Pomalu otevřel oči.

Byl unavený, vůbec se mu víčka nechtěla odlepit od sebe, ale nakonec je dokázal přimět k tomu, aby něco udělaly. A jakmile se od sebe vzdálila a čočka měla možnost zaostřit, trvalo mu ještě chvíli, než dokázal plně vnímat.

První, koho hledal, byla samozřejmě Sára. Koukal se všude kolem sebe, aby tu lesklou blonďatou hlavu našel, ale nedařilo se mu to. A když se jeho oči přizpůsobily šeru, které v místnosti vládlo, zjistil, že tu ani není.

Netušil, jestli by z toho měl být zklamaný, nebo se radovat z toho, že je konečně sám.

Podíval se na své ruce. Zápěstí byla volná, připoutaný nebyl. Opatrně ruku zvedl k čelu, na nějž si přiložil dlaň.

Bylo horké, mokré od potu, ale na nějakou nemoc se necítil, spíš na totální vyčerpání.

Co se sakra stalo?

Hlavou mu projela ostrá bolest. Ihned přitlačil víčka k sobě a nakrčil nos. Instinktivně si sevřel i konec kořene nosu, aby ji alespoň zeslabil.

Cítil, že mu teplota prudce vzrostla. Zároveň se ho zmocnil třas. Celé jeho tělo bylo v pohotovosti.

Naštěstí to netrvalo dlouho. Po chvilce, která jemu samotnému připomínala věčnost čekání na oblíbený pořad v době reklam, začínala zeslabovat tak rychle, že brzy necítil nic.

A byla to taková úleva, že téměř až vrněl blahem.

Pomalu se opřel zpátky. Až teprve poté, co ucítil pohodlí polštáře u kříže a měkké opěradlo, ho napadlo se podívat, co se se zubařským křeslem stalo.

S překvapením zjistil, že seděl v tmavém křesle – nejspíš modrém, ale v tak slabém světle se to těžko určovalo –, na sobě měl kombinézu stejné barvy. Dokonce ani nohy nebyly holé, zakrývaly je ponožky i boty.

Byl zmatený. Myslel si, že ho zavřela do bílé místnosti a připoutala ho do nepohodlného křesla, kterého se obával už od pohledu. Ale možná byl mimo tak dlouho, že ho umyli, převlékli a usadili do něčeho pohodlnějšího. Už jednou se mu to stalo, nedivil by se, kdyby si i tuto nepěknou zkušenost musel zopakovat.

Pokoušel se vybavit si, co se vlastně stalo, když spal. Chtěl si vzpomenout, čím si musel u očisty projít, jestli by ji mohl prohlásit za úspěšnou, ale nepamatoval si ani to, že by zavíral oči.

To jediné, co v jeho paměti zůstalo, byl náhlý přechod z bílé na černou a její úsměv.

Opatrně spustil paži zpátky a sevřel prsty kolem bočního opěradla. Poté se zapřel a pomalu propínal lokty, aby nohám pomohly dostat celé tělo do pozice, kdy vše lépe uvidí. Ale byl tak zesláblý, že zvednout se vůbec z křesla byl nadhumanoidní výkon.

Na nohy se po neustávající snaze nakonec dostal. Jakmile zadek opustil pohodlné nádvoří křesla, zatočila se mu hlava, víčka automaticky padala a lepila se k sobě, ale tu únavu se mu podařilo zatlačit hluboko do lebky.

Ta byla problémem budoucího Davida – nejspíš toho, který bude rád, až si zase sedne.

Udělal pár váhavých kroků. Jeho nohy byly úplně gumové, kotníky se kroutily na hrany, proto ani ze začátku nebyl schopen našlápnout správně.

Ruce se mu motaly kolem těla, jako by poprvé tančil. Rty se od sebe odlepovaly a hýbaly se v neslyšným prosbách o to, aby to přestalo.

Zatřepal hlavou. Nohy se mu zapletly do sebe. Ztratil rovnováhu, padal. Paže se mu přilepily k bokům, záda se narovnala do pravítka.

Nemohl se ani hnout, jen padat.

V mysli ho upozornila vzpomínka na to, jak s ním zametla Sára, když ji pustil.

Možná to byla další ochrana před útěkem.

Možná z toho křesla nesměl vstát, možná proto ani nemusel být připoutaný. Věděli, že se pokusí vstát a že se vrátí, aby to přestalo.

Jeho úvaha byla přerušena nárazem do stěny. Měl štěstí, že se do ní trefil pravým ramenem a ne hlavou, další bolest by nejspíš neunesl.

