„To, že něco neumíš, neznamená, že jsi hloupý, truhlíku," zazněl tichem milý mužský hlas.

„Ale já umím všechno," namítl oslovený a založil krátké paže na drobném dětském hrudníku. „Maminka říkala, že jsem chytrý."

„Ty jsi chytrý. Ale neexistuje nikdo, kdo umí a ví všechno," pokračoval tmavovlasý muž a posadil se k chlapci do trávy.

„Ani strýček Daniel?" zajímal se.

„Dokonce ani strýček Daniel," přitakal s úsměvem a opřel se dlaněmi za sebou, aby se udržel v sedu. „Něco ti povím. Kdysi jsem znal jednoho kluka, který si myslel, že ví úplně všechno na světě. Ale čím víc věděl, tím méně, protože si uvědomoval, že je toho dost, co potřebuje poznat."

„A jak se jmenoval?" škemral o další informace.

„Zvědavost," odvětil a dloubl chlapce do ramene. „Nemusíš vědět všechno, Davčo."

Chlapec se chytil za rameno a promnul si místo, kam narazil starší muž loktem.

Pak stáhl obočí k očím, když se opravdu zkusil zamyslet nad tím, co přesně to mělo znamenat. Ale vadilo mu, že byl pozorován.

„Znervózňuješ mě," řekl po chvilce.

„Mohl bych být ještě horší. Třeba bych se ti mohl koukat do očí a neuhýbat pohledem," prohlásil a nahnul se k němu tak blízko, že se skoro dotýkali podobně vypadajícími nosy. „Třeba takhle."

Zahnal ho do kouta. David se opravdu snažil nesmát, chtěl si ponechat vážnou tvář, aby bylo jasné, že je uražený a že se zlobí, ale nedokázal to.

Pokaždé, když se dostal do takovéto situace, se musel brzy začít smát, ty jiskřičky v šedých očích ho k tomu vyloženě nutily.

Ani tentokrát neodolal. Nedokázal se na nikoho dlouho zlobit – a už vůbec ne na šedookého tmavovlasého muže, s nímž poslední dobou trávil nezdravě moc času – tak moc, že na něj žárlila i jeho čtyřletá sestřička a maminka, která se vrátila do práce, protože on skončil.

„Tátí," zakňoural pisklavým hláskem, ale nedokázal se přinutit k tomu, aby se přestal smát, proto mu mohl rozumět i něco jiného.

„Truhlíku," vrátil mu jeho táta se stejným nefalšovaným úsměvem a foukl mu do obličeje teplý vzduch z úst.

Instinktivně zatřepal hlavou. Nechtěl, aby ho ten slabý větřík lechtal, ale zabránit tomu nemohl.

Znovu se uchechtl, dlaň automaticky vyslal k nosu ve snaze tomu zabránit, ale bylo příliš pozdě. Brzy jeho táta foukat přestal. A o sekundu později cítil jeho prsty pod pažemi.

Ošil se. Chtěl se bránit, ale odpor byl marný. Navíc věděl, že lechtání a rozesmávání takovýmto ne úplně příjemným způsobem skončilo, protože nadešel čas na jeho oblíbený start rakety do vesmíru.

Muž ho zvedl na nožky a postavil ho mezi svá stehna. David podřepl, jako by usedal do neviditelného křesla imaginární rakety, ruce si položil na kolena, jež opatrně prsty objal.

Poté, po odpočtu od dvacítky, kdy oba počítali pozpátku s využitím několika nečísel – jako třeba špagety a oranžová –, byl nadzvednut za imitovaných zvuků motorů do vzduchu.

Se smíchem natáhl ruce nad hlavu, aby byly blíže mírně zatažené obloze, která k nim odmítala skrze mraky pustit silnější sluneční světlo.

Nestěžovali si, právě naopak – když bylo zataženo, nemuseli si chránit oči dlaněmi.

„Táti! Výš!" pištěl malý David nadšeně.

Oslovený se zvedl ze sedu do kleku, poté se pomocí silného pravého kolene dostal i do stoje a zvedl svého syna nad hlavu.

