Stejná místnost, stejné tělo, měnící se osobnost.

Sám sebou korunovaný císař humanoidů svíral mezi prsty kartu srdcového esa a přemítal nad tím, zdali má cenu se ještě trápit. Poslední dobou dospíval pouze k jednomu závěru.

Nic na světě už nemá cenu.

Vlasy měl stále vlhké ze sprchy, jíž před pár momenty prošel. Když se odhodlal konečně uvolnit nohy a rozhýbat je pomalou chůzí po místnosti, náležitě toho i využil a obsloužil se v malinké koupelně, kterou měl vedle dveří.

Teplá voda a mýdlo, jež mu ještě před třemi týdny dokázaly zvednout náladu natolik, že měl chuť se pustit do práce, už pouze čistily špínu chřadnoucího těla, ne však stále špinavější duše. A na tu by se asi odvážil Savo použít, tam by jedna nebo dvě díry navíc žádný rozdíl neudělaly.

Duši – to, o čemž mohl tvrdit, že je duše – se pokoušel ošetřit povídáním si s nábytkem, ale ani ne za dvě hodiny ho mlčení plastu a skla začínalo přivádět k šílenství. Ne vždy bylo dobré mít jen posluchače, občas by byl rád i za nějakou odezvu. Ale kdyby mu ten nábytek začal odpovídat, nejspíš by začal silně pochybovat o svém duševním zdraví.

Jedinou vzpomínkou na bývalý domov se mu staly jizvy po puchýřích na nohou. Jedině ty se hojily pomaleji než zbytek těla.

Dokonce i řezná rána, již utržil při skládání lahviček v regálu, když mu jedna spadla a on se pořezal o střep, zmizela tak rychle, že do dvou dnů po ní nebylo ani známky.

„Dávo!" ozvalo se ode dveří s bušením.

Asi nadešlo poledne a neodbytná Kaizer se přiřítila i se svým mopem, aby nalákala Davida na oběd. A mohla mu umýt čmáranice na podlaze, které tam zůstaly po jeho divoké zábavě s papíry.

Někdy vydržela mlátit do dveří několik minut, jindy praštila párkrát, aby se neřeklo, a odkráčela si pro porci. Dnes to štěstí neměl.

„Hubert udělal polívku! Pokud chceš něco teplýho do žaludku, měl bys konečně vylízt ven!" pištěla na něj, div ji neslyšeli i venku z budovy.

Mohli být jen rádi, že v této době už nikdo jako soused neexistoval.

David se ani neotočil, aby polstrovaným dveřím věnoval soucitný pohled.

Kaizer mu bylo líto, to ano, ale když dokázala žít takovou spoustu let sama, očekával, že si už na samotu musela zvyknout. A musela také chápat to, proč ji on vyhledával.

S pohledem upřeným na zatmavěné sklo si hrál s kartou, naprosto ignoroval to, že to krásné ticho ruší bušení. Dokázal se soustředit i při sebevětším rámusu, který by mu trhal boltce na kusy a snažil se probít ušními kanálky do mozku násilím.

Uměl zvuk zadržet, uměl ho nevnímat. Alespoň tuto dovednost využíval.

„Dávo, myslím to vážně," nedala se odbýt žena, když na chvíli ustala, aby byla slyšet. „Už tři týdny jsi nevylezl ven. Já vím, že žiješ, slyším tě si zpívat ve sprše! Tak už sakra spolkni tu svou pitomou hrdost a ukaž se!"

Zbytečná výzva. Jediné odezvy, které by se dočkala, kdyby měla vylepšený sluch, byl rezignovaný povzdech vyražený z jeho hrdla. Ten vzduch, jenž rozechvěl mladíkovy rty, byl zatuchlý, ačkoli si zuby drhl prsty a vodou. Ale dobré sousto neměl dlouho, tak ty zbytky uhnívaly mezi zuby a zůstávaly tam jako vzpomínka na dobré jídlo, které zhltal hned první týden.

Mračil se. I když k tomu neměl důvod, cítil se být zrazený. Ne někým, koho znal. Možná Briketou ano, na ní by našel zradu i v podobě nálepky na čele. Byla obětí jeho nenávisti, kterou prostě potřeboval na někoho zacílit.

