Byl pevně rozhodnut to vše podstoupit.

Byl připraven riskovat život, aby dosáhl svého cíle – nebo se o to alespoň pokusil. Věděl, že jeho šance byla mizivá, naprosto minimální, ale přesto doufal, že kdyby neuspěl, alespoň Inteligenci ublíží.

Nemohl myslet na nic jiného. Filip ho držel za ruku – jen do té doby, než dojdou k velké rtěnce –, aby se nemusel dívat na cestu. Pohled sklápěl k zemi. Nebyl úplně nejlepší nápad chodit venku jen tak bez krytí.

Byl tváří a všichni ho znali. Kdokoli ho mohl zastavit, poblahopřát mu a zbít ho do němoty. Pak ho vykuchat a z jeho vnitřností udělat prdelačku.

Filip vypadal mnohem klidněji. Netušil, jestli to jen hrál, nebo se opravdu cítil lépe. Blíže to nezkoumal. Nezajímalo ho to.

Ale bylo fajn vědět, že alespoň jeden z nich měl své emoce pod kontrolou. Jeden z nich je mít musel.

Dav, jímž procházeli, pomalu řídnul. Poslední lidé, kteří využívali večerních slev na sladkou kávu různých barev, se odebírali do svých domovů, kde se ukládali se spánku – nebo kontrolovali své ratolesti –, aby mohli další den do práce, nebo na další nákupy.

Nevadilo mu to. Tím mizelo i nebezpečí, že by se mezi nimi objevil ten speciální jedinec, který náhodou sleduje zprávy a ví, co udělal.

Ale na druhou stranu ztrácel krytí. Čím méně lidí kolem nich bylo, tím více byli na očích tomu zbytku.

A to bylo, alespoň podle něj, mnohem horší.

Podařilo se jim vyhnout se skupince androidů, která hlídala ponocovače. Museli zahnout do další zapadlé uličky a vyčkat, až projdou, teprve poté mohli pokračovat v cestě za možná svým posledním dobrodružstvím, které oba nepříliš statečné a odvážné muže čekalo.

Ta cesta mu připadala mnohem delší než obvykle. Venku dlouho nebyl, chápal i to, že to skrývání jim vzalo spoustu času, ale i tak se domníval, že cesta do palírny trvala mnohem kratší dobu.

Nebo to bylo jen tím, že se čas nesnažil zpomalit, aby si pamatoval každý detail – aby cestou mohl vzpomínat, kdyby to náhodou nevyšlo a zastřelili ho hned u brány.

Nedokázal se však vzpomínkám věnovat. Nějaké jeho hlavou proplouvaly, podařilo se mu tak dvě zachytit, ale neudržel je. A to se domníval, že ty poslední momenty před smrtí mají patřit těm nejvýraznějším rozhodnutím, jaké ho sem dovedly. Možná se jen moc koukal na filmy.

Brzy zase musel myslet na to, co by mohlo být, kdyby neuspěl. Co by se stalo, kdyby z něj byl nějakým zázrakem hrdina.

Oslavovali by ho? Nebo by ani nevěděli, že něco udělal?

Vsázel by si na tu druhou možnost. Ve světě, jako je tento, hrdinové neexistují. Jen větší a menší zbabělci, děti a chodící mrtvoly.

Filip se zastavil ve stínu budovy, která byla velké rtěnce nejblíž. David si nemohl pomoct, tu budovu poznával nejen z venku, ale i zevnitř.

Byl si jistý, že v ní nikdy nebyl, přesto se mu vybavila krvavá stěna, útočiště pod stolem a mnohem šílenější plán, než byl ten jejich. A pes... Ignác, který se ho snažil přesvědčit, aby neudělal nějakou pitomost.

„Jsi připraven?" zeptal se ho.

Musel přikývnout. I kdyby to udělat nechtěl, teď už vycouvat nemohl. Urazil by tak památku nejen Kaizer, ale i Daniela Soudka, jeho učitele a přítele, který mu byl víc otcem, než byl jeho vlastní.

Dosáhnu tvýho cíle, tati.

„Fajn. Stejně už vycouvat nemůžem," zamumlal si zrzek pod vousy a jeho ruku pustil. „Máš tu zbraň?"

Sáhl si do kapsy kalhot.

Filip mu daroval jednu z těch těžších – po zkušenostech z armády už věděl, že cokoli lehčího, co by mu dal, by mohlo zabít spousty jiných nevinných lidí, než by kulka našla svůj cíl – a dal mu i pár rad o tom, jak se používá.

