„Takže vy zachraňujete androidy, který my jsme chtěli vymazat, protože se nepovedli," vyslovil David svou myšlenku nahlas.

Koukal se všude kolem sebe, jen Adamovi a Janě se vyhýbal. Nechtěl, aby na něm poznali nervozitu – navíc, vše bylo zajímavější než oni dva, měl tu celou místnost své a Danielovy práce, androidy, o nichž si myslel, že jsou dávno ztraceni.

Obzvlášť k těm, kteří mu věnovali tázavý pohled, upínal svou pozornost.

Znal je lépe než kdokoli jiný, byli to ti, co leželi na stole, z nichž se učil. Znal stavbu jejich těl tak dokonale, že by jim to dokázal do detailu popsat, u toho je rozložit a složit znovu.

„Dalo by se to tak říct," přitakal Adam neméně nadšeně než předtím. „Jak já vždycky říkám – nepovedený není šrot, ale unikát."

„Byli nebezpeční," namítl. „Jak se vám povedlo je zkrotit?"

„Ty opravdu věříš tomu, že jsi jediný stavitel v širokém okolí? Davide, ty jsi jen ten, co je nejvíc vidět, protože tvoje hlava je ve všech zprávách a novinách, ale jsou i další. Existují na to i školy. Učení pana Soudka a Metličky se předává dál."

„Školy?" podivil se.

„No jistě. Povídá se, že paní Vodičková prodala původní plány za velkou sumu peněz. Zdejší miliardář je odkoupil, pak s jejím svolením nechal postavit školu. Funguje tak dva nebo tři roky."

„Nedokážu uvěřit tomu, že mi to matka zatajila," zamručel si pod knírem a uhnul na stranu, když kolem něj proletěl jeden z androidů.

„Myslím, že toho bude víc, co schovává v tý svý nadutý palici," přidala se do rozhovoru Kaizer, která sledovala androidy se stejným úžasem.

„Pravda," špitl nepřítomně.

„Ale o tom se teď nebavme. Zajímá mě ten tajný projekt, který měl být zveřejněn dnes večer," řekl Adam s neskrývaným nadšením.

David se na něj podíval. Adam vystupoval jako chytrý a ambiciózní jedinec, nepochyboval o tom, že jím skutečně i byl.

Na nic si nehrál, byl svůj a moc rád to dával najevo – byl něco jako krotká verze jeho Kaizer. Ale ta zvědavost, strkání nosu tam, kam by neměl, mu mohla přinést zkázu.

„Nesejde na tom. Byl zrušen," odsekl.

Zrada z maminčiny strany ho naučila, že by neměl věřit každému na potkání.

Neměl potřebu někomu oznamovat, že jeho tajným projektem byla záchrana jeho ženy, alespoň prvotně, pak se to zvrtlo a nakonec měl v zakázce i srdce pana Ponošky.

„Viděl jsem tvou práci. Tvoji androidi jsou snadno rozpoznatelní od těch Danielových. Víš proč?"

„Dodal jsem jim chlupy v podpaží?" práskl jen tak.

„Mají hlad," opravil ho. „Chtějí jíst, chtějí pít, někteří nekontrolovatelně tloustnou –"

„Jo, to jsem pořád úplně nevychytal," zamumlal se zvednutým prstem.

„A oni se občas rozhodnou sami, jestli poprosí o sousto. Mají jen malé chyby, takové drobnosti, ale jinak to jsou dokonalé exempláře."

„Já vím," špitl tiše a chytil si poraněné rameno, které opět začalo bolet.

„A co se tvé kamarádky týče, můžu ji opravit, zatímco budeš u Sáry," dodal Adam, když se na ně otočil. „Oba jste v příšerným stavu."

„Díky," řekli oslovení zároveň.

