Leknutím nadskočil, následně i zacouval o pár kroků zpátky.

Sice to byl jeho výtvor, ale nemohl vědět, jak na něj bude reagovat, jestli omylem nešvihne paží nad sebe a neudeří ho. Bezpečná vzdálenost se zdála být tím nejlepším řešením.

Androidka se vytáhla do sedu tak prudce, že to sotva stačil postřehnout. I přes to, že se pokoušel ji udělat co nejlidštější, nedokázal upravit páteř tak, aby se v sedu prohýbala. Vypadala jako výborně cvičená gymnastka, obzvláště s nataženýma nohama.

„David Merkl," řekla tím hlasem, který tak dobře znal ze snu.

Vytáhl koutky do úsměvu. Byla dokonalá. Hodně se mu líbil ten detail malinkaté jizvičky vedle bambulkovitého nosu, kterou měla i jeho manželka – dokonce poznával stejné vždy dobře upravené světlé obočí a dlouhé řasy.

„Android," zašeptal a pomalu vyšel k ní. „Bál jsem se, že už tě nikdy neuvidím... funkční."

Zmatením naklonila hlavu na stranu. Pamatoval si, že přesně tohle dělávala i v tom snu, aby vyjádřila tělem několik emocí najednou.

S úsměvem došel k ní a vzal ze stolu drobný váleček, který připomínal staré mince z dvacátých let.

„Jsem připravena sloužit," prohlásila.

Všiml si, že ho sleduje. Byl na to zvyklý, neznervózňovalo ho to, právě naopak – byl rád, že se na něj dívala. Oba si na sebe museli zvyknout, aby spolu mohli žít bok po boku. Možná proto ho mozek nutil, aby miloval tento stroj, a srdce k němu tíhlo také.

Odlepil od sebe dvě miniaturní identická zařízení, která k sobě byla upevněná magnetem, aby se nepoztrácela, a opatrně je přiložil na androidčiny spánky. Umístil je do malinkých důlků, které přizpůsobily mincím tvar. Syntetická kůže je objala.

Jakmile se chladnější kov Android dotkl, otočila hlavu přímo před sebe a modré oči, jež doteď na Davida hleděly s neskrývaným zájmem, najednou obě zbělely, jako by během pár sekund oslepla.

Dokonce i paže, které se k němu natahovaly, položila poslušně na stehna.

„Ty jsi nádherná," špitl si pod nosem, když si ji obešel, aby si ji mohl prohlédnout z více stran.

Vypadala úplně přesně tak, jak si ji představoval. Delší blond vlasy, které se jednoho večera pokusil dostat do pevného drdolu – a že to musel zkoušet spoustu večerů, jen jeden na naučení techniky nestačil –, se leskly v liniích, jaké jim světlo z LED diody nad nimi dávalo. Ani netušil, že uměl takhle česat.

Ano, vybavoval si, že i v jiné realitě ji česával. Některé dny v podzemí se táhly, byly jako nekonečné, nezbývalo mu nic jiného než ji poprosit, aby se usadila před postel a dala mu hřeben.

Rozčesávání těch jemných pramenů bylo uklidňující, jejich zaplétání do copánků, z čehož měl praxi už při česání své sestry, bylo jako pohlazením na duši.

Obešel si celý stůl. Nezapomněl věnovat pár chvil i prstům na nohou, které byly vytvarované s takovou precizností, že by si je s lidskými spletl.

S obdivem si prohlédl holeně, u nichž byly viditelné kosti – alespoň na pohled, byl si jistý, že tohle tělo kosti nemá –, lesklá stehna i útlé paže, jimiž by mu klidně mohla rozdrtit lebku.

Jakmile se dostal na to stejné místo, odkud začal, stáhl šmátravé ruce k tělu a natáhl se po přijímači.

Ten zapnul dvojím poklepáním na horní pravý roh, instinktivně si display přiblížil k oku, aby dokázal, že je to opravdu on, a vyčkával na známou krátkou melodii, která ho měla přivítat.

„Projekt Android," ozval se ze zařízení umělý hlas, který trochu připomínal první přenosné překladače.

Malé mince, které držely na stroji pomocí magnetické síly – i proto, že je držela samotná kůže –, modře zablikaly. I její oči, jež zůstávaly bílé, pomalu tmavly, až se jim do duhovek začala vracet ta bouřkově modro-šedivá, kterou na nich miloval.

Sklopil pohled na display. Chvíli dumal nad tím, co bylo na jednotlivých složkách napsáno – očividně nebyl žádný hlupák a zašifroval si i názvy složek, aby, kdyby se náhodou někdo dostal dovnitř, dal tomu zločinci zabrat –, ale jako by přesně tušil, jaký vzorec na to použít, si během pár sekund uvědomil, co každý úhel znamená.

Úhlovka. Mohlo mi být jasný, že to vždycky bude úhlovka.

Střídavě hleděl na nabídku možností a Android. Očima se nejprve zastavoval na obou stejně, později si začínal všímat toho, že nestudoval úhlové písmo, ale pouze sledoval neživou kopii své manželky, která dokonce zvedala hrudník, aby to vypadalo, že dýchá.