Jakmile však byl mozek upozorněn, že se něčeho dotkl, jeho tělo se jako kouzlem vzpamatovalo a levá paže ho od stěny odlepila.

Raději se jí ovšem přidržoval.

To od nich není hezký, pomyslel si. Zdrogovali mě?

Vzpomněl si, že mu Sára něco vpíchla do krku. Zatím se tím nezabýval, ani na to neměl čas, ale teď se to zdálo jako to nejdůležitější, co svět mohl nabídnout.

Natáhl ruku ke svému krku a prsty si ho ohmatal na místě, kde předtím bolest ucítil.

Ale nebylo tam nic.

Předpokládal tedy, že byla očista dokončena, ale problém byl v tom, že se vůbec necítil jinak. Ano, byl zesláblý, celý svět byl jako jeden velký kolotoč, ale uvnitř byl stále ten stejný zbabělec, jakým se naučil být, aby přežil. Že by provedli jen očistu jeho těla?

Posouval se podél stěny dál. Nemohl nic zjistit, dokud byl zavřený tady, musel jít dál. Studenou dlaní přejížděl po ještě chladnější hladké stěně ve snaze najít alespoň vypínač, aby pořádně viděl.

Ten se mu podařilo najít poměrně brzy, dokonce by se i pochválil za to, jak rychle to bylo.

Prsty dvakrát poklepal na měkké kolečko a zakryl si volnou paží oči, aby očím nedal zabrat moc.

Byl připraven na silnou záři, která ho oslepila už předtím, ale světlo se objevovalo pomalu – přesně tak pomalu, aby si mohl zvykat zároveň se změnou intenzity.

Paži od očí odtáhl a pořádně je promrkal. Chvíli měl problém s rozeznáváním tvarů, spousta věcí se mu zdála rozmazaná, ale jakmile se na ně zaměřil, byl schopen poznat jak dveře, tak i malou komodu u stěny a jeho křeslo, které rozhodně nebylo modré – mělo takovou barvu, kterou neuměl popsat.

Nikdy ji neviděl.

To, že pokoj vypadal úplně jinak, ho jen utvrdilo v tom, že ta očista musela trvat opravdu dlouho.

Stále mu však vrtalo hlavou, proč u něj Sára nebyla. Předtím přece čekala, až se probere.

To byl snad mimo tak dlouho?

Už se chystal odejít ke dveřím, když vtom si všiml lesku na stole na konci místnosti.

Nejprve se tím zabývat nechtěl, chtěl to hodit rychle za hlavu a jít ven, dokud se mohl volně pohybovat sám, ale zvědavost byla mnohem silnější než vůle odejít.

S tichou nadávkou, jíž sám sebe oslovil, se otočil na patě a opřel se o stěnu druhým ramenem, aby měl nějakou oporu. Pak nohy skládal před sebe tak, aby se vůbec nějak pohyboval – to, že se mu skoro motaly, nevnímal –, a přitom přikyvoval hlavou do rytmu neznámé písně.

Z dálky mohl poznat, že je to malá lesklá figurka. Ani se nemusel pídit dál po tom, koho znázorňovala, takovou nedávno – a bylo to nedávno? – viděl.

Jen stále nedokázal pochopit, proč potkával figurky právě tohoto hrdiny.

Možná mě ujišťuje v tom, že je to skutečný.

Pomalu došel ke stolku. Už se chtěl po figurce natáhnout a prohlédnout si ji blíže, ale více ho zaujal elektrický kalendář, který tam někdo nechal.

Ihned nechal figurku figurkou a vzal přístroj do rukou. Nejprve jen tupě hleděl na číslice ve snaze si vzpomenout, co bylo za den, když opouštěl svou skupinku sebevrahů, aby odhadl, jak dlouho tu byl zavřený.

Neúspěšně. A ani kalendář mu v tom nepomohl.

Dny v něm zaznačeny nebyly, pouze události. Spíše než kalendář připomínal zápisník.

Ani tentokrát nedokázal své zvědavosti zabránit, aby ovládala jeho tělo za něj.

Dvojím kliknutím otevřel soubor, který jako jediný nebyl otevřený – a navíc to tak hezky blikalo, proto ho zaujal jako první –, a usadil se se zápisníkem do křesla.

Měl štěstí, nezdálo se, že by to po něm chtělo přístupový kód. Na displeji se objevilo mnoho menších souborů, u nichž byl výběr těžší, tam ho nezaujal žádný název ani barvička.

Byly to jen doklady o zaplacení, nic víc.

