„Davide," ozvalo se ode dveří.

David ihned zanechal práce – která zahrnovala pouze kontrolu androidčiných funkcí – a podíval se směrem, odkud se hlas ozval.

Chvíli se na malého blonďáčka mračil, než mu došlo, kde přesně ho viděl a proč ho poznával.

„Míšo," vyslovil překvapeně.

Chlapec pokýval hlavou, že se trefil, a natáhl ruku se sklenicí vody. Vzpomněl si, že jeho já ze záznamu mluvilo o sirotku, které mu nosilo vodu.

Michal Kovář.

Jen si nedokázal tehdy uvědomit, že to byl ten malý kluk, jejž považoval za kanibala.

„Nesu vodu," řekl klidným hlasem a pomalými krůčky k němu došel. „Madam Klára se po tobě shání. Mám ti vyřídit, že se máš vyzobat."

„Vyzdobit," opravil ho a sklenici s vděkem přijal.

Voda v ní byla perfektně chladivá.

„Tak fajn. Obleču se. Pomůžeš mi připravit Android?"

Vsadil by se, že v něm viděl i chvilkové nadšení, které však bylo brzy skryto pod chladnou masku.

Jeho dětskou povahu však schovat nemohl, proto, jakmile dostal do ruky stužku, již měl uvázat kolem androidčina zápěstí, se mu na rtech objevil tak lidský úsměv, že by si ho spletl s tím klukem, kterého nechal v podzemí.

Naštěstí to nebyla skutečnost. Nedokázal bych někde nechat nemocný děcko a nepomoct mu.

„Máš stužky rád?" zajímal se.

Docela se i divil, kde se v něm ten milý hlas vzal. Nejspíš měl s Míšou silný vztah, sdíleli vřelejší pouto. Jako by to byl jeho mladší bráška.

„Rád je vážu," odvětil blonďáček s
nefalešným úsměvem a opatrně obmotal stužku pod zápěstím. „Ale tebe mám radši."

To ho nemohlo nechat chladným. Ten android byl schopen citů. Byl si jistý, že to byla jeho práce – nikdo jiný, když už je Soudek mimo hru, nic nevymýšlí – protože při zvedání koutků se mu vytvářely ďolíčky. To byl jeho osobní podpis.

„Pamatuješ si něco... z tvojí minulosti?" zeptal se s neskrývaným zájmem a se sklenicí v ruce se postavil naproti němu.

Bylo to drzé, hlavně když věděl, kdo zařídil jeho přesun – hlavně když to byl on. Ale potřeboval se ujistit, že z toho malého kluka, jehož smrt měl na svědomí, zbylo alespoň něco, co by se dalo zachránit.

Protože osobnost mizela postupně. A byly to už tři roky od úvodní nahrávky. Už ani nemuselo být co zachraňovat.

„Byl jsem vyroben dne osmnáctého října dva tisíce osmdesát pět. Mé tělo je z velké většiny organické, pouze jeho kostra není, aby mě udržela. Mé sériové výrobní číslo –"

„Tohle ne. To předtím. Ještě dávno zpátky. Sirotek Michal," přerušil ho dřív, než android začal odříkávat další čísla jako básničku, a z nervozity se skryl za skleničku.

Nechápavě na něj hleděl. Buď neměl nejmenší tušení, co po něm ten humanoid chtěl, nebo si skutečně nic nepamatoval.

A jestli tomu opravdu bylo tak, nemělo cenu se snažit o jeho záchranu – pochyboval, že v něm zbylo dost osobnosti na to, aby se o to pokoušel.

Pamatoval si Míšu z druhého světa. Byl to ještě kluk, nevinná lidská bytost, která se jen snažila přežít. Vzpomínal si i na to, jak si ho prvně spletl s holkou – nebylo však divu, ani tento model, který stál před ním a s dětským nadšením vázal mašli své mladší sestře, také nevypadal typicky jako své pohlaví. Pamatoval si na to, jak se svěřovali navzájem.

Je možný, aby tohle byl ten kanibal?

Zdál se mu moc mladý. Tomu Míšovi, kterého si pamatoval, mohlo být tak deset let, tomuto kolem šesti. Stále si v sobě ponechával to dětské kouzlo, ačkoli vlastně ani dítě není.

V něčem to kouzelné bylo, byl to důkaz, že ačkoli David vytvářel Inteligenci, byla uvěřitelnější. Lidštější. A to bylo snad i horší.

Mohli snad být i ti lidé na ulici, za volanty aut a kamionů, cestující v autobuse i rodiny s dětmi v jejich malých bytech také androidi? Nebo to byla jejich neodkladná budoucnost?

Co kdyby se jedna rodina rozhodla, že smrtelnost je nuda, přišla za ním a poprosila o přesun všech jejich členů? Následovaly by je další?

„To nevadí, škvrně," řekl po chvíli a sklenici odložil.

Poté vzal do ruky hřeben a stoupl si k jejím vlasům.

„Ne všichni rádi na minulost vzpomínáme."

„Minulost nás tíží," prohlásil jeho umělý společník a malými prstíky zakončil své dílo dvojitým uzlem.

