Filip zůstal s nimi i v momentě, kdy byl David dostatečně v pořádku na to, aby mohl Kaizer opravit.

Rozhodli se počkat, dokud nebude jeho androidka v lepším stavu – ona se sice dokázala trochu regenerovat sama, ale trvalo to hodně dlouho a na to čas neměli. A hlavně nechtěl poslouchat to její brblání o tom, že zase musela všechno oddřít sama.

Ukazoval svému zrzavému příteli ten zázrak, jímž se mohl jen chlubit. Cítil se u toho hodně dobře, jako by svůj výtvor předváděl někomu, kdo tím mohl změnit svět.

Už mu ani nevadilo, že byla zrušena smlouva s panem Ponoškou, dokonce ani nepřemýšlel o tom, že byl jeho projekt ukončen. Teď nemusel myslet na nic.

Při opravování a sestavování byl volný. Cítil se vždy skvěle, svět kolem něj přestal existovat a i bolest se sbalila a odjela na krátkou dovolenou za nejbližší roh.

Ani tentokrát ho zatím neotravovala, jako by se neodvážila narušit tu atmosféru dokonalého soustředění.

Zrzek hlídal, aby dovnitř nikdo nevkročil. Oba muži doufali, že je Adam nebude schopen objevit – a kdyby náhodou ano, poradili by si s ním.

Ale nebylo by nejlepší, kdyby věděl o tom, že je Kaizer tak moc jiná. Mohl by změnit názor a nestál by na skoro stejné straně. Mohl by se z něj stát jeden z těch šílených vědců, které David znal z poučných pohádek o vědění.

Byl hotov mnohem dříve, než se domníval, že bude, a to podmínky tady nebyly ideální. Byl zvyklý na svou laboratoř s pečlivě urovnaným nářadím, slabým světle, při němž se mu nechtělo spát, ale zároveň úplně netoužil po tom zůstávat vzhůru.

Odložil podivně tvarovaný šroubovák, malinkou jehlu i lepidlo, které narychlo smíchal, aby jí kůže na těle držela, a odstoupil o krok zpátky, aby se energií a nadšením přeplněná androidka mohla zvednout ze stolu a seskočit na zem.

„To by bylo," řekl David a podíval se na svého zrzavého přítele. „Jak jsme na tom?"

„Adam nikde, vzduch čistý. Pravděpodobně bude u Sáry," odpověděl Filip okamžitě a otočil se na něj přes rameno. „Hotovo?"

„Lepší už to nebude," přitakal.

„Já bych o pár věcech věděla," ozvala se Kaizer, která si těsně předtím poklepala na téměř plochý hrudník.

„To je jen praktičtější," namítl.

Utřel si špinavé ruce do kapesníku, jejž mu Filip nabídl.

Androidka si už dál nestěžovala. Opatrně se protáhla, aby vyzkoušela, jestli je vše na svém místě – s kolenem však pohybovala opatrně, stále se bála, že by se jí kůstka mohla zlomit a protrhnout kůži, kterou jí David tak pracně přilepoval.

„Tak fajn. Pamatujete si plán?" zajímal se, jakmile byl s utíráním hotov, a kapesník si schoval do kapsy.

„Pořád si myslím, že je to sebevražda," ozval se Filip.

„Jsem tvář, ne snad? I kdyby mě chtěla zabít, musela by počkat na vhodný moment. To mi zajistí ochranu. A tobě odměnu," vysvětlil tak klidně, jako by mu recitoval recept na Danielovy oblíbené kokosové pusinky.

„I tak si myslím, že bychom to měli nejdřív promyslet, než do toho po hlavě skočíme."

Hodně mu to připomnělo to, co se chystali udělat ve snu. Ale tentokrát byl on tou otravnou Briketou a nevinně hloupým psem, fanaticky toužící po smrti Kaizer – ačkoli tady taky Kaizer měl, ale ta měla mnohem víc rozumu než ta lidská.

Filip byl víc David Merkl než David Merkl.

Uvědomoval si, že se mu podařilo zahnat strach do kouta, aby mohla nastoupit pomsta. Ani o tom nepřemýšlel jako o záchraně lidstva – chtěl jen propálit díru do hlavy té falešné ženě, aby pomstil jak Daniela, tak i svou ženu a svého otce.

