Hleděl na něj jako na svatý obrázek.

Pokud si myslel, že nic nechápal už předtím, teď se to zmatení znásobilo tolikrát, že byl rád, že si vůbec pamatoval své jméno. Úplně nejlepší pocit to nebyl, necítil se zrovna jako bystrý a vnímavý tvor, ale přesto z něj zrak nepouštěl.

Zrzek vypadal stále stejně, když si odmyslel narezlé strniště, které pomalu přerůstalo v plnovous, a vrásky kolem úst, jež byly mnohem výraznější, než jak si pamatoval.

A jeho šedivé oči, které na něj kdysi civěly s mateřským citem a trpělivostí, byly najednou plné potlačovaného strachu a obrovského překvapení.

„Filipe... ty jsi... myslel jsem, že jsi umřel. V bitvě u Újezda," vytlačil ze sebe, když už konečně uznal, že to ticho mezi nimi bylo trapné.

Filip zavrtěl hlavou. Vysušené popraskané rty odlepil od sebe, jako by se snažil odpovědět i slovy, ale nedokázal najít ta vhodná.

Zatuchlý vzduch z jeho úst se však po otevření dostal ven a polechtal Davidovy čichové receptory.

David se opatrně usadil naproti němu. Bál se udělat jakýkoli rychlý pohyb, aby zrzka nevyděsil. Od původního plánu prozatím upustil, tentokrát chtěl jen vědět, o co jde a jak je možné, že Filip pochoduje mezi živými, když si byl jistý, že jeho tělo našel mezi desítkami dalších, kdo v bitvě padli už ve dveřích základny.

Mohl si nalhávat, že ho rád vidí, ale tu skutečnost nezměnil. Byl vyděšený, opravdu zmatený – tak, jako snad ještě nikdy – a připravený se vyptávat jako u tvrdého výslechu, kdyby to bylo potřeba, jen aby z něj vydoloval odpovědi.

Bylo mu sice zrzka líto, vážil si toho, co pro něj u armády dělal, ale tohle muselo stranou. Potřeboval vědět, potřeboval znát, a tento vlak se nezastavoval na žádné stanici slitování.

Ten musel prorazit každou stěnu, která se postaví do cesty, aby dojel až na finální stanici.

Najednou mu vyschlo v ústech. Teď litoval toho, že se nenapil z jedné flašky z jeho úchvatné sbírky – možná by mu to i pomohlo rozvázat jazyk, aby s ním dokázal mluvit normálně.

Špičkou jazyka si navlhčil rty tím zbytkem slin, který mu v ústech zůstal, a opřel si lokty o desku stolu.

„Co je dnes za den?" zajímal se.

Zrzek vypadal zmateně. Nakrčil narezlé obočí k očím, levé líčko přitlačil proti levému z nich. Mírně naklonil hlavu na stranu ve snaze najít nejvhodnější pozici pro naznačení nechápavosti gesty, aby nemusel promluvit.

Očividně s tím měl stále problém.

Ještě chvíli trvalo, než se Filip uklidnil a položil dlaně, které automaticky zamířily ke spánkům, na stůl. Poté sebou zavrtěl, možná aby našel pohodlnější místo, a uvolnil všechny svaly na obličeji.

Bylo až děsivé, jak rychle se od zmatení a strachu dokázal dostat k naprostému nezájmu.

„Zase jsi pil," konstatoval nakonec.

Zarazil se. Jeho hlas zněl jinak. Neřekl by, že dospěleji, jen hlavně chladně. Jako by to ani nebyl ten zrzek, který chodil od lehátka k lehátku a vyprávěl veselé příběhy tomu, kdo nemohl usnout.

„Vypadá to tak," odvětil David.

Pokusil se do svého hlasu dát alespoň trošku jistoty, ale celá tahle věc s očistou a Filipem ho dočista zmátla.

Teď si nemohl být jistý ničím, možná jen sám sebou – ale vzhledem k tomu, že nejspíš opravdu pil, už pomalu přestával věřit i sám sobě.