Byla pravda, že ho David moc neposlouchal, opět byl moc mimo na to, aby mohl, ale naštěstí si něco málo z armády pamatoval.

Zbraň byla podezřele lehká. Prsty v kapse ohmatal tvar. Nebylo divu, byla i mnohem menší, než jakou skrýval – a takové kouzlo, aby se zmenšila, aby se vlezla do kapsy, si mohli používat jen v Bradavicích, ne tady.

Když ji vytáhl a roztáhl prsty, aby si ji mohl prohlédnout, nestačil se divit.

„Myslel jsem, že jsi mi dal zbraň," namítl, když se asi po třetí ujistil, že je to jen další figurka jeho oblíbeného hrdiny.

„Dal," bránil se zrzek. „Však to je zbraň."

„Ne, je to..."

Zarazil se.

Figurka z jeho ruky zmizela. Nahradil ji ten typ zbraně, s níž začal trénovat, když mu Filip ukázal, jak na to – skútr.

Stále se mu ten název zdál být nepřesný, bylo to k smíchu. Ale plnila svůj účel, byla mnohem lepší vrah než on.

„Skútr," doplnil za něj Filip a mávl rukou nad zbraní. „Tuhle jsi chtěl, ne snad?"

„N-no... jo, jasně," kuňkl tiše a schoval ji zpátky do kapsy.

Kombinéza se mu opět přizpůsobila. Ani si nevšiml toho, že by se změnila, dokud mu nedošlo, že u předchozího modelu žádné kapsy neměl.

Tentokrát měl zpátky svůj starý outfit, který měl velké kapsy už jen proto, aby v nich mohl ztrácet klíče mezi spoustou nářadí.

„Dobře, tak si to zopáknem," ozval se Filip po chvilce příjemného mlčení. „Odtáhnu tě dovnitř. Ty budeš předstírat, žes dostal žihadlem. Až tě položím na zem, abych mohl s Vodičkovou sjednat podmínky, vytáhneš skútr a důvěrně ji seznámíš s průměrem jedenáct a půl."

„Ráže?"

„Mysli na plán," upozornil ho. „Rozumíš tomu?"

Prostě přikývl. Nebylo na tom nic k neporozumění.

„Máme jen jeden pokus. Pokud se netrefíš, umřu. Pokud se trefíš do mě, umřu. Jo a ty pak umřeš taky. A těš se na život po životě, tam ti z něj udělám peklo."

„Ale... mám mizernou mušku, musím u ní stát blíž," namítl.

„Dostanu tě co nejblíž. Ale zbytek už bude na tobě. Pokusím se uhnout, tak hlavně nestřílej, když budu stát v cestě."

„Nejsem idiot."

„To doufám," odvětil jeho zrzavý přítel a vykoukl za roh. „Fajn, hlídky se střídají za hodinu. Tihle mě neznají, nebudou dělat problémy."

Znovu přikývl. To byla poslední dobou jeho odpověď na všechno.

S pořádným nádechem a výdechem vyšel za Filipem, který na něj čekal na konci uličky.

Nezdržoval se pomalou chůzí, ale nešel ani nijak extra rychle – zkrátka šel tak, jako by se nic nedělo, jako by byl svět v pořádku a jeho život nezávisel na správném zahrání jednoho divadla.

Filip ho vzal za paži. Musel se trochu nadzvednout, protože byl stále o dost vyšší než on.

Což jim i nahrávalo do karet, protože to opravdu vypadalo, jako by ho zrzek táhl proti jeho vůli.

Žádné hodně štěstí už nezaznělo. Oba si ho pošeptali sami pro sebe, aby nepokazili svou část úkolu. Nepotřebovali to slyšet nahlas, jen by je to nutilo se přehnaně snažit, aby jeden toho druhého zachránili za každou cenu, kdyby se to zvrtlo.

Jakmile se dostali až ke vstupu, zastavili se. David nepromluvil, snažil se předstírat, že dostal žihadlem. Teď to bylo vše na Filipovi.

Ani netušil, co jim říkal, hrál to tak dokonale, že by mu píchnutý mohl závidět. Věděl jen to, že se před nimi brána otevřela a Filip ho odtáhl dovnitř do budovy, kde nervozitou tiskl jeho paži o něco silněji.

Nedivil se mu, taky byl nervózní.

Necítil se tam dobře. Tohle místo bylo dlouhou dobu jeho domovem, znal téměř každé zákoutí a chodbu, ale tentokrát se tu cítil cizí.

Nevítaný.

A hlavně s terčem namalovaném mezi očima, aby nikomu nedělalo problém se trefit.