Ne, tohle byla zrada duševní, vlastního těla.

Jeho hrdinství vzalo nohy na ramena, jen co si uvědomil, jak těžké bude se k Inteligenci dostat.

U něj vždy převažovala touha přežít a být na světě, pouze v některých chvílích mu problesklo hlavou světlo toho blázna a přinášelo hloupé myšlenky na záchranu.

Bylo mu líto, že Janu s Míšou ztratil, ale postupně se s tím naučil žít. Klidného spánku se stejně nikdy nedočkal a jeho dobrodružná cesta do jámy lvové by mu s nočními můrami a vzpomínkami nepomohla.

Možná by nakonec ukončila to trápení milosrdnou smrtí, ale to by zahodil všechny ty roky, kdy o život bojoval. To by v sobě zabil i ten zbytek člověka, který se v něm ukrýval. A taky by zabil sebe. Tak jednoduchá smrt byla.

Místnost se opět ponořila do ticha, narušovaného tichým dechem a tlukotem až podivně klidného srdce. Teprve až v klidu a v úplné samotě dokázal ocenit pomoc a sílu meditace.

Dýchal pravidelně, s každým nádechem na chvíli vzduch v ústech zadržel, než ho vypustil nosem ven.

Nepotřeboval se uklidnit, jen to zkrátka odhánělo ty příšery, které se v okolí schovávaly a čekaly na správnou příležitost k úderu.

Hrudník se mu zvedal sotva znatelně, dokonce ani tvář nevykazovala známky života. Karta v prstech se přestala pohybovat a stala se pouhým prodloužením ukazováčku a prostředníčku pravé ruky.

Necítil ji.

Byla jeho součástí.

V tichu se však nedokázal vyhnout hlasitým myšlenkám ve své hlavě.

S mnohými se již stačil vypořádat – s některými to šlo snadno a rychle, u jiných to trvalo snad celou věčnost, než hlavu opustily –, ale stále ve vzduchu zůstávaly nejasnosti.

Postřehy.

Prosté úsudky.

Třeba když si pochvaloval čistotu a vůni svého těla, vybavil si doby, kdy mu otupěl čich, aby sám sebe ani necítil.

Pohled do zrcadla se stal prokletím, jelikož ta kdysi lidská tvář, již tak rád vídal, na sobě měla tolik špíny, že neviděl místo s čistou kůží. A byl i starší, než si pamatoval.

A nyní? Těžko by na něm kdo našel chybu, jedinou nedokonalost.

Čistota těla s sebou však přinesla novou špínu. Drhnutím zažraných skvrn si ji nořil hlouběji a hlouběji pod kůži, až se nakonec dostala k jeho jádru.

Tam, kam na ni nemohl ani tím příliš silným meruňkovým mýdlem.

Malý David, Davča, jak byl oslovován, byl čistý na těle i na duši. Jeho ryzí dětská nevinnost ho chránila před špínou z okolního světa, vytvořila kolem něj neprostupnou bublinu, jejíž tenký povrch dokázala narušit až ztráta milované maminky.

Ten obraz toho, jak ji plechoví rytíři odvádějí, jej strašil každý večer, noc co noc.

Hrdina David, taktéž přezdívaný jednoduše Dejv nebo Dáva, sobě moc vábně nevoněl. Nevypadal ani k světu, trpěl nedostatkem spánku, dehydratací, hladem... Každá minuta jeho utrpení ho však utvrzovala v tom, že je naživu. A že dokud to tak je, neměl by přestávat bojovat.

Tenhle David, pro nějž nenacházel lepšího označení než Merkl, byl poslední fází.

Čistý, s plným žaludkem, vyspaný, s takovým množstvím vody, že měl dovoleno plýtvat, zlomený, rezignující, umírající, ač by být podle pravidel přeživších neměl.

Měl vše, na co by si dokázal vzpomenout.

Čisté oblečení, teplou vodu, mýdlo, šampón, několik měkkých postelí, výhled na velkou místní část aglomerace, bezpečí, společnost, možnost spořádaně žít a zemřít jako člověk. Ten prokletý prsten, nudnou voňavou knihu a možnost jít na malou jinam než do rohu mísnosti.

