neměj mi to za zlý, jen jsem se ti snažil pomoct," ozval se Hubert, jakmile minuli další dveře.

Davidovi to bylo jedno. Jakákoli obhajoba, kterou si pro něj šetřil, nedokázala napravit to, co mu teď dělal.

Hubert musel moc dobře vědět, co svoboda pro Davida znamená, jak moc se snažil, aby ji měl. Proto musel vědět i to, že mu takhle hodně ubližoval.

Nebylo mu dovoleno, aby něco namítal.

Tentokrát však na jazyku ani nic neměl, vše, co chtěl vyjádřit, v sobě dusil a čekal na chvíli, kdy bude moct zbít do němoty prvního ubožáka, na nějž narazí.

Doufal, že to bude zrovna Hubert, ten by si to zasloužil.

„Vím, že Pavel by to tak nechtěl, ale..." Povzdechl si. „Nic. Zapomeň na to."

Znovu pocítil touhu po něm skočit a ty informace si z něj vybít. Ani tentokrát mu však nebyl dovolen žádný pohyb, jenž by odporoval tomu zařízení, které právem nenáviděl každou sekundou víc a víc.

„Neměl bych ti už nic říkat. Ale vím, že stejně přemýšlíš nad nějakou pitomostí, která bude mít na systém stejnej účinek, tak je to vlastně fuk."

Sklapni, okřikl ho ve své hlavě.

Měl štěstí, že mohl pohybovat alespoň očima.

Kdyby jeho pohled zůstával ukotvený někde v neznámu na bílém bodě, brzy by se z toho zbláznil.

Poznával každou chodbu, jíž prošli.

Jako by je měl zafixované v hlavě – jako by tam někde v mozku měl mapu, pomocí níž věděl, kde přesně by měl odbočit, aby se dostal k cíli.

Nemohl to ovšem ovládat vůlí, bylo to samovolné.

Sledoval jednobarevné stěny. Tento světlý styl mu k Danielovi moc neseděl – hlavně ne poté, co si uvědomil, že ho vlastně dokonale zná –, očekával spíše výstřednosti a syté křiklavé barvy.

Ale bílou a světle šedou nikdy nevystřídala ta sluníčkově žlutá, kterou vymalovávaly děti ve školách, dokonce ani ta travičkově zelená, jež byla vždy využívána na znázornění zatravněné plochy.

Mrzelo ho to. Doufal v nějakou změnu. Takovýto stereotyp se mu nezamlouval, nelíbil se mu.

Vypadalo to tu jako v nemocnici – až na to, že i v nemocnici maloval po stěně krví ze zkumavek, aby to vypadalo trochu jinak –, smutně, ponuře, děsivě. Jako by ho za každým rohem měli připravit o část těla.

Pomalu přestával dýchat tak rychle.

Dech se mu kupodivu uklidňoval, ačkoli ten vztek uvnitř něj vřel jako ještě nikdy. Dokonce i srdce, jež bylo zvyklé, že ne vždy má plíce poslouchat, zpomalilo svůj tep na minimum.

Vytušil, že to byly účinky té zvláštní tužky. Doufal, že Hubert neměl v plánu ho zabít. Přestože mu nemohlo být jedno, jestli si jeho srdce vezmou zaživa, nebo z mrtvoly, nechtěl zemřít hned teď.

Ne bez odpovědí.

A k tomu, aby je získal, potřeboval Daniela.

Daniel tedy žil. Nebo z něj byl android, ale tím se zatím nezabýval. To hlavní, co ho trápilo, bylo to, že hlavou Inteligence nemohla být jeho matka.

Možná spal tak dlouho, dokud ho Hubert nenašel a nepřipoutal zpátky, aby si myslel, že to vše nebyla jen iluze.

Měl problém rozlišit iluzi a skutečnost. Stále si nebyl jistý tím, co že je ta očista, ale odhadoval, že nic moc dobrého.

Už nic jiného ani neočekával, život ho naučil, že získávání zkušeností bolí a že bolest samotná je nejlepší zkušenost, jakou může dostat.

„Hádám, že se ti tohle zacházení moc nezamlouvá," pokračoval, když už se mu zdálo ticho nesnesitelné, a otočil na svého mladšího společníka hlavu. „Bylo to nutný. Věř mi, že kdyby ses pokusil utýct, jen by se to zhoršilo. Chráním tě před tebou samým."

Chtěl mu něco říct, skoro i zapomněl, že nemůže. Z hrdla vydal zavrčení. Alespoň to se mu podařilo.

Byl rád, že už Hubert moc nemluvil. Když už náhodou něco řekl, odmítal ho poslouchat – sice ho slyšel, ale nevnímal.

