Musel v sobě najít všechnu zbývající odvahu, aby podpořil své odhodlání a vydal se zpátky dovnitř. Vůbec se mu do společnosti jeho přátel nechtělo – ne potom, co je tři týdny odbýval a ignoroval.

Každý krok, jenž byl zaznamenán na zasněžené zemi mokrou stopou, byl jako dobrovolné oddávání se obavám ze setkání s rodinou, kterou nenavštívil několik let.

S povzdechem se opřel dlaní o dveře a volnou rukou je zasunul, aby zabránil studenému větru v průchodu na již dost chladnou chodbu.

Jakmile zaslechl cvaknutí, které symbolizovalo sklapnutí bezpečnostního zámku, stáhl obě paže zpátky k sobě a spojil je za zády.

Svůj nacvičený vzpřímený postoj se zády jako prknem už neuměl. Ačkoli se mu Dohnalová snažila vštípit, že bez řádného postoje není ani pravý voják, nesnažil se jí vyhovět. Nepotřeboval nikoho poslouchat.

On voják nikdy nebyl.

A i kdyby ano, patřil by mezi ty vyvrhele, co se mnohem raději skrývají v prázdných zákopech několik kilometrů od bojiště. Hrál by karty s ostatními zbabělci, smál se každé ráně, kterou by zaslechl.

Dokonalým zakončením by bylo, kdyby se na ně sesypala zem a pohřbila je zaživa.

Otřásl se.

Představa takové smrti se mu vůbec nezamlouvala.

Ještě dokázal skousnout díru v hlavě po kulce, řeznou ránu na hrudníku po poslední operaci, možná dokonce tělo utonulé v ledové vodě. Ale pohřbení zaživa byl nejhorší projev barbarství a pohrdání životem.

Cítil se tak.

Hrdlo se mu svíralo, když nedokázal nabrat vzduch, prach se mu usazoval v průdušnici i na plicích. Tlak mu drtil hrudník pod neúnosnou vahou tun suché hlíny, malé kamínky se zavrtávaly do jeho kůže a zanechávaly po sobě nespočet malinkých ranek, z nichž odtékalo jen tolik krve, aby mohl být stále při vědomí.

Tělo sebou trhlo dozadu a nohy se samy od sebe zastavily. Srdce mu zběsile bilo o hrany dutiny jako zvon v kostele, plíce vytlačovaly všechen vzduch, aby nabral nový, čistší. Ale mysl bloudila mimo schránku dál.

O své vlastní smrti přemýšlel už několikrát.

Ty tři týdny, jež strávil na samotce, mu dávaly možnost si vše pořádně promyslet.

Zjistil, že by se mu nejvíce líbit prostý zlomený vaz.

Bolest by trvala setinu sekundy, pokud by se to provedlo dobře, a nemusel by se dále trápit. Byla to nejlepší volba.

Ale nebyl si jistý, jestli by si dokázal vůbec ublížit.

Ne, své tělo měl, i přese všechny ty útrapy a zrady, jichž se vědomě i nevědomě dopustil, rád a nenechal by si do něj dobrovolně špárat ani od někoho jiného, natož aby sebral odvahu a sekl se sám.

Ne, na to se bolesti příliš bál. I kdyby měla být pouze zlomková a chvilková.

Svou krev už několikrát viděl a zrovna hezká podívaná to také nebyla. Hnusil se mu ten pohled na lesknoucí se hustou tmavou tekutinu, v níž se odrážel jeho zvídavý obličej.

Ačkoli věděl, že je to jeho jistota života, nelíbila se mu.

Možná byla odpornější než u těch těl, které zbavil kontroly a sprostě zabil.

Tak jako každý člověk, který přežil, ani on nebyl bez hříchů. Měl jich na kontě tolik, že se podivil, že jeho jméno není napsáno na Bohově černé listině.

Občas zapomenu, že Bůh vlastně taky neexistuje. Jinak by tohle nedal dopustit.