Zastavili se. Oči nechával zavřené, neopovážil se je otevřít. Tušil, že Filip žádal návštěvu u jeho matky.

Podařilo se mu zachytit pár slov – mezi nimi byly koláč a zápalka, což úplně nechápal, ale neptal se. Bohužel, tentokrát se z místa nehnuli.

A cítil, jak se Filipovi prsty kolem jeho ruky stahují zase o něco silněji.

„Abyste měli odměnu pro sebe? Ani náhodou!" zněla první věta, kterou vnímal celou.

Nevycházelo to. Štěstí jim nepřálo. Narazili na skupinku tvrdohlavých androidů – možná i na Pavla –, kteří je odmítali pustit dál, ačkoli bylo očividné, že Filip s sebou táhl největší trofej.

„Můžeme si ho vzít i po zlém," řekl mužský android s komicky vysokým hlasem.

„Ulovil jsem ho já," namítl zrzek zoufale. „Pusťte mě k madam Vodičkové a já ji poprosím, aby vás neposílala na očistu."

„Filip Rach, že mě to ještě překvapuje."

David sebou cukl. Ten hlas by poznal úplně všude. Byl tím prvním, co po narození slyšel, a dnes ráno ještě doufal, že bude i tím posledním.

Což se mu pravděpodobně splní, protože jejich plán šel do kytek – na záhonek obdělávat tulipány.

Netušil, co by měl dělat. Doufal, že ho Filip telepaticky seznámí s novým plánem. To, že je to naivní víra, mu došlo ihned v ten moment, kdy si uvědomil, že telepatie mezi lidmi je výmysl.

Ale litoval toho, že si nevzali špunty. To by mohli poslouchat rychlost srdce toho druhého a odhadnout, jak nervózní ten druhý je.

I Filipovi došla slova. Cítil, že se jeho rezavý společník roztřásl jako nepřipravený žák před zkoušením u tabule.

„Dovedl jsi mi syna. Gratuluji," pokračovala odporně lhostejným hlasem.

Slyšel cvakání podpatků.

To určitě musela být ona. Šla k nim blíže. Netušil, jestli by se měl bát ještě víc, nebo se začít připravovat na improvizaci.

To, že byli obklopeni androidy, jim do karet nehrálo, ale mohl dosáhnout alespoň toho, že by zničil svou matku.

Filip mlčel. Dokonce se přestal i třást, když zvuky podpatků ustaly.

Stisk však nepovolil, právě naopak – tentokrát už David cítil, jak se mu paže pomalu odkrvuje.

„Tolik povyku pro nic. Jen kvůli jednomu stroji," řekla o mnoho tišeji, ale i tak ji slyšel zřetelně.

Byla těsně u jeho ucha, cítil na boltci její dech.

„Protože ty nic víc nejsi. Jen ten, co skáče tak, jak ostatní pískají."

Naprázdno polkl. Přinutil se neotvírat oči ani ústa. Nesměl dát najevo, že ji slyšel, že se ho ta slova dotkla. Riskoval by tak Filipův život.

Ale záleželo snad na tom? Oba počítali s tím, že to nejspíš nepřežijí. Jejich plán je v troskách, jediné, co ještě mají, je moment překvapení.

A válka bez obětí by nebyla válka. Stejně jako hrdina bez činu by nebyl hrdina. A zbabělec bez pokusu o to si zachránit šunky jakbysmet.

„Jsi jen chabý stín mého syna," dodala šeptem.

Ještě chvíli se držel. Potřeboval, aby Filip pustil jeho ruku. Musel zamířit, potřeboval se trefit hned na poprvé.

Lucie Vodičková se od něj vzdálila. Už necítil její dech, který voněl jako koblihy.

Necítil nic. Jen vztek, hněv, tu pálivou touhu po pomstě, která se mu rozlévala žaludkem a ohřívala jeho stěny tak dokonale, že by se orán mohl stát výbornou pecí.

„Vezměte toho zrádce a strčte ho k Michalovi," rozkázala.

„A ten zrzoun?" zeptal se ten samý android.

„Připravte ho na přesun. Ví toho hodně," doplnila s chladem.

„Mrcho!" vykřikl Filip.

„Preferuji označení madam," opravila ho Vodičková a za zvuku klapání podpatků se od nich vzdálila.

Už nemohl čekat.

Ve chvíli, kdy Filipovy prsty z jeho paže zmizely, otevřel oči. Posílil nohy, aby se na nich udržel, mírně podřepl. Z kapsy vytáhl skútr, jejž okamžitě odjistil, a namířil jím na blonďatou ženu před sebou.

