Ačkoli se cítil docela odpočatý a vyspaný po posledním spánku, s narůstající vzdáleností, kterou musel urazit, aby byl od těla co nejdál, jeho vyčerpání narůstalo.

Netušil, jestli to nebyl jen strach v převleku. Za ta léta se skrýval pod ledajakou masku, aby ho jen tak nepoznal.

Obloha se projasnila. Ani si nepamatoval, kdy naposledy ji viděl nebesky modrou – možná někdy hodně dávno, když náhodou vykoukl nad povrch, aby našel něco k jídlu a šampón.

Slunce, které svítilo mnohem slaběji než obyčejně, svými paprsky kreslilo po sněhu kolem něj, vytvářelo představení třpytu a jasu, které by bralo dech, kdyby ho téměř neoslepilo.

Jako naschvál svět ukazoval své krásy, aby člověka přinutil zůstat. Nebyl si jistý, jestli to působilo i na něj. Vlastně skoro nic z toho, co ho neotravovalo, nevnímal.

V hlavě měl jen úkol, který hodlal splnit, myšlenku na krátkou budoucnost se svou Android – až příliš krátkou, musel dodat – a touhu si odskočit za nejbližší keř.

Plný močák je občas důležitější než cokoli jinýho na světě, když je to fakt urgentní.

Vzdaloval se od místa, kde nechal své přátele. Postupně se mu budova ztrácela z dohledu. Sám netušil, jak daleko hodlá zajít, než se k nim vrátí – a jestli se mu opravdu podaří najít to tělo, které se rozhodl Android dát –, ale doufal, že než skončí, počkají na něj.

Byl přece důležitým členem týmu.

Sebevrahů, dodal si v hlavě, když míjel už pátý plakát s tučným červeným nápisem „Důvěřovat Inteligenci není náznak inteligence.".

Věděl přesně, kam by měl jít. Proklínal se za to, že tehdy vzal jen hlavu. Kdyby s sebou táhl i tělo, nemusel by se vracet.

A kdyby tolik nelpěl na své milované nostalgii, nemusel by vůbec riskovat svůj život, aby dostal zpět tělo stroje, jehož sestry a bratři vyvraždili planetu.

Čím déle nad tím přemýšlel, tím větší strach měl. Tentokrát se však nebál o sebe a svůj krk, měl v plánu zemřít do dvou dnů, možná do týdne, pokud ho zavřou do mrazáku, než naporcují ty, co byli ve frontě před ním.

Bál se toho, že zemře a nestihne splnit slib, který si narychlo dal, aby měla jeho smrt smysl.

Život je plný nepromyšlených unáhlených slibů. Tak proč si jeden nevytvořit?

Android pro něj nikdy nebyla jen stroj. Ano, občas se k ní tak choval, ale to bylo hlavně v době, kdy se vracel do bunkru z jedné ze svých výprav.

Cestou potkával stroje, podobné jí, mrtvoly lidí, které po sobě ty plechové zrůdy zanechaly. Měl mnoho důvodů ji nenávidět, ale nedokázal to.

Vlastně se k ní upnul, vytvořil si kolem ní svůj vlastní svět, v němž žil.

Až ve chvílích, kdy byl úplně sám a vzpomínal na ni, si uvědomoval, že to, po čem celou dobu toužil, možná nebyla nostalgie, kterou mu Android zaručovala – ne, stále více se ozývala myšlenka, že to dělal ne kvůli sobě, ale kvůli ní.

Kvůli tomu, že mu připomínala Sáru, že s ní prožil většinu svého života, že z ní prakticky udělal lidskou bytost s mrtvým srdcem, co nikdy nemohlo milovat, ale svou loajalitou mu dokazovala, že v její existenci má své místo.

Byla to láska? Tím si byl jistý. Možná byla právě Android tím posledním, co v jeho těle drželo zbytečky lidskosti, možná ty city k ní, ať už si je vysvětloval jakkoli, mu dávaly právo se nazývat člověkem.

Kdybych ji ale skutečně dokázal milovat.

Na lásku nemíval ani pomyšlení, v jeho životě byla naprosto zbytečná a přinášela jen potíže.

Navíc, jak už Jana s Briketou zmiňovaly, měl jakousi povinnost jako jeden z posledních mužských příslušníků této hloupé chtivé rasy.

Naštěstí brzy zemře. Netoužil po tom, aby nějaké malé dítě bloudilo v takovém světě. A už vůbec nechtěl, aby mu bylo podobné.

To by byl zoufalý pokus o vzdor.

Z myšlenek ho vytrhlo lupání sněhu. Okamžitě se zastavil, aby vyloučil možnost, že by to mohly být jeho kroky, a natiskl se zády ke stěně ve víře, že takhle získá nad nepřítelem výhodu.

