Akce na sebe nenechala dlouho čekat.

Jakmile přislíbil jakousi poslušnost, odstoupila od něj až ke dveřím, jež otevřela. David, který se opravdu na odpor nezmohl, s rezignovaným povzdechnutím pomalými krůčky vyšel za ní.

Až teprve nyní mu začala vadit holá chodidla. Při každém kroku jím projela slabounké zachvění, jež ho nutila se třást.

Silou vůle se snažil na sobě nedát znát jakoukoli emoci či slabost, takovou radost té ženě udělat nechtěl. Pokud ho skutečně nenáviděla, nehodlal jí dávat hůl s ořezaným hrotem, aby do něj dloubala, kdykoli by ucítila, že by ho to bolelo.

To mám za to, že jsem nikdy Markétku Plašilovou nepozval na to pitomý kakao z prášku, který jsem jí slíbil. Teď mě nenávidí snad každá ženská.

Neodvážil se jí pohlédnout do očí. Nebyl si jistý, jestli by dokázal unést to, co by se na něj dívalo nazpátek – jestli by v tom poznal trochu té sourozenecké lásky, kterou v sobě ukrýval i on.

Bál se, že kdyby se jejich pohledy střetly, znovu by mu dokázala, že vše, co umí, jsou jen chyby.

„Až očistou projdeš, můžeme být zase rodina," protrhla Sára ticho, jakmile David překročil práh jediného místa, které uvnitř znal.

Věnoval jí jeden krátký pohled. Nechtěl vypadat jako ublížené štěně, ale odhadoval, že se tak stalo i přes veškerou jeho snahu.

Toužil po tom, aby mu řekla, co přesně ho čeká. Sám se promluvit neodvážil, jistě by ho odbila pár slovy – a ještě k tomu by se na něj naštvala.

Alespoň něco se kvůli špatným zkušenostem se ženami naučil – nemluvit, když je očividné, že ho nerady slyší i vidí. Kdyby se tím řídil už dávno, mohl by tady být se Sárou a maminkou.

Sára vytáhla koutky do úsměvu. Kdyby řekl, že se mu nelíbil, částečně by i lhal – pravdou bylo, že ať byly ty rty zkroucené do toho nejzlomyslnějšího úsměvu, u Sáry by ho obdivoval.

Měl rád, když se usmívala, ale nikdy to nebylo tak krásné, jako když se smála.

Jak mu ty doby chyběly...

„Neboj se. Nebude to bolet. Slibuju," pokračovala tak mile, jako by se nic z toho, co mezi nimi bylo před chvílí, nestalo.

Vypadala opět bezstarostně, krásně, veselá. Jako jeho Sára.

„Věř mi, Davčo."

Ta náhlá změna chování ho trochu děsila, ale nestěžoval si. Věřit jí opravdu chtěl, přál si, aby to, co říkala, byla pravda, ale ta odporná věc, která si říkala existence, ho naučila, že takhle nic nefunguje. Něco za tím bylo a on hodlal zjistit, co to bylo.

Natáhla k němu ruku. Opravdu se snažil, aby ji odmítl s citem – nechtěl ji přece naštvat – a šel dál s rukama spojenýma za zády, ale dříve než se stačil zastavit, popadl její drobnou dlaň, skryl ji ve své lopatě a zvedl zrak z podlahy.

Opět to bylo až překvapivě příjemné. Její dlaň byla teplá, tak, aby mu to teplo předala a ono mohlo putovat i do studených chodidel.

Byl nespokojen se svou spokojeností, způsobenou pouhým dotekem té, co měla být už dávno mrtvá.

Nejraději by si nafackoval.

V tu chvíli, kdy jeho ruku pevně sevřela a škubla jím, aby se dal do kroku, téměř přepadl a seznámil se s podlahou důvěrněji, než zamýšlel.

Jen stěží udržel rovnováhu, která se mu vrátila, jen co se narovnal, protože jím trhla znovu, aby si pospíšil.