Po krátkém zaváhání se zhoupl ze špiček na paty a posunul jednu nohu vpřed. Předpokládal, že to donutí k pohybu i tu druhou, ale ta zůstávala na místě jako přikovaná. Ač vůle chtěla, tělo se očividně ještě nevzpamatovalo.

Zvláštní. Obvykle to bývá naopak.

Nemohl říct, že by se za nimi netěšil. Zároveň ho však sžíraly obavy a strach.

Co když na něm poznají, že to vzdal? To nesmí ani jeden z nich zjistit, musí zůstat v jejich očích silný a neoblomný.

Nasadil na tvář kamennou masku, za níž schoval všechny emoce. Nebylo jich zrovna moc, tudíž ani nebyl problém v jejich skrývání a potlačování.

Možná už ve skutečnosti necítil vůbec a maska byla ta, co se měnila. Protože to bylo až moc snadné.

Když byl připraven, přesvědčil i tělo. Míjel dlaždici za dlaždicí, spáru za spárou. Všiml si, že i ony jsou perfektně vyčištěné, jako by je někdo drhnul kartáčkem na zuby.

Vsadil by se, že to byla Kaizer. To máchání mopu a ne zrovna tiché pobrukování slyšel i za dveřmi.

Uši měl nastražené a napjatě poslouchal. Nemohlo mu uniknout jediné svistnutí vzduchu, které by značilo, že Kaizer opět komunikuje gesty.

Ale jeho jistotou byl Hubertův hrubý hlas, jenž se obvykle nesl dále, než bylo přirozené.

„To je barbarský," ozvalo se z konce chodby zapištění.

David zaměřil zrak na průhlednou stěnu před sebou.

Skutečně; těsně před ní dopadal na lesklou podlahu pruh teplého světla. Nebylo stálé, někdy sláblo, jindy sílilo. Z toho usoudil, že by to mohl být oheň.

Nechápal, jak dokázali vyřadit protipožární systém. Ale poslední dobou pro něj bylo záhadou skoro vše, proto se přestal zaobírat pochybami o jejich schopnosti a neschopnosti a svižnou chůzí krátil vzdálenost mezi ním a místností.

A čím blíže byl, tím zřetelněji je slyšel.

„Když se ti to nelíbí, neměla jsi ho sem tahat," odpověděl hrubý mužský hlas.

V tu chvíli se zarazil. Byl jen pár kroků ode dveří, ale nedokázal se ani hnout. Nechápal, o čem, nebo o kom to mluvili. Ale nemohl si pomoct, znělo to, jako by se proti němu spikli.

„Nevěděla jsem, že máš v plánu ho prostě uvařit," bránila se Kaizer.

Vařený Merkl. Pokud tohle jednou nebude specialita, sním si svoje srdce sám, pomyslel si.

Všechna ta odvaha zmizela jako pára nad hrncem.

Už v sobě nedokázal najít špetku odhodlání, jež by ho donutila překročit těch pár metrů a oba je pořádně sežehnout pohledem.

Kdyby došlo na boj, alespoň proti Hubertovi by obstát mohl.

Proti Kaizer?

Tím si jistý nebyl.

„Přemýšlej taky někdy. Jídlo z konzervy je sice fajn, hrachová kaše taky ujde, ale kdy se ti naskytne příležitost ochutnat pečený maso?"

„Tak proč si neuděláme kuře?" nenechala se odbýt.

„Jestli sis toho nevšimla, nemá ani křídla, ani peří."

Přinutil se, aby se pošoupl kousek blíž.

Oba se rozhodli své hlasy ztišit, proto mu dělalo problém rozlišit jednotlivá slova.

I s těma čistýma ušima nedokázal zázraky.

Opřel se zády o stěnu a pozoroval odraz plamínků na podlaze. Ony tam ani nebyly plamínky, spíš pouze světlejší a tmavší místa, často se mezi sebou střídala. Jako by světlo na kachlících tančilo s tmou novou skákačku.

„Ale je pořád kost a kůže!" vypískla najednou tak nahlas, až se musel chytit za hlavu.

„Krmíš ho dost? Protože z tohodle toho masa moc nebude," vrátil jí Hubert.