„Matko!" křikl na ni, aby se otočila.

Jakmile tak učinila, s úšklebkem dodal:

„Máme pro tebe ještě jedno překvapení."

Neváhal. Doufal, že namířil správně, protože měl jen jeden rychlý pokus.

Androidi za ním už se seskupovali, chmatali po něm.

Neměl kdy jindy vystřelit, musel to udělat hned.

Stiskl spoušť.

Ozvala se rána.

V hlavě mu nejspíš zněla mnohem hlasitěji, než jak byla ve skutečnosti, ale předpokládal, že zrovna tiché to taky nebylo. Kulku ani neviděl, jen její výsledek.

Dlouho čekal na den, kdy se jeho smůla ve střelbě obrátí ve štěstí, jen nečekal, že se to stane zrovna dnes – a že tím terčem bude jeho vlastní matka.

Doufal, že nebude cítit nic, možná pouze jakousi úlevu, ale pravdou bylo, že takhle hrozně se ještě necítil. Poprvé zabil člověka zbraní, člověka, kterého hodně dlouho miloval a ctil.

Muselo to tak být. Buď já, nebo ona.

Tělo Lucie Vodičkové padlo k zemi. Podařilo se mu trefit kousek nad levým obočím, tam jí po kulce zůstala díra. Z rány vytékala krev, smíchaná s tekutinami z lebky.

Nebyl to krásný pohled, ale alespoň věděl, že je skutečně mrtvá.

Nevšiml si, že by ho androidi chytili. Ti scénu nechápali, znali jen rozkaz.

Nezajímalo je, že jejich velitelka je po smrti.

A David věděl, že jim nic nemohlo zabránit v tom, aby pokračovali v jeho slavné popravě.

Byl smířený se svým koncem. Byl spokojený. Nejhorší fanatik, který na postu vůdce projektu mohl být, byl zneškodněn.

Už ho ani netrápilo, že Filipa odvedli. Doufal jen v to, aby jeho smrt byla rychlá.

Nechal se táhnout dál od těla matky, kterou zklamal. Kupodivu se mu vlily slzy do očí.

Ta nenávist k ní nebyla tak silná jako láska dítěti k matce – ačkoli ho ona chtěla zabít a bylo to jen o tom, kdo to udělá první.

Ani netušil, jak dlouho ho táhli. Chodidly se země nedotýkal, na pažích se nezvedal.

Neodporoval.

Na to byl příliš zlomený.

Nesvůj.

Jako by v sobě zabil obrovský kus člověka, co se snažil udělat ze světa lepší místo.

Nazýval se hrdinou, ale byl jen sprostý vrah.

Zaregistroval svistot otevírání dveří. Oči měl otevřené, ale nesledoval nic.

Slzy mu rozmazávaly každý předmět tak, že byl mozek zmatený.

Netušil, jestli to, co viděl, byl skutečně Daniel Soudek, nebo jen někdo, u nějž si opravdu moc přál, aby to Daniel byl.

Hodili ho dovnitř. Spadl na zem. Byla chladná, ale nestěžoval si. Dokonce se ani nezvedal, zůstal ležet na břiše, ani rty od podlahy neodlepil.

Byl hotov.

Se smrtí jeho matky zemřel i on.

Neměl ani pomyšlení na to, že by měl zabít ještě svou sestru – to by mu šlo o něco lépe, ale byl si jistý, že i kdyby se moc snažil být chladný, stejně by cítil vinu.

Měl by na rukou jen další krev.

Přidala by se k těm stovkám, které připravil o srdce. Ale tentokrát – a to pouze jedinou střelou – připravil o srdce sám sebe.

„Výborně, synku," zaslechl příjemně hřejivý mužský hlas.

To ho přinutilo vzhlédnout.

Slzy mu stále nedovolovaly zaostřit, proto viděl pouze obrys. Ale instinkt mu napovídal, kdo by to mohl být.

A srdce, které si tiskl v dlani a zarýval do něj nehty, aby ho slepil k sobě, mu to říkalo také.

„Tati?" zachraptěl.

„Je načase vzít tě domů," řekl stejně mile a láskyplně, jako by ani nevěděl, že jeho milovaný syn právě zabil jeho ženu.

David chtěl něco namítnout, ale na nic se nezmohl. Nechal muže, aby k němu přistoupil, a zavřel mu oči.

Nechal ho, aby ho políbil na čelo.

A pak nechal tmu, aby ho pohltila.

Tak moc doufal, že je mrtvý.

To ovšem netušil, jak blízko pravdě byl.