I Pavla Metličku, na nějž vždy omylem zapomínal.

„Nemáme moc času. Klára si bere dávky léků třikrát denně. Ráno, kolem poledne, večer největší, aby se tělo lépe regenerovalo," řekl Merkl a znovu si promnul otlačený krk. „Odhaduju, že už moc času nemáme."

„Brzo bude deset," přitakal. „Myslím, že už si dávku vzala."

„Ne. Její prioritou jsem já. Ta mě teď někde hledá," namítl a podíval se na Kaizer. „Míša má za úkol ji hlídat."

„A Míša o všem ví," dodala Kaizer a poklepala si na hlavu. „Spojila jsem se s ním."

„Skvěle. Jen nemáme vyřešený, jak se dostaneme odtud," zkusil to ještě Filip.

Kaizer zvedla ruku nad hlavu. Tentokrát to nebylo to energické mávání, jímž byla téměř pověstná, ale pouhé stydlivé zakmitání, jako by se bála ozvat.

„To bude moje práce."

„Vy už jste se na tom domlouvali?" podivil se.

„Ne. Zrovna jsem se dobrovolně přihlásila. Odvedu pozornost, abyste mohli proklouznout mezi těma blbýma plechovkama," prohlásila s třasem v hlase a pomalu ruku spustila dolů.

David si povzdechl. Chtěl jí odporovat. Mohli jí hodně ublížit, viděl, co ti hromotluci dokázali.

A ačkoli byl Tom nejspíš mimo provoz, bylo více takových, kterých by se měli obávat. Dokonce tu byla i možnost, že by to nemusela přežít – a vypnutí se bála více než čehokoli jiného.

Nechtěl jí to dovolit, ale pravdou bylo, že nic lepšího neměli a tlačil je čas. Proto, ač velmi nerad – a věděl, že se za to bude nenávidět až do konce života – přikývl.

„Ano," zachraptěl s obtížemi a na odvážnou androidku zaměřil zrak. „To uděláš."

Vytáhla koutky do chabého úsměvu. Přestože je nemohla zvednout výše, jelikož jí to krátká kůže nedovolovala, viděl v něm mnohem více emocí, než by u stroje vidět měl.

Filip byl jediný, kdo dal najevo nesouhlas. Vědomí, že by ji mohl vidět úplně naposledy, ho přinutilo udělat krok vpřed a vyhrknout hlasitě „ani náhodou".

David se na něj otočil. Ani jemu se to nezamlouvalo, ale odporovat nemohl. Jinou možnost neměli. A přestože si přál, aby měla Kaizer spokojený život, někdo tam nahoře se rozhodl, že jejím osudem bude pouhá oběť. Bylo ironické, že se ji před tím snažil už jednou zachránit.

„Lepší plán nemáme," řekl skoro až omluvně a došel ke dveřím, aby ho nelákalo znovu přemýšlet.

Neměli čas. Museli postupovat rychle. A to znamenalo, že si nesměli dovolit měnit narychlo spatlané a nepromyšlené plány.

„Půjdu první," přihlásila se blondýnka a doskákala mezi ně. „Za minutu můžete vyrazit. Pokusím se nasrat velkou mámu."

„Kaizer... děkuju. Moc si vážím toho, co pro nás děláš."

„To se musí, ne? Tak to přátelé dělají," odvětila s tím samým úsměvem a prošla dveřmi ven.

Měl toho na jazyku mnohem víc, ale vyslovit nedokázal nic. Ten stroj se pro něj obětoval. Bylo to něco, čeho se snažili s Danielem dosáhnout několik let. Skutečného člověka uvnitř plechového těla.

Kaizer se pro něj za ten krátký čas stala nejen jediným spojencem, ale také dobrou přítelkyní a někým, komu by dlouhé fungování přál. Litoval toho, že se s ní neseznámil blíže už dřív. O hodně přišel.

Jakmile zmizely i poslední kousky světlých blond vlasů za rohem, opřel se ramenem o stěnu vedle dveří. Nebyl to nejlepší pocit na světě. To vědomí, že kráčela na smrt, aby on mohl žít dalších – snad – několik hodin, ho užíralo zaživa.

