Ani nestačil postřehnout, že by někudy procházeli, protože když se vrátil k sobě – lépe řečeno, předtím byl mimo a konečně si zase začal uvědomovat, že by měl vnímat svět kolem sebe –, už byli venku.

Zpocené čelo mu ovál vítr, který by mu napsal na kůži idiot, kdyby mohl. Chvíli byl nový chlad příjemný, ale o něco málo později už litoval toho, že kombinéza neuměla zakrýt i hlavu. Nebo že si nevzal čepici – ačkoli jeho vlasy chránily hlavu dostatečně.

Kaizer se držela vedle něj. Svůj slib dodržovala, byla u jeho boku, připravená svého stvořitele bránit jakkoli – kromě svého života, samozřejmě, tělo ji tak moc nezajímalo.

„Co myslíš?" zeptal se, když si byl jistý, že je Jana, která šla před nimi, neslyší.

„Že ti ten knírek sluší," odpověděla tak, jak mohla jen Kaizer, a podívala se na něj.

Zamračil se. Nejprve nechápal, o čem to mluvila – měl přece svůj plnovous, jejž se hodlal co nejdříve zbavit, aby se mu na vousy neusazovaly zbytky snídaně –, pak, jakmile si položil ruku na tvář, poznal.

Kdy ho stihly oholit?

„Nemrač se, aspoň nevypadáš jako ty," prohlásila a narovnala se, aby Jana nepojala podezření.

„Vypadám jako jeden z těch vtipů z těch hloupých filmů o divoký západní frontě," zabrblal si pod knírem a hřbetem ruky si promnul nos, aby přestal svědit.

„Na divokým západě," opravila ho.

„Co?"

„Jsem si jistá, že ty filmy byly o divokým západě."

„Splašil se jim kompas?"

Připadal si tak mimo, že už nad svými odpověďmi ani nepřemýšlel. Netušil, jestli to byly následky poranění, jež utrpěl při narážení do stěny, nebo jen dozvuky toho krásného rána ještě krásnějšího dne. Ale odhadoval to na kombinaci – nebo narychlo spatlanou koláž, aby se neřeklo, že tam ty faktory nejsou dva.

Kaizer na to nic neříkala. Uznala, že situace je moc vážná na to, aby se s ním hádala o takových banalitách. Jen se nepatrně poušklíbla nad výrokem svého stvořitele a přidala do kroku – ačkoli to byl problém, protože si nechtěně poranila i nohu –, aby tmavovlasé dívce před sebou stačila.

Davidovi nezbývalo nic jiného než tempo držet s nimi. Ovšem jeho náhlé probuzení bylo následováno dětským obdivem světel aglomerace, zářivých tyčinek, jejichž místa byla většinou kolem výloh, a další tvary, u nichž musel co chvíli přemýšlet, co to má znázorňovat.

Venku nebyl hodně dlouho. Svůj rajónek neopouštěl, dokonce ani na jednoduchý nákup pečiva – pro ten za něj chodili androidi, na které zrovna padla služba, aby mohl přemýšlet nad vylepšeními, pomocí nichž by svůj projekt dohnal k dokonalosti, případně by na nich už pracoval.

Občas litoval toho, že ven nechodil. Chybělo mu to. Sice se tam vyskytoval, když měli s Klárou výročí a ona si přála zajít někam jinam, než byla jejich společná část apartmá, ale takhle svobodně se necítil ani s ní.

Jako by předtím byl jen kanárkem v kleci a teď byl vypuštěn – s přistřiženými křídly, samozřejmě. Jinak by to nešlo.

Rozhlédl se kolem sebe. Pomalu se stmívalo, proto ani nebylo překvapením, že roli slunce přebrala neonová světla.

Myslel si, že ho nemůžou zaujmout více, ale spletl se – každá malá tyčinka, již míjeli, si získala jeho těkavou pozornost a byla tiše pochválena a pár sekund obdivována.

Kaizer ho popadla za paži, aby ho odtáhla od výlohy s dámskými šaty. Její stisk byl slabý, ale kdyby ji nekrotila pojistka, nejspíš by mu tu ruku netrpělivostí rozdrtila.

A jak to věděl?