„Tak se na to podíváme," zamumlal, když si to uvědomil, a sklopil pohled do displeje.

Tím prvním, čeho si všiml – a k tomu ani nepotřeboval oprašovat znalosti úhlovky –, bylo to, že všechny to byly hlasové zprávy.

Nejspíš si někdy dal hodně záležet, předčítal připravený text, aby se to jeho budoucímu já lépe pamatovalo a chápalo. Jen doufal, že když už všechno bylo zašifrované, nebude muset překládat svůj vlastní hlas z maďarštiny do rodné češtiny.

Dlouho váhal, kterou ze zpráv by si měl pustit jako první. Nakonec přece jen vyhrál úvod, už z logického hlediska.

Dvojklikem – jako by tady nestačilo něco udělat jen jednou – složku rozbalil. Neradoval se však dlouho, obrazovka zhasla a zařízení zabrnělo.

Nějak věděl, co přesně by měl v tuto chvíli dělat. Nepanikařil, tohle bylo úplně normální, sám to takhle nastavil, aby se k návodu na sestrojení toho nejdokonalejšího stroje nikdo nedostal.

„Šestý duben, dva tisíce osmdesát šest," řekl do mikrofonu datum oficiálního započetí projektu a vyčkal, dokud se obrazovka znovu nerozsvítila.

„Ahoj, Dejve," promluvil skrze zařízení jeho vlastní hlas. „Tohle je projekt Android. Zatím jsem pro ni nenašel vhodnější jméno, očekávám, že ani ty, protože za tu dobu se moje myšlení nestačí změnit.

Android je vytvořena z několika druhů nejrůznějších slitin a sloučenin, jejich složení máš ve složce níž. Musím však ještě dodat, že bez vzorku lidský tkáně od Sáry a krve od Filipa bychom to nedokázali."

Bylo milé slyšet svůj hlas. Přesně věděl, kde se zakoktá, kterou frázi použije. Byl to on sám, sebe znal lépe než kohokoli jiného – pokud nepočítal Android, ale ta byla jeho výtvorem a jeho velkou součástí.

„Připadám si jako schizofrenik," řekli oba zároveň.

„Tak se slyšíš, ty magore jeden, vím, že jsi to řekl taky," pokračoval Davidův hlas v zařízení.

„Jsi dobrej," pochválil své mladší já.

„Díky," odvětil, jako by přesně něco takového očekával. „Pokračujme. Android je unikátní ve všech směrech. Léta jsme stavěli androidy, snažili se je upravit... Hele, vadilo by ti, kdybych přestal říkat my? Opravdu to zní divně."

David pokýval hlavou. Byl si jistý, že i o tom tak nějak věděl.

„Fajn. Mám manželku. Kláru. Nedokážu si představit život bez ní. Už dlouho se léčí, zkouší různé vakcíny, ale už ani guma nepomáhá. Dlouho nevydrží. Tohle je definitivní řešení. Vím, že teď na to máš jiný pohled, ale mně se to prvně moc nezamlouvalo. Komu taky jo, že?

Zatím se nikomu nepodařilo přesunout vědomí do stroje, dokonce ani Soudkovi, který je snad ten největší génius vůbec. Ale něco ti prozradím. Já jsem ho překonal. A pokud funguje i to, že se stářím přichází moudrost, jsi na tom ještě lépe než já."

Byl rád, že se slyšel. Možná to bylo zvláštní, ale když poslouchal svůj vlastní názor – nebo názor sebe samotného před třemi lety, pokud počítal správně –, pomáhalo mu to pochopit se.

„Až do ní přesuneš Kláru, máš k tomu instrukce, co dělat dál, aby bylo vědomí zachováno. Už jsem to zkoušel na jednom malým klukovi, kterýho jsem zachránil před hladem. Neboj se, nezabil jsem ho, nejsi vrah, zemřel sám.

Tělo nebylo dost silné na to, aby udrželo vědomí. Na jméno pořád slyší. Michal Kovář, krevní skupina A, RH negativní.

Ten blonďák, co ti sem nosí vodu. To je on. Nevyhazuj ho, ví o tomto projektu všechno. Doufá, že mu pomůžeš."

„Rozumím," zamumlal si pod vousy, ačkoli to bylo zbytečné, a podíval se ke dveřím, jestli se náhodou neotevřou.

Nic se nestalo. Už se bál, že si všechno dopředu naplánoval.

„Doufám, že chápeš, proč jsem to udělal. Že mě ještě nedostihlo svědomí. Byla to spousta zmařených pokusů, spousta. Ten kluk nebyl jedinej, vzal jsem hodně sirotků z armády. Slíbil jsem jim za to lepší svět.

Ale nezabil jsem je, jasný? Jen jsem jim pomohl. K lepšímu. Až na pár případů, který se nevyvedly tak moc, že ty děcka zdrhly.

Nehledej je, zkoušel jsem to. Přijdou samy, tak se musíš připravit – pokud už teda není po útoku."