Filip, který ho napodobil, tiskl prsty do pěsti, jako by váhal, jestli by měl za hloupost Davidovi vrazit, nebo to nechat být a počkat si, až to za něj udělá někdo jiný.

Čekali. Nebyli to zrovna příjemné, když i zaslechli rány, tlumená slova – většinou Kaizeřiny nadávky – a skřípění kovu o podlahu.

Nejednou za uplynulou minutu zadoufali, že to byla její práce, že některého z hromotluků povalila.

Jakmile uběhl časový limit, kývli na sebe. Tentokrát ani jeden z nich neodporoval, když procházeli kolem místnosti se všemi androidy, kde docházelo ke snad největší rvačce za poslední týden.

Jen věnovali pár pohledů androidce, která je nepřestávala překvapovat svou odvahou a oddaností.

Kaizer si jich všimla a mávla na ně, aby šli dál. Aby se o ni nebáli. Ze strachu, že by si jich ostatní androidi mohli všimnout, přidali do kroku, aby byli odtud co nejdříve pryč.

Ale nic nezabránilo Davidovi v tom, aby se otočil za sebe. A ta bolest, když uviděl, jak Kaizer dva hromotluci drží a třetí jí trhá hlavu, byla mnohem větší, než kdyby uviděl umírat obyčejného člověka.

Protože na tomhle stroji mu záleželo. Byla jako on.

Naposledy se na něj usmála. Už se ani nesnažila o to, aby ho odehnala, nemělo by to cenu.

David strnule sledoval její hlavu, téměř oddělenou od těla, paže, co se přestaly hýbat.

Vypadala smířeně se svým koncem. Věděla, že to nepřežije, ale přesto jim tím chtěla získat čas.

Z transu ho probrala rána, když hodili její hlavu proti zdi. Filip ho okamžitě popadl za paži a protáhl ho dveřmi dříve, než si stačil všimnout toho, jak krvelační androidi rozebírají její křehké tělo na jednotlivé součástky.

Byla to brutální smrt, nikdy by nechtěl, aby skončila takhle. Nikdy však neměl na výběr.

A ani tentokrát jí zvolit jiný osud nemohl.

Cítil slzy v očích. Vůbec si neuvědomoval to, že mu někde venku zrovna může umírat manželka. Teď měl jiné starosti. Ty aktuální.

Měl za úkol utápět se v žalu tak dlouho, dokud jeho mokré tváře neskryje tma olomoucké noci.

Své kroky ani nevnímal. Chodil, klopýtal, zakopával. Byl tažen jen Filipovou silou, jeho vlastní vůle chtěla být tam s Kaizer a vysvobodit alespoň její srdce, aby ho mohl dát do další podobné a upravit ji tak, aby byla jako ona.

Ale už nikdy takovou udělat nedokážu.

Nosem nasál čerstvý vzduch. Ani si nevšiml, že by opustili palírnu. Tma byla stejná, obraz rozmazaný, zima, chlad a třas. Ale venku se dokázal postavit na nohy.

A stál i sám, dokonce byl schopen jít, pak běžet, když Filip zrychlil.

„Budu se cítit bezpečně, až odtud budeme co nejdál," zaslechl říct Filipa, když si z něj uši přestaly střílet a povolili mu poslouchat.

Nepřítomně pokýval hlavou na souhlas. Filip jeho loket brzy pustil, aby nevypadali podezřele, pak se zařadil vedle něj.

Byli na hlavní ulici, k velké rtěnce to nebylo moc daleko. Kolem se mohli nějací androidi, kteří hledají Davida i s Kaizer, potulovat.

Nebylo mu vůbec dobře. Teď, když konečně viděl, jak mu ti fanatici rozebrali jeho výtvor na součástky, už chápal, jaké to je ztratit.

Ano, i na Danielově pohřbu smutnil, ale u jeho hrobu se sešlo několik desítek tisíc lidí a zbytek lidstva to viděl v televizi.

Tohle bylo čistě pro něj a pro ni – a pro Filipa, který už se na něj ani neodvážil promluvit.

Míjeli ta neonová světla, která už viděl, ale tentokrát ho nezajímala. Už nebyla tak krásná, prošla pod rukou člověka a jednou taky vyblednou.

Stejně jako vše, co mělo pro lidi hodnotu – jednou přijdou o bohatství, lásku, rodinu, jistotu, někteří o svůj domov.