Takovou ji udělali, aby byla co nejvíce podobná své předloze – a to jak vzhledově, tak i povahově.

„Je možný, že tě... ona hledá," utrousila si pod nosem, když ho popohnala dopředu. „Nechovej se jako dítě."

„Nebyl jsem venku dlouho," bránil se.

„Já jsem venku nebyla nikdy. A stěžuju si? Ne. Tak už toho nech a pojď. Něco mi říká, že už nás nebude víst daleko."

Měla pravdu, věděl to a plně si to uvědomoval. Pokorně přikývl. Kdysi, když měl ještě dost zdravého rozumu, si přísahal, že stroje nebudou ovládat jeho, ale on je. A kupodivu to tento den nebylo poprvé, co to porušil.

A přestože dal Kaizer důkaz, že už přestane a bude se chovat jako dospělý sedmadvacetiletý muž, nepouštěla ho.

Nestěžoval si. Ten dotek ho alespoň přesvědčoval o tom, že je to skutečné.

Vlastně veškerá bolest jeho těla, jíž bylo mnohem více než obvykle – vlastní pitomostí –, držela jeho duši ve schránce tak pevně, že už nemohl nad oblaka, aby se tam zasnil o neonu a krásných tubičkách.

Jak Kaizer předpovídala, Jana se skutečně brzy zastavila a uráčila se podívat na své společníky, jestli jdou stále za ní. Pravděpodobně spoléhala na to, že když nemají kam jít, budou ji logicky následovat – i kdyby je vedla do slepé uličky.

„To, co teď uvidíte, vás možná zmate. Ale varuju vás – a hlavně tebe, Davide –, že pokud se o tomhle místě zmíníte Vodičkové, najdeme si vás a pověsíme si vaše vnitřnosti na vánoční stromeček," prohlásila a oba propálila pohledem.

„Myslíš, že by se na něm vyjímaly moje obvody?" zašeptala Kaizer s pořádnou dávkou sarkasmu tak, aby to Jana neslyšela.

„Máš krásný obvody, Kaizer, krásný. Příště ti nainstaluju opravdickej žaludek, ať poznáš, jaký to je, když někdo mluví o tom, že tě vykuchá," špitl David nazpátek jako její spiklenec.

Androidku nic netrápilo. Poslušně přikývla – tedy ihned poté, co Jana vytáhla obočí vzhůru v očekávání odpovědi –, že rozuměla a že výhružku bere vážně, ačkoli o tom ona i David pochybovali.

Pak dloubla mladíka do ramene loktem, aby se taky vyjádřil.

Cukl sebou.

Sám nevěděl, jestli to vevnitř opravdu stálo za takový risk. Věděl, že kdyby ho chytili a dozvěděli se, že neutekl sám, ty informace by si prostě vzali z jeho hlavy.

To pak bude mít pod sebou kříž jak od matky, tak i od tohoto tajemného kultu. Pokud by ho rovnou neukřižovali na místě. Nemohl tušit, co za skupinku to je.

„Nejsem si úplně jistý, jestli chci dovnitř," řekl narovinu a mávl rukou před sebe. „Je to pálenice. Pod tím názvem si můžu představit cokoli."

Třeba upalování. Omlouvám se všem, které to pálilo, ale já bych do toho dobrovolně nešel.

„Neboj se, domácí pálení slivovice je tady na Moravě tak tradičně nelegální, že to museli zlegalizovat," ujistila ho.

Otočila se na podpatku a dokráčela ke dveřím.

Ani si nestačil všimnout, že na sobě neměla tu standardní „uniformu", v níž ji viděl poprvé, ale jen splývavé kalhoty, pod nimiž skryla žensky vytvarované nohy, a jednobarevné tričko s dlouhými rukávy, jejichž hlavní funkci byl odvod potu a jeho následné vypařování.

Otočila se na ně znovu. Pochopil, že mu jeho výmluva nestačila k tomu, aby ji přesvědčil, že se mu tam vůbec nechce. Neměl v plánu předvádět šílenou dětskou scénku z obchodu na sladkosti, byl už dávno dospělý a rozhodný muž a hodlal se svým životem naložit podle svého.

Ale jak řekla vedoucí, tak učinil.

