„Neboj se, na předváděčku jsem připravenej," řekl tak klidně, jak jen dokázal, a dle rozkazu se posadil naproti ní.

„Já vím, že ano," namítla.

Konečně se na něj podívala.

Lekl se. Tolik bolesti a znechucení ještě neviděl – pokud se zrovna nedíval do zrcadla.

Tak ono je dědičný i tohle, nebo jí prostě lezu na nervy?

„Děje se něco?" zajímal se, když usoudil, že sama od sebe nejspíš nepromluví.

„Předváděčka se ruší," prohlásila s nezájmem a nakrčila světlejší obočí k hnědým očím. „Projekt Android je pozastaven na dobu neurčitou."

Překvapeně na ni civěl jako na veverku v rybníce. Nechápal, teď už neměl potucha, jestli tohle byla jeho maminka, nebo jen žena, která si na ni hrála.

Bohužel, ten hřejivý pocit, jenž se objevil pokaždé, když mu byla nablízku, si s jeho tělem pohrával stále.

„A-ale... už jsme tak blízko," bránil se.

Marně. Věděl, že tvrdohlavost nejspíš po otci nezdědil – a kdyby náhodou ano, bylo by to od obou, protože nikoho tvrdohlavějšího než maminku neznal. Proto ani nemělo cenu se snažit odporovat. Dokud měla poslední slovo maminka, byl v koutě.

„Nemůžu dopustit, abys tyhle zrůdy vypustil do světa. Jsou neovladatelní. Mají vlastní vůli. Takhle to Daniel nechtěl," vysvětlila stroze a přehodila nohu přes nohu.

„Co ty můžeš vědět o tom, jak by to Daniel chtěl? Je mrtvý. Zabila ho jedna z těch vašich dokonalých androidek bez kapičky svědomí. Myslím, že to je dost jasný důvod, proč by hlasoval pro můj projekt, kdyby žil."

„Davide. Přestaň. Tvůj projekt bude ukončen. Už jsem odvolala to tvé představení a zrušila smlouvu s panem Ponoškou."

Zavrčel. Nechápal, jak mohla být tak chladná. Na tom projektu pracoval několik let, věnoval mu veškerý svůj volný čas mezi snídaní, obědem a sušenkou v sedm.

Tohle byl vyloženě podraz, jako by mu tím sebrala obrovskou část života i jeho samotného.

„Je to můj projekt. Nic ti nedává právo ho zrušit," sykl na ni naštvaně.

Chtěl křičet. Chtěl se o svou práci prát, dát jí hlasitě a jasně najevo, že takhle si s ním hrát nemůže. Nebylo jen kvůli Kláře a Android, kvůli nimž s tímto riskantním experimentem začal, ale také kvůli všem ostatním lidem, jimž se pomalu krátí čas tady na Zemi.

Chtěl jim pomoct, dát jim šanci na napravení chyb, na nový věčný život.

Co na tom bylo nepochopitelného? Nejraději by na ni zakřičel tohle všechno, zdůraznil by každý důvod, přinesl grafy – i ty koláčové, ačkoli je v lásce zrovna neměl – a vše podložil danými důkazy.

Pak, pokud by ani to nezabralo, by jí to omlátil o hlavu.

A bylo by mu jedno, jestli bije hlupáka, maminku, nebo císaře vesmíru.

Blondýnka si opřela lokty o stůl a spojila prsty bříšky k sobě. Široký hrudník se jí nafoukl, když nabrala do plic vzduch, a nepatrně klesl.

Možná dala přednost koblihám před rozumem, pomyslel si.

„Věci se mají tak," začala zase klidně a stáhla rty do tenké linky, „že se mě pokusil napadnout další z tvých nepovedených výtvorů. Jak že jsi jí říkal? Eva?"

„Kaizer," opravil ji.

Jen tak tak zadržel vztek, který ho nutil ji chytit pod krkem a zatřást s ní, aby přestala.

„Neměla ráda, když jí tak někdo říkal."

„Dnes ráno, Davide. Při rutinní kontrole kvality. Skočila na mě a skoro mě uškrtila tou hloupou stužkou," dodala ihned vzápětí a posunula broučka s fotografií před sebe. „Mohla mě zabít."

„Kaizer je... trochu divočejší, přiznávám, ale lidský duši by neublížila. Ona svědomí má, ví, že je to špatný. A dokud neusoudí, že si dotyčný zaslouží nejvyšší trest, je krotká a dá se s ní domluvit," prohlásil.

Prsty si sevřel kolena. Po chvilce si do nich zarýval i nehty, nevědomky by si prodřel kůži do masa, kdyby to kombinéza nezaznamenala a nezpevnila materiál.

Věděl, že jeho výtvory nebyly zlé. To ani v nejmenším. Byli to skoro lidé, měli svědomí, měli něco, co se hodně podobalo duši.