Usmíval se na něj, David se zubil nazpátek. Byla to perfektní rodinná chvilka.

„Dochází nám palivo, kapitáne Vodičko!" zavolal na dítě tatínek.

Slunce nakonec přece jen vysvitlo. Paprsky prorazily světle šedý mrak, který jej zakrýval, a posvítil šedookému muži do očí.

Opatrně je přivřel, skrze úzkou škvíru stále sledoval svého malého chlapce, který se smál a užíval si svou chvilku mezi obláčky.

Tatínkovi se začaly třepat paže námahou. David neodporoval, když ho vrátil zpátky na zem. Sice se mu tam nahoře líbilo a rád by se proletěl po celé zahradě, ale chápal, že by měl nechat tátu odpočinout.

Jakmile se dostal chodidly na nepříliš opečovávaný trávník, zamával kolem sebe pažemi, jako by se snažil chytit neexistující sukni Sářiných šatů, jež ho přinutila sestra na sebe obléct.

U toho se culil jako měsíček na hnoji, líčka se mu samovolně červenala a očka jiskřila nadšením.

Jeho táta k němu podřepl. Své silnější koleno vystrčil dopředu, aby si o něj mohl opřít pravý loket, druhou pokrčil úplně a opřel si zadek o kotník.

Vypadal jako jeden z rytířů z dob princezen – o těch se už učil z učebnice historie –, ale pro něj byl vždy ten hrdina, co brnění ani meč nepotřeboval.

„Teď zase vážně," promluvil po chvíli a natáhl k němu obě ruce, aby mu mohl vběhnout do náruče.

„Už netruhlíkuju," pochlubil se chlapec a s nadšením mu vplul mezi paže. „Jsem chytrý."

„To jsi," přitakal a pohladil ho po hlavičce s dlouhými tmavými vlasy. „Jsi můj malý génius. Viď?"

„Viďu," odvětil s přikývnutím a skryl obličej do jeho ramene.

Ucítil dotek na zádech. Táta ho hladil širokými dlaněmi mezi lopatkami, bříšky prstů ho lechtal za krkem. Brzy však přestal – ani jeden z nich nechtěl zkazit tuhle chvilku. Už dlouho podobnou neměli a Davidovi to chybělo.

„A kdy přijde strejda Daniel?" zajímal se.

„Brzy," odpověděl šeptem.

Jeho tón hlasu se změnil. Jako by byl najednou... chladný.

„Musí tě zkontrolovat."

David se odtáhl a zazubil se od ucha k uchu. Pak si dlaní hrdě poklepal na hrudník, který tiše zaduněl, a prohlédl si prsty na přiložené dlani.

„Nic mi není," namítl. „Ale rád ho uvidím. Dává mi bonbóny."

„A co zmrzlinu, hm?"

„Tu ještě ne."

„To je dobře. Protože na zmrzlinu tě můžu brát jen já."

„Ale maminka říkala, že bych zmrzlinu jíst neměl..."

„A tatínek říká, že jedna porce borůvkové neuškodí," dokončil a stiskl synkovi bambulku na špičce nosu. „Tak jak, kapitáne Truhlíku?"

„Jsem Davídek Vodička," opravil ho, ale ani tentokrát za vážnou tvář své nadšení neskryl.

Zmrzlina byla jedna z jeho velkých slabin – a táta to moc dobře věděl. Byl schopný do sebe dostat čtyři kopečky jakékoli barvy, ale nejvíce vždy toužil po duhové, která v sobě měla příchuť sladkostí.

To byl možná jeden z důvodů, proč mu maminka zmrzlinu zakazovala – stěžoval si na bolest hlavy, pak byl divoký a chtěl si hrát, poté ho zase složila hlava.

Ale máma byla v práci. Sára spala, o tu se taky bát nemuseli. A musel uznat, že něco na zub by si opravdu dal.

Hlavně aby to bylo sladké a vtipné, takové dobroty měl nejraději.

„Tak se podíváme, jaký tajemství ta malá mraznička ukrývá," řekl jeho táta tajemně a zamával mu rukou před obličejem.