David se zamračil. Nevěděl o tom, že by ho Kaizer krmila. Ano, někdy opravdu našel porci hrachové kaše s nakládaným ovocem přede dveřmi, když vycházel ven, ale nebyla to zrovna královská porce.

Ale kupodivu na tom byl mnohem lépe než předtím. Podařilo se mu přibrat, konečně to na sobě i viděl, kdykoli se snažil v koupelně vydrhnout.

S jídlem na tom však moc dobře nebyl. Přesněji by to označil za „sem tam kaše, aby se neřeklo".

„Má mě rád," řekla už o něco pokorněji.

Slyšel tam snad vlídnost?

„To je mi putna. Přeživší mají plné žaludky, ne mazlíky."

To dokázalo vyvrátit Davidovu teorii o přítomnosti jeho jména na dnešním menu. S úlevným oddechem si položil ruku na srdce, aby toho plašila alespoň trochu uklidnil, a nakoukl dovnitř.

Vlastně ho i překvapilo, co tam viděl. Hubert seděl v novém křesle, v ruce držel nůž a opíral si ho o bříško palce levé ruky.

Zaujatě pozoroval dívku u plynového kahanu, která ho propalovala pohledem a hladila cosi chlupatého, co si hovělo u jejích nohou.

V tu chvíli pochopil. Nebavili se o něm, ale o tom huňáčovi.

S pobaveným úsměvem na rtech, že se nechal zmást vlastním strachem a paranoiou, překročil bez výzvy práh a upozornil na sebe krátkým mávnutím.

„Ahoj," vyslovil stydlivě.

Cítil, jak ve tvářích rudne hanbou.

„Dejve?"

Hubert okamžitě zvedl zrak a zabodl se do něj pohledem.

David nikdy nepochyboval o pronikavosti těch kouřových očí, které každým dnem bledly. Dokázal ho prohlédnout skrz na skrz – až si před ním připadal podivně nahý a křehký.

Oči se vpíjely do očí, zornice otevíraly vchody do obou duší. Jejich pouto, dost silné na to, aby mezi sebou nemuseli komunikovat slovy, jim dovolovalo si sdělit pár krátkých vět, které by nahlas nevyslovili. „Rád tě vidím", „Jsem rád, že jsi v pořádku" a „Měl jsem o tebe starost".

Zato Kaizer toho schopná nebyla. Nepodívala se na něj, stále se zájmem a obavami sledovala, jak se mění chloupky pod jejími prsty.

Vypadala nanejvýš soustředěně – krčila obočí níž k očím, rty kroutila do podivného šklebu, z levého koutku na něj vykukovala špička jazyka.

„To... no... můžu k vám?"

Nikdy pro něj nebylo tak těžké začít konverzaci. Dokonce ani tehdy v kasárnách, když se měl s ostatními dětmi domluvit na tom, kde bude spát.

Od nich nevěděl, co by měl čekat.

Ale mohl je zklamat.

Huberta ne.

Proto raději pečlivě promýšlel každé slovo.

„Jen pojď," pobídl ho a ukázal nožem na přichystaný polštář u ohně.

Zjevně ho očekávali.

„Jdeš právě včas! Eva už začala vymýšlet jméno."

Ignoroval zmínku dívčího jména. Nebylo to nic složitého, když odhadoval, kdo by to mohl být. Jen jediná žena v místnosti měla dost potrhlou přezdívku na to, aby jí rodiče dali normální jméno.

„Co je to?" zajímal se David a ukázal na chlupatou věc.

„Guláš," odvětil Hubert tak rychle, jako by si tu odpověď připravoval už dlouho.

„Je to pes," zavrčela Kaizer – on jí Eva říkat nedokázal, ale možná to bylo jen o zvyku – a zvedla si hlavičku k sobě, aby se mohla nosem otřít o vlhký čumák.

„To je divný jméno," poznamenal.

„To není jméno," upozornil ho veterán a ukázal na něj nožem. „Tenhle slintající idiot půjde do hrnce, ať se to slečince líbí, nebo ne!"

