Netušil, jak dlouho se snažili prorazit zeď, ale jeho tělo bylo v jednom ohni už po osmém pokusu.

Po desátém přestal počítat – pokus hned po něm byl jedním z těch fiasek, jimiž by se chlubit neměl, protože opět to byla jeho blbost a jen jeho vina, že skončil na zemi ještě před zdí.

„Musíme znovu," řekla Kaizer, která se zázračně objevila u něj, aby mu pomohla na nohy.

Bylo to zbytečné, ale něco ho nutilo to nevzdávat. Dokud měl byť jen minimální šanci na útěk na vzdor, na cokoli, hodlal toho využít.

Svou smrt chtěl takovou, aby si mohl těsně před koncem říct, že udělal vše, co bylo v jeho silách.

„Já vím," vyhrkl, jako by to byla jeho poslední slova, a přidržel se, aby nespadl.

„Nemá to cenu."

„Já vím," zopakoval.

„Ale chceš pokračovat," konstatovala blondýnka s povzdechem.

„Musím," odsekl a promnul si rameno, které po tolika ranách přestal cítit.

„Fajn, tak si jdeme rozbít hubu o zeď."

Jakmile to dořekla, rychle ustoupil na stranu, protože přesně tušil, co mělo následovat. Androidka nečekala, až z dráhy odsune i nohy, počítala s tím, že je skryje dřív, než k němu doběhne, ale mýlila se.

Davidovo tělo bylo otupělé, nedokázal se hnout z místa, proto, když k němu doběhla, se jen přikrčil do kuličky na zemi a čekal.

Kaizeřin program – který byl zabudovaný ve všech androidech, aby nedocházelo k tomu, že by nelidé začali ubližovat lidem – ji přinutil ihned zastavit. Ovšem ta rychlost, již při běhu nabrala, ji poslala do nebezpečného předklonu – a poslední šance zachycením se paží čehokoli, co by mohlo být kolem ní, ji poslala na zem.

Davida před vahou Kaizeřina těla neuchránilo nic. Byl jen rád, že skryl hlavu mezi paže, takže většinu z toho schytala necitelná ramena, ale i tak něco ucítil.

Měl tendenci zapištět, když se mu před nosem objevila její paže – nyní tak poničená, že na sobě měla méně syntetické kůže než gauč té pravé.

„Sakra, sory," omlouvala se hned vzápětí.

V ten moment, kdy se pokusila se zvednout, jeho krkem projela další vlna bolesti, jako by do té stěny narazil hlavou.

Kaizer se opravdu snažila, aby mu neublížila víc, než zatím nechtěně udělala, ale marně. Každý pohyb byl mučením. Bolelo to mnohem víc než samotné narážení do zdi.

„Přestaň," zasyčel.

„Musím se zvednout," namítla.

Pak, jako by Bůh vyslyšel jeho prosby, z něj váha jejího těla zmizela. Ještě chvíli si tiskl paže ke tvářím, kdyby náhodou chtěla zkusit narazit znovu, ale jakmile mu po pár sekundách – celkem tak třiceti pěti – došlo, že je opravdu pryč, vykoukl.

A nestačil se divit.

Jeho androidku držel jiný android – ten nebyl ani jeho prací, ani Danielovou, protože neměl typický podpis ani jednoho z nich.

Jeho oči byly prázdné, bez jisker, které byly jednou z Davidových specialit – o hlase ani nemluvě, zatím ani nepromluvil.

Měl šediny. Netušil, jestli to byl záměr, nebo prostě nepovedený pokus o co nejpřírodnější složení. Pamatoval si, že když zkoušel vlasy dělat on, taky mu to ze začátku moc nešlo – hlavně to přeháněl z uhlíkem, pak to vyprchávalo rychleji a vlasy stárly.

Ale tohle vypadalo na záměr. Měl tam i trochu stříbrné.

„Pusť mě," řekla Kaizer naštvaně a otočila na androida hlavu.

David se vytáhl do stoje a přidržel si dlaň pod zády, aby trochu ztlumil tu bolest. Poté udělal k androidům pár váhavých kroků, při nichž se mu kolena třásla tak moc, že ani nemusel sklápět zrak, aby to viděl – a hlavně poznal.