Ano, nejdokonalejší z nich byla Android – ta byla také první a tahle, kterou skrýval v pracovně, byla už sedmá v pořadí, již sestrojil –, ale i další, s nimiž si dal práci, byli jako diamanty v uhlí. Kaizer nevyjímaje.

„Kdybych u sebe nenosila svou starou služební pistoli, mohla jsem být mrtvá."

Natáhla krk a naklonila hlavu na stranu, aby mu otlačeniny ukázala.

„Jinak to dopadnout nemohlo. Ta tvoje androidka skončila mezi nezdary."

Chvíli nemluvil. Jen sledoval červené čáry, které se táhly téměř po celém obvodu jejího krku. Aby se přiznal, nebylo mu jí tak líto, jak by mělo být.

Byla to jeho maminka, ne nikdo, koho by měl obviňovat za to, že mu zničil jeho výtvor a vyhodil mezi nezdary.

Ale přesto k ní pocítil menší nenávist, když ruku stáhla zpátky z krku a kývla k fotografii.

„Rodina. Co je důležitějšího než rodina?"

„Lidstvo?" doplnil za ni.

„A není lidstvo vlastně jedna velká rodina? Máme držet při sobě. Neubližovat si."

„Světový války mluví za svý. Obě," namítl a ukázal na fotografii. „A víš, co je tohle? Danielův vynález. Stejně jako tohle všechno. On nás spojil. Nemůžeš nenávidět něco, co vytvořil – co jsem i já pomohl vytvořit."

„Měl jsi dobrý nápad, synku, to uznávám. Ale realizace se nepovedla. Nikdy jsi jim neměl dávat vlastní vůli. Lidští jsou dost i s emocemi, s intonací, na té si dáváš přehnaně záležet. Proč jim dávat šanci se proti nám postavit?"

Tak moc si přál, aby jí mohl jednu vrazit. Kdyby to nebyla ona, s kým mluvil, už by neváhal a nezdržoval by se házením hrášku na stěnu.

Držel se statečně, byl připraven svůj výtvor – i když to byla zrovna labilní Kaizer a její časté změny nálad – bránit za každou cenu, když vyloučil ublížení na zdraví. To by si nedovolil.

„Možná proto, že to jsou lidi a nelíbí se jim, jak s nima zacházíme. Používáme je na práci, protože víme, že člověk uvnitř nepřežije, víme, že jim to bude fuk, jestli budou pracovat za pokladnou v Lidlu, nebo v dolech. Ale to samý nemůžeš udělat s těma mýma."

„Kolik androidů jsi nám sebral, abys z nich udělal ty stávkující plechový nestvůry?" zeptala se s pohrdáním v hlase a propálila svého syna pohledem.

Nepoznával ji. Takovou maminku neznal. Ale možná to bylo dobře, protože tahle žena, ať se za ni vydávala z jakéhokoli důvodu, jeho sympatie pomalu ztrácela.

Mluvila o něm jako o někom cizím, pak jako ke svému synovi, podle toho, jak se jí to hodilo. A to mu ubližovalo.

„Nechápeš, proč jsem to udělal," pronesl najednou a zvedl se ze židle.

Pak si ji obešel, aby mohl pochodovat po místnosti. Pomáhalo mu to srovnat si slova.

„Nebylo to kvůli Kláře. Bylo to proto, aby mohli být lidi klidní. Chtěl jsem udělat co nejlidštější bytosti, chtěl jsem jim nechat svět. Nám. Éra lidí, těch biologických, stejně jednou skončí. Ale můj projekt z nás udělá věčnost. Tak jsi to chtěla, že? Abychom tu byli věčně?"

„Aby se nebouřili. Vlastní vůle nebyl dobrý nápad. Byla to obrovská chyba," ozvala se Vodičková. „Mluvíš o tom tak, jako bys nechtěl, abychom byli věční."

„Všechno jednou musí skončit. Ale svoboda nikdy," prohlásil a zastavil se u stěny. „Dal jsem jim vlastní vůli, protože jsem chtěl, aby se rozhodovali sami. Inteligence má příkazy, Android po posledním příkazu žij žije vlastním životem. V tom je ten rozdíl."

„A pak to dopadá takhle," zvedla na něj hlas a ukázala si na krk.

„A možná sis to zasloužila," řekl dřív, než se stačil zastavit.

Rychle se otočil. Ten iracionální strach z toho, že by mohla přeskočit stůl a dát mu jednu naučnou přes nos, ho přinutil stát na místě, ačkoli mu rozum říkal, aby utekl.

Naštěstí se nezdálo, že by měla v plánu se zvednout ze židle, nebo vytáhnout zbraň, aby ho vyhnala ven po zlém.

„Možná jsem pro tebe neudělala dost," řekla opět děsivě klidným hlasem. „Nebýt mě, dávno by tě zničil."

„Daniel?"

Přikývla na souhlas.

„Bylo moc riskantní nechávat tě naživu. Ale tak moc jsem tě milovala, Davide. Tak moc miluju i tebe. Nemohla jsem tě vzdát."