Její horlivost chápal. Ale měli všechen čas světa na to, aby z něj opět udělali člověka. Jenomže po těch letech, kdy svou lidskost pomalu ztrácel s každým dalším mrtvým, jehož smrt měl na svědomí, si na to, že už neměl co obětovat, kdyby udělal další pitomost, zvykl.

V něčem to dobrý bylo. To svědomí mě netrápí tolik, když ho skoro nemám.

Dal se do kroku. Šel se Sárou ruku v ruce, ťapkal bosými chodidly po příjemně hladké a vyhřáté podlaze.

Pomalu si začínal všímat změny materiálu, který ztratil svou drsnost, než si uvědomil, že vlastně nechodí po podlaze, ale po dokonale hebkém koberci.

Neměl nejmenší tušení, kde byl zavřený, kde je a kam teď jde, ale to vůbec netrápilo. Příjemné teplo, jež sálalo jak ze Sářiny ruky, která držela tu jeho, tak i z koberce, mu motalo hlavu tak moc, že si sotva dokázal připustit, že by ho mohla vést na jeho poslední cestu.

Mimo koberce si začal všímat i ostatních předmětů kolem sebe. Objevil malý mramorový sloupek a na něm lesklou figurku, která byla – světe div se – velmi podobná jeho Gustavu Holešinskému, s nímž si hrával jako malý kluk.

To ho přinutilo si myslet, že by to ani nemuselo být zlé. Třeba bude očista jeho návratem do dětství, do té doby, kdy byl opravdu čistý a nemusel se rozhodovat tak, aby ochránil svůj krk za každou cenu.

Už chtěl dojít ke sloupku a figurku si prohlédnout blíže, ale Sára byla rychlejší než jen pouhé pomyšlení na dotek té lesklé trofeje, jíž se kdysi chlubil.

Než se nadál, Gustav Holešinský, který svou zbraní mířil vždy do vzduchu nad sebe, aby rychleji zamířil při překvapení – jeho tvrzení, David to nepobíral –, mu vzdával hold daleko za ním.

Měl však o něco lepší pocit. Doufal, že najde i něco dalšího – protože v tu chvíli, kdy se mu ztratil jeho hrdina z dohledu, namlouval si, že ta očista je právě ona cesta –, ale ať hledal sebepozorněji, nedokázal najít nic, co by poznával.

Zdi byly nezdravě bílé, podlahy chudé. Celý prostor vypadal spíše jako čekárna u zubaře, kdyby na stěny vyvěsil ty děsivé obrázky se zubem, který se nechce čistit sám a následně toho lituje. Ale u zubaře nebyl tolik let, že by se ho možná bál stejně jako očisty.

„Vždycky v tobě viděl něco víc," promluvila opět po dlouhé odmlce, tentokrát však bez toho, že se na něj podívala.

„Znovu?" vyhrkl.

Slyšel ji, ale potřeboval se ujistit, že slyšel správně. Jeho hlava měla ve zvyku si vymýšlet, jakmile došlo na něco důležitého – nebo na ženy.

Dejve... ženskou nemáš, nikdy jsi neměl a stejně víš, jaký to jsou svině. Čekají, až uděláš chybu, pak tě potopí tak hluboko, že už živej nevyplaveš, zazpíval mu hlásek v hlavě.

„Vždycky jsi byl ten speciální," pokračovala stejně neutrálním tónem, pod kterým si nedokázal představit záměr. „Maminčin Davídek Medvídek, miláček za každé situace. Bylo jí jedno, jak moc jsem se snažila, abych měla její pozornost. Ty jsi byl vždycky na prvním místě."

„To není pravda," namítl a vytrhl se jí.

Jakmile tak učinil, jeho tělo okamžitě vypovědělo službu. Kolena se mu podlomila tak, že jimi téměř okamžitě narazil o tvrdou zem, dlaně následovaly ihned po nich.

Před očima měl rudo, chvíli černo, chvíli bílo. Dokonce i sluch byl mimo provoz – v uších mu pištělo, jako by jeho lebkou projížděl vlak a zrovna zastavoval na stanici.