„Pusť ji," přikázal.

Výsledek, jejž očekával, se nedostavil. Šedivý android, namísto toho, aby Kaizer pustil, ji chytil pod krkem, který stiskl.

Netušil, jestli si náhodou nemyslel, že je člověk – což bylo pravděpodobné, protože androidi ani na svá zranění, ani na zranění svých kolegů nepohlíželi –, ale pak nechápal, proč ho nezastavoval program.

„Slyšel jsi dámu," přidala se Kaizer a automaticky zvedla bradu. „Bylo by fakt milý, kdybys mě pustil, abych ti pak mohla nakopat –"

„Nikdo nebude nikoho kopat."

„Pokud mě vypne, nakopu tebe, Dávo."

„Program ti to nedovolí," namítl. „Ani jim."

„Tak zbiju tvůj stín, ten ochranu nemá."

Obrátil oči v sloup a postoupil k nim ještě blíže. Natáhl ruku před sebe, aby věděl, že se ho nemusí bát – takhle se to prý dělávalo u koček, co na tom bylo pravdy, nevěděl –, a pomalu ji položil hřbetem na Kaizeřino rameno.

„Jsme na stejný lodi," řekl tak klidně, jak jen dokázal, a vytáhl koutky do úsměvu.

„David Merkl," prohlásil android tak mechanicky, že to v žádném případě nemohl být ani Danielův výtvor.

„Jo, přesně tak. To jsem já. Tak bych opravdu ocenil, kdybys moji kamarádku pustil."

„My jsme kamarádi? Myslela jsem, že jsi můj otec," ozvala se blondýnka.

„Sklapni. Snažím se tě z toho dostat," zašeptal k ní a znovu se mile usmál, aby bylo přesvědčování jednodušší.

Ten nový stavitel očividně nepočítal s hodně věcmi. Na androidovi kůže visela z posledních sil, jeho ústa při otevření vrzala.

Bál se podívat, v jakém stavu byl zbytek, proto byl i rád, že vše ostatní skrývaly prosté pestrobarevné šaty.

Chvíli na sebe jen tak hleděli. Lhal by, kdyby prohlásil, že se nebál – nadělal by si do kalhot, kdyby android zamrkal, a to by nezachránila ani tahle kombinéza, která mu trochu chladila tělo, aby rány tolik nepálily.

Čekal. Odhadoval, že tenhle byl Pepča, jak ho Kaizer nazvala, protože neznal nikoho, kdo by androidku pojmenoval Josefína. Ne dobrovolně.

Nebo ženu, podle níž byla vytvořena, proto na ni zbyla Dominika, na mužského Josef. A možná pomáhalo právě jméno.

„Josefe," oslovil ho. „Jsme na stejný lodi. Pokud se odtud nedostaneme, je po nás."

Nereagoval. Možná se ve jménech spletl. Nebylo by to poprvé, co zaměnil ženské jméno s mužským a naopak.

„Dominiku," zkusil to znovu.

„Nakopni ho," poradila mu Kaizer.

„Potřebujeme vaši pomoc," pokračoval, aniž by jí věnoval špetku pozornosti, a natáhl ruku dál, dokud se nedotkl androidova hrudníku v místě, kam patřilo srdce.

Vezmi ho za srdce, pak ti řekne vše, co chceš vědět, udělá to, co ti na očích vidí.

V tu chvíli ji android pustil. Kaizer si pouze promnula krk a ustoupila stranou, naštvaným pohledem propalovala Dominika – pokud se tak opravdu jmenoval.

Odhadoval, že mezi nimi nebude ten nejvřelejší vztah – jestli je něčeho takového Dominik vůbec schopen.

„Jak jsi to udělal?" zajímala se.

„Srdce je sídlo člověka. Čím blíž mu jsi, tím víc ti naslouchá. To se používalo u primitivnějších androidů, tohle ještě zavedl Pavel... Metlička," odpověděl a rty vyšpulil ze zamyšlení. „Vlastně to vypadá přesně jako první prototyp Daniela a Pavla."

„Myslíš, že má stavitel jejich starý plány na stavbu?"