David povyskočil radostí. Těšilo ho i to, že měl dostat zakázané ovoce, dokonce si i užíval, že jeho sestra nedostane ani lžičku.

Maminka totiž nebývala zrovna fér – i když dostal nějakou sladkost on, musel dát většinu Sáře. Proto před ní vše tajil, nebo to snědl hned, aby se nemusel nespravedlivě dělit.

Nečekal, až se táta zvedne, a vyběhl zpět do domu. Nožky se mu střídaly tak rychle, jak je zvládal natahovat.

Měl pocit, že je hodně rychlý – určitě nejrychlejší dítě v celé ulici. Byl dokonce rychlejší než maminčin starý kocour Cecil, který se raději zastavoval, aby si upravil srst, již mu větřík pofoukal.

Měl štěstí, že dveře dovnitř byly otevřené, jinak by do nich z nepozornosti narazil. Sice se koukal před sebe, ale jeho náhlá zbrklost mu nedovolovala pohybovat rukama jinak než tak, aby mu to pomáhalo v běhu.

Zastavil se až u stříbrné krabice, která stála v kuchyni hned v rohu. Byla vždy zavřená a zapečetěná zámkem s kódem, aby do ní se Sárou nemohli.

Byl to od maminky sprostý tah, ale po zkušenosti, kdy spolu vyjedli polovinu mrazničky a stěžovali si na velké bolesti bříška, už nic neponechávala náhodě.

Táta k němu došel hned chvíli po něm. Dělal dlouhé kroky, pomocí nichž se mohl dostat kamkoli skoro stejně rychle jako David, a to ani nemusel utíkat.

Ačkoli věděl, že tatínek nepatří mezi vysoké lidi, pro něj byl jedním z těch největších, které měl tu možnost poznat.

„Tak se na to –" začal, ale zvuk domovního zvonku ho přerušil.

„Půjdu otevřít!" zvolal David a ukázal prstem dál do domu.

„Klid, truhlíku," pokusil se ho táta uklidnit a dal mu ruku na rameno.

V ruce držel mističku se zmrzlinou.

„Sedni si ke stolku. Vyřídím to."

Pocuchal mu vlásky, jež po něm David očividně podědil, a usmál se na něj.

To chlapce uklidnilo. Věděl, že táta to má všechno pod kontrolou. Že i kdyby to byl někdo zlý – třeba zloděj –, poradil by si s ním.

David mezitím stiskl v rukou mističku, kterou mu tatínek dal, a vytáhl z ní průhlednou lžíci. Ani se nezdržoval tím, že by se pokoušel vyškrabat na židli. Byla vysoká a ta jeho menší byla někde v obývacím pokoji, protože si ji tam včera odnesl, aby se mohl koukat na pohádky v televizi.

Usadil se na zem do tureckého sedu, misku si položil mezi stehna. Ačkoli v ní byla zmrzlina, miska nestudila, ani se na ní netvořily kapičky vody – byla dokonale izolovaná, proto zmrzlina zůstávala studená a jeho stehna teplá.

Ihned se do ní s chutí pustil. Na tátu nečekal, ten se dostaví brzy, aby dostal alespoň lžičku.

A David si slíbil, že se bude muset hodně snažit, aby mu tu jednu dal ochutnat. Sám pro sebe se lišácky zazubil nad vlastní krutostí a slízl ze lžičky další sousto studené pochutiny.

Zaslechl hlasy. Zpozorněl. Opravdu doufal, že je to strýček Daniel. Toho měl moc rád, ten ho vždy jen krátce zkontroloval, jestli je v pořádku, pak mu dal takový sladký bonbón, který hned před ním musel sníst.

Nevadilo mu to, bonbón byl výborný, a kdyby mohl, požádal by o další.

Ale ten hlas nezněl jako Danielův tichý chraplák. Nebyl však ani ženský, takže to nemohla být maminka.

Napínal uši, aby ho slyšel lépe a mohl ho tak i poznat – ovšem nebyl schopen to určit, dokud se neozvalo tátovo „tak pojď dál" a host nebyl pozván do domu.