Obrátil oči v sloup nad zmínkou o drahém dortu k narozeninám nějakého Racha a sjel prstem až dolů, kde byla důležitá poznámka o tom, že by se měl připravit na schůzku.

To musí být nějakýho chudáka, pomyslel si a zařízení odložil na opěradlo. Nudný život.

Zavrtěl hlavou a znovu se z křesla zvedl. Nedopatřením shodil i zápisník, který náraz o podlahu nevydržel.

Dopadl displejem dolů, takže se ani nechtěl podívat, jakou spoušť to nadělalo. Přesto se vyklonil.

„No do háje," zaklel a skousl si ret.

Mohl to připočítat k nespočtu věcí, na které opravdu pyšný nebyl. Co když tam náhodou bylo něco zajímavého?

Nechal to ležet. Už mu bylo jedno, jestli ho za to stihne nějaký trest, byl připraven. A navíc si byl jistý, že musel být jeho – v pokoji nikdo jiný nebyl a ani to nevypadalo, že by se tu někdo ukazoval.

Jen nechápal, na co tu ten zápisník byl.

Ozvalo se zaklepání na dveře. David okamžitě zpozorněl. Vyhrabal se z křesla, aby to nevypadalo, že ležel – i když tam mohl ležet několik dní –, a upravil si kombinézu, která, jak zjistil, měla stejně neurčitou barvu jako křeslo.

„Jste vzhůru? Slyšel jsem pád," prohlásil neznámý hlas.

Nebyla to Sára. Nepídil se po tom, kdo tam na něj čekal, pravděpodobně se jednalo o jednoho z androidů Inteligence – pokud ovšem byl ve velké skleněné rtěnce, jak se celou dobu domníval.

Netušil, jestli byl úplně nejlepší nápad dát vědět, že je opravdu na nohou. Nevěděl, co na něj chystali, a nebyl si ani jistý, jestli to skutečně touží zjistit.

Ale nechtěl zůstávat tady, přál si vidět svou sestru. A taky maminku.

„J-jo..." zachraptěl tak tiše, že to nemohl ten za dveřmi slyšet.

Odkašlal si a podíval se na stůl.

„Ano. Jsem vzhůru."

„Dnes máte schůzku s panem Rachem, pane," řekl android strojeně. „Mohl bych vstoupit dovnitř, pane?"

Ty formality ho děsily. Vlastně vše, co se teď dělo, bylo hodně zvláštní. Možná ta očista trvala několik měsíců, možná dokonce pár let. Ale nepřipadal si starší, vlastně se až na občasnou slabost cítil docela dobře.

„Já... odložte to. Ehm... prosím," doplnil, co se ze slušnosti kdysi říkávalo, a couvl o krok dozadu.

Narazil na opěradlo křesla. Nepodařilo se mu udržet rovnováhu, tentokrát přepadl a stěna ho nezachránila.

Pád nebyl tak tvrdý, jak očekával, vlastně necítil skoro žádnou bolest. Ale jeho paže, která tělo následovala, pohladila stůl s věcmi na něm a shodila to všechno na zem.

Po všech těch ranách, které po chvíli ustaly, nastalo trapné ticho. David cítil srdce až v krku. Bál se toho, co se tu dělo, byl tak mimo, že by mu štěkající kočka mohla závidět.

Zaklepání se ozvalo znovu.

„Pane Merkle?"

„Jsem v pohodě," odvětil. „Nechoďte sem."

„Doporučuji vám se obléct do něčeho formálního. Pan Rach má být dnes přesunut."

Zarazil se. Ten ubohý člověk měl zažít přesun. A k čemu tam měl být on? Jako útěcha před jistou smrtí? Ten, co tomu chudákovi bude lhát o tom, že takto dosáhne věčného života, že bude moct poznávat svět až do jeho konce?

Do jakýho hloupýho světa jsem se to probudil?

„Očekává vás, pane. Už byste měl jít," dodal android tak monotónně, jak to mívali ve zvyku.

Nechtěl tam jít. Nejraději by se posadil zpátky do křesla a předstíral, že spí, ale tuto skutečnost změnit nemohl. Mohl by tomu ubožákovi alespoň vysvětlit, co ho doopravdy čeká.

Vyděsit ho tak moc, aby utekl a zachránil se.

Opatrně se zvedl ze země. Všechny věci, které nedopatřením shodil, nakopal pod stůl s tím, že takhle nikdo neuvidí ten nepořádek, a vyšel ke komodě.

S překvapením, když ji otevřel, zjistil, že v ní nebylo žádné oblečení, pouze úchvatná sbírka tabletek všech tvarů a barev a lahví s různě průhlednými barevnými tekutinami.

