Vyděšeně koukal do všech stran tam, kam mu to pohyblivost dovolila.

Cukat sebou už nemohl, jako by se jeho kombinéza stala sádrou a uzavřela ho v sobě. Jediné, čím hýbat dokázal, byly jeho prsty – což bylo asi tak k něčemu jako děravá lžíce na polévku.

Jakmile s ním vyšel android na chodbu, pokusil se zapištět, aby k němu přiběhli další a pomohli mu z toho ven, ale nemohl ze sebe vydat ani hlásku.

Hlas se mu zasekl hluboko v hrdle tak, že musel pořádně zakašlat, aby se zbavil toho nepříjemného pocitu, že mu tam něco zůstalo.

Myslel si, že bude mít víc šancí, proto se nesnažil tak moc, jak by měl. Ale ani tentokrát nebylo jeho zklamání malé – byl na sebe naštvaný, když ho android dotáhl ke zdi, která se před ním otevřela, a vešel s ním do ní.

Jakmile se za nimi stěna zavřela, svět se ponořil do tmy. Vnímal, tudíž si mohl být jistý, že zůstal při vědomí. Ale prostor kolem něj byl stísněný – skoro jako by ani nebyl v místnosti, ale jen ve stěně mezi ní a nějakou další.

Což vlastně bylo pravděpodobné, protože takhle mohli jít nepozorovaně.

Několikrát si v hlavě vynadal za to, že té ženě tak slepě věřil. Kdyby byl tušil, že je proti jeho projektu, vzal by si s sebou někoho dalšího, aby ho nemohla zajmout.

Nebo aby tady měl alespoň společnost, to ticho bylo příšerné a jeho android-chůva očividně promluvit nehodlala.

A on mluvit nemohl.

Zavřel oči. Nemělo cenu je nechávat otevřené, když stejně byla všude kolem tma a neměl šanci nic vidět.

Odhadoval, že ani android se nedíval jako živá bytost, ale pouze následoval vyznačené trasy na mapě.

Jasně. Protože přesně na to byl Google skvělej.

Kdyby mohl, kopal by do stěn, aby ho někdo zaslechl. Kdyby mohl, kopl by androida do kolene a utekl, ačkoli neviděl vůbec nic a neměl nejmenší tušení, jak se odtud dostat.

Ale to kdyby znělo krásně a David ho opěvoval – nic jiného stejně na práci neměl.

Mohli jít tak deset minut, než ho android zvedl, aby netáhl po zemi jeho chodidla – zrovna ve chvíli, kdy ho začala pálit –, a postavil ho na nohy.

Naštěstí ho držel, takže nehrozilo, že by spadl.

Ale David se opravdu snažil, aby se mu ta kolena podlomila, aby mohl androida podlézt a utíkat zpátky.

Po chvilce ho oslepilo světlo. Nebylo to zrovna příjemné, hlavně když si jeho oči stačily zvyknout na tmu, ale brzy za to byl i vděčný – dokud android neustoupil od zdroje stranou, nepopadl ho pod pažemi a nehodil ho do díry, jako by byl kus odpadu.

Až teprve tehdy se jeho hlas vrátil. Pištěl jako snad ještě nikdy, snažil se být tak hlasitý, aby o něm ostatní věděli, aby se ho pokusili zachránit.

Ovšem s přibývajícím časem, který strávil pádem, se i jeho hlas pomalu vytrácel s ozvěnou kolem.

Bál se, že když padal tak dlouho, měl ho zabít pád. Ze strachu, že přesně tohle byl ten druh vraždy, jakým se ho matka chtěla zbavit, si nedopatřením ucvrknul do kombinézy – ta to ihned vsákla, jako by to nic nebylo.

Pád byl příšerný, avšak dopad byl měkký a kupodivu ani moc nebolel. Myslel si, že když ho hodil takhle hrubě, zlomí si cestou několik žeber, možná páteř, aby to bylo zábavnější. Ale naštěstí se mu nic nestalo, to byla po dlouhé době dobrá zpráva.

Zaslechl kroky. Šeptání. Ihned se vytáhl na pažích – to, že se zase mohl volně hýbat, ho trklo až později – a složil nohy pod sebe, aby se mohl dostat do stoje.