David se kousl do rtu a podíval se na Kaizer. Opravdu na tom nebyla zrovna nejlépe. Syntetická kůže na jejích pažích se odlepovala a z odhalených míst vytékala narůžovělá tekutina, která sloužila k promazávání z kůže.

Divil se, že mohla vůbec chodit. I její kolenní klouby byly poraněné, napodobeniny kostí, které držely tělo ve vzpřímené poloze, se zvláštně překrývaly a trhaly kůži na nohou.

Kulhala, to chápal, ale muselo to stát hodně energie, aby se vůbec dala do pohybu.

„Jsi v pohodě?" zajímal se.

Blondýnka přikývla.

Nevěřil jí. Uměla dokonale lhát, ale nepoužívala to, dokud to nebylo nutné. Ale bohužel chápala lidské bytosti natolik, že věděla, že by mu neměla přidávat starosti.

A i kdyby ji to bolelo opravdu hodně, až by to bylo k nevydržení, nepřiznala by to. A nebyla sama.

„Jsou to jen škrábnutí, nic víc," odpověděla s hrdostí v hlase a zvedla bradu výš.

„Budu u tebe, pokud se do tebe pokusí ten magor jen cvrnknout. Dám tě zase dohromady, neboj," uklidňoval ji s chabým úsměvem.

Dlužil jí to. Tento konkrétní android se ho snažil varovat, chtěla ho zachránit – a toho si velmi cenil. Kaizer byla také jako jeho dcera, prošla pod jeho rukama, byla jedním z těch mnoha pokusů o dokonalost.

Vytvořil jí osobnost, s níž se nemohla srovnávat žádná jiná, udělal z ní ten unikát, na nějž mohl být pyšný.

Počkal, dokud ho neobešla, a dál šel po jejím boku, aby si byl jistý, že mu ji nevezmou. Zatím byla ten poslední, kdo mu zbyl – Android s Klárou i Míša byli uvnitř velké rtěnky.

Hodlal ji chránit jako oko v hlavě, dávat na ni pozor.

„Díky, Dávo. Ale umím se o sebe postarat," odvětila tvrdohlavá blondýnka.

To ho přinutilo se usmát. Skutečně bylo o mnoho lidštější, než jak ji sestavil. Z jeho základů se vyvinula sama, to byl nový pokrok. Proč to tehdy neviděl? Proč nebyl schopen předvídat její velký potenciál?

Ucítil bolest na páteři – úplně novou. Leknutím mírně nadskočil a podíval se za sebe. Jana držela v ruce taser, opačnou stranou než jak se má držet, a mračila se na něj.

„Pohni sebou, nebo to příště bude tou správnou stranou," zavrčela na něj.

„Co máš sakra za problém?"

„To není tvoje věc. Jdi."

Obrátil oči v sloup a otočil se zpátky. Nechápal, co jí přeletělo přes nos. Bylo to tím, že věděla, co je zač? Nebo že zachraňovala spoustu jeho nepovedených pokusů před zničením?

Poslušně se zařadil vedle Adama. Raději se otáčel za sebe, aby si byl jistý, že mu Kaizer neodvedli.

Toho si hybrid všiml, poznal to, protože ho mechanickou rukou vzal kolem ramen a přitiskl si ho k sobě tak pevně, že sotva mohl dýchat.

„Neboj se o svoji kamarádku. Nic jí neuděláme. Osvobodili jsme vás, jste zachráněni. Tady se není čeho bát," pokusil se ho Adam uklidnit.

Marně. David už takové řeči moc dobře znal. Věděl, že je to falešné utěšování před něčím hrozným, co se blíží, co se mu rozhodně nebude líbit.

Proto mu ani nevěřil – ani Janě, ani komukoli, kdo v této budově je.

Nic mu na to neřekl, jen šel vedle něj a sledoval špičky svých bot, aby ho to nenutilo koukat se kolem sebe. Nohy už ho také slušně bolely, ani si nepamatoval, kdy naposledy seděl.