„Je sedmnáctého prosince roku osmdesát devět. Globální oteplování už je dávno pasé, třetí světová se z finančních důvodů nekonala a Vendy Stará má zase nový poprsí," odpověděl Filip stejně chladně a naklonil se k němu. „S jakou alternativní realitou přijdeš tentokrát?"

„My už... jsme se setkali?"

„My dva ne. Setkal jsem se s tvou matkou. Chtěla po mně, abych ti pomohl se zbavit závislosti. Odmítal jsem. Na víc se nezmohla, tak mi řekla, že mě přesune, že mě pak prý budou ovládat tak i tak. Hezká náhoda, že zrovna ty máš na starosti uklidňovat tyhle ubožáky, co?"

Chystal se něco říct, bránit se, ale nenacházel vhodná slova. Bylo snad možné, aby tohle bylo skutečné? Nebo se to dělo jen v jeho hlavě? Je tohle stále očista, je jeho tělo u Sáry v té odporně bílé místnosti?

„Už ti to tam šrotuje, Davide? Nebo tě mám ještě postrčit? Nezapomeň, že tě dobře znám už několik let. Že než jsem odtud odešel, byli jsme velmi dobří přátelé. Poznám, když se snažíš myslet," pokračoval bez nějaké výzvy Filip a nadzvedl se na loktech. „Vím, jak na tebe."

„Nic o mně nevíš," bránil se chabě tmavovlasý mladík.

„Že ne? Tak poslouchej. Jmenuješ se David Merkl. Příjmení sis kdysi vymyslel, aby si tě nikdo nespojoval s dílem tvýho otce, ale když se tě zeptal, jestli bys mu nechtěl pomáhat, neváhal jsi a šel jsi pracovat sem.

Tvrdíš, jak moc máš rád kokosovou vůni a hebký kočky, jak moc ti záleží na ostatních lidech. Ale uvnitř jsi mrtvý. Tam hluboko uvnitř víš, že každý přesun toho člověka vymaže a zůstane jen poslušný stroj. Jen si to nechceš připustit."

To mu vzalo slova z jazyka. Netušil, co by na to měl říct. Většina z toho pravda nebyla, pokud si vše dobře pamatoval. Nebo Filip záměrně vynechal armádu? Jeho útěky? A co mělo znamenat to, že pracoval tady?

Bylo to příliš mnoho otázek a žalostně málo odpovědí. Přál si, aby mohl vidět Filipovi do hlavy – ta možnost, že by mu schválně lhal, aby ho zmátl, byla velmi pravděpodobná. Ale nezbývalo mu nic jiného než se prostě připravit na to, že bude muset lež poznat postaru.

„Jmenuju se David Merkl," vyslovil jediný výrok, o jehož pravdivosti nepochyboval. „Utekl jsem při první vlně k armádě, kde jsem poznal Filipa. Moji sestru odvedli, ta žije s maminkou tady. Já jsem utekl s Hubertem Fidlerem do podzemí, kde jsem se spoustu let schovával. Jednoho krásnýho dne jsem vystrčil palici a tu mi několikrát skoro urazili."

„Takže tentokrát jsi byl srab. No, je to uvěřitelnější než ta pohádka o tom, jak jsi nás všechny zachránil a zničil Inteligenci," namítl Filip a usadil se dále k opěradlu, poté založil paže na hrudníku. „Pokud chceš tak zoufale věřit tomu, že jsi hrdina, proč mi nepomůžeš pryč?"

„C-cože?"

„Pryč. Ven. Na svobodu, však víš, zpátky mezi lidi. Nelíbí se mi, jak se na mě ti androidi dívají. Jako by viděli skrze maso až dovnitř všech vnitřností. Jako by věděli, že nejsem jako oni, ale byli připraveni na to, že hodně brzo budu."

„Můžeš trochu zpomalit? Zůstal jsem u toho, že pracuju tady, dál jsem se nedostal," vyhrkl David okamžitě.

„Rád bych odhadoval, kolik jsi toho včera měl, ale jestli sis nevšiml, trochu mě tlačí čas. Za hodinu si mě odvedou a zabijou mě. Mám doma manželku a dítě, Davide. Potřebuju se odtud dostat."