„Jsou to jediný plány, který Daniel nezničil. Nechtěl zničit jednu z posledních památek na svýho nejlepšího přítele. Takhle nějak mi to vysvětloval, když jsem se ptal. Ale všechno ostatní hned spálil, aby to nikdo nemohl zneužít – vše nosil ve svý hlavě."

„Takže slečna – doplň si jakoukoli nadávku – dala novýmu stavitelovi starý plány, protože nic jinýho v krámě nemáme."

„Správně. To by vysvětlovalo i ten vzhled," přitakal a nakoukl na androidovu paži.

Dlaň z jeho hrudníku nesundával, byla to jediná pojistka – jistota, že na ně nezaútočí. Pokud měl pravdu a tohle byl jeden z těch, kteří se na chlup podobali úplně prvním začátkům, měli problém.

První androidi Inteligence byli neovladatelní, neměli v sobě nic, co by jim bránilo v tom, aby ubližovali lidem. To proto najednou vzrostl počet vražd a kriminalita, když si je lidé začali vodit domů.

Pojď, přesuneme dědečka, alespoň dýl vydrží. Tady, sedni si mu na klín a čekej, až tě roztrhá holýma rukama.

„Jo. Je to tak," zamumlal si pod nosem, když vytušil přesný typ lepidla, který dotyčný na androida použil. „Zatím nejsou tak nebezpeční, ale až vytuší, že jim jde o život, pustí se do nás."

„Takže vlastně umřeme dřív, než začne očista," řekla s takovou lhostejností, jako by mu sdělovala výsledky dnešního turnaje v golfu.

„Pokud je nevypneme dřív než oni nás."

„Ty je chceš... vypnout? Ale to je krutý," namítla.

„Ještě před chvílí jsi ho chtěla dokopat."

„Ale vypnutí je jako dočasná smrt. Víš, jaký to pak je po zapnutí? Když to uděláš natvrdo, nemáš nejmenší ponětí o tom, kde jsi a jak ses sem dostal," vysvětlila.

Takhle nad tím nikdy neuvažoval. Androidi pro něj byli vždy jen stroje – pokud nepočítal svůj projekt – a vypínání a zapínání bylo na denním pořádku.

Podobné stavy navíc zažíval.

Pokaždé, když měl ten svůj speciální večer, byl ráno úplně mimo.

„Tak vymysli něco lepšího," vyzval ji.

„Ty jsi tady ta hlavička, taťko," bránila se blondýnka.

Podíval se androidovi do tváře. Bál se ruku odsunout, aby náhodou nechytil i jeho – to, že nedaleko postávala další, která by to mohla udělat, ho zatím nezajímalo –, proto ji tam nechával po celou dobu, kdy si prohlížel detaily na obličeji.

Už to bylo hodně dlouho, kdy takové staré modely viděl. Naposledy – což bylo také poprvé – v ten den, kdy mu sebrali maminku a on musel se svou sestrou do skříně, kde se schovali a čekali, až odejdou.

Tehdy jim říkal plechoví rytíři. Později už jen plechovky.

„Kdo tě vytvořil?" zajímal se.

„Lidstvo," odpověděl standardně.

„A konkrétně?" zkusil to znovu.

„Lidstvo," zopakoval úplně stejně monotónně.

David otočil hlavu na Kaizer. Tohle nemělo cenu. S takovými modely se nedalo diskutovat, neznali toho moc.

Chtěli pomáhat, za každou cenu.

Zarazil se. Pomáhat za každou cenu.

„Potřebuju, abys ty a tvá kolegyně šli támhle k té zdi," přikázal.

Tentokrát už ani v nic nedoufal, nechtěl se zklamat. Ale mohl, to by však přišel o to perfektní překvapení, kterým se pro něj stalo to, že android Dominik přikývl a obešel si ho tak, že David musel dlaň stáhnout k sobě.

A dokonce ani nedošlo k žádné agresi, oba starší typy se postavily proti zdi přesně podle rozkazu.

Hodně mu to připomnělo styl poprav v polovině dvacátého století. Otřásl se nad nehezkou vzpomínkou na čtení z učebnice dějepisu a otočil se na patě, aby mohl sledovat každý jejich pohyb.

Dokonce i Kaizer se na ně dívala se zájmem v očích.