Navíc, měl pocit, že si při nárazech do stěny poranil levé koleno, protože při každém kroku vysílalo bolest po těle až do mozku i přesto, že se tomu pokoušela kombinéza zabránit.

Cesta naštěstí netrvala dlouho. Jakmile došli k závěsu z řetízků – kdysi se jim říkalo céčka, to se vrátilo do módy ve čtyřicátých letech –, Adam se natáhl a organickou paží je odhrnul na jednu stranu, aby mohl projít.

David šel ihned za ním.

První, čeho si všiml, byly hlasy. Jeden z nich byl určitě ženský – takhle řvát a přitom znít jemně uměla jen žena –, ten druhý s přehledem poznával.

Už ho dnes slyšel.

„Nemáme jich dost," namítla žena.

Ozvala se rána, nejspíš praštila pěstí do desky stolu. David přitom mírně nadskočil a přidal do kroku, aby viděl za roh, kde se dotyční skrývali.

Nedovolil si však předběhnout Adama, tudíž jakmile byl jen o kousek před ním, opět zpomalil, aby šel jako druhý.

„Já vím, ale už se to brzy spustí. Až dojde k popravě, vypustí Inteligenci hromadně ven. Budou chodit od domu k domu a –"

Adam si odkašlal, aby na svou přítomnost upozornil, a ustoupil na stranu. David se postavil vedle něj a zvedl ruku na pozdrav jak své sestře, tak i Filipovi.

„Věděl jsem, že se sem stavíš, až přijde čas," řekl Filip tak mile, jak dokázal, a usmál se na svého přítele.

David stáhl ruku dolů a skryl ji pod tou druhou. Nebyl tak překvapený, jak by měl být – ani si nebyl jistý, jestli má být jeho sestra naživu, nebo ne, co se s ní vůbec stalo.

Byl rád, že žije, ale něco ho nutilo stát zpátky a hrát chladného.

„Davide," pozdravila ho jeho sestra.

„Sáro," vrátil jí stejným tónem.

„Jsem ráda, že tě vidím živého. Jakmile jsem se dozvěděla o té popravě, nechala jsem poslat Janu, aby tě dostala ven," pokračovala překvapivě vřele.

Dokonce ani ten její úsměv na rtech nechyběl. Tentokrát ho však nedostával do kolen, nenutil ho jeho sestru obejmout tak, aby ji už nikdy nemusel pouštět.

Netušil, jestli to, co k ní cítil, kdykoli se na ni podíval, byla nenávist, ale ať to bylo cokoli, mělo to k tomu hodně blízko.

„Mám tam manželku. A Kláru," namítl a přistoupil blíže ke stolu, za nímž se Filip se Sárou skrývali. „A taky spoustu práce."

„Čekala by tě tam smrt," bránila se.

„Jak můžu vědět, že mě tady nečeká taky?"

„Protože jsem tvá sestra, Davide. Nikdy bych ti neublížila."

„A ta svině, co mě chce nechat popravit, je moje matka. Otec se nejspíš někde uchlastal k smrti. Myslím, že na svoji rodinu se prostě spolehnout nemůžu," zavrčel na ni a opřel se pravou dlaní o stůl.

Sára se zamračila a ukázala na něj prstem, jejž natočila tak, aby ostatní prsty směřovaly na Filipa, jako by chtěla být co nejrychlejší, kdyby náhodou zatoužila po tom někoho zaškrtit.

„Náš otec byl hrdina," sykla nazpátek.

„Nikdy jsme ho neviděli! Vysral se na nás! Matka nás zavrhla! Jak ti sakra můžu věřit?"

Sára stáhla prst zpátky a otočila se na Filipa. Naklonila se k jeho uchu a něco pošeptala – co, to David neslyšel. Zrzek přikývl, že rozuměl, a obešel si stůl. Poté chytil Adama za ruku a odtáhl ho pryč, aby tam sourozenci měli soukromí.