Ale k něčemu její smrt byla. Získala jim čas, dala jim příležitost k útěku. A vzbudila v Davidovi další dávku pomstychtivosti – tentokrát však ne ke své matce, ale k sestře, která se od ní lišila maximálně věkem.

Slíbil si, že pokud přežije nálet na Lucii Vodičkovou, zničí i její dceru.

Filip se zastavil a škubl jím. Zatáhl ho za roh, aby byli před ostatními skryti. Zrychleně dýchal, jako by mu smrt sáhla za krk, levý koutek sebou nervózně cukal nahoru a dolů.

„Prober se, zatraceně!" pískl na něj a vlepil mu facku.

Pak ho vzal za ramena a zatřásl s ním.

„Tohle ještě není konec světa!"

Poslouchal ho, ale odpovědět nedokázal. Všechno v něm vřelo. Moc dobře si tohle uvědomoval, věděl, že to nejhorší to teprve čeká.

A ani život v armádě, pak ve strachu v podzemí a několik tisíc mrtvol ho nemohly připravit na vraždu vlastní matky – rukama syna, který v ni tak dlouho věřil.

Ale byl přesvědčen, že ho Filip bude muset ovládat, aby ji na místě nesrazil k zemi a nevymlátil z ní duši.

„Opravdu to chceš udělat?" zajímal se zrzek v naději, že by si to náhodou rozmyslel.

„Chci. Chci, aby zaplatila za ty, které zabila," sykl si pod knírem.

Do koutků se mu vlily sliny, které při výdechu tvořily malinkaté bublinky. Ani je nezkoušel slíznout jazykem, nechal je tam.

Vypadal, jako by mě vzteklinu – a pokud to znamenalo, že je vzteklý, pak mu to vlastně vyhovovalo.

„Fajn, tak předstírej, že jsi mimo. Jen ještě..."

Vytáhl z kapsy tubičku s nahnědlou látkou. Vypadalo to jako něco, s čím by nikdo mít druhé rande nechtěl, a smrdělo to podobně.

Natřel mu to pod nos, pak chvíli vyčkal a vše setřel kapesníkem.

„Ten knír mě vytáčel," vysvětlil a kapesník hodil do nedaleké popelnice.

David mu ani nepoděkoval, že ho zbavil té nehezké ozdoby – která se mu na něm ani trochu nelíbila –, odstrčil ho a vyšel ze zapadlé uličky.

Už nechtěl dál čekat, chtěl si to tam nakráčet a zničit co největší část Inteligence. A kdyby zemřel, chtěl jich vzít co nejvíce s sebou.

Naštěstí ho krotitel divokých mláďat zastavil znovu a přinutil ho, aby se na něj podíval.

Stáli sice uprostřed chodníku, ale lidé byli chytří a obcházeli si je, jako by to bylo naprosto běžné.

„Plán, Davčo," připomněl mu.

„Zabili Kaizer," vrátil.

„Já vím. Máš vztek. Taky se mi to nelíbilo. Ale to neznamená, že tam vběhneš s terčem na prdeli a necháš si ji ustřelit."

„Ne, tak blbej nejsem."

„To jsem neřekl, jen to tak vypadá," bránil se a znovu jím zatřásl, aby se probral. „Poslouchej mě, ano? Pokud to přežiješ, můžeš pokračovat v tom, abys lidi přesvědčil, že je nesmrtelnost špatná. A přežiješ, jestli vyzkoušíš náš plán."

„Říkal jsi, že je to sebevražda."

„Jo, ale tohle, co děláš, je rovnou kamikadze."

David si povzdechl. Nechtěl, aby měl pravdu, ale to nijak změnit nemohl. Chtěl to přežít, chtěl aktivovat svou Android a zmizet odtud co nejdál – klidně i do podzemí, pochyboval, že by ho tam někdo hledal.

A hlavně chtěl být co nejdál od svých chyb a povinností, od své zodpovědnosti.

„Tak jo," zamručel a přejel si prstem po místě, kde ještě před chvílí nosil knír. „Co mám dělat?"

„Jak jsme se domluvili. Já tě dostanu dovnitř, ty jí odstřelíš hlavu. A prosím tě, hlavně se tref."

„Neboj se. Tentokrát už neminu."