Ale nebyl spokojený.

Nebylo to tím, že by mu tohle nestačilo. Byl zvyklý žít skromně, využívat i odpad, aby nic nepřišlo na zmar.

Tohle byl hotový ráj, jeho soukromé císařství, kde si mohl plnit sny. Užíval si samoty plnými doušky, učil se umění sebeovládání, rozmlouval sám se sebou jako velký filosof, vzpomínal a vzpomínal a vzpomínal...

Každá další vzpomínka byla jako částečka prachu, který se na tom klidném srdci hromadil. Každé pomyšlení na jeho drahou sestru, milovanou maminku, otce, jejž nikdy nepoznal, i na ostatní mrtvé, jimž nestihl říct poslední sbohem, se provrtávalo myokardem.

Ale ta místa nekrvácela. Jen hnila a hnisala. Jako by mu srdce mělo samo odumřít a upadnout.

Na nic z toho by nemyslel, kdyby samotu nepřivítal s otevřenou náručí.

Zaryté mlčení, tiché civění kamkoli, kde mohl ukotvit zrak, to vše pomáhalo soustředění, učilo mladíka poslušnosti a pokoře před smrtí.

To ho učilo, že smrt není vůbec zlá, pokud zemře jako David Merkl.

Skrýval se celý život. Nebylo dne, kdy by se David Merkl nebál o vlastní krk. Někdy se sice ven probíjela tendence chránit další ztracené duše, k nimž ho osud a náhoda dotáhly, ale vždy tam bylo to sebezachování, které ovládalo každý jeho krok i čin.

Cestu pro Android podnikl jen kvůli záchraně nostalgie, do jejíž spárů vložil naději pro přežívání.

Šel pro ni, aby ho nestrávilo nic nového, na co nebyl připraven. Chtěl ji mít po svém boku ne proto, že by pro něj byla důležitá jako někdo, na koho by se mohl upnout, ale z jednoho prostého důvodu.

Tím, že neměla emoce, ho nemohla zranit. A byla mnohem lepší společník než jeho lahve.

Mimoděk na prázdné sklenice pohlédl.

Každou z nich by vyměnil za to, aby mu vrátily pár sekund jeho života, kdy se to dalo ještě životem nazvat.

Utratil by všechen luxus, jenž v místnosti byl, jen pro krátký pohled na maminku, letmý dotek na tváři od jeho sestry, lechtání Míšových vlasů na nohou, když se uvelebil v jeho klíně, dokonce i Janino pátrání po jeho těle, jak se ho snažila zapamatovat.

Toužil po tom nejlidštějším, co kdy v životě měl. Víře v lepší dny, v lepší začátky a konce. Ta hlava, již někdy nazýval chorou, si vymýšlela vlastní příběhy těch, kteří měli tu smůlu, a jejich cesty protínaly s tou jeho.

Viděl maminku umírat třiceti různými způsoby, ač ji nikdy ani mrtvou neviděl.

Sára, kterou mu odvedli nadšenou i s ostatními dětmi, křičela o pomoc. Pištěla. Byla jako siréna.

Z úvah ho vytrhlo další zaklepání. Zatřepal hlavou, aby se zbavil zbytků těch dotěrných myšlenek, ale ani tentokrát se neodvážil vyslovit něco tam jednoduchého, jako bylo prosté „nemám zájem".

„Už jsi tam celou věčnost," oznámil mu Hubertův káravý hlas.

Jistě, tak proto neslyšel kroky.

Odbyl ho dalším povzdechem. Bylo mu jedno, jestli tady uhnije zaživa.

Ta čistota jeho těla by udržela schránku ve svých nejlepších letech nepoškozenou ještě dlouho, dokud by se smrt nerozhodla vrazit do místnosti ventilací.

„Dejve, myslíme to s tebou dobře," pokračoval, očividně naprosto ignoroval Davidův nezájem. „Když nevylezeš, nic pro tebe nezbude."

Ani nyní to s ním nehnulo. David sice poslouchal a vnímal každé jeho slovo, nechat si je vpustit do hlavy však nehodlal.