Nechtěl bojovat proti nezdarům na kolenou, to se neslušelo.

Měli bychom jim říkat buď nevydařenci, nebo zmetky.

Díky světlu měl možnost dohlédnout na druhou stranu místnosti.

Všiml si několika postav. Většinou byli menší než on, ale našli se i tací, kvůli nimž by musel zaklánět hlavu, aby jim viděl do očí.

A dokonce některé z nich poznával – alespoň tedy Kaizer, která sem byla vhozena dnes ráno, a našedivělou androidku, jejíž jméno si nedokázal vybavit.

„Davide?"

Trhl sebou.

Kaizer, jak jí hodně často říkával, si ho všimla. Nevypadala moc nadšeně – ale ona poslední dobou nebyla nadšená skoro vůbec, chovala se zvláštně i na svou osobnost.

I tak však doufal, že jí něco špatného v hlavě nepřeskočí a že se ho nepokusí uškrtit stužkou.

Vyšla k němu. On zůstal na místě. Už neměl kam jít, ale nechtěl jí udělat tu radost a skočit smrti do náruče. Navíc, takhle byl jistější. Stále úplně nevěděl, jestli by nespadl, kdyby se pokusil udělat byť jen jediný krůček.

„Jsi tu kvůli mně?" zajímala se.

„Ne tak docela," odpověděl klidněji, než si myslel, že dokáže. „Chtěla mi vás vzít."

„To jsem ti chtěla říct. Bavila se s tím panem Ponoškou, protože vyhrožovala, že nás zruší. Automaticky jsem šla za tebou, abych ti to řekla, ale Pavel mě vzal a hodil sem."

„Počkej. Tys ji nenapadla?" podivil se.

Byl si jistý, že mu matka vyprávěla o tom, jak na ni zaútočila jedna z jeho androidek – a že to byla konkrétně Kaizer.

„Zapomněl jsi? Program mi pořád nedovoluje ublížit člověku. A že já jsem té svini párkrát zatoužila zakroutit krkem," bránila se androidka, když k němu došla a postavila se před něj.

Ona byla jedním z těch, u nichž se musel snažit, aby na ně viděl. Stále nechápal, proč ji musel Daniel udělat tak vysokou – on by ji snížil alespoň o deset centimetrů, aby bylo snazší se s ní na něčem domlouvat.

„Takže tě sem hodila jenom tak?"

Pokývala hlavou na vyjádření souhlasu.

„Je to lhářka. Jako bych to neříkala. Mám dobrej odhad na lidi. A tahle kur –"

„Kroť trochu ten jazyk, mluvíš o mé matce," přerušil ji dřív, než stačila svou pestrou mluvou zkazit i ostatní přítomné.

„– va," naschvál zdůraznila, „je speciální případ. Kdybys uměl lhát tak dobře jako ona, byl by z tebe prezident."

Povzdechl si. Občas litoval toho, že se tehdy pokoušel o jinou osobnost, než na jakou byl zvyklý – ale to ke Kaizer patřilo.

Její tvrdohlavost, neposlušnost, vzpírání se, to všechno ji dělalo tím, čím byla tam uvnitř.

„Skvělý, to by se svět měl fakt dobře," zabrblal si pod nosem a nakoukl do strany, aby přes ni viděl na ostatní. „Kdo všechno tady je?"

„Jen já, Pepča a Domča," řekla tak nevinně, jak dokázala, a ustoupila stranou. „Domča je tu tak hodinu, dvacet tři minut a šest, sedm, osm..."

„Chápu. Stačilo říct jména, svoje výtvory si ještě docela pamatuju."

„Vlastně... tihle nejsou tvoji," namítla. „Šušká se, že si madam pizzastoleti," vyslovila přezdívku tak rychle, aby nebylo poznat, jestli mluvila o oblíbeném jídle z dvacátých let, nebo o oblíbené české nadávce z téhož období, „si našla novou opičku. Tihle dva jsou naprosto tupí, nejspíš to budou první pokusy."

„Našla si novýho stavitele?" zopakoval.