Nakrčil obočí. To se mu vůbec nelíbilo. Na komodě navíc ležela otevřená láhev se skleničkou, v níž také trocha té kapaliny zbyla. Když si k tomu přičichl, usoudil, že takhle nějak musela páchnout hodně stará whisky.

Takže jsem se opil sám. A nejspíš jsem se i slušně sjel. Co se to sakra děje?

Bylo toho na něj moc. Nevybavoval si, že by tu láhev otevíral, že by lepil skleničku ke rtům.

Vůbec si ani nebyl vědom toho, že by někdy měl nějakou psychotropní látku.

Rychle komodu zavřel a opřel se dlaní o stěnu před sebou. Znovu ho žaludek pokoušel, bylo mu zle. Tentokrát to mohlo být i z něj samotného – z toho Davida, kterého vůbec nepoznával.

A byl ještě stále Davidem, nebo si ho pletli s někým jiným?

„Pane –"

„Už jdu!" křikl ke dveřím, když ten otravně monotónní hlas zaslechl znovu, a pomalu k nim vyšel.

Nemohl na to myslet. Určitě to musela být nějaká chyba, jinak si to vysvětlit neuměl.

Buď ho očista tak zřídila, že se stál závislým snad na všem, co existovalo, nebo se prostě sjel tak moc, až se mu pletla realita s fikcí.

Ani nedošel ke dveřím a už se otevřely.

Za nimi stál poměrně vysoký vyzáblý muž, už od pohledu umělý, věkem kolem padesátky, kdyby žil. David naprosto ignoroval jeho podivně barevné oblečení i nabídnutou ruku.

„Pane, nepřevlékl jste se," namítl a rukou mávl, aby obsáhl Davidovu kombinézu.

„Nemám v komodě oblečení," bránil se.

Android k němu přistoupil blíže a poklepal mu na levou stranu hrudníku. David uskočil leknutím zpátky, naštěstí měl za sebou zeď, takže ani nespal.

Inteligence zůstala stát na místě, jako by se nechumelilo, a pozorně ho sledovala.

Mírné lechtání na kůži ho přinutilo se podívat na své paže, které se překrývaly černou látkou. Ta kombinéza, jejíž barvu nedokázal určit, se měnila na formální oblek, jejž nosívali vysoce postavení pánové, které občas potkával jako malý kluk.

„Ty vole, já jsem se slušně sjel..." vyhrkl dřív, než se stačil zastavit.

Androidovi to nevadilo. Mělo by snad? Jen přikývl na důkaz spokojenosti s jeho vzhledem a ukázal vedle sebe do chodby.

„Pan Rach na vás čeká v přípravně. Nezdržujte se, prosím. Přesun musí proběhnout ještě dnes."

Protočil očima a upravil si kravatu. Tu na sobě měl snad jedinkrát v životě, když ho maminka vedla na první den do školy.

Byl to zvláštní pocit, jako by se vracel do minulosti, ale zároveň žil život někoho úplně jiného.

„A kde je ta –"

„Konec chodby. Dveře jsou otevřeny," odpověděl jeho společník okamžitě, aniž by svou otázku dokončil, a spojil ruce za zády. „Přesně ve tři vás čeká uvítání slečny Machové a pana Ponošky."

„Jo. Díky," zamumlal a vyšel vpřed.

Byl zmatený jako snad ještě nikdy. Už jen to, že se k němu android Inteligence choval takhle hezky, nebylo obvyklé. Většinou se ho snažili zabít, občas jen zastavit, aby jim neutíkal. Ale tohle bylo úplně nové.

Chodbou se ozývalo klapání podpatků. Kdyby se nepodíval na své lesklé boty, které perfektně objímaly jeho chodidla a zároveň vyhlížely elegantně, myslel by si, že se za ním někdo hnal.

Jak android slíbil, dveře na konci chodby byly otevřené. David si cestou připravil, co tomu chudákovi řekne, čím ho vyděsí, aby ho dostal do kouta a vyhnal ho, dokud má šanci na život tam venku. Ale jakmile dveře pootevřel a podíval se na toho zrzavého muže, slova se mu v krku zadrhla.

Zrzek, když si ho všiml, se zvedl od stolu a podíval se na něj. Jeho oči byly plné děsu a strachu z toho, co ho čeká – ten pohled moc dobře znal. Jen nečekal, že ho uvidí u něj.

„Davide..." zachraptěl nevěřícně.

David nemohl ani mluvit. Měl za to, že je mrtvý. Ale to samé si myslel si o Sáře a mamince. Že by nakonec nezemřeli?

„Filipe?"