„Dali mi invalidní důchod," zaslechl další větu.

„To rád slyším. Taky už bylo načase. Takže už jsi tam skončil?"

„Ne. Chtějí si mě tam nechat, abych prý zaučoval zelenáče alespoň v přebíjení. Však to znáš, ochrneš na půlku těla, ale vojáci vědí, jak využít tu druhou, abys nelenivěl doma."

Zvedl se z podlahy a otočil se čelem ke vchodu. To proto neslyšel další kroky.

Odložil misku se zmrzlinou na mrazničku a pomalými krůčky vyšel ke dveřím. Dával si pozor, aby nebyl slyšet, chtěl strýčka překvapit a pořádně ho vyděsit.

„To je pravda. Už tak máš větší pupek než táta, malej bráško," poznamenal tatínek.

David svého dědečka neznal – alespoň ne toho z tátovy strany. Údajně se ztratil při svém posledním letu nad Českými Budějovicemi, jeho stroj ani dědečka už od té doby nikdo neviděl.

Táta o tom nerad mluvil, ale zato mu s chutí vyprávěl o jeho velkých dobrodružstvích v oblacích.

Ne nadarmo chtěl být David pilot jako on, ačkoli mu to tatínek i maminka zakazovali.

„Ty máš co říkat, Pavle. Od tý doby, co hlídáš ty škvrňata, jsi do práce pláchl tak jednou, ne?"

„Pracuju v noci. Doma. Dan to chápe, ale občas se mu stýská, tak ho jdeme s Davidem navštívit. Ne že by tady taky nebyl často, pořád ho musí kontrolovat. Mám ale podezření, že se mu můj syn zalíbil."

„A komu by se ten špunt nelíbil, že?"

David se proplížil do obývacího pokoje, který byl hned vedle předsíně, a zvedl paže nad hlavu. Chtěl vykřiknout strýčkovo jméno, ale najednou mu nešlo na jazyk.

A jakmile se na něj muž se světle hnědými vlasy otočil, zůstal strnule stát.

***

Trhl sebou s mohutným nádechem.

Cítil velkou váhu na hrudníku, jako by mu na něm ležela velryba. Prsty si chtěl otlačené místo prohmatat, ale nedokázal ruce přinutit k tomu, aby se zvedly.

A kolem zápěstí měl okovy – stejné, jaké mu dala Sára, když se ho snažila připoutat.

Otevřel oči. Byl v té samé bílé místnosti. Táta byl pryč, strýček taky. Instinktivně se začal koukat po Sáře, ale ani ta nebyla nikde k nalezení.

„Hej! Jsem vzhůru!" zakřičel.

Jeho hlas zněl jinak. Nebyl to ten chraplák, jejž očekával po každém dlouhém spánku. Zněl skoro... uměle. Jako by to ani nebyl on.

Škubal sebou, aby se ze zubařského křesla dostal, ale bylo to marné. Diody, které měl upevněné kolem hlavy, ho v moment, kdy hlavou zatřepal, potrestaly malým elektrickým výbojem.

„Můžeš se přestat snažit, Dejve," řekl známý hlas.

Okamžitě se vším přestal. Slyšel ho i v tom snu.

Nebo to nebyl sen?

Byla to vzpomínka?

Je tohle vzpomínka? Už si nebyl jistý ničím. Ani netušil, jestli je tohle skutečné – jestli se někde u něj neobjeví Klára a neřekne mu, že se musí probudit z noční můry.

„Prošel jsi očistou. Věř mi, že jsem to takhle nechtěl, ale on mě přinutil. Miloval tě jako vlastního. Musel jsem tě přivést domů v pořádku," pokračoval a dostal se blíže, aby vystoupil ze stínu.

Jeho intuice byla správná. Ale už netušil, jestli by ho za to měl nenávidět, nebo mu děkovat.

Teď si ani nebyl jistý tím, jestli ho rád vidí.

„Jsi připraven jít zaDanem," řekl Hubert a pomocí dvojího poklepání na světlé místo na stěně uvolnilDavida z jeho vězení.