Její způsob vyjadřování mu občas překážel v tom, aby jí plně porozuměl.

„Tak nějak. Spíš někoho, kdo se nabídl. Tvůj strýček byl hodně ochotný, když se dozvěděl, co ho tady čeká. Jana říkala, že prý nechal i pití – ale to už jsou zase jenom babský povídačky."

Jana. Proč mu to jméno připadalo povědomé?

„Děkuju za užitečnou informaci. Teď mi bude k ničemu, když brzo umřu," zamumlal si pod nosem a s povzdechem se dal do kroku.

„Očista proběhne až kolem půlnoci, Popelko," řekla ještě.

To už ji ani neposlouchal. Zajímalo ho jen jediné: jak se dostat ven. Teď by se mu opravdu hodila příručka od Zachariáše Polního Jak uniknout z vězení pro začátečníky.

Psal z vlastní zkušenosti, stal se z toho bestseller a inspiroval tak spousty mladých nadějných zločinců. Měla to být povinná četba ve škole, aby tady nebyl za hlupáka.

Brzy narazil do další stěny. Netušil, že byla místnost tak malá – přitom z druhé strany vypadala o dost větší –, ale tím líp.

Tajné chodby se lépe hledají na menší ploše, alespoň to netrvá tak dlouho.

„Tak schválně, Dávo. Já se rozložím na molekuly bezbolestně během pár sekund. Jak dlouho to bude trvat u tebe?"

„Měl jsem ti dát silnější cítění bolesti," zavrčel na odpověď.

„Anebo ho upevnit tak, abych se ho nemohla zbavit," prohlásila.

Otočil se na ni. Pár kroky zkrátil tu vzdálenost mezi nimi a silou jí dupnul na nohu.

Nebál se, že by jí ublížil, byla pevná. A očividně stále citlivá, protože si skutečně skousla ret, aby nevydala ani hlásku, a tiše zaskuhrala, když ani to nepomohlo.

„Můžeš mi pomoct?"

Kaizer zakňučela znovu, ale přikývla.

„Fajn. Pomoz mi najít východ. Vždycky tu nějakej je," požádal ji docela slušně a o krok od ní odstoupil.

„A co když tady není?"

„Tak umřeme," řekl prostě, myknul rameny a vrátil se k ohmatávání stěny.

„Dávo?" ozvala se ani ne po sekundě.

„Co je?"

„Bude smrt opravdu bolet?"

„Jo. Ale neboj –"

„Tak proč jsi mi to udělal? Proč jsi chtěl, abych cítila bolest?"

Povzdechl si. Bylo to jako vysvětlovat desetiletému dítěti po rozchodu, že se stejně zamiluje znovu – a možná do mnohem lepší videohry.

„Protože bolest tě bude chránit."

„Už jsem si myslela, že řekneš něco ve stylu: „Protože bolest tě dělá lidštější."."

„Ty už lidská jsi, Kaizer. Rozhodně víc než většina lidí tady. Moc ses mi nepovedla, ale stejně jsi jedna z mých nejlepších a nejoblíbenějších," dodal a otočil se na ni přes rameno. „Ale teď už mi pojď pomoct."

Androidka se podívala po svých dvou mlčících společnících. Pak, jako by uznala, že v klubu Davida Merkla je tráva zelenější, tleskla dlaněmi o sebe a došla ke stěně naproti sobě.

„Tak si říkám... máš v hlavě mapu, že?" zeptal se David.

„Odstříhli mě. Myslela jsem si, že to byla tvoje práce," odpověděla a přiložila na stěnu ucho.

„Ne. Já jsem... byl s Míšou."

„S tím malým? Docela fajn kluk, rozhodně dospělejší než ty."

„Fakt vtipný. Že já blb jsem ti dával do programu i sarkasmus."

„A to nebylo to jediný, čeho litovat nebudeš," prohlásila skoro hrdě.

„Lituju už teď. Pokud tady umřu..."

„Neumřeš tady. Sakra, to fakt ne. K čemu by jí tvoje smrt byla?"

Vzpomněl si na matčina slova. Na ten pohled, když mu říkala, co bude jeho pádem. V tuto chvíli se tedy neměl čeho bát.