Ačkoli by se rád dozvěděl, o co jde a proč si dávají všichni záležet na tomhle divadle, nechtěl poslouchat jeho hlas. Lezl mu na nervy.

Raději se soustředil na to, o čem stoprocentně věděl, že je skutečné.

Čehož pravděpodobně nebylo moc, když si uvědomil, že i tohle celé by mohla být jen iluze.

Nebo to předtím.

A ještě o jednu zpátky.

Jediné, čím si mohl být jistý, byl on sám, ale přirozeně o sobě skoro celý svůj život pochyboval.

Přesto mu nezbývalo nic jiného, než doufat v to, že ho nezměnili – jeho tělo už ani nemuselo být jeho tělem, ale ta duše přetrvávala.

A přesně ta byla David Merkl.

Ta cesta trvala celou věčnost. Chtěl se poškrábat na nose, svědil ho. Stále však nedokázal pohnout jediným svalem.

Dokonce nemohl ani rezignovaně vzdechnout, aby vyjádřil nechuť a pohrdání, které k veteránovi nově pocítil.

Hubert se zastavil. David už se domníval, že vytáhne tu tužku, aby mohl jeho tělo osvobodit a dovolit mu tak, aby otevřel ty dveře, ale opět se mýlil.

Veterán dvojím poklepáním a opěradlo vozíku rozsvítil velká kola fialovým světlem a popojel blíže ke dveřím – ty zablikaly také a pomalu se otevřely.

Už by se tomu ani neměl divit. Obrátil oči v sloup – znovu děkoval za to, že alespoň je ovládat mohl – a dlouhými kroky následoval veterána dovnitř.

„Dane!" zavolal Hubert.

Kdy jsem ho zase začal vnímat?

Chvíli se nic neozývalo. Místnost, v níž byli, byla větší, než předpokládal – ale rozhodně menší než zbytek místností uvnitř budovy. Poslední dobou se mýlil podezřele často.

Byla jednotvárná, obyčejná. Smutná. Jako doupě samotáře.

Supermanovo doupě.

V křesle za opěradlem byla skrytá hlava s našedivělými vlasy.

Nemusel ani hádat, věděl, kdo to je. Už si ani nepřál, aby byl mrtvý.

Nebyl si jistý, co přesně k tomu muži cítil, ale čistá nenávist to nebyla. Možná ho dokonce byl schopen pochopit.

„Děkuji, Hube," odvětil génius a mávl rukou na znamení, že má opustit místnost.

David zůstával stát na místě. I kdyby se mohl hýbat, nejspíš by daleko nedošel. Danielův hlas ho zaujal – neslyšel ho tak dlouho, že si skoro nepamatoval, jak zní.

Ale byl to jeden z těch zvuků, které moc rád poslouchal.

Možná jsme si někdy byli opravdu blízcí, problesklo mu hlavou.

Za sebou zaslechl zvuk zavírajících se dveří.

Otočil hlavu přes rameno, aby se podíval, jestli je Hubert opravdu pryč – to, že se může pohybovat, mu zatím nedocházelo –, a poškrábal se na nose, kde se to svědivé místo stačilo rozlézt až ke koutku.

„Davide," oslovil ho Daniel.

Mladík ihned hlavu otočil zpátky. Rychle utřel hlen, jenž se mu usadil na ukazováčku levé ruky, do kalhot a spojil ruce za zády.

Hrudník vypnul, bradu zvedl co nejvýše. Musel před vynálezcem vypadat vznešeně, ne jako vidlák s holuby.

A že jich tam mám dost.

Daniel se zvedl z křesla. Zatím viděl jen jeho křivá záda, způsobená dlouhým nezdravým sezením. Jakmile se k němu otočil, všímal si i toho, jak chodil.

Kulhal.

Nejspíš seděl moc dlouho a snažil se to rozchodit.

„Už dlouho jsem tě očekával. Předpokládám, že jsi zmatený a nevíš, která bije, viď?"

Měl tendenci odpovědět „viďu".

Tohle říkával jen tátovi, ale nutilo ho to. Přesto se udržel.

Vytáhl koutky do mírného úšklebku a vyšpulil spodní ret.

Neměl by si na něj dovolovat, měl jeho život ve svých rukou, ale tohle mohla být jeho poslední šance na vzdor.

„Hádejte, čí zásluhou," odsekl chladně.

„Nemusím hádat. Vím všechno."

„Nikdo neví všechno," namítl.

„Ale já nejsem nikdo, Davide," opravil ho a postavil se těsně před něj. „Já jsem ten, co tě stvořil. Já jsem ten, kdo vrátil život tomu ubohému dítěti, které se Pavel snažil přede mnou skrýt. A ty jsi můj nejdokonalejší výtvor."