Takhle mizerně mu dlouho nebylo. Možná to byla doba před jeho samotkou v nemocnici, když hladověl, bolely ho nohy, usínal... ve chvíli, kdy vzdal útěk před tím androidem, který ho v podzemí našel, těsně předtím, než ho objevila Briketa.

Cítil, jak se mu žaludek převrací naruby. Všechny vnitřnosti, které byly do tohoto momentu poslušné, fungovaly a byly na svých místech, se v něm míchaly a vyměňovaly se, jako by hráli židličkovanou.

Automaticky rozevřel ústa v domnění, že skutečně vyvrhne i ten zbytek jídla, co se v žaludku zuby nehty držel, ale nic se nestalo.

Nadavoval se, svaly uvnitř těla přesně předváděly to, co dělávají u zvracení, ale nevyšlo z něj nic. A o to to bylo horší.

Mohl to zkoušet až donekonečna.

Z očí se mu samovolně spustily slzy, které si prorazily svou cestičku skrze maz, usazený ve vráskách kolem nosu a koutků, aby se dostaly až ke rtům, odkud spadly na jazyk, aby o nich věděl i dalším smyslem.

Na první fňuknutí, jímž zaměstnal i sluch, nečekal dlouho.

Měl sto chutí se rozbrečet nad vlastní neschopností udělat jednu věc – konečně udělat to, co si jeho tělo žádalo. Ale ještě stále měl svůj kousek důstojnosti, který si bránil ze všech sil.

A hlavně nechtěl, aby před Sárou vypadal ještě hloupěji, než jak musel vypadat nyní.

Nevěděl, jestli něco říkala. Neslyšel ji, neviděl. Možná to bylo i dobře, alespoň se nemusel starat o to, že se před ní zhroutil na podlahu zrovna v tu chvíli, kdy se jejich ruce... Nejraději by si jednu nebo dvě vrazil.

Proč mu to nedošlo už před pár minutami? To mravenčení, ty malinké výboje v jeho těle nebyly způsobeny jím, byla to ona.

Pojistka, aby neutekl.

Chtěl natáhnout ruku a dotknout se ženy vedle sebe, ale nedokázal se přinutit, aby s ní vůbec pohnul.

Mohl být rád, že ho držela těch pár centimetrů od podlahy, které se s každým dalším nadávením ztrácely.

Neměl tušení, jak dlouho tohle fyzické mučení prožíval – mohlo to být několik let, mohlo to být jen pár minut –, než se Sára sehnula a sevřela mu paži mezi prsty.

Jakmile ucítil dotek a známé šimrání, tělo se jako kouzlem uklidnilo.

Dovolil si několik mělkých nádechů, pak hlubokých, aby do sebe dostal co nejvíce vzduchu. Zatřepal hlavou, ohnul prsty na rukou, stiskl pevně očí víčka k sobě.

„Nepouštěj se mě," řekla Sára, když už ustalo i pištění, a pomohla mu na nohy.

Děsil se toho, jak byla tahle Sára podobná Simoně Dohnalové. Jako by ta mrcha měla jen paruku na té své plešaté palici a opět mu diktovala každou sekundu jeho dne.

Jako by ta blondýnka, která vedle něj spokojeně nakračovala, byla ve skutečnosti ona pověstná zrůda – a teď nemyslel Briketu –, která měla ve zvyku nechat srdce rozbušit, a pak ho z hrudníku holou rukou vyrvat.

„Neumíš si představit, jaké to bylo být ve tvém stínu. Každý den jsem musela poslouchat, jak jsi úžasný, jak rychle se učíš, že všechno probíhá dokonale. Ale teď, když jsi byl tak dlouho vyřazen ze hry, jsem mohla být já ta maminčina. Snad chápeš," dodala blondýnka a stiskla jeho paži tak pevně, až mu nehty zarývala do masa.