Jakmile zaslechl o dítěti, vyptávat se přestal. Filip měl pravdu. Musel ho odtud dostat pryč, na otázky nebyl čas. Nechtěl, aby to dítě dopadlo jako on – bylo zbaveno otce bez toho, aby s ním prožilo spokojený život.

Bez dalšího přemýšlení se zvedl od stolu. Podíval se za sebe na pootevřené dveře.

Doufal, že je nikdo nešmíruje, nechtěl se zdržovat nějakým krytím – které by nejspíš ani nezvládl, ale třeba by se vymluvil na to, že toho včera večer vypil hodně.

„Neznám to tu," zašeptal po chvilce.

Nebyla to pravda. Uvědomoval si, že to tady poznává, že v této konkrétní místnosti už několikrát byl.

Dokonce si vybavoval, že je v ní i tajná chodba, kterou kdysi sestrojil, aby lidé mohli uniknout, kdyby se projekt Inteligence vymknul kontrole.

Podíval se na Filipa. Jestli ho měl dostat ven, musel věřit svým úsudkům, ačkoli netušil, jestli to, co měl v hlavě, bylo vůbec jeho. Připraven ho zachránit za každou cenu, i kdyby je měli chytit, došel k němu a pomohl mu vstát.

„Máš pojistku?" zeptal se zrzka.

„Jo. Ale když mě budeš držet, budu v pohodě."

Ihned se mu vybavila Sára. I ta ho držela, aby se pojistka nespustila, a nechala ho, aby se jí vytrhl, aby ho potrestala za neposlušnost.

Tentokrát byl v její roli on, vlastně hodně podobně. I on po dlouhé době potkal někoho, kdo mu byl v minulosti hodně blízký, a byl připraven mu pomoct – jen jiným způsobem.

Obtočil mu prsty kolem paže a kývl hlavou k levému rohu, kde, jak se domníval, musel být tajný východ. Filip však zavrtěl hlavou a volnou rukou ukázal na dveře, jimiž před pár minutami dovnitř vešel.

„Děláš si prd –"

„Ty jsi skoro šéf. Nebudou se tě na nic ptát. Když se budem schovávat, bude to vypadat podezřele," vysvětlil. „Prostě mě veď chodbou, na nikoho se nedívej. Jsi povýšenej, tak se tak zase začni chovat."

„Takový jsem?" zajímal se, ale Filip ho místo odpovědi praštil prsty do brady.

„Víc držet hubu, míň myslet. Jdeme, než se tu velkej pán objeví," prohlásil zrzek a kopnutím do lýtka ho přinutil k pohybu.

„Ale jak je možný, že –"

„Jsem naživu? Fajn. Žádná bitva u Újezda nebyla. Šel jsi se svou sestrou, nás nechali. Nechápu, co s mou smrtí máš. Už jsi jako tvá matka," zabrblal Filip, když přešli práh a vyšli na chodbu.

To mu zatím stačilo. Netušil, jestli by byl schopen pobrat ještě více informací. Navíc si teď mohl být jistý, že je to sen, protože si pamatoval, co se v táboře v Újezdě dělo.

A on rozhodně neměl dost odvahy na to, aby tehdy Sáru zachránil. Nedokázal ani vystrčit hlavu ven, aby o ni náhodou nepřišel.

Byla to vlastně docela úleva vědět, že cokoli pokazí tady, nebude mít následky v jeho skutečném světě. Dodalo mu to jistotu. A ještě k tomu měl možnost si znovu promluvit s Filipem, na kterého vždy rád vzpomínal.

Filip mu moc nechyběl, proto ani nebylo těžké smířit se s tím, že skutečný není.

Vše je to jenom iluze. Nebyl jsem opilý, tohle není skutečný. Sním, jsem se Sárou a procházím si očistou, problesklo mu hlavou.

Přemýšlel, jestli v tom nemělo prsty to, co do něj Sára vpíchla. Bylo to dost možné, jinak si tu malátnost po probuzení a občasné výpadky nedokázal vysvětlit.