On na molekuly nemůže být rozložen. Oddechl si. Smrt ho čeká až před kamerami – tam, kde ho svět uvidí.

„Pravda. Ale i tak bych odtud radši zmizel. Nevím, kolik mám ještě času," řekl poměrně nahlas..

„Pokusím se ti teda nějakej získat."

Hned, jakmile dořekla poslední slovo, odskákala pozpátku na druhou stranu místnosti. David přemýšlel, co přesně se jí honilo hlavou, ale nemusel ani myslet dlouho a pustila se do akce.

Rozeběhla se proti zdi. Byla u toho překvapivě tichá, jako by se snažila postavit tomu příkazu, který jí říkal, aby si neubližovala.

Věděla, že ji čeká bolest, přesto se hnala dál, dokud levým ramenem a bokem nenarazila do stěny, která ji odrazila na zem.

Kňučela bolestí. Druhou dlaní si zakrývala bolavé rameno, bok sebou samovolně cukal na stranu. Ležela na zemi, ani se nesnažila zvednout.

Tu chvilku slabosti si dovolit mohla.

„Hezký pokus."

Skoro se za sebe styděl. Měl ji rád, byla jako jeho dcera – hlavně když většinu její osobnosti naprogramoval on –, ale za ty roky se naučil nebýt empatický ke všemu.

Přesto pocítil menší osten bolesti, když si všiml natržené kůže na jejím rameni.

Kaizer se zvedla na nohy. Kůži si přimáčkla zpátky na kovový podklad a promnula si poraněný bok.

Než ji David stačil zastavit, narazila do stěny znovu – se stejným výsledkem. Neúspěchem.

„To stačí," okřikl ji a pomohl jí na nohy, když se snažila dostat alespoň do kleku. „Nemá to cenu. Takhle to nepůjde."

„Chtěla jsem jen pomoct," bránila se.

„Já vím. A vážím si toho. Ale nemůžeš si takhle ubližovat."

„Dělám to pro tebe. Vytvořil jsi mě."

„Vlastně tě vytvořil Daniel, já jsem jen –"

„Tys mi dal život. Byl jsi ten první, koho jsem po probuzení viděla. A víš, co jsem si na tom nepohodlným stole slíbila?"

Ukázala na něj prstem, který posunula tak daleko, aby se dotkla místa, kde mělo být srdce.

„Že za tebe bych ten život obětovat měla."

„To v programu nemáš," namítl.

„Ne. To jsem byla já."

Usmál se. To bylo přesně to, co po projektu Android chtěl. Vlastní vůli, svobodu rozhodování, oddanost, ke komu chtějí. Nakonec tento android ani nebyl úplné fiasko.

„A teď, pokud dovolíš, bych ráda pokračoval s vyjednáváním," řekla o něco divočeji a odstrčila ho stranou. „Za nepopraskaný párky!"

Povytáhl obočí. Nestačil ani nic namítnout a už se ozvala další tupá rána. Ale Kaizer neustávala. Pokaždé, když ji stěna odrazila, se jí postavila.

A znovu a znovu a znovu.

Možná jsem to s tou tvrdohlavostí přehnal, pomyslel si. Ale není jediná, kdo by tou tvrdou makovicí šel proti zdi.

Věděl, že toho bude později litovat, ale pokud se chtěl dostat ven, musel přidat ruku k dílu.

Proto, než se Kaizer opět pustila proti zdi, se postavil hned za ni a dal jí ruku na rameno.

„Stojíme při sobě," zašeptal frázi, kterou často používala jeho matka, a usmál se.

Byl to hloupý nápad, jeden z nejhloupějších, které za poslední roky měl. Ale nic lepšího nevymyslel. A jakmile se Kaizer s divokou energií pustila proti zdi, vyčkal, dokud nespadla, a vyběhl taky.

Protože je víc jako já než průměrný člověk, problesklo mu hlavou, než narazil a nesvalil se na zem s bodavou bolestí v rameni.

„Zábava, že?"

Zvedl se. Zacouval. Promnul si rameno.

„Lepší než umírání."