Hltal každé své slovo. Chtěl si věřit. A jeho zlomená mysl i tělo, které bylo připraveno na opuštění duše, kdyby to byla potřeba, to chápaly. Na světě neexistoval nikdo jiný, kdo by ho mohl chápat lépe než on sám.

Nebyly to vraždy, to David z hlasového záznamu ještě několikrát zopakoval. Očividně se tomu rozhodl věřit, aby se nezbláznil. Aby tento projekt neukončil.

Ale vědomí, že pod jeho rukama zmizelo tolik dětí – nadějí na dobrou práci, rodinu a skvělý život –, nebylo příjemné ani teď.

„Hádám, že pořád piju. Možná už jsem přešel na něco tvrdšího, co já vím. Hlavně ať to neví Klára, jasný? Nebyla by na mě pyšná. A pokud už jsem zesral i tohle, tak si aspoň vyber jenom jeden den v týdnu, kdy zmizíš, ožereš se do němoty, vrátíš se. Jiný východisko nevidím."

Jako by si četl myšlenky. A to už si myslel, že všechno podivné už viděl i zažil.

„Zpátky k Android. Nejspíš už nepotřebuješ poslouchat svoje neúspěchy. Ale je to důležitý, víš? Chyby jsou důkazem dokonalosti.

Paradoxně, já vím, ale je to tak. Proto má Android pihu u rtu, proto má vrásky kolem úst i u očí. Dokonce má znamínka po těle, ale to prozkoumej, až budeš vědět, že se Klára nekouká. Nechci mít problémy, díky," pokračoval stejně nervózně i se zakoktáváním, jako by si to ani dopředu nepřipravoval – což dokazovaly výplňové věty, které tam ani nemusel dávat.

Podíval se na Android. Byla klidná, jen občas cukla hlavou, jako by se snažila minci setřást. Občas, když věděla, že se nekouká, zkusila i natáhnout ruku, ale kdykoli se k ní jen přiblížila, síla vlastního těla ji vrátila zpět na stehno.

Sledoval ji. Měl pravdu, měla na sobě mnoho chyb – nedokonalostí, jak by to nazvali lidé, kteří lpí na bezchybnosti –, ale právě to ji činilo dokonalým výtvorem.

Dělalo ji to lidštější, než byla většina lidí, vypadala více jako člověk než ti hloupí lidé, co nejsou spokojeni sami se sebou a snaží se zbavit svých vnějších chyb, než aby se postarali o ty vevnitř.

„A teď se koukni zase sem," ozval se, jako by přesně věděl, co udělá – aby taky ne, stále to byl on. „Tahle zpráva je nejúvoditější úvod, který dostaneš. To znamená, že aby ses dostal k plánům stavby Android, musíš si jich projít víc.

To je další pojistka, vím, že málokdo vydrží poslouchat můj otravný hlas. Já s ním žiju celej život, proto mi to dělat problém nebude. Ani tobě. Ale protože jsem taky její vynálezce a stvořitel, Android ti svou výrobu může popsat sama.

Takže kdyby to fakt vyšlo a Klára se zachovala uvnitř a ty bys náhodou zapomněl, jak jsi to udělal – vlastně já, zapomněl a tak dál –, zeptej se jí."

„Přeješ si znát mou výrobu?" promluvila náhle Android svým typickým hlasem s intonací, jaký u ní znal.

Rychle trhl hlavou směrem k ní.

Neměl moc času, měl jen pár hodin, než se ho Klára vydá probudit. A věděl, že Android je hodně složitá, nestihl by to. Proto, ačkoli si opravdu přál slyšet, jak to vše udělal, odmítl.

„Později," řekl mnohem tišeji, než zamýšlel.

„To bude k úvodu všechno. Doufám, že jsem opravdu mluvil na sebe. Jestli ne, i ostatní záznamy jsou zaheslovaný hesly, který znám jen já, takže se zneužití vynálezu nemusím bát.

Jo, a pokud jsi to ty, Danieli, a čumíš mi do mozku, abys zjistil další přístupový slova, můžeš se přestat snažit. Android není stroj, Android je lidská bytost.

Android je jako já."

Pak se obrazovka znovu zhasla. Než se stačila znovu rozsvítit, dvojím poklepáním na pravý horní roh zařízení vypnul a odložil na stůl. To mu prozatím stačilo.

Času na prozkoumání vlastních tajemství měl dost – a předpokládal, že po dalším propitém večeru se mu to z hlavy znovu vymaže, tak se bude muset poslouchat často –, tudíž nemělo cenu začínat další.

„Ty jsi ale zajímavá entita," prohlásil, když se koutkem oka na svůj výtvor podíval.

Android se zrovna zmateně rozhlížela po místnosti. Netušil, jestli tohle nebylo poprvé, co ji spustil – mohlo to být i po sté a stejně by si myslel, že to nikdy předtím neudělal –, ale chovala se, jako by se tu objevila z čista jasna.

Pousmál se. Rozhodně se cítil lépe. Už se pomalu vracel zpět. Ale ta poslední slova, která od sebe slyšel, mu v hlavě zněla jako zvony na dvanáctou.

Android není stroj, Android je lidská bytost.

Android je jako já.