Jakmile osaměli, Sára se narovnala a založila paže pod prsy. Prvně se domníval, že začala cvičit, protože je měla širší, než si pamatoval, ale pak mu došlo, že paže nebyly jedinou částí těla, kde došlo k rozšíření.

Pod standardním tričkem s dlouhým rukávem skrývala rýsující se bříško, tváře nabraly krásně baculatý tvar.

To je těhotná, nebo jen přešla na rychlý občerstvení?

„Co chceš vědět?" zajímala se.

„C-co?" vyhrkl.

Čekal od ní cokoli, ale tuhle výzvu ne.

„Hádám, že máš v hlavě spoustu otázek. Pokud už lentilky přestaly působit, můžeš se začít ptát. Ruce ti neutrhnu," vysvětlila prostě a naklonila hlavu na stranu.

„No... upřímně, to jsem nečekal," přiznal a opřel si o stůl i druhou dlaň. „Takže... ty pracuješ tady?"

„Ukrývám se," opravila ho. „Ale ano, někdy Adamovi pomáhám s opravami."

„Jak dlouho?"

„Osm let. Matka mě poslala pryč, dala mi peníze, ať prý žiju normální život. Hned mi došlo, že mě jen chtěla odstranit z cesty, abych tě neovlivňovala. Víš co, sotva dospěješ a už musíš z hnízda, protože je tam plno."

„Nepamatuju si, že bys tam s náma žila."

„Nejspíš ti nechala vygumovat paměť. Nedivila bych se, kdyby vymazala jak mě, tak i otce."

„To je dost možný," přitakal. „Takže si ho pamatuješ?"

„Samozřejmě, že ne. Mám jen pár typů, kdo by to mohl být. Matka bývala krásná žena a strkala sukni kamkoli, kde se to dalo. Ani není jistý, jestli jsme my dva od stejného otce."

Nakrčil nos. Věděl, že jejich matka měla slabost pro Daniela, věděl, že byla vdaná za někoho jiného. Ale jestli je ten pan Vodička stále naživu, to netušil.

„Ta ženská musí všechno tak hrozně komplikovat. Vůbec bych se nedivil, kdyby před náma schovávala další dítě," vyslovil svou myšlenku nahlas a na sestru se podíval.

Stále neměl důvod jí věřit, ale měli společného nepřítele. Přesto si dával pozor, co prozradil a co si nechal pro sebe.

Nechtěl, aby tato Sára využila jeho dobroty a vrazila mu kudlu do zad, jako to udělala jejich matka.

„Nic víc vědět nechceš?"

„Proč jsem tady?" zeptal se na to, co ho trápilo nejvíc. „Sourozenecká láska to fakt není, to se mi ani nepokoušej vsugerovat."

Sára si dlaní přejela po bříšku a opatrně se usadila do křesla za stolem. Poté si paže opřela lokty o desku a zastrčila si pramen zlatých vlasů za ucho, aby jí nepadal do obličeje.

„Věci se mají tak," začala a zabodla do něj pohled svých tmavě hnědých očí, „že jsme na samém začátku toho, čemu se říká konec. Pokud by tě popravila tvým vlastním výtvorem, došlo by k tomu, že by lidé chtěli Inteligenci, ne tvůj projekt. A ano, o Android vím, mám vevnitř kontakt."

„Takže jste mě zachránili, abyste zabránili konci."

„Ne tak docela. Máme v plánu Inteligenci ublížit. Tihle, které jsme zachránili, jsou naprogramovaní k ničení a zabíjení. Ale až dokončí centrálu, vypnou se."

„Nemáte šanci se tam dostat. Je to nejstřeženější místo na planetě. A lidi Inteligenci chtějí. Budou protestovat."

„A přesně od toho jsi tuty," doplnila a ukázala na něj. „Ty jsi tvář. Potřebujeme, abys zemřel tímsprávným způsobem."