Ozvala se prudká rána, když veterán udeřil do plastu pěstí. Dnes mu došla trpělivost poměrně rychle.

„Kde je to tvoje „Jsem člověk", co, Davide? Chováš se jako nějakej vyvrhel, ale nezapomeň, že to ty odháníš nás!"

Hubert po něm často nekřičel. Nebylo to třeba, David býval vždy docela poslušný a udělal vše, co mohl, jen aby splnil žádost svého zachránce.

Tehdy byl jejich vztah postaven hlavně na obětování se a vzájemném vděku. Teprve až později se to překlenulo v něco silnějšího. Hubert mu byl lepším otcem než ten skutečný.

Jeho výchova byla o něco málo mírnější než ta, kterou praktikovala Dohnalová. Jako jeden z vojáků z jejích řad od ní leccos pochytil, proto někdy býval přísnější, jindy se k němu choval jako k porcelánu, o den později z něj dělal zase vojáka.

Ale David mu byl za to vděčný.

Byl připraven bojovat v jakékoli situaci. Avšak život plný strachu mu dal cennější lekci, než jakou mu kdy Hubert mohl nabídnout.

Nejlepší boj je útěk, nejlepší obrana skrýš.

Pokud chcete přežít.

„Dejve," řekl už o mnoho klidněji, když si uvědomil, že na něj křičel.

David se ani neotočil, ale veterán se nenechal tak snadno odbýt.

„Prosím. Vím, čím sis musel projít, ale to ti nedává právo se od nás úplně odříznout. Ty víš, že jsem tě miloval jako syna a nejlepšího přítele. Ničí mě to, když tohle děláš."

Nakonec si přece jen našla jedna ze slz cestu skrze kanálek ven. Byla stejně osamělá jako on. Zahořklá, nechtěná, k ničemu.

Ale Hubertovi to udělat nemohl, v tom měl pravdu.

Nezasloužil si to.

„Vím, že tam jsi. Eva říkala, že jí šlapeš po podlaze."

Zamračil se. Bylo mu jedno, že o něm vědí. Chtěl, aby si mysleli, že je stále silný.

Že ta troska, co sedí na posteli, pouhý přízrak toho, co kdysi býval, on není.

Cítil, že by se měl alespoň ozvat.

To mlčení netrápilo jen je, i jemu vadilo. Neslyšel svůj vlastní hlas hodně dlouho, pouze se hádal s jeho hlubší verzí v hlavě, když na to došlo.

„Já nejsem člověk," vyslovil David nakonec.

Ta slova se v místnosti odrážela v ozvěně. Bila do uší, mlátila do mozku, snažila se dostat k srdci, které by zastavila. Už nebyl tím, čím se snažil být.

Zklamal sám sebe.

„Já vím, chlapče. Já vím," odpověděl veterán. „Ale nemůžeš se tam schovávat jen proto, že nejsi jako my. Spolkni už konečně tu hrdost, Merkle, a pojď starýho strejdu obejmout."

Ač si to přál, nemohl. Věděl, že by se neudržel a rozbrečel by se na tom věrném rameni. Smočil by látku, až by se z ní dala voda ždímat. A takovou slabost ukázat nesměl.

Nic víc už ten den neřekl. Musel se hodně přemáhat, aby nechával ústa zavřená.

Ta chvíle, kdy se slyšel vyslovit tu jednoduchou větu, si zkrátka žádala zopakování, i kdyby měl říct to samé.

Pravda může být pronesena mnohokrát. Na rozdíl od lži ona význam neztratí.

Hubert čekal pár minut, než mu došlo, že víc z něj očividně nedostane. Poté vyřkl krátké „sbohem a noc bez můr" a za tichého chrčení při tření plastu o plochu vytřené podlahy odjel od jeho pokoje pryč.

David zůstal sám. Nemohl se litovat, byla to jeho volba. Jediné, co mu zbylo, bylo smíření.

Ani Hubert si už nemyslel, že je člověk. A když tak nepůsobil, zemřela v něm i ta poslední kapka lidskosti, již si v sobě tak urputně držel.

Doufal, že díky ní nezemře úplně. Ale byla zadupána.

Tak ať. Humanoid lidskost nepotřebuje.