Zbývalo mu zakrýt už jen tři strany svého těla, aby byl v bezpečí.

Ani nedoufal, že by to mohl být člověk. Podle Eviných zpráv odhadoval, že jich v Olomouci moc nezbylo – ostatně jako na celém světě –, že kromě nich a toho šíleného Viktora, jehož jméno si pamatoval čistě náhodou díky jedné z postav jeho oblíbené pohádky, tu nebyl nikdo, kdo by volně dýchal a myslel.

S tím myšlením jsem to asi přehnal, problesklo mu hlavou, jakmile si uvědomil, že udělal další zbrklou pitomost.

Snažil se uklidnit svůj dech. Byl to nadhumanoidní výkon, ale nakonec se mu podařilo ho zatajit natolik, že se mu na rty nelepila mléčná mlha, která ho doprovázela celou cestu.

Dlouho mu to nevydrželo, uvědomění, že by to mohla být poslední chyba, jakou kdy udělal, s jeho tělem dělalo své.

Slabé paprsky slunce se odrazily na lesklém kovu. Byl rád, že si nedával falešné naděje. Alespoň byl jen jeden, to by nemusel být takový problém.

Android otočil hlavu do ulice. Přistihl se, že se mu žaludek skoro převrátil naruby, ale viděl i horší věci, než byla androidí schopnost soví hlavy.

Jakmile si to však začal vykračovat k nim, ucítil srdce až v krku. Před ním se schovat nemohl, už o něm věděl. Kdyby se schoval do budovy za sebou, zavolal by posily a už by se ven nedostal.

S pomalým nádechem přikývl na souhlas rychle splácanému plánu. Prozatím byl jeho možností vždy útěk, když se měl rozhodovat mezi tím, jestli vezme nohy na ramena, nebo jestli se vzchopí a bude bojovat.

Tentokrát jinou možnost neměl.

Zalitoval, že u sebe neměl svou magnetickou rušičku.

Ihned poté si uvědomil, že by v prstech mnohem raději svíral násadu šroubováku, hrotem připraveného se zabodnout do syntetické kůže titanového rytíře a jezdit pod ní tak dlouho, dokud by samotné cesty nevytvořily ostrůvky, které by z něj strhal.

Netušil, jestli stále ještě mluvil o Inteligenci, nebo Danielu Soudkovi. I jeho smrt by byla přínosem – alespoň pro jeho svědomí. Když už se osud lidstva nedal zvrátit, chtěl alespoň potrestat toho, kdo vše způsobil.

Inteligence byla blízko. Podřepl do sněhu a nabral si ho do dlaní. Naučenými pohyby ho stlačoval k sobě a otáčel v dlaních, dokud nevytvaroval kouli, s níž mohl být spokojen i profesor matematiky.

Poté, jako už tolikrát, když si hrál s Android venku, přimhouřil oči, aby lépe namířil, a co největším švihem hodil kouli po stroji.

Ozvalo se mlasknutí, když se sníh rozprskl o kov.

David se ušklíbl. Musel uznat, že tohle se mu líbilo. Dokonce i android se nad jeho zoufalým útokem pozastavil a rukou si sníh z ramene sundal.

„Nemáš rád koulovačku, co?" zamručel si pod nosem a hodil po něm další.

Připadal si jako dítě. Ne, on se vracel do svých dětských let, do těch bezstarostných dnů, kdy se do večera válel v blátě a házel kousky bahna po své malé sestře.

Sníh tehdy neznali, klima se změnilo tak moc, že ani nesněžilo, ale jakmile se na Zemi ukázala Inteligence, jako by planeta přesně chtěla, aby bylo vše mrtvé skryto.

Párkrát mu z hrdla uniklo krátké uchechtnutí. Po takové době, kdy se nesmál, ani netušil, že to umí.

Se širokým úšklebkem na rtech po androidovi házel sníh tak rychle, jak jen dokázal. Neskutečně se u toho bavil.

Možná to bylo tím, že se blížily Vánoce.

Android stál na místě. Byl jako dokonalý terč, ani se nehýbal, jen se snažil zbavit se sněhu ze svého těla.

David toho využíval tím, že pomalu couval ven z ulice, naprosto ovládaný tou dětskou rozpustilostí, která se v něm probudila.

Pamatoval si, že jednou se kouloval i s dětmi z tábora přeživších. Bylo jich hodně, koule lítaly ze všech stran, nestíhal se ani otáčet a dostával rány všude.

Ale byla to zábava, ačkoli si Dohnalová myslela, že by takto mohli trénovat improvizaci a uhýbání. Pro Davida to však byla vždy jen sranda.

A nikdy by si nemyslel, že mu to zachrání život.