„Tak to ne!" vykřikla a konečně odtrhla pohled od lesklé srsti, aby mohla Huberta zpražit pohledem. „Ignác je můj přítel!"

„Ještě tomu dávej jméno!" vyjel na ni.

Kdyby mohl, zvedl by se z křesla a chytil ji pod límcem. David to cukání prstů moc dobře znal.

„Řeklo se, že kňučil půjde do hrnce. A tak se taky stane."

David se mračil. Nechtělo se mu míchat do jejich rozhovoru. Byl rád, že není středem pozornosti.

Užíval si svou chvilku ve stínu. Nepozorovaně se odplížil k polštáři a opatrně se na něj posadil do tureckého sedu.

V hlavě se mu vynořila vzpomínka na jeho společný oběd u stolu s Briketou, Janou a Míšou. Bylo to podobné, i tady se hádali, propalovali se pohledem, snažili se získat převahu nad tím druhým.

Ale David byl rád za rozdíly.

Sice mu Jana s Míšou chyběli, ale vše přebíjela nenávistná a nepřející Briketa.

Oproti ní byla Kaizer andílek. Vlastně úplně kdokoli. Až na Daniela Soudka.

Když se nad tím zamyslel, došel k závěru, že celý život nedělal nic jiného, než že jen střídal rodinu za rodinou. Buď mu ji vzali, nebo od ní sám utekl.

Dokonce i Filip pro něj byl na chvíli jako starší bratr a zodpovědná sestra dohromady.

„Ne. Je to můj Ignác," zdůraznila a objala černého psa kolem krku.

Díval se na ně. Láska přerostlého dítěte ke kdysi nejlepšímu příteli člověka z této dvojice přímo sálala. Dívka si k sobě tiskla huňaté psí tělíčko jako plyšáka, div ho neumačkala. A pes tiše kňučel.

Nebyl si jistý, co to bylo za plemeno. Nikdy nepovažoval za důležité jejich znalost, proto se to ani neučil. Dokázal od sebe rozeznat bígla a čivavu. A ač to mohlo vyznít rasisticky, dalším faktorem odlišnosti pro něj byla barva srsti.

Ale podobně jako jeho talent na rozeznávání jarního kvítí od bodláků, i zde by si nevěřil, kdyby řekl, že je to nějaký ovčák.

Čenichal kolem černým knoflíkem, posazeným na protáhlém čumáku. Cenil zuby v tmavě fialových dásních, ale neuniklo mu, že nějaké z nich chyběly a zůstaly po nich pouze šrámy a trhliny.

Zjevně si je o něco vyrval.

Nemusel ani nic říkat. Pes se na něj podíval. V tom pohledu bylo mnohem víc, než kdy viděl u nějakých lidí. Viděl v nich inteligenci a smíření.

Černá pomalu ustupovala stařecké šedi, jež ji nahrazovala. Už měl nejlepší léta za sebou, ale srst si ponechávala svůj lesk a krásu.

Byl tím zvířetem ohromen.

Už chápal, proč se ho nechtěla Kaizer vzdát. Prošlo si mnohým, přežilo hromadné vyvražďování. Pes nebyl ani divoký, takže odhadoval, že někomu musel patřit.

Ale podle toho, jak vypadal, to muselo být až po Inteligenci.

„Já jsem taky pro ponechání," přidal se ke Kaizer.

Nemohl jinak. Neodolal.

„Měkoty. Vždyť Eva rozřeže člověka, ale zvíře, to –"

„Je nevinný," doplnila za něj.

David se pousmál. Ještě nikdy s ní nemohl souhlasit tak jako dnes. Zatímco si lidé nechali nevinnost vzít, zvířata ji uchovávala živou.

A zabít nevinnost je hřích.

„Tak teda... Ignáci, jednou mě poslintáš a skončíš na talíři," řekl Hubert nakonec a nůž si položil do klína.

Když si všiml Davidova pozvednutého obočí, s povzdechem dodal:

„Vítej v naší praštěné rodince."