„Narážejte do stěny," zněl další rozkaz.

„My se k nim přidáme?" zajímala se blonďatá androidka.

„Máme jinou zábavu?"

Oba pokrčily rameny ve stejnou chvíli. Jakmile uslyšeli jednu tupou ránu, ihned následovanou další, připravili se taky.

David se postavil za Kaizer, aby se jejich neúspěch neopakoval, a vyčkával, kdy i jemu svitne zelená a bude moct narazit.

Ovšem dříve, než vůbec stačil vystartovat, ho zarazilo tiché zabouchání, které se rozhodně nepodobalo těm ranám, jež vydávali nárazy.

Okamžitě ustoupil na stranu, zastavil i ostatní, aby měl ticho a klid na poslech, a šel směrem, odkud to zaslechl.

Tentokrát na nápovědu nečekal dlouho – stěna se na druhé straně od jejich malé promáčkliny otevřela a vpustila na podlahu slabý pruh světla.

„Měli jsme narážet tam," vyslovila Kaizer nahlas myšlenku jich obou, zůstávala však stát na místě.

David se zamračil. Tohle se mu moc nepozdávalo. Mohli tu být pro něj, už mohl být čas na jeho veřejnou popravu.

Neměl by se k tomu východu hrnout, věděl, že i kdyby dokázal utíkat – o čemž silně pochyboval –, daleko by jim neutekl.

Zastavil se uprostřed místnosti. Pokud ho chtěli dostat, nechtěl, aby to měli tak jednoduché.

Cítil se teď jako krotitel plechovek, disponoval takovou silou, že mohl všechny tři androidy přinutit, aby příchozí povalili na zem a jemu umožnili útěk.

Dovnitř vešla žena. Nejprve se opravdu bál, že by mohla být blond – třeba by to byla jeho matka –, pak si uvědomil, že by za to byl možná rád, když si vzpomněl na Kláru, Sáru a Android.

Ale tahle měla vlasy barvy havraních křídel – svázané bílou stužkou.

Poznával ji, už ji potkal na chodbě, když šel za matkou. Tehdy se za ní otočil, ta bílá stužka ho zaujala. Že by ho přišla požádat, aby šel na popravu dobrovolně?

Přesvědčit ho, že vše bude lepší, když bude projekt zrušen?

„Davide, věděla jsem, že tě najdu tady," řekla podivně přeslazeným hlasem a vytáhla koutky do úsměvu.

Nevěřil jí. Nelíbila se mu. Ale poslední dobou se mu nelíbil nikdo, když zjistil, že mu jdou všichni po krku.

Proto také nakrčil nos, založil paže na hrudníku a propálil ji pohledem.

„Nenechám se odvíst na popravu," prohlásil a otočil se na androidy. „Pojďte ke mně."

„To nebude nutné," namítla a otevřela dveře dokořán. „Přišla jsem vás odvést ven. Do bezpečí."

„To je slečna Paplavá," upozornila ho Kaizer, když se postavila vedle něj. „Oslepla při operaci, ale oči má plně funkční. Vidí skrz nás, cítím, že mi hledí na srdce."

„Nevěřím jí."

„Je to lepší než narážet do zdi."

„Myslel jsem, že zrovna ty mě podpoříš."

„Mně hrozí poprava tady. Tam venku? Ne. A navíc, před tímhle chcípáčkem tě ochráním. Pokud se tě dotkne, zakroutím jí krkem," zašeptala tak tiše, jak jen android dokáže, a narovnala se.

„Fajn. Ale budu toho litovat." I David se podíval přímo před sebe a pomalu k tmavovlásce došel. „Půjdu. Ale Kaizer jde se mnou."

„Vlastně jsem přišla hlavně pro ni. Ty se s ní jen povezeš," opravila ho a znovu se na něj bezelstně usmála.

Chtěl ji praštit. Tak moc jí chtěl vrazit, že kdyby ho celé tělo nebolelo, už by to udělal.

„Fajn, slečno Paplavá. Tak nás odveď."

„Ty, Davide, mi můžeš říkat Jano. Něco mi říká, že se budeme vídat často."

Naprázdno polkl. Nechtěl s ní jít. Ale měl jinou možnost?