Ten výrok už někde slyšel. Netušil, kdo to pronesl, komu ta slova patřila – pravděpodobně s nimi přišel on sám, ale chtěl dát na chvíli šanci i jiným –, ale byla pravdivá.

Ani on na svou minulost pyšný nebyl, ať už byla jakákoli.

„Ale ne všechno z ní," dodal David a na chlapce se podíval. „Jsou tu i hezký vzpomínky."

„Opravdu?"

„Samozřejmě. Já třeba rád vzpomínám na maminku. Byla to krásná žena, překrásná," odvětil.

Snažil se konverzaci zavést na rodiče. Věděl, že to na děti platí, že rodiče jsou jim mnohem dražší než jejich zájmy. A každé dítě své rodiče zná.

„Má vrásky," namítl blonďáček.

„Všichni je budeme mít."

„Ale my ne," bránil se Míša a ukázal si na koutek. „My vrásky nemáme."

„Ale i já jednou zestárnu, škvrně. Taky budu mít vrásky. Ale to bude trvat dlouho, neboj se."

„Máš je pod těmi vlasy na bradě?"

Uchechtl se.

„Ano. Některý z nich," přitakal.

Opatrně párkrát zaškubal hřebenem, aby rozčesal chuchvalec.

„A taky budeš jako já? Až budeš mít moc vrásek a nebude se ti to líbit."

Zarazil se. Nebyl si jistý, jestli bude někdy připraven na přesun, ale už tuto možnost ani nevylučoval.

Možná se k ní dokonce přikláněl. Věčný život zněl lákavě. A kdyby měl vyrábět tato dokonalá stvoření po tisíce let, nestojí to za to?

„Jednou... jednou ano."

„Proč? Nelíbí se ti vrásky?"

„Budu pomáhat lidem hodně dlouho. Zajistím, aby už nikdo neumřel."

Kývl k Android.

„S její pomocí."

„Ona ti bude pomáhat?" zajímal se.

„Ona je klíč ke všemu. Jsem si jistý, že až do ní přesunu Kláru, zůstane tam. Pak zajistím i to, abych pomohl tobě," odpověděl s nenuceným úsměvem a hřeben odložil.

Byl hotov. Nebylo to žádné veledílo, ale nic lepšího nesvedl. Byl si jistý, že kdyby to dal na starost Kláře, možná i mamince, vypadala by jako umělecké dílo, ale protože je chtěl překvapit, nesměl je žádat o pomoc.

Míša už od té doby nepromluvil. Očividně vyčkával na otázky, konverzaci sám začínal jen málokdy.

Možná jen čekal na to, až David přestane s péčí o jeho umělou budoucí manželku, aby se pak mohl věnovat jemu.

Světlo, které svítilo stále silněji, ho nutilo přivírat oči. Únava se vracela zpátky. Snažil se ji potlačovat tím, že si je občas protřel, stlačil si koutky očí, ale nepomáhalo to. Špatně spal, nejspíš už se blížil i večer a s ním i jeho velká chvíle.

Byl nervózní. Nevěděl, co by měl očekávat, žádnou velkou předváděčku si nepamatoval – pokud vůbec na nějaké byl. Ale musel doufat, že až na to dojde, bude připraven podat takový výkon, aby pana Ponošku přesvědčil, že nemá litovat toho, že financoval tento projekt.

Ztratil pojem o čase. S Míšovou pomocí navlékl Android do kombinézy a vybral jí oblek.

Byl rád, že už ji nemusel převlékat – tenhle geniální vynález v sobě měl všechno, co potřebovali. A kdyby se tohle Kláře nelíbilo, měla spoustu dalších možností.

„Myslíš, že se jí bude líbit?" zeptal se svého společníka.

„Vypadá přesně jako ona," odvětil blonďatý chlapec a usadil se na stoličku. „Budeš tam předvádět i mě?"

„Samozřejmě. Ty jsi byl první povedený. Pomůžeš mi s ní, budeš jim vyprávět o tom, jaký to bylo," řekl David okamžitě, aby ho uklidnil.

Pravdou bylo, že neměl v plánu ho ukázat světu. Michal byl nepovedený model, něco, co zkusil, ale nevyšlo to. Takhle nesměla vypadat jeho vizitka.

Zároveň však věděl, že by mu neměl lhát. Získal si jeho důvěru a té chtěl zneužít ve svůj prospěch.

Ve prospěch projektu a nesmrtelnosti světa, opravil se v mysli.

Vadilo mu, že se blonďáček neustále usmíval. Špinilo to jeho svědomí, nutilo ho to myslet, přemýšlet nad možnostmi, jakými by mu mohl vyhovět.

Ale byl silný, silnější než empatie, jaké k němu cítil. Stále to byl jen stroj. A ačkoli to byl jeho vynález – jeho syn, dalo by se říct –, nesměl si tím nechat zamlžit úsudek.

Společně se pustili do uklízení. To netrvalo dlouho, David po každém uklizeném kousku tvrdil, že je to dostatečné a že zbytek můžou nechat tak, jak je.