Za neustálého proklínání sebe a všech, kdo tohle zavinili, nakonec šel i dobrovolně k Janě, která na ně čekala u dveří.

Periferním viděním si vedle sebe všímal i křivé chůze Kaizer, jejího ohromně nenápadného kulhání a skuhrání, kdykoli na poraněnou nohu dostoupla.

Možná jsem to s nociceptory přece jen přehnal, pomyslel si.

Jakmile byli oba u ní, ještě jednou si je prohlédla, jako by očekávala, že teď se na místě promění v nějakého nepřítele, a dveře otevřela.

Dlaní s tenkými dlouhými prsty dveře vevnitř přidržela, aby mohli projít. Chtěla si být jistá, že neutečou, proto musela jít jako poslední.

Ani tentokrát se neodvážil na svou neživou společnici podívat. To by ho jen přinutilo zvednout bradu a vkráčet dovnitř jako chlap – protože přesně tušil, že pokud tohle neudělá, roli chlapa si převezme rázná blondýnka.

A musel uznat, že zatím jí to šlo dobře.

„Budu toho litovat," zamumlal si pod knírkem, uraženě vyšpulil rty a prošel dveřmi dovnitř.

Ani nevěděl, co čekal. Možná o této budově smýšlel jako o skutečné pálenici, v níž byly – podle slov jeho sestry – velké vany s ovocem, spousty robotů, kteří vybírají pecky ze švestek – doma jim říkali trnky –, a sem tam nějaký človíček, konkrétně okřídlený trpaslík, co by jim dával rozkazy.

Ale tohle vypadalo úplně jinak. Byl připraven i na provoz, tady byl však pozoruhodný klid, jako by sem nikdo nepláchl celé století.

S údivem sledoval pavučiny – ty doma neměli, pavouci se zabíjeli chemicky upravenými stěnami –, jež se táhly v rohu od jedné stěny ke druhé, žasl nad smítky prachu, snášejícími se k zemi.

„To je prach. Hádám, že doma to nemáte," řekla Jana, která se objevila vedle něj.

„N-no..." vyslovil, když uklidnil dech, a podíval se na ni. „Co přesně tady je tak zvláštního, že to nemáme nikomu říkat?"

„Uvidíš. Jen drž jazyk za zuby, dlaň na srdci a pojď za mnou."

Všiml si, že dokonce i Kaizer byla před ním. Ta okolí nesledovala, jen šla vpřed tam, odkud putovalo do místnosti světlo, zaujatá jím jako můra.

S táhlým povzdechem přidal do kroku. Bolest pomalu slábla, proto to bylo rychlejší, než předpokládal. Navíc, chladivá látka kombinézy – která opět změnila vzhled, aby lépe zapadal mezi spodinu Olomouce – vše krásně tlumila.

Bylo to dokonce i příjemné, to musel uznat.

Možná bych si měl ubližovat častěji.

„Abych řekla pravdu, zabila bych tě na místě, kdybych nedostala rozkaz, abych tě přivedla," řekla Jana jakoby nic, když se dostali k dalším dveřím.

„To je milý. Děkuju."

„Ten sarkasmus si nech. Pořád ti můžu zakroutit krkem. A až nám budeš k ničemu, skončí tvoje střeva –"

„Jako řetaz na vánoční stromeček," doplnil za ni. „Pochopil jsem. Ale budeš se muset postavit do fronty, mám moc hezký střeva a chce je víc lidí, než kolik jich mám."

„Ohromně zábavné," poznamenala a ustoupila stranou, aby mohl projít.

Obrátil oči v sloup. Nelíbila se mu. Mluvila s ním jako se zločincem nejvyššího stupně. Kdyby byl doma, mohl ji za to potrestat, ale tady neměl žádnou moc.

Tady musel naštvanou Janu poslouchat na slovo, aby nepřišel k úrazu. Přesto si neodpustil menší úšklebek, když ji míjel.

Tentokrát byl jeho obdiv zasloužený. Jakmile překročil práh, naprosto ztratil dech. Příjemně zeslabené světlo ukazovalo místnost s tolika androidy, kolik jich prošlo pod jeho rukama – a mnohem víc.