„O čem to sakra...?"

„Hádám, že jsi na to přišel už dřív. A ti tvoji androidi taky. Ale měla jsem své důvody. Chtěl s projektem skončit, protože se moc bál. A po odchodu tvého otce už to nezvládal."

Otočil se na patě čelem k ní. Pamatoval si, kolik androidů musel zničit, jak moc si užil každé vyjmutí srdce z kovového hrudníku, jen aby jeho smrt pomstil. A teď...

„Zabila jsi ho," zašeptal.

„Ano."

„A-ale... vždyť jsi ho milovala..."

„I svého manžela. I svého syna, i svou dceru. A on mi je všechny vzal."

Zaťal ruce v pěsti. Vše v něm vřelo. Bylo jen otázkou času, kdy se neudrží a skočí po ní. Ale zatím se dokázal udržet.

Zatím mu plně nedocházel význam jejích slov.

„Zkus mě pochopit," dodala po chvilce mlčení a zvedla se ze židle.

Obešla si stůl a došla až k němu.

„Co ty bys udělal pro lásku? Zabil jsi spoustu nevinných dětí, abys zachránil svou ženu. V čem jsem já ta horší, když jsem zabila jen jednoho?"

„Zabila jsi ho, protože chtěl projekt ukončit," zavrčel.

„Jeho práce nás spasí. On to nechápal."

„Ne. On to chápal lépe než kdokoli jiný. On měl tu odvahu se sobě postavit a zničit svůj sen," bránil ho.

Podíval se dolů na blondýnku.

Byla menší, než jak si pamatoval, taky o dost širší. Ale vsadil by se, že kdyby ho praštila, svalil by se na zem jakoby nic. A to, jak nebezpečně blízko u něj stála, ho děsilo ještě víc. Ale to nejhorší na tom bylo to, že on by jí skutečně asi ublížit nedokázal.

„Zkus mě pochopit. Bez vůle nebudou spory. Nebudou války. A bez lidí nebudou ani nemoci. Nebude nic, jen poslušnost a harmonie. Utopie."

„To ti nežeru," sykl. „A co, že se dva neshodnou? O tom to je. Vyjádřit vlastní názor, stát si za ním. Nesmíš lidi nutit tupě následovat dav, který se ti bude klanět."

Poušklíbla se. Vrásky na jejím obličeji se prohloubily. Vypadala minimálně o osm let starší. Ale plamen v jejích očích plál tak silně, až se bál, jestli ho nezastřelí na místě.

Ovšem její klid ho ujistil v tom, že o život mu nešlo. Ne, měla v plánu něco jiného.

„Neruším jen projekt Android. Merkl také skončil," prohlásila a luskla prsty.

Během pár chvil se do místnosti dostal android, který Davidovi pomohl už ráno. Mohl tušit, že ho ovládala ona. Kdyby to byl tušil, ani by do místnosti nevešel.

Cukl sebou a pokusil nohy přinutit k běhu, ale nedokázal se hnout z místa.

Místo toho se předklonil tak moc, že neudržel rovnováhu a spadl na zem jako kus hřebíku.

Pád bolel, ale nebolelo to tolik jako to, co mu řekla jeho matka. Nic, dokonce ani ta největší fyzická bolest nemohlo překonat to, co pocítil ve chvíli, kdy k němu podřepla a sevřela mu bradu mezi prsty.

„Uvidíme, jak se ti bude líbit mezi nezdary, drahoušku," zašeptala mu do ucha.

Hrubě prsty bradu zmáčkla a po chvilce ji pustila.

Pak se zvedla a podívala se na androida.

„Pavle, odveď ho. A Kláře uprav dávku léků, ať se netrápí dlouho."

„Jistě, madam," přitakal android poslušně a Davida zvedl.

„Opovaž se jí ublížit!" vypískl mladík na vzdor.

„Copak ti na ní záleží? Oba víme, že jsi vždycky víc miloval svou práci. Její smrt bude pro ni vysvobozením, až zjistí, že tě zabil ten tvůj rozkošný klučina."

Škubl sebou, aby se ze sevření dostal, ale bylo to marné. Android ho držel pevně. Mohl to zkoušet, kolikrát jen chtěl, a stejně by vytouženého výsledku nedosáhl.

„Neuvěří ti!"

„Uvěří mi celý svět," opravila ho a mávla rukou, aby ho odvedl.

V tu chvíli to pochopil. Jeho smrt měla být mučednická. Měl být zabit svým výtvorem, aby ho lidé nechtěli. Aby, když přistoupí na přesun, se z nich staly ty stroje bez vůle, bez svobody.

Aby poslouchali ji.

Najednou znovu začal doufat v to, že je to jen součást očisty.

Že až se probudí znovu, bude ve svém zkaženém světě, kde je jen zbabělec a ne ten, kdo zaviní smrt miliard lidí, kteří chtěli věčný život.