Cestu skoro nevnímal. Filipova paže se pod jeho prsty napínala, kdykoli udělal krok, to jediné ho drželo v tomto světě. Jeho kombinéza, která si stále držela formální vzhled, se uvolňovala, aby se mohl pohybovat rychleji a pohodlněji.

Ta by se ve skutečným světě hodila.

„Davide!" zavolal na něj ženský hlas.

Oba mladíci se na místě zastavili. Filip vypadal docela klidně – na to, že někdo oslovil toho, kdo se ho snažil dostat ven –, ale David se ihned poté otočil za sebe v naději, že uvidí svou sestru. Doufal, že ho najde, vpíchne mu tu látku znovu a pošle ho zpátky.

„Skvěle. A jsi zase pod pantoflem," poznamenal Filip tak tiše, jak si dovolil.

David si ani nevšiml, že by se otočil.

Blondýnka, která ho oslovila, si viditelně oddechla, když ho uviděla. Sledoval, jak natáhla krok, aby u něj byla co nejdříve, ale čím blíže u něj byla, tím méně věřil v to, že je to Sára.

A když se na něj zablýskaly modré oči skrze ofinu barvy zlaté slámy, přestal doufat úplně.

I ji poznával. Ano, nejprve si myslel, že je to Eva – to ty blond vlasy, každá holka, kterou kdy potkal, musela být blond –, ale brzy poznal i bambulkovitý nos a přesně vytvarované křivky, na nichž si dal záležet několik osamocených nocí.

Android k němu došla a přitiskla si elektronický zápisník k hrudníku. Pak kývnutím pozdravila Filipa, který jí zamával, a podívala se na Davida.

„Doufala jsem, že mi dáš vědět, kde jsi. Hledala jsem tě. Kdybych nevěděla, že ve středy si užíváš společnost s pány Lorenzem a Nilou, nepřestávala bych tě hledat celou noc," poznamenala s intonací, jakou znal jen u lidí.

Že by tady byla i jeho upravená Android?

„Měl jsem... musel jsem tady panu Rachovi vysvětlit výhody přesunu," vykoktal David na obranu a podíval se na přítele v naději, že mu pomůže.

„Zase tě chytili, Filipe?"

Povytáhl obočí. Tak Android a Filip se znali?

„Vypadá to tak. Ale tentokrát to bylo jenom tržiště, Kláro, přísahám. Nikdo nepřišel k úrazu," odvětil zrzek.

„Jdi. Ale už žádné výtržnosti," řekla mu.

Párkrát poklepala na display zápisníku a dotkla se Filipova ramene.

Zrzek kývnutím hlavy poděkoval a opatrně vymanil paži z Davidova sevření. Poté si dvojím poklepáním na levé prso – blízko srdce – změnil vzhled kombinézy, aby nevypadal jako trhan, a vyšel pryč.

David se za ním otočil. A to už si myslel, že tento svět pochopil. Filip a Android se znali. To byla potřeštěná realita.

Ucítil dotek na tváři. Síla, jíž dlaň působila, ho přinutila otočit hlavu zpátky. Podíval se na blondýnku, která se na něj starostlivě, ale zároveň láskyplně koukala.

A to nebyla jediná podivnost, jíž si všiml.

„Chceš si promluvit?" zeptala se.

„T-to by bylo fajn, opravdu, ale... mám docela..."

„Nemusíš spěchat, drahý. Máme spoustu času. Musíš být na dnešní den připravený, představujeme tvůj poslední model," řekla s naprostým klidem a nemizejícím úsměvem.

„Vlastně bych si promluvil rád," vykoktal po chvilce a opatrně její ruku odtáhl.

Bylo to sice příjemné, ale nevěděl, jestli by jí měl věřit.

Android ho vzala za ruku, zápisník přidržela tou druhou a táhla ho chodbou pryč. Davidovi to nedalo a musel se párkrát otočit za sebe, jestli náhodou Sáru neuvidí, ale nikdo se neukázal.

A nebyl si jistý, jestli chtěl být zachráněn.

Měl možnost být s ní. A bylo poznat, že mezi nimi něco je. Tak proč si to neužít, dokud může?