Ale android, který měl v programu také pomáhání lidem – malý dodatek, jejž musel dodržovat –, se nezastavil před ničím, pokud šlo o pořádek a ochranu člověka vlastním tělem.

Mohlo by se to považovat za lenost, ale když mu David ustoupil, prakticky mu prokazoval službu. Malý chlapec vše uklidil za něj. Podlaha byla po dlouhé době bez jediného smítka a vše na stole mělo opět svůj řád.

Rád by ho za to pochválil, ale byla to jeho povinnost a za tu chválu nepotřeboval.

Míša se najednou zastavil. Jeho levé oko, které doteď pravidelně mrkalo, jako by bylo lidské, se otevřelo dokořán a červeně zablikalo.

Než se stačil zeptat, co přesně to znamená, jediným mrknutím červená z oka zmizela a nahradila ji ta známá šedivá.

„Madam Klára vám vzkazuje, že se máte ihned dostavit za svou matkou," řekl tak monotónně, až se skoro bál, že se mu pokazil hlas.

Za matkou. Jeho maminkou. Jak dlouho ji neviděl? Mohl to být týden, ale jemu to připadalo jako dvacet let.

Celý natěšený, že se za ní půjde podívat, dočista zapomněl Android vypnout. Už se o to nestaral, byla poslušná a nedal jí žádný příkaz, takže musela zůstat na místě.

„Vyřiď jí, že jsem na cestě," vzkázal svému menšímu příteli a prsty si rozčesal vlasy.

To, že vedle něj na stole ležel hřeben, ho nezajímalo.

„Na představení se dostanu včas. Jen zůstaň tady a dej mi na ni pozor, jasný?"

„Provedu," přitakal Míša a šel se postavit k Android.

David přikývl. Moc se mu nezamlouvalo to, že spolu tyhle dva nechával, ale tlačil ho čas.

Na oba se usmál, zamával jim a téměř proskočil vchodovými dveřmi, jimiž dovnitř vešel i Míša. Pak vyběhl chodbou tam, kde se domníval, že by mohla být.

Mohl jsem se ho nejdřív zeptat na cestu.

Zastavil se. Znovu měl to tušení, že přesně věděl, kde by ji měl hledat. Považoval to za jakousi intuici, možná šestý smysl, který měl za úkol najít maminku, kdekoli se před ním schová.

Jako by měl v hlavě i mapu celé budovy, otočil se na patě správným směrem. Vzdal hold další Gustavově figurce a vyšel svižným krokem dál.

Tentokrát už se nezastavoval. Pozdravil těch pár lidí i androidů, které cestou potkal, ale nepouštěl se s nimi do řeči. Jen se jednou krátce otočil za hezkou tmavovláskou v kombinéze, jejíž prázdný pohled ho zaujal – netušil, jestli hleděla na něj, nebo skrze něj.

Byl si jistý, že už ji někdy viděl, a tady to nebylo. Možná se setkali ve škole, možná tu jen pracovala dost dlouho na to, aby si ji zapamatoval.

Podle stylu chůze poznal, že byla člověk. Kroutila boky při každém kroku, kombinéza se nad křivkami vlnila, přesto jim dávala vyniknout.

Temné havraní vlasy měla svázané do copu, který jí pleskal o záda, na konci měla uvázanou mašli. Vypadalo to na Míšovu práci.

Otočil se zpátky. Teď se nemohl ohlížet za každou sukní, která se mihne v okolí několika metrů – navíc byl ženatý, dovolit si to nemohl –, měl před sebou úkol.

A tohle rozptýlení ho stálo další půl minutu, kterou mohl strávit s maminkou.

U dveří na něj čekal ten samý android, který pro něj byl i ráno. Ani tentokrát nezklamal, jeho oblečení bylo tak extravagantní, že na něm nemohl oči nechat.

Uhnul pohledem od tmavých vlasů, které v sobě měly šediny, dokonce i od světlých očí, jimž chyběl ten lidský lesk.

„Madam Vodičková vás očekává," oznámil mu a jediným krokem zkrátil vzdálenost mezi nimi.

Pak mu dvakrát poklepal na hrudník.

„Váš oblek, pane."

„Díky," poděkoval mu a nechal ho, aby mu otevřel dveře.

Vstoupil dovnitř.

Blonďatá vrásčitá žena na něj čekala na druhé straně stolu. Popíjela ze skleničky, opírala se v pohodlném křesle, spokojeně se usmívala na fotografii nalevo od sebe.

Byla to ona. Svou maminku by poznal, i kdyby na sobě neměla svůj župan, nebo své krásné zlaté vlasy.

„Davide. Jsem ráda, že ses dostavil," promluvila na něj bez toho, aby odtrhla zrak od fotografie.

„Přišel jsem hned, jakmile jsem se dozvěděl, že mě chceš vidět, mami," odpověděl.

V něčem ale jiná byla. Pamatoval si, že bývala smutná. Ale kdykoli promluvila na něj, z jejího hlasu čišela vřelost a mateřská láska. Tentokrát v něm slyšel jen chlad.

Odstup.

„Posaď se. Musíme sipromluvit o tvém projektu."