„Sáro, sakra," zasyčel a už se chystal škubnout, ale naštěstí se včas zarazil. „Nic takovýho to nebylo. Měla nás ráda oba stejně."

„Lžeš, abych se cítila líp. Dělával jsi to až moc často, bráško. Tak často, že jsem se naučila tu lež poznávat," odvětila a mírně zpomalila, aby ji dohnal. „Nemohl jsi za to a to ti nemůžu mít za zlé. Přece jen jsi můj bratr a já jsem tě milovala, obdivovala tě. Chtěla jsem být jako ty. Dokud jsem nepoznala, kdo doopravdy jsi."

Zbabělec, doplnil si v hlavě.

„Děti mají přehnaný představy o svých mámách," citoval své o pár týdnů mladší já, které si to uvědomilo, když si vyslechlo Míšův příběh. „A o vzorech taky."

„Gustav Holešinský."

„Cože?"

„To byl tvůj vzor, že ano? Hrdina, který bránil zákon, uměl to dokonale se vším, co mu přišlo pod ruku – včetně sukní, a že jich nebylo málo."

„Byl jsem ještě kluk," bránil se.

„Chtěl jsi být jako on. Hrdina. A podívej, co se z tebe stalo. Kdybys... kdybys neutekl, mohl bys být mnohem lepší než on, Davčo. Pomohl bys nám vylepšit Inteligenci tak, aby v nich člověk přežíval."

„To není možné," namítl. „Zkoušel jsem to. Inteligence nemůže nic cítit. Ani vzpomínat. Jsou to jen prázdný plechový těla."

„Ta blonďatá androidka tvrdí opak," odpověděla s úsměvem a zastavila se u dveří. „Vím, že sis ji upravil, aby vypadala jako já. Že jsi ji občas oslovoval mým jménem. Že jsi ji miloval jako mě. Ale víš ty co? Ona to cítila taky. A my potřebujeme vědět, jak jsi to udělal."

Překvapeně na ni zíral. Hodně dlouho se snažil, aby měla jeho Android emoce, aby byla co nejlidštější – a nakonec byla dokonce lidštější než on sám –, ale netušil, že byla opravdu schopná něčeho tak silného, čím byla například právě sourozenecká láska.

„Android něco... cítila?" vyslovil tiše.

„Milovala tě. A ty ji, to je milé, že? Jste jako Romeo a Julie v lepší tragédii, než na jakou ve středověku dokázali pomyslet."

Než se stačil zeptat, co za referenci to bylo, dveře se posunutím do strany otevřely a ukázaly tmavou místnost.

Světla, která byla umístěna ve stěnách vodorovně v jedné lajně po celé šířce, se rozsvítila ve chvíli, kdy ho vtáhla dovnitř.

Do očí ho udeřilo ostré světlo, které ho na chvíli oslepilo a přinutilo oči zavřít. Na očních víčkách se mu objevily rudé skvrny, u nichž mohl odhadovat odstíny lépe, než to bylo u bílé, jež ho obklopovala.

To by osm miliard zabilo, kdyby něco udělali barevně.

Sára ho posadila. Teprve tehdy, až když se podíval pod sebe, zjistil, že sedí na křesle, které je až podezřele podobné tomu zubařskému.

Už chtěl poznamenat, jak podivná náhoda to je, že zrovna na to myslel, když vtom mu Sára připoutala ruce k opěradlům.

Ucítil mírnou bolest na krku. Ihned sebou cukl. Jehla, kterou mu Sára zabodla do masa, o sobě dala vědět zakmitáním.

„Sáro? Co se bude dít?" zajímal se.

„Očista, Davčo. A až se probudíš, budeš jako nový. Čistý," odpověděla s úsměvem.

Chtěl se jí zeptat ještě na spoustu nejasností.

Chtěl, aby mu řekla o Android, jak to zjistili, jestli je to opravdu pravda, ale po chvilce, kdy ucítil, že se mu tělo mění na gumové, se začal ztrácet i ten děsivý, ale zároveň krásný úsměv, jímž ho sestra obdařila.

A pak usnul.