Všichni byli funkční, někteří leželi a četli si, jiní vysedávali a koukali do stěn, zbytek se bavil tím, že do sebe kopali a mlátili se pěstmi.

Civěl na to s ústy dokořán. Netušil, kam po umístění do čistírny androidi mizeli, domníval se, že po očistě se prostě rozpadli na molekuly, aby nepřekáželi a nebyli hrozbou, ale mnohé z nich poznával.

Danielovy výtvory.

„Tam je Vendy," zašeptal užasle a ukázal na brunetku, která zrovna poslala k zemi o něco menšího androida. „Danielova oblíbená. A támhle Viktor, její bratr. A stará dobrá Naděžda!"

„Zachránili jsme je. Chtěli jste tyto krásné lidi zničit, to jsme nemohli dovolit," vysvětlila Jana o něco klidněji.

„Jsou to nepovedené pokusy. Daniel sám uznal, že mají chyby," namítl. „Jak je možný, že fungují?"

„Nejsi jediný stavitel na planetě."

Otočil se za hlasem. Mezi androidy procházela další postava, podle kulhavé chůze mohl odhadnout, že rozhodně to byl člověk. Ačkoli... Ne, i Kaizer kulhala trochu jinak.

Získal si jeho pozornost, mezi tolika neživými bytostmi – z nichž skutečně většinu poznával – vynikal.

Jakmile byl dostatečně blízko, aby rozpoznal další rysy, poznal, že je to muž. Byl za to rád, ženy h  očividně v lásce zrovna neměly a nechápaly ho, s tímto se snad bude moct dorozumět.

S překvapením zjistil, že byl docela mladý – nemohl být o nic moc starší než David. Přesto jeho ruka vykazovala známky mechanického implantátu, když sebou zacukala. Jedno z očí na něj červeně zablikalo.

Mohl tušit, že s androidy v takovém počtu může žít jen hybrid.

Došel k němu a ihned mu nabídl ruku. David se ji zpočátku bál přijmout, když však usoudil, že jinak se nikam nepohne, musel.

„Sám velký David Merkl. Tolik jsem o tobě slyšel a četl," vyhrkl hybrid tak rychle, že sotva postřehl slova, a potřásl si s ním. „Já jsem Adam. Adam Ohlídal, tvůj velký fanoušek."

„T-to... těší mě," vykoktal.

Nic takového nečekal. Podle toho, jak Jana mluvila, si myslel, že jakmile jen překročí práh, stanou se jeho útroby ozdobou na zdech. Ale nadšeného fanouška opravdu ne.

„Taky jsem stavitel," pochlubil se. „Všichni, koho tady vidíš, prošli pod mýma rukama. Samozřejmě to není tak kvalitní práce jako ta tvoje, ale s tvou pomocí se můžu zlepšit."

Zamračil se.

„Projekt Android skončil," namítl.

„A projekt Merkl a Ohlídal dostal šanci," prohlásil a položil mu organickou ruku na rameno. „Když ti nechce dovolit pracovat ta namyšlená cháska, máš šanci tady."

„A když odmítnu?"

„Můžeme zajistit zničení centrály Inteligence," řekl pozoruhodně chladně a pevně jeho ruku stiskl. „Máš tam manželku. Můžeme ji zachránit, než půjde budova k zemi."

Další fanatik. No skvěle.

Kousl se do rtu. Neměl zrovna na výběr. A bylo snad někdy něco, o čem mohl rozhodovat úplně sám?

Prakticky ke všemu byl donucen.

Stisk začal bolet. Měl pocit, že mu ty prsty rozdrtí.

„Pomoz mi udělat z těchhle uměleckých děl lidi. A slibuju, že ti bude odpuštěno všechno zlé, co tvá práce má na svědomí."

Od jednoho magora k dalšímu. Taky mě zahodí, až mu budu k ničemu.

„Fajn. Pomůžu vám. Ale vy dostanete ven ty, který vám řeknu. Jinak nemakám," rozhodl nakonec.

Snažil se si udržet klidný výraz, ačkoli to hodně bolelo.

„Rozumíme si?"

„Samozřejmě," přitakal Adam s úsměvem a jeho ruku pustil. „Pojď za mnou. Tvá sestra tě chce vidět. Pak můžeme začít."