Inteligence nahnula hlavu k levému rameni. Za ty roky se naučil, že takto vyjadřují nechápavost, zmatení. Jeho Android to občas dělávala taky, dokud ji nenaučil, že by se měla více vyjadřovat slovy, protože se na ni moc často nedíval.

Tehdy míval spoustu práce se stahováním androidů z kůže, než aby se jí věnoval, dnes by vyměnil cokoli za to, aby se mohl vrátit v čase a věnovat se jí.

„Jen hezky zůstaň stát," řekl ještě, když se konečně trefil do obličeje.

Věděl, že nemohl zavolat posily. Sníh, jak ho to učili v armádě, se vsakoval do syntetické kůže rychle.

Android měl také prioritní úkony, jimiž se musel řídit, a prvním z nich bylo zachování. Než aby zavolal pomoc, se sušil.

Nedíval se za sebe. Mohl to párkrát udělat, aby viděl, jestli náhodou o něco nezakopne, ale android před ním byl důležitější a nebezpečnější než neupravená dlažební kostka.

Sehnul se pro další sníh. Byl rychlý, rychlejší, než kdy byl u dětí. Nebylo to jeho pochybnou vyspělostí, více tu příčinu přisuzoval strachu o život, který zrychlil produkci adrenalinu.

Chtěl hodit další ještě v podřepu, aby si nabral plnou náruč a mohl tvarovat za chůze, ale ruce, které ho vzaly pod pažemi, způsobily to, že ihned ztuhl.

Sníh upustil z šoku na zem. Tentokrát opravdu doufal, že se pro něj vrátili – ať už to byla Eva, klidně by bral i Briketu, tohle byla krizová situace –, toužil po tom, aby slyšel uklidňující lidský hlas, který by mu řekl, že to bude v pořádku, že se ho vydal zachránit.

Čekal, ale nic takového se nestalo. Namísto toho byl zbaven batohu, v němž byly zbytky Android, které se snažil chránit.

Chtěl vykřiknout, ale z jeho úst nevzešla ani hláska. Ihned nato chtěl brečet, slzy však zůstaly vtlačené v kanálcích, které odmítaly opustit.

Strach se zmocnil jeho těla a on s tím nesvedl vůbec nic.

Byl postaven na nohy, paže mu byly spojeny za zády. Snažil se alespoň kopnout za sebe, vydat ze sebe poslední výkon, který by mohl rozhodnout o tom, jestli bude žít, nebo ne.

Ale netrefil se.

Android, který byl sněhem bombardován, se vzpamatoval. Zatím řešil jen to, že byl chycen, ale jakmile si všiml, že se blížilo další nebezpečí, konečně ožil.

Začal sebou škubat, házel sebou na strany, dělal vše proto, aby se dostal ze sevření.

„David Merkl," promluvil napadený, když byl dostatečně blízko. „Konečně."

Netušil, co na to říct. Věděl, že je hledaný, nebyl zrovna svaťoušek, ale nikdy nebyl schopný pochopit, proč ho oslovovali jménem. Celým jménem.

„J-já nechci..." zašeptal zoufale. „Nechci umřít."

Nezdálo se, že by na to brali zřetel. Android k němu natáhl dlaň. Bál se, že se setká s žihadlem, že ten neměnný úšklebek na plechové tváři bude to poslední, co uvidí.

Ale když už zavíral oči, aby to nemusel sledovat, ucítil dotek na tváři.

„Tak dlouho jsem na tebe čekal," prohlásil s podivnou intonací, jako by ten android, který před ním stál, najednou prošel celou školou čtení.

Šokem oči otevřel. Buď měl halucinace, nebo android před ním zestárl minimálně o dvacet let.

Mozek mu v tu chvíli nefungoval, nepřipouštěl si možnost, že by to mohlo být něco jiného než kouzlo.

„Odveďte ho. Musíme ho očistit, než bude moct ke mně."

V ten moment mu to došlo. Dokonce si vzpomněl, že tu samou tvář, jen o spoustu let mladší, viděl v televizi.

„Pomozte, prosím..." zašeptal ještě.

Doufal, že v něm trocha toho milého vynálezce zůstala.

Ten pohled, který mu muž věnoval, se mu vůbec nelíbil. Ve světle modrých očích se odráželo tolik bolesti, kolik u sebe nikdy nespatřil.

A díky ní pochopil.

Díky ní si uvědomil, že veškerý jeho vzdor byl zbytečný.

Ten člověk se bál.

Pak posunul dlaň, která byla doposud na Davidově tváři, za krk. Chvíli to lechtalo, ale jakmile ucítil stlačení a jemnou bolest, celý svět se ponořil do tmy.

Poslední, co viděl, bylaslza, která utekla z oka zlomeného génia.